1. čtení
Iz 53,10-11
10Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého Služebníka utrpením; jestliže dá v oběť svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, Hospodinův plán se zdaří skrze něho. 11Po útrapách se jeho duše nasytí světlem, svým utrpením můj Služebník ospravedlní mnohé, neboť na sebe vezme jejich viny.
Je to část tzv. 4. písně o trpícím Služebníku. Liturgie z ní dnes přebírá jen ty verše, které hovoří o „zástupné“ úloze Služebníka. Tato tajemná postava se nedá ztotožnit ani s Izajášem, ani s Kýrem (perským osvoboditelem), ani se Zorobábelem, ani s izraelským národem, ale jen s Mesiášem Nové smlouvy.
Mezizpěv
Žl 32
Odpověď: Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství.
Hospodinovo slovo je správné,
spolehlivé je celé jeho dílo.
Miluje spravedlnost a právo,
země je plná Hospodinovy milosti.
Hle, Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí,
nad těmi, kdo doufají v jeho milost,
aby jejich duše vyrval ze smrti,
aby jim život zachoval za hladu.
Naše duše vyhlíží Hospodina,
on sám je naše pomoc a štít.
Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství,
jak doufáme v tebe.
2. čtení
Žid 4,14-16
Bratři!
14Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do nejvyššího nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme svého vyznání. 15Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, kromě hříchu. 16Přistupujme proto s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.
Ježíšova solidarita se projevuje i po nanebevstoupení. On totiž „ví a rozumí“, protože prožil to, co my - a proto můžeme přistoupit s důvěrou k trůnu milosrdenství.
Zpěv před evangeliem
Aleluja. Syn člověka přišel, aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny. Aleluja.
Evangelium
Mk 10,35-45
35K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: „Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil jednu prosbu.“ 36Odpověděl jim: „Co chcete, abych pro vás udělal?“ 37Řekli mu: „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“ 38Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který piji já, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?“ 39Odpověděli mu: „Můžeme!“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. 40Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno.“ 41Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a Jana. 42Ježíš si je zavolal a řekl jim: „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. 43Mezi vámi však tomu tak nebude. 44Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. 45Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“
Ježíš kráčí do Jeruzaléma vstříc potupnému ponížení. Učedníci však zatím stále nechápou tuto cestu, jak dosvědčuje i jejich prosba o čestné místo. A tak Ježíšovi nezbývá, než je znovu poučit o pravém „žebříčku hodnot“: být tím posledním, sloužit druhým skrze sebedarování na kříži. A učedníci mají následovat svého Mistra i v tomto postoji ponížení se ve službě.
K hlubšímu porozumění textu
Perikopa má dvě části: rozhovor se Zebedeovými syny (35-40) a následné poučení Dvanácti (41-45). K pravému pochopení textu je třeba mít na zřeteli předcházející úryvek o utrpení Služebníka.
35-37 Osobní žádost Zebedeových synů je postupně připravována: nejprve „slušná prosba o vyhovění“, pak teprve následuje vlastní žádost („dej, ať v tvé slávě zasedneme…“). Sama o sobě není tato žádost jednoznačná (zasednout ve slávě na čestných místech jako soudci? Tak Gnilkův výklad, viz 8,38 a 13,26). Teprve Ježíšova slova nám posléze prozradí (v. 42-44), v jakém smyslu chápat žádost synů Zebedeových: čestné a mocenské postavení v Božím království už tady a teď (Boží království = království politické, podle tehdejších představ o Mesiáši – obnoviteli židovského suverénního státu). Je patrný kontrast mezi nepochopením učedníků a blížícími se pašijovými událostmi (podobně jako v 9,33n., kde se učedníci, právě po předpovědi Ježíšova utrpení, dohadují o tom, kdo je z nich největší). Čím více se blížíme k Jeruzalému (k místu, kde se Ježíš ukáže jako trpící Služebník), tím víc se stává zřetelnějším neporozumění učedníků. Blízkost Jeruzaléma tvoří vhodné pozadí žádosti o čestné místo: podle tehdejšího přesvědčení mělo totiž dojít k nastolení Božího království právě v Jeruzalémě. To, co je z hlediska evangelia nepřijatelné, je to, že učedníci „chtějí přeskočit“ kříž („kalich a křest“, v. 38).
38-40 Kalich a křest jsou symboly označující stejnou skutečnost: utrpení. Ve SZ kalich symbolizuje osud. Proč právě „křest“ je kladen vedle kalicha jakožto paralelní symbol? Patrně se navazuje na starozákonní výroky srovnávající utrpení, pronásledování a protivenství se záplavou, s hlubokými vodami, kde člověk může tonout (křtít znamená ponořit). Takovým výrokem je 2 Sam 22,5: „Ovinuly mě příboje smrti, zachvátily mě dravé proudy Ničemníka“. A jakým způsobem jsou učedníci účastni tohoto kalicha? Snad svátostně? Tento výklad by byl pod vlivem Pavlovy teologie (Řím 6,1n.), kde se mluví o svátosti křtu. Oproti tomu u Marka křest přímo označuje smrt a utrpení. Učedníci přijímají úděl služebníka, Ježíše, jeho utrpení a smrt (pokud chápeme tuto výpověď jako mučednictví, pak vznikají určité problémy: Jan podstoupil mučednickou smrt? Tradice to nepotvrzuje jednoznačně, protože máme svědectví pro i proti).
Závěrečný výrok tvrdí, že učedník nemá očekávat zvláštní odměnu (čestné místo), ale má ochotně kráčet cestou Ježíšovou, cestou kříže.
41-44 A teď přichází na řadu nepříznivá reakce ostatních učedníků vůči Jakubovi a Janovi. To je podnětem k Ježíšovu vyučování. Kdo touží po prvenství v komunitě, má žít v tomto postavení jako služebník a otrok, který je k dispozici druhým. Učedník je veden ochotou ke službě, a ne ambicí „být obsluhován“.
45 Tento výrok je základem předchozího požadavku. Učedníci mají následovat Mistra – Služebníka, který dává život za mnohé. I oni mají takto chápat svůj život – jako život za druhé. Tento evangelní výrok o zástupné smrti je srozumitelný jen na pozadí Iz 53,10-12. Pojem „vykoupení“ v řečtině označuje „protihodnotu“ za člověka, který se stal otrokem kvůli zadluženosti. Svým životem Kristus „platí“ za nesolventní dlužníky, kteří jsou vydáni na pospas zkáze. Tak se stává jejich vykupitelem (etymologicky vy-koupit). Neupřesňuje se však, komu se tento dluh zaplatí – obraz „vykoupení“ je jen nedostatečným a pokulhávajícím vyjádřením „spásy“, proto nemáme dotahovat do důsledků všechny detaily. Výraz „za mnohé“ se má chápat univerzálně, „za všechny“ – v tom případě je to hebraismus („mnoho“ v hebrejštině leckdy znamená všichni: všichni, kterých je mnoho). Výklad univerzálnosti výkupné oběti je doložitelný také pomocí Iz 53 a 1 Tim 2,6.
Společné rysy prvního čtení a evangelia
Trpící Služebník, který svou obětí vykoupí hříšníky.
K úvaze
„Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici“. Ti dva bratři Zebedeovi jsou nám bližší, než tušíme. Vždyť jim jde jednoduše o to… mít se dobře s Kristem. Zajistit si život. Pozici. V zásadě jde o legitimní touhy – každý z nás chce mít zajištěný život, určité společenské postavení (nikdo nechce být vyvrhelem!). A jsou to touhy vepsané do nitra každého člověka, samy o sobě dobré. Potíž nastává tehdy, když mají hlavní slovo v naší existenci. A ještě větší zádrhel vzniká tehdy, když diktují a určují náš život s Kristem – jinými slovy když máme zato, že Ježíš nám musí zajistit pohodlí, život bez problémů (žádné tragické události), úspěch ve společnosti (nebo v církvi, v pastoraci – rozkvět farnosti, modlitební skupiny), samozřejmě zdraví (uzdravení z nemocí)… A pokud neplní tato naše přání, pak se nám jeho evangelium tolik nelíbí. A nechce se nám ho následovat.
A zrovna tak jako těm dvěma bratřím, i na naše přání Kristus reaguje ve stejném stylu: nezavrhuje je, nesnaží se je vykořenit, ale uvádí je na správnou míru a do náležitých souvislostí. Chceš být „první ve společenství?“ Ježíš ti neříká, že máš „odvrhnout tuto ambici“, ale říká ti, jak to uskutečnit: buď tím posledním, který hledá prospěch druhých (a ne svůj). Který hledá způsoby, jak „poctít druhé“ (a nehledá pro sebe tituly, „přední místa“). Přemýšlí a usiluje o to, jak druhé ocenit (za jejich služby), jak je „vyzdvihnout“ na podstavec, jak je uschopnit k plnému životu.
Paradoxně právě tím, že „myslíme na dobro druhých“, myslíme zároveň na své dobro. Službou druhým prokazujeme službu sami sobě. Uschopněním druhých uschopňujeme zároveň sebe.
Ale přece jen je na místě vyslovit velké varování: i tato ochota ke službě má svá úskalí. Není správné si o sobě myslet, že mám jen sloužit – a nemám se nechat obsluhovat. To by opět bylo překroucení Nového zákona. Vždyť tam se jasně říká, že tím jediným služebníkem je Kristus – on jediný je ten, který nepotřebuje službu druhých. Nikdo jiný „na něj nemá“ – a proto každý z nás potřebuje službu druhých. Tak to chce Bůh, protože sestavil tělo tak, že „oko nemůže říci ruce: ´nepotřebuji tě!´, ani hlava nemůže říci nohám: ´nepotřebuji vás!´“ (1 Kor 12,21).
Tak tedy – služ, a nech druhé, aby tě obsluhovali! A především dovol Kristu, aby ti sloužil! Jak mu to dovolit? Prosbou, aby se dotkl tvých bolestných ran, aby tě vyvedl ze strnulého stereotypu… Bez jeho služby prokázané tobě si nemůžeš dovolit sloužit druhým („neumyji-li ti nohy, nebudeš mít se mnou podíl“ – Jan 13,8).
Kristus je ten první ze služebníků, ba jediný skutečný služebník – a také ty, právě jako služebník, ho potřebuješ.
K aplikaci
1. Bude velmi užitečné si přečíst celý portrét Služebníka: Iz 52,13-53,12.
2. Kdykoli prožíváš silné pokušení, tíhu života, těžkosti s nesnesitelnými lidmi – tak si vzpomeň: Kristus má se mnou soucit. A nejen to! Mohu přistoupit k jeho trůnu milosti – právě teď, jako slabý a potřebný žebrák.
3. Evangelium tě dnes vybízí, aby ses celkově zamyslel nad stylem své služby. Proč sloužíš? (Z jakých pohnutek?) Potřebuješ službu druhých (a Krista), nebo si vystačíš sám se svými silami, nápady?