1. čtení Iz 2,1-5

Obsah vidění Izaiáše, syna Amosova, o Judovi a Jeruzalému. Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky. Budou k ní proudit všechny národy, budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: "Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách!" Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle!

Náš text je výchozím a konečným bodem kapitol 2-4: spolu s Iz 4,2-6 tvoří jejich rámec. Hlavními tématy úryvku jsou: Hospodinova hora, putování národů, účinné Boží slovo, mír mezi národy. Příslušným historickým pozadím je asi druhá polovina 8. století před Kristem, kdy judskému království hrozilo nebezpečí syroefraimské a posléze asyrské expanze. Prorok neočekává záchranu od lidí, od politického umění či vojenské moci, ale od Boha, který naplňuje chrám svou velebností (Iz 6,3.4). Zároveň prorok promlouvá do krize vyvolané pohanským náboženstvím (modlami), situací politickou (chybějící legitimní autoritou), etickou (korupcí), ekonomickou (obohacením hrstky lidí), sociální (nároky na moc ze strany několika lidí). Tváří v tvář mnoha modlám (2,8) Izajáš vyznává jedno místo uctívání: svatou horu. Tváří v tvář falešným vůdcům, kteří svádějí lid z pravé cesty (3,1-8), prorok zvěstuje jediného učitele, který bude učit správným cestám (2,3), cestám světla (2,5). Tváří v tváři nespravedlnosti (3,12-15) se samotný Hospodin stává soudcem i vychovatelem Izraele, ale i dalších národů (2,4). Slova tohoto proroctví (viz i Jer 3,16-18) se mají naplňovat v konkrétním dějinném údobí, ale v plnosti teprve jednou "v posledních dnech".

Mezizpěv Žl 121

Odp.: Do domu Hospodinova půjdeme s radostí.

Zaradoval jsem se, když mi řekli:
"Do domu Hospodinova půjdeme!"
Už stojí naše nohy
v tvých branách, Jeruzaléme!

Jeruzalém vystavěný jako město,
spojené v jeden celek.
Tam vystupují kmeny,
kmeny Hospodinovy.

(Jak to zákon přikazuje Izraeli,
aby chválil Hospodinovo jméno.
Tam stojí soudní stolce,
stolce Davidova domu.

Vyprošujte Jeruzalému pokoj,
ať jsou v bezpečí, kdo tě milují!
Ať vládne mír v tvých hradbách,
bezpečnost v tvých palácích!)

Kvůli svým bratřím a přátelům
budu říkat: Pokoj v tobě!
Kvůli domu Hospodina, našeho Boha,
budu ti přát štěstí.

2. čtení Řím 13,11-14

Bratři! Víte, jaký je nyní čas: že vám už nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. Neboť nyní je nám spása blíže než tehdy, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. Veďme počestný život jako ve dne; ne v hodování a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti. Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti.

Zatímco první část listu Římanům (kap. 1-11) obsahuje "kerygma" o Božím díle spásy, druhá část (12-15) vyslovuje etické normy, které vyplývají z daru "nového života v Kristu". Tato druhá část začíná stěžejním úryvkem (12,1-2), který je pak dále rozveden a konkretizován až do konce listu. Řím 12,1-2 obsahuje určité styčné body s dnešním textem, s kterým tvoří rámec kapitol 12 a 13: nepřizpůsobovat se tomuto věku (probrat se ze spánku, odložit skutky temnoty), proměňovat se obnovou své mysli (obléci se do výzbroje světla, obléknout Krista).

Tato perikopa se může rozdělit na dvě části: 11-12a obsahuje protiklad "temnota-světlo" (v indikativu čili v oznamovacím způsobu), 12b-14 předkládá důsledky pro etické jednání (v imperativu). Liturgický překlad nepřevádí příliš věrně úvodní verš 13,11, který by měl znít "protože víte, jaký je nyní čas…": protože víme, že nastal vzácný čas spásy, je třeba se probudit a využít šance! "Spát" přitom znamená "nechat se pohltit světem", přizpůsobovat se světu (12,2), propadnout duchovní netečnosti a lenosti. Je třeba se probudit, protože se blížíme "onomu dni", kdy se zjeví Kristus. Eschatologický horizont tak zakládá etiku: je třeba žít přítomnost ve světle budoucnosti. Oproti předchozím částem tohoto listu, kde život v přítomnosti je určený minulostí (smrtí a vzkříšením Kristovým), se nyní mění perspektiva pohledu: přítomnost je ve světle budoucnosti. Křesťané nemají být pouze tím, čím jsou, ale mají se stávat tím, čím jednou budou. Je zřetelné krásné napětí mezi očekáváním a uskutečněním: věřící mají žít tak, jako kdyby byli už ve dne!

Protiklad tma-světlo je typická pro Kumrán, ale i pro Jana (3,19; 12,46). Také samotný Pavel používá tuto symboliku a výslovně říká, že jsme synové světla a dne (1 Sol 5,5-6). Proto k nám nepatří skutky temnoty (skutky těla - Gal 5,19), které se týkají tří oblastí: jídla (hodování a pitky), nezřízené sexuality a lidských vztahů (ctižádosti, závistivé rivality a konkurence, tyto projevy rozdělují společenství - viz následnou kapitolu Řím 14). O tělo se máme starat "jako ve dne" (v. 14). Skutky tmy máme odložit a "obléknout" výzbroj světla (popsanou v 1 Sol 6,13 a Ef 6,13-17). Tato výzbroj slouží k obraně a šíření světla; určitou paralelu můžeme nacházet v Řím 6,13, kde Pavel nabádá, abychom poskytli "své údy" jako nástroje spravedlnosti. Máme totiž vést "počestný život": lit. překlad je oslabený, spíš bychom měli říct "život přiměřený světlu" (jako bychom už žili "v onom dni"). "Obléci se ve výzbroj světla" je paralelou k obratu "obléknout Krista". Avšak nepřijali jsme už Krista? Proč ho "obléknout" znovu? Neprotiřečí si Pavel? Krista jsme sice přijali (oblékli), ale ještě ne v plnosti: proto je třeba stále proměňovat své smýšlení (Řím 12,1), stále znovu se obléci v Pána (Kol 3,8-10; Ef 4,22-25), až k jeho plnému přijetí v poslední den (2 Kor 5,2). Opět je patrné eschatologické napětí: už a ještě ne (v plnosti). Kristus už přišel do našeho života, ale ještě ne v plnosti.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Pane, ukaž nám své milosrdenství a dej nám svou spásu! Aleluja.

Evangelium Mt 24,37-44

Ježíš řekl svým učedníkům: "Když přijde Syn člověka, bude to právě tak jako v době Noemově: Jako totiž v době před potopou lidé jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili, až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude, až přijde Syn člověka. Tehdy budou dva na poli, jeden z nich bude vzat, druhý ponechán; dvě budou mlít na obilném mlýnku: jedna bude vzata, druhá ponechána. Bděte tedy, protože nevíte, který den váš Pán přijde. Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční hodinu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete."

Evangelium je převzato z tzv. apokalyptické řeči (Mt 24-25). O hodině a dni druhého Ježíšova příchodu neví nikdo (v. 36), proto je třeba vytrvale bdít v očekávání: Pán může přijít kdykoliv! Eschatologie je tak opět motivací etického jednání. Zatímco ve verších 37-41 je Kristův příchod neočekáván, v 45-51 je očekáván později a v 25,1-13 naopak dříve.

Základní části perikopy jsou: analogie s dobou Noemovou (37-39), vyvolení "jednoho ze dvou" (40-41), výzva "bděte" (v.42), analogie se zlodějem (v.43) a závěrečná aplikace (v.44).

Několik motivů této pasáže bylo převzato do dalších spisů NZ: příchod Syna člověka "jako zloděj v noci" (1 Sol 5,2; 2 Pt 3,10; Zj 16,15), výzva "bděte" (1 Sol 5,6; Zj 3,3), nemožnost znát čas příchodu (Zj 3,3).

Tak jako před potopou lidé neočekávali žádnou nenadálou událost a jejich pohled byl zaměřen pouze na věci viditelné a zakusitelné, podobně i před druhým Kristovým příchodem. Proto se nikdo nemůže uklidňovat životním stylem druhých, nikdo se nesmí nechat svést tím, že ostatní lidé žijí "nepřipraveni", zaměstnáni jen záležitostmi každodenního života. Pán přijde tehdy, když lidé budou prožívat běžné události: práci na poli nebo u mlýnku. Pán přijde znenadání jako zloděj! Proto Kristovi učedníci musí neustále bdít čili být připraveni na "onen den". Toto bdění je "aktivní", znamená totiž věrné plnění svěřených úkolů (24,46n; 25,14-46). K tomuto významu "bdění" viz 1 Kor 16,13; 1 Sol 5,6; 1 Pt 5,8; Zj 3,2-3.

Snadno vidíme, že v Ježíšově řeči o poslední době je eschatologie spjata s etikou. Ani pozdější novozákonní pisatelé je od sebe neoddělí: eschatologie nemá ukojit naši zvědavost, ale motivovat k určitému postoji. Středem pozornosti je samotný fakt paruzie (příchodu), ne čas jejího naplnění.

K úvaze

I pro mnohé z nás toto adventní období přichází "nečekaně jako zloděj": dostali jsme se do určitého koloběhu povinností a starostí, které nás uspaly a uvedly do letargie. Letargie nezájmu "o něco dalšího", které přece jen nemůžeme pojmout do svého života, tak naplněného od rána do večera. Nezájmu "o něco nečekaného a nového", protože jsme si dokázali vytvořit "fungující životní styl", denní či týdenní rozvržení úkolů. To "nečekané" by mohlo přinést zmatek, chaos, nejistotu v našem zaběhlém systému! A proto tento advent může být nepohodlný: vyzývá nás, abychom se odpoutali od "svých systémů", od svých běžných schémat uvažování. Vyzývá nás k přehodnocení žebříků vlastních "problémů": nejdůležitějším problémem nejsou ty běžné každodenní starosti, ale připravenost na příchod onoho "zloděje". Shon a hektičnost vytlačily tento problém na vedlejší kolej, pokud ne úplně: "zloděj" nepřichází, buďme nohama na zemi, žijme přítomnost! A advent najednou převrací naše "rozumné" priority. Přichází s výzvou: On přichází! Nečekaný a nepohodlný zloděj přichází! A nejen že přijde "jednou", ale dokonce už teď!

Někteří z nás už asi měli nepříjemnou zkušenost se zloději: nečekaně byli okradeni v obchodě či v autobuse. Znenadání a náhle. Stejně tak nečekaně přichází "onen zloděj": najednou, bez upozornění. Přibližuje se pokradmo, potichu. Jeho příchod se nedá předem odhadnout. Jeho přítomnost bývá nepovšimnuta. A kdo nevnímá "přítomnost zloděje", nechává se okrást! Okrást ne jeho obratnou rukou, jako spíš vlastní netečností: on totiž nepřichází, aby okradl, ale aby obohatil. Může se však nechat obohatit jen ten, kdo má otevřené oči a otevřenou ruku. On se k nám přibližuje při běžných událostech: když kráčíme po ulici či nakupujeme v obchodě, když sledujeme televizi či mluvíme s dětmi. Necháme se okrást?

K reflexi

1. Jak vstupuji do této adventní doby?
2. Jak prožívám události všedního dne?