Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
4. neděle adventní A / Ježíšovo početí jako samozřejmost? (A.Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
21.12.2007 22:02:41

1. čtení Iz 7,10-14

10Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše): 11"Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!" 12Achaz však řekl: "Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina." 13Tu pravil Izaiáš: "Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? 14Proto vám dá znamení sám Pán: Hle panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je 'Bůh s námi')."

Mezi r. 734 a 733 př. Kr. efrajimský král Pekach a aramejský král Resín vytáhli do boje proti Achazovi, králi judskému: důvodem bylo Achazovo odmítnutí vstoupit s nimi do koalice proti asyrské velmoci (viz i Iz 8,1-15; 10,27b-34; 17,1-11). Bůh skrze Izaiáše ujišťuje Achaza o nezdaru jejich vpádu (Iz 7,3-9): vybízí ho proto, aby zůstal klidný (7,4). Prorok posléze vybízí krále, aby si vyžádal znamení, které má potvrdit Boží věrnost a pomoc. Achaz však pod rouškou zbožnosti odmítá tuto Boží nabídku, a tak prozrazuje určitý nedostatek odvahy ve víře. Izaiáš nejprve pokárá tuto královu nedůvěru a nerozhodnost (v. 13), pak sděluje Boží znamení: narodí se syn se zvěstným jménem Emanuel ("S námi Bůh"). Během jeho života Bůh totiž potvrdí, že je blízko svému lidu a že mu pomáhá (Ž 46,8.12; 2 Sam 7,9; 1 Kr 1,37; Ž 89,22.25), proto vpád Resína a Pekacha skončí neúspěchem (Iz 7,16).

Už židé viděli hlubší smysl tohoto proroctví: důvodem bylo samotné jméno Emanuel (viz i Iz 8,8.10) a blízký kontext hovořící o "zlatém věku" (Iz 9,2-7; 11,1-16). Církev viděla naplnění tohoto Božího zaslíbení v Ježíšově narození z Panny (viz evangelium).

Mezizpěv Žl 23

Odp.: Ať vejde Hospodin, on je král slávy!

Hospodinu náleží země i to, co je na ní,
svět i ti, kdo jej obývají.
Neboť on jej založil na moři,
upevnil ho nad proudy vod.

Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu,
kdo smí stát na jeho svatém místě?
Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce,
jehož duše nebaží po marnosti.

Ten přijme požehnání od Hospodina
a odměnu od Boha, svého spasitele.
To je pokolení těch, kdo po něm touží,
kdo hledají tvář Jakubova Boha.

2. čtení Řím 1,1-7

1Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti. 2Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém Synu. 3Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, 4duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán. 5Od něho jsme dostali milost i apoštolské poslání, abychom na oslavu jeho jména přivedli k ochotnému přijetí víry všecky národy. 6K nim patříte i vy, protože si vás Ježíš Kristus povolal. 7Všem vám v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.

Pavel začíná své dopisy tak, jak to odpovídalo tehdejšímu stylu: odesilatel, adresát a pozdrav. Přesto právě v dnešním úryvku vidíme, s jakou svobodou Pavel obměnil toto jednoduché schéma: v těchto verších je shrnuto takřka celé evangelium! Důvodem této změny "tradičního úvodu" je asi snaha navázat kontakt s obcí, kterou nezaložil osobně: proto apoštol nejprve představuje sebe několika "tituly" - "Kristův služebník" (označení "služebník" se ve SZ používá o Mojžíšovi - srv. Dt 34,5; o Jozuovi - Joz 24,30; o prorocích - 2 Kr 9,7; o Izraeli - Iz 43,10). Druhý a třetí titul jsou velmi úzce spojeny: "povolaný za apoštola", "určený k hlásání radostné zvěsti". Apoštol národů nakonec načrtává v hlavních rysech obsah dopisu: Ježíš Kristus, syn Davidův a Syn Boží. Máme před sebou dvoučlenné schéma: narození z Davidova rodu - oslavení ve vzkříšení (verše 3-4a jsou zřejmě předpavlovské, jedná se o vyznání víry vzniklé v palestinském prostředí na základě 2 Sam 7,14 nebo Ž 2,7 či 110,1).

Od Krista Pavel přijal milost i apoštolské poslání: patrně tou milostí se míní samotné apoštolské poslání (je to tzv. hendiadys, vyjádření "jedné skutečnosti" pomocí dvou pojmů). Cílem apoštolského poslání je přivést národy "k poslušnosti, kterou je víra" (tak doslova): tím se naplňuje jejich po-volání (v. 6). Toto volání mohli zakusit věřící v Římě (třikrát v sedmi verších se používá sloveso "volat"): jsou totiž "milovaní Bohem", "povolaní ke svatosti" (1 Kor 1,2). Věřící má účast na těch dobrech, která ve SZ byla výsadou jen izraelského národa.

Adventní motivy: radostná zvěst (v. 1; advent je dobou radostného očekávání) o Synu, který se stal člověkem, pocházel z Davidova rodu (v. 3), byl předem hlásaný proroky (v. 2). Přináší spásu všem lidem (v. 5): tou spásou můžeme rozumět milost, pokoj, poznání Boží lásky k nám (v. 7; viz také "vánoční chvalozpěv": "…pokoj lidem,
ve kterých má Bůh zalíbení").

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel, to znamená "Bůh s námi". Aleluja.

Evangelium Mt 1,18-24

18S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než začali spolu žít, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. 19Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně s ní rozejít. 20Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. 21Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů." 22To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroků: 23"Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel, to znamená 'Bůh s námi'." 24Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.

Úryvek má následující strukturu: 1) nadpřirozené Ježíšovo početí a Josefův plán (18-19) 2) andělské zjevení Josefovi (20-21), 3) naplnění SZ proroctví (22-23), 4) Josefova poslušnost (24-25). Podobné schéma lze najít i v dalších andělských zjeveních v oddílu o Ježíšově dětství (2,13-14, 19-21).

Uvedenou perikopou se navazuje na rodokmen v Mt 1,1-17 a podrobněji se přibližuje Ježíšův původ naznačený v Mt 1,16 ("Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus"). Maria byla zasnoubena s Josefem: zasnoubení bylo mnohem "závaznější" v tehdejší společnosti než dnes. Bylo to jakási malá svatba (ženě bývalo kolem 12-13 let) a jen formálním rozvodem se mohl přetnout snoubenecký vztah. Dívka se už mohla nazývat manželkou (a muž manželem), i když bydlela ještě u rodičů.

Velmi důležité je věta, že Maria počala z Ducha svatého: chybí zde jakákoli pohanská představa o božstvu, které má sexuální styk se ženou. Je tu ve hře Boží tvůrčí moc, která tajuplně spolupůsobí při početí dítěte. Díky této mimořádné spolupůsobení Ducha je dítě "výjimečné": skrze něj Bůh projeví svou přízeň, svou blízkost. Právě tato přítomnost Ducha dává tušit, že začíná slíbená "nová éra", eschatologická doba.

Verš .20 je trochu problematický: liturgický překlad není úplně vydařený, lépe se to má přeložit "Josef byl spravedlivý, i když ji nechtěl vystavit hanbě". Mezi těmito dvěma větami je určité napětí: Josefova spravedlnost, tj. poslušnost zákonu, převážila nad jeho city k snoubence. Pro případ "nevěry" zákon určoval kamenování (Dt 22,20-21.23-24). Josef nechtěl vystavit Marii veřejné pohaně, a proto se rozhodl pro tajný rozvod za přítomnosti dvou svědků. V tomto postoji se zrcadlí jeho spravedlnost a zároveň mírnost.

Teprve sen změní tento úmysl: andělské poselství vrhá světlo na pravý původ dítěte. Josef je osloven jako syn Davidův: tím se podtrhuje, že Ježíš je z Davidovy linie (Josef byl jeho otcem před zákonem). Ježíš (hebr. Jehošua, tj. Hospodin spasí, zachrání) nevysvobodí z politické nadvlády Říma, ale od hříchu, tím pádem také ode všech jeho následků: nemocí i smrti. On bude Emanuel: Bůh se v něm prokáže jako Bůh, který je pro člověka, blízko něj. Totéž potvrdí Kristus na konci evangelia (hle, já jsem s vámi až do konce světa: Mt 28,20).

To vše se stalo, aby se naplnilo Izajášovo slovo: v těchto slovech vystupuje evangelista jako "učitel". Velmi často se v jeho evangeliu používá "formule naplnění": tak se stalo, aby se naplnilo…

Záměrem tohoto textu je prokázat, že Ježíš je Mesiáš: to dokazuje jeho původ z Davidova rodu a zastínění Duchem svatým, proto se uvádí jeho nadpřirozené početí.

K úvaze

My jsme tak zvyklí na evangelní texty o Ježíšově početí, že si trochu představujeme, že Josef a Maria přijali Boží nabídku jako samozřejmost. Neuvědomujeme si, že Josef a Maria to neměli tak snadné. Vždyť Maria měla své otázky (jak se to stane?), Josef chtěl dokonce propustit svou ženu … Bůh musel oslovit mimořádným způsobem skrze anděla, aby přivedl jak Marii, tak Josefa k přijetí "tohoto bláznivého plánu". Bláznivého, protože nikdy předtím se nestalo, aby žena otěhotněla tak výjimečným způsobem. A nestalo se to ani potom. Byl to případ bez precedentu, jediný v historii. A není divu, že Maria i Josef měli "své lidské výhrady". O to obdivuhodnější je jejich otevřenost vůči Bohu: přijali Boží slovo skrze anděla, i když to bylo bláznivé. A přijali nejen vnitřně, ale i vnějším jednáním: Josef pak skutečně přijal Marii jako manželku, jakoby "se nic nestalo divného". Prostě "skousl" všechna svá "ale" a ve víře přijal Boží plán s jeho životem. Josef se skutečně prokázal jako spravedlivý, jako člověk poslušný Božího slova, tentokrát zjeveného ne Mojžíšovým zákonem, ale andělem. Tak se ukázalo, že jeho poslušnost zřejmě ani předtím nebyla "zkostnatělá" a zákonická, ale živá, projevená Bohu, a ne tolik liteře zákona.

Nijak neodpovídá na andělovu výzvu, ani nereptá, ani nenamítá: jeho postoj je zcela "podřízený" Bohu, dalo by se dokonce mluvit o slepé poslušnosti. Na jedné straně to nebyla slepá, protože on dostal vhled do tajemství vtělení, do tajemství Božího plánu. Na straně druhé to byla slepá, protože nemohl plně pochopit tento div, jeho rozum se musel vzdát a odevzdat Božímu záměru.

Josef vystupuje také jako němý: ani jediné slovo není v celém příběhu, dokonce ani v celém evangeliu. A jestliže není ani jedno jeho slovo, pak se tím podtrhuje, že zcela ustupuje slovu Božímu (skrze anděla), Slovu vtělenému (v Kristu Ježíši). Nechal se zasáhnout slovem od Boha: to stačilo. To bylo to podstatné.

Tento prostý tesař se projevuje jako naprosto pasivní: podřizuje se úplně Božím záměrům, bez odporu. Tato pasivita je však skloubena s aktivitou: musí přijmout manželku, dát jméno dítěti, později se ujímá rodiny a utíká do Egypta, posléze se s nimi vrátí. Skoro by se mohlo zdát, že jako otec rodiny musel prožívat frustraci, pocit nenaplnění svého otcovského poslání: vždyť nerozhoduje, nemá žádnou autoritu v rodině. Tím, kdo rozhoduje, je Bůh. Tím, kdo určuje kroky v jeho životě a celé rodiny, je Bůh: skrze slovo. Nikde však není zmínka o tom, že by byl nespokojený, prázdný, nenaplněný. Naopak můžeme předpokládat, že byl naplněný. Vždyť jeho jedna jediná charakteristika v celém evangeliu je, že byl člověkem spravedlivým, tj. člověkem, pro kterého byla poslušnost Božímu hlasu vším, tím nejdůležitějším. A tato poslušnost se neomezila pouze na "desatero" či kultické předpisy: zasahovala i nejkonkrétnější oblasti jeho života, jeho konkrétní kroky. Natolik byl poslušný. Natolik nechtěl diktovat, ale nechat "si diktovat". A snad bychom mohli říct, že rád si nechal diktovat, protože byl spravedlivý a jeho samotnou vnitřní touhou bylo poslouchat Boha. Josef nikdy nepromlouvá, aby nechal Boha promlouvat do svých "záležitostí". Mlčí: není to však mlčení pohroužené do vlastních starostí, točící se kolem vlastního já, ale otevřené Božímu slovu. A v tom Josef nacházel své naplnění: jako člověk, jako otec.

K reflexi

Jsem otevřený pro Boží "zásahy" a vedení ve svém "soukromém" životě?

Jak se konkrétně prokazuje moje poslušnost?

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Velikonoční dobu
„Aleluja, aleluja, aleluja“