Tématická homilie: Boží plán s člověkem (IV. eucharistická modlitba)

a) Stvořen k Božímu obrazu a podobě
b) Jednota duše a těla
c) Pád v ráji-— hřích a jeho následky
d) Tys ho nenechal napospas smrti

Při dnešní liturgii využijeme možnosti uplatnit IV. eucharistickou modlitbu. Je zvláště typická tím, že postihuje dějiny spásy. Má také svou vlastní nezaměnitelnou prefaci, která již svým vzdáváním díků uvádí do sledu dějin spásy ve IV. eucharistické modlitbě. Dějiny spásy začínají ve věčnosti, v nedostupném světle, tam, kde je dobro, láska, pravda, zdroj všeho života, centrum všeho bytí — čili v Bohu, v jeho lásce. Odtud bere svůj počátek každé stvoření, naplněné světlem, radostí a požehnáním Stvořitele. Po zpěvu „Svatý“ zaznívají ve IV. eucharistické modlitbě slova díků Bohu Otci za jeho velikost, moudrost a lásku, které se projevily v díle stvoření. Z velikosti Boží vyrůstá člověk, koruna tvorstva, a jemu byl svěřen celý svět. Člověk však nenaplnil Boží plán, odepřel poslušnost a ztratil Boží přátelství. Bůh ale člověka neopouští, slitovává se, pomáhá, slovem proroků ho učí očekávat spásu. V „plnosti času“ poslal Bůh svého jediného Syna, který se mocí Ducha Svatého stal člověkem a narodil se z Panny Marie. Ze strany člověka pohled na spásu ve IV. eucharistické modlitbě spočívá v tom, „aby už více nežil sám sobě a žil pro Krista, pro nás ukřižovaného a vzkříšeného “. Proto také Bůh posílá těm, kdo uvěřili, svého Svatého Ducha, který dál koná ve světě jeho dílo, všechno naplňuje a posvěcuje. IV. eucharistická modlitba jasně a zřetelně podtrhuje univerzalismus spásy — týká se nejenom vyznavačů Kristových, ale všech lidí dobré vůle: „ . . .neboť ty o jejich víře víš.“ Také nám může o této neděli pomoci IV. eucharistická modlitba, kterou budeme recitovat, prohloubit naši radostnou vděčnost Bohu, když si uvědomíme důstojnost člověka, jak ji připomíná svatý Lev Veliký: „ Uvědom si, křesťane, svou důstojnost!“ Důstojnost člověka, která je zakotvena, zakořeněna ve stvoření člověka k obrazu a podobě Boha. Lidská osoba, obdarovaná duchovou a nesmrtelnou duší, rozumem a svobodnou vůlí, je zaměřena k Bohu a povolána se svou duší i tělem k věčné blaženosti. Člověk není jen něco, nýbrž někdo. Svatá Kateřina Sienská ve svém Dialogu s Bohem říká: „Kladu si otázku, co nebo kdo byl příčinou, že jsi dal člověku tak velkou důstojnost? Jistě to byla jedině tvá nesmírná láska, s níž jsi sám v sobě pohlížel na své stvoření a zamiloval si je; vždyť jsi je stvořil z lásky a z lásky jsi mu dal bytí schopné okoušet tvé věčné dobro.“ Lidská osoba, stvořená k Božímu obrazu, je zároveň bytost tělesná i duchová. Celý člověk je Bohem chtěný. Člověk je jednota duše a těla. A tato jednota je tak hluboká, že je třeba považovat duši za „formu“ těla. Církev učí, že duchová duše je bezprostředně stvořena Bohem — není tedy „zplozena“ rodiči — a je nesmrtelná: nezaniká při smrti, ve chvíli svého oddělení od těla, a znovu se spojí s tělem ve chvíli konečného vzkříšení.
A jak člověk dosáhne věčné blaženosti, k níž je povolán? V dnešním úryvku evangelia nám Kristus ukazuje cestu, která vede ke štěstí bez konce: cestu blahoslavenství. Tato blahoslavenství také odpovídají na vrozenou touhu člověka po štěstí, kterou Bůh vložil do lidského srdce, aby ho přitahoval k sobě. Blaženost totiž lidské schopnosti. Blaženost je nadpřirozeným a nezaslouženým darem od Boha stejně jako milost, jež k ní vede. Slíbená blaženost nás tedy staví i dnes před rozhodující volbu pozemských dober, vybízí nás Boha milovat nade vše. Víme, že první člověk byl Bohem obdarován zvláštní účastí na svém božském životě ve svatosti a spravedlnosti. V Božím plánu Člověk neměl ani trpět, ani zemřít. Žil v dokonalé vnitřní harmonii. Z knihy Geneze víme, že člověk, pokoušen ďáblem, nechal ve svém srdci vyhasnout důvěru ke svému Stvořiteli. Neuposlechl ho, protože chtěl být ‚jako Bůh“ —bez Boha a ne podle Boha. Tím první člověk okamžitě ztratil pro sebe i pro všechny lidské bytosti milost prvotní svatosti a spravedlnosti. Následkem prvotního hříchu není lidská přirozenost zcela zkažená, ale je zraněná, podléhá nevědomosti, utrpení, smrti a je nakloněna ke hříchu. Při snaze pochopit, co je to hřích, je nutno především uznat hluboký vztah člověka k Bohu, protože mimo tento vztah nemůže být zlo hříchu odhaleno ve své pravé podstatě, totiž jako odmítnutí Boha a vzpoura proti němu — i když hřích nadále těžce doléhá na život člověka i na dějiny. Skutečnost hříchu, a především hříchu prvotního, se objasní jen ve světle Božího zjevení. Jenom ten, kdo zná Boží plán s člověkem, může pochopit, že hřích je zneužití oné svobody, kterou Bůh dává stvořeným osobám, aby ho mohly milovat a aby se mohly milovat navzájem. Tak to připomíná i pastorální konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et spes v článku 13: „Co se dovídáme z Božího zjeven to se shoduje se zkušeností. Vždyť zkoumá-li člověk své srdce, poznává, že je nakloněn i ke zlému a zapleten do mnoha špatností; to nemůže pocházet od jeho dobrého Stvořitele.“ V Čl. 37 se pak zdůrazňuje: „Celé dějiny lidstva totiž pro stupuje usilovný boj proti mocnostem temnot. Ten boj se zrodil na samém počátku světa a potrvá, jak řekl Pán, až do posledního dne. Člověk, zapletený do tohoto zápolení, musí neustále zápasit, aby přilnul k dobru; a bez velké námahy a bez pomoci Boží milosti není schopen dosáhnout vnitřního sjednocení.“ Ve IV. eucharistické modlitbě zaznívají také slova: „A tys ho nenechal napospas smrti.“ Bůh opravdu nenechal člověka napospas smrti. Již v Knize Geneze čteme, že zlo bude přemoženo a člověk bude ze svého pádu pozvednut. To byla první zvěst o Mesiáši, Vykupiteli. Jistě znáte z liturgie velikonoční vigilie slova: „ 0, šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!“ A jestliže nás přece jenom někdy napadá otázka: Ale proč Bůh prvnímu člověku nezabránil ve hříchu? — svatý Lev Veliký nám odpovídá: „Kristova nevýslovná milost nám dala lepší dobra než ta, která nám odňala ďáblova závist. “ Proto také svatý Pavel píše v listě Římanům: „Kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost.“ Můžeme dnes zakončit prosbou ze IV. eucharistické modlitby: „Dobrotivý Otče... ve tvém království a s celým vesmírem, vysvobozeným z hříchu a smrti, at‘ tě oslavujeme skrze našeho Pána, Ježíše Krista, neboť skrze něho dáváš světu všechno dobré.“