1. čtení
Gn 12,1-4a

1Hospodin řekl Abrámovi: "Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. 2Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. 3Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země." 4Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin.

V knize Geneze je oddíl 11,27-12,9 jedním z nejdůležitějších: propojuje pradějiny (Gen 1-11) s příběhy patriarchů. Po stavbě babylónské věže a následném rozdělení lidí se lidské dějiny jakoby propadávají do zmatku a zmaru. A právě v takové situaci začíná nový úsek historie, který začíná povoláním Abráma. Příběh o jeho vyvolení je typologické (tj. vzorové), protože je prvním v řadě epizod, kdy Bůh promlouvá a patriarcha odpovídá v poslušnosti: to je vzor opakovaný mnohokrát v Genezi, nejen v cyklu Abraháma, ale také Izáka a Jakoba.

Boží slovo nejprve vybízí patriarchu, aby opustil rodinu a odešel do blíže neurčené země. Tak jako v Gen 22,2 („jdi na horu, kterou ti ukážu“), Abrám dostává „temný“ příkaz, který je zkouškou jeho víry. Pozdější patriarchové půjdou v Abrámových šlépějích: on byl prvním, kdo se vydal na pouť víry.

Plodem jeho slepé víry je velké zaslíbení: dostane požehnání jak pro sebe, tak pro jiné. To, co lidé dnes nazývá štěstím nebo úspěchem, starozákonní člověk vyjadřuje slovem požehnání (s tím rozdílem, že starozákonní Izraelita za tím vidí Boží štědrou ruku). Toto slovo nás vrací zpět ke stvoření (1,28: Bůh požehnal člověku) a k obnovení vztahu Boha vůči člověku po potopě (9,1: Bůh Noemovi a jeho synům požehnal). Zaslíbení požehnání (5x v textu) je protikladem ne-požehnaného stavu lidstva. I jiní lidé dostanou skrze Abraháma požehnání, jak se ukáže v životě králů Melchizedeka či Abimelecha.

Toto požehnání se konkretizuje ve čtyřech zaslíbeních: „učiním z tebe veliký národ“ (v. 2), „oslavím tvé jméno“ (v. 2), ochráním tě (v.3) a udělám z tebe zprostředkovatele požehnání (v.3). V těchto slovech se slibuje to, co bylo nadějí mnohých orientálních králů (srv. 2 Sam 7,9: „Byl jsem s tebou, ať jsi šel kamkoli. Vyhladil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Tvé jméno jsem učinil tak veliké, jako je jméno velikánů na zemi.“; dále Ž 72,17: „Jeho jméno bude věčné, dokud potrvá slunce, poroste jeho jméno. Budou si jím žehnat, všechny národy ho budou blahoslavit.“). Jeho jméno bude velké: i obyvatelé Bábelu si chtěli učinit jméno, ale jejich úsilí vyšlo naprázdno (11,4-9).

Abrám slyší příkaz „Vyjdi“ a zaslíbení „Já ti požehnám“. Nemá žádnou jinou jistotu, žádné jiné světlo ve tmě svého putování než Boží slovo. „Abrám se vydal na cestu“. Žádná námitka, žádné uhýbání (srv. Gen 6,22; 7,5; 17,23; 24,51). „Abrám ve víře uposlechl volání, aby odešel ... a odešel, ačkoli nevěděl, kam jde“ (Žid 11,8).

Mezizpěv
Žl 32

Odpověď: Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství.

Hospodinovo slovo je správné,
spolehlivé je celé jeho dílo.
Miluje spravedlnost a právo,
země je plná Hospodinovy milosti.

Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí,
nad těmi, kdo doufají v jeho milost,
aby jejich duše vyrval ze smrti,
aby jim život zachoval za hladu.

Naše duše vyhlíží Hospodina,
on sám je naše pomoc a štít.
Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství,
jak doufáme v tebe.

2. čtení
2 Tim 1,8b-10

Milovaný! 8Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. 9On nás spasil a povolal svým svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou dal v Kristu Ježíši před dávnými věky. 10Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš spasitel Kristus Ježíš. On zlomil moc smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu.

Uvězněný Pavel píše list Timotejovi, svému blízkému spolupracovníkovi, který byl později ustanoven v Efesu „dohližitelem“ („episkopos“; autenticitu dopisu nebudeme zde rozebírat). Timotej může mít před očima příklad svého duchovního otce, který kvůli evangeliu snesl mnoho příkoří a nakonec se ocitl v poutech. V našem úryvku je vybízen, aby snesl obtíže spojené se službou hlasatele. Přitom je důležité si všimnout, že v předcházejících verších Pavel ujišťuje svého žáka, že od Boha dostal ducha síly (1,7: „Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly“ – očividně se naráží na vybavení obdržené k neohroženému vydávání svědectví). Timotej se navíc může posilnit myšlenkou, že v tomto utrpení není sám: i Pavel trpí (1,8).

První verš lit. perikopy by se měl přesněji přeložit: „ani za mne, jeho vězně, se nestyď, nýbrž snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium, a to podle síly Boží“. Snášení obtíží je nakonec k prospěchu evangelia („pro evangelium“: v řečtině dativ prospěchu), a toto utrpení Timotej nemá ustát „z vlastních sil“, ale z moci Boží, spolu s ní (doslova „v souladu s Boží mocí“). I v 2,1 Pavel znovu opakuje stejnou myšlenku, že totiž Timotej má být silný milostí Krista Ježíše. Tedy celkem třikrát se v krátkém úseku připomíná, že Bůh dává sílu snést obtíže spojené s evangelizací (1,7.8; 2,1).

Verše 9-10 slouží jako povzbuzení, že Bůh je svrchovaným pánem nade vším, i nad pronásledováním a utrpením, vždyť je mocnější než smrt. Jestliže byl Bůh schopný spasit Timoteje ze smrti („On zlomil moc smrti“: v. 10; pregnantněji bychom mohli přeložit „zničil, smetl smrt, učinil ji bezmocnou“), je schopný ho také vyvést z utrpení. To se projevilo „nyní“ (srv. Pavlův častý protiklad „kdysi“ - před vykoupením, ale „nyní“ -v době spásy) Kristovým dílem spásy: Kristus nechal mocně zazářit světlo nepomíjejícího, nesmrtelného života (světlo je častým bibl. symbolem života). Slovo „zazářit“ je zde víc než pouhým zjevením, je totiž účinným a mocným projevem - patrně se zde naráží i na křestní osvícení. Důrazně se připomíná, že tento život je čistým a nezaslouženým Božím darem, ničím nezaplatitelným (v. 9). A tento život se znovu a znovu zpřítomňuje skrze hlásání a přijetí evangelia (v. 10)!

Timotej je tedy povzbuzován, aby trpěl pro evangelium, protože jen tam je Boží síla a život.

Zpěv před evangeliem

V zářivém oblaku bylo slyšet Otcův hlas: To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.

Evangelium
Mt 17,1-9

1Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. 2A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. 3A hle - ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. 4Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." 5Když ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm jsem si zalíbil; toho poslouchejte!" 6Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. 7Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" 8Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. 9Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých."

Žádné jiné vyprávění (o událostech mezi narozením a vzkříšením) se tomuto úryvku nepodobá. Vždyť celá Ježíšova služba je zahalená jakousi rouškou - a jen v tomto případě se rouška odnímá a něco z Kristovy slávy vyzařuje přímo před očima učedníků. Tato sláva má posílit učedníky tváří v tvář nastávajícímu utrpení Mistra a má legitimovat Krista jako Mesiáše a Syna Božího, a to navzdory pohoršlivému proroctví o blízké smrti. Příhodným názvem perikopy by mohlo být: „Boží odpověď na zvěst o utrpení“.

Středem vyprávění není jen zjevení Kristovy slávy, ale také Otcovo slovo.

1. Matoušovské výjimečné časové určení „po šesti dnech“ je snad narážkou na Ex 24,12-18, kde Mojžíš vidí Hospodinovu slávu na hoře a sedmého dne slyší Boží hlas. Ježíš bere s sebou tři učedníky: srv. Ex 24,1.9, kde Mojžíš přibírá tři blízké spolupracovníky, Árona, Nadaba a Abihu. Právě tito tři učedníci mají tu výsadu, že mohou doprovázet Krista v Getsemanské zahradě (26,37). Skutečnost, že jen úzký okruh učedníků může být svědkem této události, poukazuje na to, že není veřejnou epifanií: proto se má zachovat o tom mlčení (v. 9). Vysoká hora v určitém smyslu koresponduje s horou Sinaj a připomíná horu pokušení (Mt 4).

2. Slovo „proměnit se“ je také v Řím 12,2 a 2 Kor 3,18 („Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně“ - tato pasáž je rozvedením a výkladem Ex 34): toto druhé místo je snad narážkou na příběh o proměnění. Jak si jej představit? Na pomoc nám přichází následující věta: jeho tvář zářila jako slunce (stejný výraz se používá o spravedlivých, kteří zazáří v království, srv. 13,43; viz také Ex 34,29-35 o záři Mojžíšovy tváře a Dan 12,3). Jeho šaty byly bílé jako světlo (srv. bělost andělských rouch, 28,3). Učedníci vidí Krista jako nikdy předtím. To, co vidí, jim určitě připomíná příběh o Mojžíšovi na Sinaji (srv. Ex 24). Je zjevné, že se dostávají do přímého kontaktu se slávou Boží přítomnosti.

3. Rozmluva s Mojžíšem a Eliášem navozuje, že Kristovo dílo je v jednotě s učením SZ, reprezentovaným těmito dvěma postavami. Výklad, že Mojžíš představuje zákon a Eliáš proroky, se nedá podložit (na Mojžíše se v tomto úryvku naráží spíš jako na proroka, viz verš 5 a narážka na Dt 18,15; navíc, kde je Eliáš představen jako zástupce proroků?). Jak Eliáš, tak Mojžíš představují nebeský zástup: oba byli vzati do nebe po smrti (2 Kr 2,11-12; viz rabínskou tradici o Mojžíšovi v návaznosti na Dt 34,6). Tyto dvě postavy jsou spojeny s horou Božího zjevení (Mojžíš se Sinaji, Eliáš s Chorebem, 1 Kr 19,8). Ještě důležitější je, že oba jsou eschatologickými postavami, které mají předcházet příchod Mesiáše na konci časů (srv. 17,10; a proměnění je předobrazem a předchutí nastávající poslední doby). Mojžíš je předobrazem Mesiáše (viz níže „kontext předcházející“), Eliáš předchůdcem.

4. Petrova slova se dají přeložit také: je dobré, prospěšné, potěšující být tady. Apoštolův záměr postavit tři stany snad prozrazuje předpochopení, že už nastává definitivní konec světa: stany by měly posloužit trvalému přebývání.

5. Oblak symbolizuje přítomnost Boží (srv.Ex 40,35). Zazní hlas (i po křtu zazněl hlas z nebe, 3,17). Pronesená slova se shodují s těmi uvedenými v 3,17, ale nyní se navíc přidává „jeho poslouchejte“, což zdůrazňuje jedinečnou Ježíšovu autoritu, a to v návaznosti na Dt 18,15 („Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat.“ Srv. Sk 3,22-23). Právě Matouš, veden katechetickými záměry, se soustřeďuje na autoritu Ježíšova učení, především při výkladu Mojžíšova zákona (kapitoly 5-7). Druhá část nebeského výroku („v něm mám zalíbení“) je narážkou na izajášovského trpícího Služebníka (Iz 42,1; viz pak Iz 53,6). To je o to důležitější v tomto kontextu, kde se chvíli předtím hovořilo o Kristově cestě utrpení (16,21). Boží hlas tedy ztotožňuje Krista se Synem, který má jedinečnou autoritu. On uskuteční Boží spásonosné záměry jako trpící Služebník. Uprostřed největšího oslavení se zároveň připomíná Kristův úděl jako trpící. A protože učedníci těžko přijímají Ježíšova slova o jeho smrti (viz Petrovu námitku „to se ti nemůže stát“, Mt 16,22), Bůh vybízí: Toho poslouchejte (tj. přijměte jeho slova o cestě utrpení).

6-7. Strach při slyšení Božího hlasu je běžným jevem v SZ (srv. Dt 4,33). Jakmile uslyšeli Boží hlas, padli na tvář (stejná slova v Mt 27,54). Jako při jiných podobných příležitostech, Ježíš přichází a dotýká se jich: zároveň říká, aby se nebáli (srv. 14,27). Zmínka o Ježíšově doteku poukazuje na to, že to byl skutečný Ježíš, kterého učedníci viděli proměněného, a ne pouhý přízrak. Kristus prostoupen Boží slávou zůstává milosrdným Mistrem, který vede po cestě učednictví (všechny tři prvky - padnutí, dotek a slovo „neboj se“ - jsou také v Zj 1,17).

8. Nyní zůstává jen Ježíš, kterého mají učedníci poslouchat. Jeho slova, jeho přítomnost stačí.

9. Příkaz mlčet je variantou motivu mesiánského tajemství (8,4). Jestliže Kristus pravidelně vybízel k mlčení o své mesiánské identitě, tím spíš v tomto případě, kdy hrozilo nebezpečí špatného pochopení jeho budoucí cesty. Teprve po vzkříšení bude možné hlásat, bez rizika nepochopení, také toto Kristovo tajemství.



Událost proměnění Páně v kontextu Matoušova evangelia

A/ Kontext předcházející

Světlo z Mt 4,16 („lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti“) se stává zjevným těm, kdo mají být světlem světa (5,14). Ježíš je prorokem jako Mojžíš, ale zároveň jej jako Syn převyšuje. Tak jako na jiných místech Mt evangelia, Kristův vystupuje jako nový Mojžíš. Právě styčné body se zjevením na Sinaji jsou pro nás svědectvím, že „jako první osvoboditel, tak i poslední“, „jako na začátku, tak i na konci“ (to je jeden z „axiomů“ dějin spásy).

Proměnění
- je předzvěstí slávy při druhém příchodu Páně (16,27)

- naplňuje bezprostředně předcházející slova: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“ (16,28)

- zjevuje slávu vzkříšení učedníkům, kteří považují za těžké následovat Kristův příkaz o cestě kříže (16,24: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“). Předzvěstí a předchutí slávy jeho vzkříšení je proměnění, které má posílit učedníky v následování Krista i v jeho utrpení. Pozdější utrpení je nemá přivést k zpochybňování Ježíšových slov, ke ztrátě víry v jeho oslavení. Proto jsou na hoře pobízeni Otcovým hlasem, aby poslouchali „milovaného Syna“ neboli přijali s vírou Kristovo svědectví: On bude Mesiášem trpícím, ale zároveň vzkříšeným a oslaveným.

- navazuje na Mt 16,13-20, neboť i tam byl Ježíš prohlášen jako Syn Boží (s tím rozdílem, že od člověka). Mt 17 je božskou pečetí Petrova vyznání. Obě perikopy jsou si podobné v tom, že charakterizují synovství jako službu v utrpení (po 16,13-20 následuje 16,21-23)

- je legitimací „prorockých“ slov v 16,21-23 (předpověď utrpení): touto mimořádnou událostí Bůh legitimuje Ježíše a jeho slova

- navazuje na událost křtu (Mt 3,16-17)


B/ Kontext následující

Velmi zajímavým paralelním textem „pod opačnou podobou“ je pasáž o ukřižování (27,32-54):

- zatímco v prvním případě se jedná o zjevení v soukromí, Kristus má zářící šaty, je na vysoké hoře, kolem něho jsou dva velikáni z dávné historie, všude světlo, v druhém případě je to veřejná podívaná, Kristus je pokořený, s roztrženými šaty, vyvýšený na kříži a obklopen dvěma obyčejnými zločinci, tma všude kolem

- na hoře proměnění jsou přítomní tři učedníci, u kříže tři ženy (jmenované evangelistou)

- na hoře je přítomen Eliáš, u kříže zaznívá výzva: „Podívejme se, zda přijde Eliáš“

- v obou případech jsou kolemstojící přemoženi strachem, v obou případech je Ježíš vyznán jako Syn Boží. V tomto vyznání (tj. v christologii) spočívá jednota těchto dvou událostí.

Máme tedy dvě antitetická paralelní místa, jakýsi diptych, ve kterém oba obrazy mají stejné obrysy, ale různé barvy (tudíž bychom mohli tyto obrazy na sebe přeložit). Jako Boží Syn se Kristus podílí na dvou mezních, opačných situacích lidské existence: je pokořený a oslavený, obklopen svatými a hříšníky, oblečen do světla a temnoty.

K úvaze

Knihy španělského mystika Jana od Kříže jsou dnes celkem známé: mnoho lidí, nejen řeholníků, v nich hledá inspiraci pro svůj život. Jeho snad nejznámější knihou je „Výstup na horu Karmel“. Autor zde podává jakýsi návod, jak se dostat na vrchol karmelské hory, kde probíhá hostina „s tučnými hody“ ve společenství s trojjediným Bohem: tou cestou je trojí „nic, nic, nic“ („nada, nada, nada“). Abychom mohli dostat vše, máme se všeho vzdávat. I naše postní putování se dá přirovnat výstupu na horu Karmelu: anebo, možná přiléhavěji, výstupu na Golgotu, kde se v závěru postní doby máme setkat s Kristem ukřižovaným …a vzkříšeným.

Je dobrodružné zdolat horu pyšně se tyčící: stačí pohlédnout na ni, aby člověk zatoužil předvést své schopnosti, poměřit se s ní. A něco podobného je i s prožíváním postní doby, s výstupem na horu Golgoty: „sportovně založené typy“ možná přijmou výzvu postní askeze jako možnost překonat sebe, své schopnosti, své staré návyky --- zkrátka trochu jako sportovní výkon, spartakiádu. Jiné typy, ty obětavé, přijmou stejnou výzvu jako šanci „se zcela vydat, strávit“, obětovat sebe sama bez ohledu na únavu. Jako šanci konečně zcela zapomenout na sebe.

Každý výstup na horu je namáhavý a vyžaduje úsilí. Ale ještě důležitější je vystupovat s horským průvodcem, který zná cestu. Bylo by totiž pošetilé chtít se vydat sami. Pokud přijmeme postní snažení vážně, možná se dopustíme malého (či velkého) omylu: budeme chtít „vykonat vše potřebné“ naplno a sami, i když se zaťatými zuby: přece ukážeme Kristu, že jsme stoprocentními křesťany, ne? A v návalu tohoto nadšení zapomeneme, že takový přístup nepovede k cíli. K výstupu totiž potřebujeme průvodce: aby nám ukázal cestu, aby nám podával ruku na neschůdných a nebezpečných místech. Třeba si to ani neuvědomujeme, ale někdy jsme tak naplněni „svatým nadšením pro věc“, že nepočítáme ani s Kristem, s jeho vedením: přece známe cestu sami, církev nám jasně předkládá a říká, jak prožít postní období. Ale tak jednoduché to není: každý z nás potřebuje svého osobního průvodce, který upozorňuje na úskalí, na chybné kroky – kterých si nejsme ani vědomi. Někdo z nás třeba přecení či podcení půst, jiný modlitbu, jiný „odloučenost od druhých“ a konečně jiný „sebevydání pro druhé“. Snadno se odchýlíme příliš nalevo nebo napravo: a proto potřebujeme Krista – průvodce, který nás upozorní a vrátí na správnou cestu. Stále znovu máme pozorně naslouchat jeho slovu evangelia a nechat se usměrnit, přesměrovat …

Jinou chybou by bylo počítat jen s vlastními silami. Nejspíš nám brzy dojde dech … Pokud přece jen nějakou dobu vydržíme, pak s vyplazeným jazykem budeme kráčet dál, ve snaze se aspoň dobelhat na vrchol. A samozřejmě takový přístup není ideální, ani evangelní: vede ke karikatuře křesťanství, kdy všechno konáme z donucení, protože „musíme“. Snadno se dostaví vyčerpanost, pocit vyhoření. A vyždímaný člověk nemůže prožívat radost z takové cesty. Čas od času je třeba se zastavit a pohlédnout na Krista, radovat se z jeho blízkosti. Něco podobného prožili i apoštolové na svém postním putování … k Velikonocím. Kristus jim chvíli předtím jasně řekl, že se mají všeho vzdát a zřeknout, aby mohli kráčet s ním do Jeruzaléma (a ve stejném duchu mluví i Jan od Kříže: Nic, nic, nic). A Kristus jako moudrý Učitel ví, že musí ulehčit tuto náročnou cestu: proto učedníkům dává zahlédnout „slávu velikonočního rána“. Dává jim zakusit něco z radosti tučné hostiny na vrcholu hory.

Radost z Krista umožňuje kráčet rozhodným krokem do Jeruzaléma: to platí i pro nás. Bylo by osudné chtít oddělit „postní dobu od Velikonoc“: teď musím prožívat askezi, sebezápor, pak o Velikonocích radost, uvolnění. Už teď se můžeme a máme dívat na velikonočního Krista, proměněného a oslaveného. A už teď, nakolik je to možné, bychom měli se s ním setkat: na hoře proměnění. Radost z Kristovy blízkosti umožňuje prožívat radostné křesťanství: radostný půst (bez pochmurné tváře!), jásavou modlitbu (vždyť blízkost Boží tváře naplňuje radostí!), štěstí ze skutků milosrdenství (nemiluje snad Bůh radostného dárce?).

Tato neděle nás vyzývá, abychom se zastavili (spíš zastavovali) a pohlédli na Krista oslaveného. Odloučit se čas od času od lidí, nechávat „své povinnosti“ dole na úpatí a vystupovat na horu Tábor není „nadbytečným luxusem“, ale nutností. Jinak snadno ztratíme Krista z očí, ztratíme zacílenost na vrchol hory. Potřebujeme světlo hory Tábor, abychom mohli kráčet ve světle - ke světlu velikonoční neděle.

K reflexi

1. Postní putování vyžaduje „odloučení“, vydání se na novou cestu jen v poslušnosti Božímu slovu: jsem připraven takto kráčet, podobně jako Abrahám? Nechávám toto slovo promlouvat do svého života? Nechávám se jím usměrňovat?

2. Kristova smrt a vzkříšení: nakolik jsou pro mě silou v těžkostech? Nebo jsou jen katechismovou pravdou, abstraktní a odtažitou od mého běžného života?

3. Které okolnosti a denní chvíle bych mohl využívat k výstupu na horu proměnění, k setkání s Kristem oslaveným?