1. čtení
Sk 6,1-7

1V těch dnech, když počet učedníků rostl, začali řecky mluvící projevovat proti hebrejsky mluvícím nespokojenost, že prý jejich vdovy jsou při každodenním podělování zanedbávány. 2Dvanáct (apoštolů) proto svolalo veškeré množství učedníků a řekli: „Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. 3Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol. 4My však se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova.“ 5Ten návrh se zalíbil celému shromáždění. Vyvolili tedy Štěpána, muže plného víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parmena a Mikuláše, proselytu z Antiochie. 6Postavili je před apoštoly, a oni na ně za modlitby vložili ruce. 7Boží slovo se šířilo stále více a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velké množství kněží poslechlo a přijalo víru.

Šestá kapitola Sk klade základy k líčení dalšího šíření svědectví o Kristu po celém Judsku a Samařsku (Sk 6 - 8; srov. 1,8). Společenství učedníků se v Jeruzalémě postupně velmi rozrostlo: to s sebou nese potřebu dalších služeb. Kromě „Hebrejů“ (tj. hebrejsky či aramejsky mluvících palestinských Židů) jsou v tomto společenství i „helénisté“ (tj. řecky mluvící diasporní Židé). Poprvé ve Sk čteme o napětích mezi učedníky a musí se do toho vložit „Dvanáct“ (pro Lk autoritativní grémium církve). Spor se týkal rozdělování jídla vdovám, jež byly vždy předmětem zájmu prvotní církve, která nepřehlížela jejich materiální nezajištěnost. A o to víc se to týkalo vdov helénistů, tedy těch, kteří žili daleko od své země.

Doposud se tato skupina Dvanácti starala o všechno, nyní však takový stav se nedá udržet. Je třeba vyvolit další schopné lidi k službě „u stolu“: tím se nemíní pouze služba charitativní (v tomto konkrétním případě přerozdělování jídla), ale také „liturgická“, protože Večeře Páně byla tehdy spojena s agapé, hostinou. Podmínkou pro přijetí této služby je dobrá pověst, plnost Ducha a moudrosti (těmito slovy se chce vyjádřit určité připodobnění kandidáta samotnému Kristu, o kterém se říká, že byl plný Ducha a moudrosti - Lk 2,40; 4,1.14).

Apoštolové se pak chtějí nadále věnovat (v řeckém textu stojí přesněji: „vytrváme, zůstaneme věrni“, viz 1,14) modlitbě a službě slova („ad intra“ – uvnitř společenství, a „ad extra“ – misijně): při liturgii, katechezi a veřejném zvěstování. Spojení modlitby a služby slova nacházíme i na jiných místech v NZ (Sk 4,24-31; viz také Kol 4,3; 2 Tes 3,1).

Tento návrh se zalíbí celému společenství. Nejspíše celá komunita spolu s Dvanácti vykoná volbu sedmi vhodných pomocníků (sedm je číslo plnosti; podle řeckých jmen vše „helénisté“). Apoštolové nevybrali sedm obchodníků, ale muže plné moudrosti a Ducha! Tato společná charakteristika všech „sedmi“ je zdůrazněna ještě výrazněji u Štěpána (patrně se zřetelem k následující perikopě o jeho svědectví), který je označen jako muž byl plný Ducha a víry (víry schopné konat zázraky, v. 8, a svědčit, Sk 7,55): byl to tedy autentický křesťan.
Ustanovení probíhá vkládáním rukou a modlitbou. Gesto vkládání rukou může mít různé významy, vždy se však jedná o předání moci, milosti (uzdravení Mt 9,18, Ducha po křtu – Sk 8,17; 19,6). Prvopočáteční model ustanovení k určité službě nalézáme v Nm 8,10; Nm 27,15-23; Dt 34,9.

Je třeba upřesnit, že se v tomto úryvku nejedná o jasné ustanovení k jáhenské službě: zvolení pomocníci nejsou nikdy nazýváni jáhny. Tato zpráva ze Skutků je přesto „otevřená“ pozdějšímu hlubšímu chápání „jáhenské služby“ - to však bude vyžadovat ještě několik desítek let teologické reflexe.

Na závěr se uvádí, že Boží slovo rostlo (to je centrální téma Skutků, opakuje se na konci hlavních perikop). Důsledkem toho roste i počet věřících (Sk 12,24; 19,20). Bůh tedy působí při zasévání slova (viz podobenství o rozsévači, Lk 8,11n). Roste i počet uvěřivších kněží (nemuseli opouštět svoji kněžskou funkci v chrámě, ve společenství však byli jako bratři mezi bratřími). Tito nepocházeli z kněžské aristokracie (ta se chovala nepřátelsky vůči apoštolskému hlásání), ale z chudiny.

V následujících perikopách (Sk 6,8n.; 8,4n.) pak uvidíme Štěpána a Filipa hlásat slovo podobně jako apoštolové.

Mezizpěv
Žl 32

Odp: Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství.
Nebo: Aleluja.

Radujte se, spravedliví z Hospodina,
sluší se, aby ho dobře chválili.
Citerou oslavujte Hospodina,
hrejte mu na desetistrunné harfě.

Neboť Hospodinovo slovo je správné,
spolehlivé je celé jeho dílo.
Miluje spravedlnost a právo,
země je plná Hospodinovy milosti.

Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí,
nad těmi, kdo doufají v jeho milost,
aby jejich duše vyrval ze smrti,
aby jim život zachoval za hladu.

2. čtení
1 Petr 2,4-9

Milovaní! 4Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, 5a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které z podnětu Ducha přináší oběti Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. 6V Písmě o tom stojí: 'Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán.' 7Vám tedy, protože věříte, přináší čest, ale těm, kdo nevěří, je to 'kámen, který lidé při stavbě odhodili, ale právě on se stal kvádrem nárožním, 8kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá'. Narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru. K tomu také byli určeni. 9Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.

Máme text, který je mystagogií (uvedením do tajemství křesťanského života) pro nově pokřtěné čili pro ty, kdo byli posvěceni Duchem, aby se poslušně odevzdali Ježíši Kristu, byli očištěni pokropením jeho krve (1 Pt 1,2), a tak vstoupili do nové smlouvy. K novosti této smlouvy patří i to, že pravý chrám není z otesaných kamenných kvádrů, ale z kamenů „živých“. Základním kamenem je živý Kristus (verš 8 „…narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru, k tomu také byli určeni“ se nemá chápat v tom smyslu, že někteří byli předem určeni k „odmítnutí víry“, ale ve smyslu, že i „vzpurní“, povoláni jako všichni ostatní ke spáse, následkem svého odmítnutí nemohou nenarážet o kámen nárožní, a tak padnout). Vzkříšený Kristus, kámen nárožní nového chrámu, proměňuje v živé kameny ty, kdo k němu přistupují s vírou (v. 6). Tak vzniká duchovní chrám, ve kterém slouží jako kněží všichni křesťané (v. 5)! Jako oběť však nepodávají býky či kozly jako ve staré smlouvě, ale něco víc: samy sebe (Ř 12,1 – „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť“). Takovou oběť člověk není schopen přinášet ze sebe, z vlastních sil. Proto autor listu píše, že věřící „obětují“ „z podnětu Ducha“ , skrze Ježíše Krista (v. 5). Tak jako se Ježíš na kříži odevzdal Otci v moci Ducha (Žid 9,14), podobně jsou v něm i křesťané uschopněni odevzdávat se Otci, a to v témž Duchu!

Lidé nové smlouvy se odevzdávají Bohu, protože zakusili, jak je dobrý (2,3): jinými slovy jsou jím tak přitahováni, že se mu dávají jako dar a „oběť“. Boží dobrota se projevila vykoupením z prázdného života (1,18), darem znovuzrození (1,3). Tento mocný čin spásy je něčím tak velikým, že věřící to „nemohou nerozhlašovat“ (2,9): podobně jako po přechodu Rudým mořem Mojžíš zazpíval chvalozpěv opěvující Boží suverénní moc, i nyní jsou křesťané vybízeni, aby (po vysvobození z Egypta, symbolu starého života) „vyzpívali“ Boží milosrdenství. Předtím byli totiž tmou, nyní se však stali světlem v Pánu (Ef 5,8). Nejenom to! Stali se rodem vyvoleným, královským kněžstvem, národem svatým (v .9) – to, co bylo výsadou lidu první smlouvy (Ex 19,5-6; Dt 7,6) se stalo i privilegiem lidu smlouvy nové.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Já jsem cesta, pravda a život, praví Pán, nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Aleluja.

Evangelium
Jan 14,1-12

Ježíš řekl svým učedníkům: 1“Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. 2V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to. Odcházím vám připravit místo. 3A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. 4Cestu, kam já jdu, znáte.“ 5Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ 6Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne. 7Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“ 8Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce - a to nám stačí.“ 9Ježíš mu odpověděl: „Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: 'Ukaž nám Otce'? 10Nevěříš, že já jsem mluvil v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. 11Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky. 12Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci.“

Text je součástí tzv. „první řeči na rozloučenou“ (13,31 - 14,31). Ježíš oznámil svůj odchod z tohoto světa a učedníky přepadl strach z nejisté budoucnosti bez Mistra. Proto následuje Ježíšovo vybízení „ať se vaše srdce nechvěje!“. Na to navazující „věřte v Boha, věřte i ve mne“ je třeba chápat v duchu židovského myšlení jako „zcela se opřít o někoho“. Učedník se má opřít o Krista, protože On dává „skalní neochvějnost, jistotu“. Kristus dokonce vyžaduje stejnou skálopevnou důvěru, kterou má „zbožný Izraelita“ k Hospodinu (proto jsou vedle sebe „věřte v Boha, věřte i ve mne“, které se dají přeložit příhodněji jako „věříte v Boha, věřte i ve mně“ – učedníci už věřili v Boha, nyní mají udělat krok víry ke Kristu; obsah této víry je upřesněn ve verších 10.11). Do budoucnosti není třeba se dívat s nejistou úzkostí, protože Kristus odchází připravit „příbytek u Otce“, dokonce mnoho příbytků – zde se tím nemíní „různé příbytky podle zásluh“ (či „stupňů blaženosti“), ale hojnost Boží spásy. Tento příbytek u samotného Otce poskytne pravé bezpečí a jistotu (Ž 42,3.5).

Kristus sice odejde, ale pak opět přijde: tento příchod se dá chápat jednak ve smyslu uskutečněné velikonoční eschatologie (tj. už v tomto pozemském životě vzkříšený Kristus přichází), jednak ve smyslu eschatologie „posmrtné“ (na konci našeho života): můžeme přijmout obojí pohled zároveň.

A cestu k Otci učedník zná – tou cestou je samotný Kristus. Kráčet po této cestě zde neznamená následovat Kristův příklad, ale věřit v něj (v. 1.10.11.12). Vírou člověk kráčí k Otci a poznává jej. Skálopevnou důvěrou v Krista (i tváří v tvář úzkostem a nejistotám!) se dospěje „do příbytků“, do bezpečí v Otcově náručí. Ježíš je totiž „cestou, pravdou a životem“ – v průběhu dějin se vyskytly tři různé výklady:

1) Já jsem cesta, která vede k pravdě a k životu. Cílem je tedy pravda jako božské bytí (přidruženým cílem je život). Tento výklad nerespektuje janovský význam pojmu „pravda“ (přesněji než abstraktní „božské bytí“ je to Otec – 17,7, vtělený Syn – 1,14.17, Duch – 14,17), a především tok textu: Ježíš – cesta nevede k pravdě, ale k Otci

2) Já jsem cesta, která skrze pravdu vede k životu. Tímto cílem je nyní život, pravda je prostředkem k jeho dosažení. I když Otec má život v sobě (5,26), není možné ho s tím ztotožnit.

3) Já jsem cesta, protože jsem pravdou a životem. Anebo zřetelněji: Já jsem cesta, protože zjevuji pravdu, která dává život. Pojmy „pravda“ a „život“ se totiž překrývají: pravda v janovském smyslu je životodárné zjevení Otce, Syna a Ducha.

Ježíš zde není cestou jakožto mravní autorita, ani jako vůdce, kterého je třeba následovat. On je na tomto místě ukázán jako jediná cesta ke spáse, k Otci. Místo symbolu „cesty“ bychom mohli použít jiný symbol, „dveří“ (10,9).

Kristus byl touto cestou k Otci skrze slova a znamení. Skrze tyto skutky je možné „vidět a znát“ Otce: znát a vidět jsou pojmy souvztažné (znát se používá v souvislosti se smlouvou a označuje blízký, důvěrný vztah). Vidění Otce, které doposud nebylo lidem dáno, je už možné skrze Krista (vždyť v prologu se říká: „Boha nikdo nikdy neviděl“ – 1,18).

Reakce Filipova „ukaž nám Otce“ je prosbou o zjevení Boha (viz analogickou modlitbu Mojžíšovu „Ukaž mi tvou slávu“ – Ex 33,18). On stále ještě nepochopil, že Otec už zjevný v Kristových slovech a znameních byl. Proto přichází Ježíšova odpověď: „Kdo viděl mne, viděl Otce.“ Je možné vidět Otce, protože je v Synu a působí v něm „slovy a skutky“ (Otec působí skrze slovy – v. 10 a činy – v. 11; oba pojmy se doplňují, nejsou ale totožné). „Věřte i ve mne“ (v. 1) znamená tedy: věřte, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Věřte, že on mluví a jedná skrze mě. Proto máte věřit ve mne stejně tak jako v Otce. Já a Otec jsme jedno“. Verše 10-12 jsou vysvětlením, proč je Ježíš cestou pravdou i životem: v něm je totiž přítomen Otec.

Ten, kdo věří v Krista (opět se navazuje na v. 1), bude konat ještě větší skutky než on (v.12). Tyto větší skutky se nemají chápat jen „kvantitativně“ (až do končin země), ale především „kvalitativně“ (jako nový stupeň uskutečnění, naplnění): skrze své učedníky Syn shromáždí rozptýlené Boží děti (11,52), obdaří všechny lidi životem (17,2). To je ono slíbené ovoce „v hojnosti“ (Jan 15,5.8.16).

K úvaze

Kolikrát nás v duchu napadlo: „Tady se nedá žít!“ Takovou zoufalou reakci možná vyvolaly „nemožné“ poměry doma, na pracovišti, nebo v našem státě. Ať už jsou důvody těchto našich povzdechů jakékoli, můžeme přece jen tvrdit jedno: Náš domov zde skutečně není. A o to nás ubezpečuje i dnešní úryvek, který mluví o domově u Otce. Je trochu těžké mluvit o takovém tématu, protože by to mohlo zavánět jako vybízení „utéci ze zlého světa“. Toto není však záměrem evangelia, kde se můžeme dočíst, že jsme do světa posláni. Ježíšovo slovo nás staví do nesnadné „pozice“: být ve světě, ale přece nebýt v něm „zakořeněný“. Mít domov (rodinu, přátele), a přece očekávat ten skutečný domov u Otce. Udržet v sobě toto vyvážené napětí není lehké.

Tato neděle se soustřeďuje na jeden z těchto dvou pólů. Zve nás především k tomu, abychom oživili radostnou jistotu, že máme místo u Otce. Jinými slovy: u Boha máme připravený příbytek. Je to jako kdybychom řekli, že po dlouhé (či kratší) cestě tímto životem najdeme přichystaný pokoj s naší jmenovkou: pokoj přímo pro nás, na naše jméno! A tam bude vše připraveno … Tam budeme skutečně doma: natolik, že nás nikdy nenapadne „tady se nedá žít!“ Je zbytečné chtít si představit takový „příbytek“ konkrétněji (sklouzli bychom k představám „pozemského ráje“, jak je to běžné u Svědků Jehovových). Tím jedním si však můžeme být naprosto jisti: u Otce budeme mít prostor k životu (nebude tam „dusno“). A prostor k životu – to je žít naplno, realizovat své touhy (očištěné a „prozářené v Božím světle“). Teprve v tomto příbytku u Otce skutečně spočineme, podobně jako po namáhavém putování. Toto osvěžující spočinutí bude plodem Otcovy blízkosti: konečně „spočineme“, protože budeme definitivně „přijati“. A toto přijetí (bezmezné) bychom mohli nazvat domovem.

Tento domov u Otce nemusíme očekávat „teprve jednou“, ale můžeme jej prožívat už nyní „na cestě“ (už teď totiž prožíváme společenství s Otcem!). Dnešní evangelium je skutečně „radostnou zvěstí“: u Otce můžeme být doma. Nejsme jen jeho učedníci, „služebníci“, či přátelé, ale dokonce jeho „domácí“. Tedy ti, kteří se nemusí přetvařovat, chovat podle určitých konvencí coby cizí „návštěvníci“. Otec z nás nechce mít „návštěvníky“ (nepřijímáme někdy tuto roli, protože se považujeme za pouhé „návštěvníky“ bohoslužeb?). On z nás chce mít členy vlastní rodiny, kde jsou vztahy natolik důvěrné a blízké, že On je pro nás tatínkem. Takového nám ho zjevil Kristus. A jako takového ho můžeme objevovat už v tomto životě – zakoušet jeho mocnou blízkost, která nás ochraňuje v různých životních peripetiích, jeho chápající tvář, před kterou můžeme najít odvahu „vylévat“ svoji bolest nebo vztek, jeho vlídné přijetí, které nás neodsuzuje, i kdyby naše hříchy byly červené jako šarlat.
Až si povzdechneme „tady se žít nedá“, vzpomeňme si, že u Otce „se žít dá“. Tato jistota nemá být pobídkou k útěku z tohoto nemožného světa, ale posilou vytrvat na cestě - a pozvat na tuto cestu i ty, kteří žijí dosud bez Otce.

K reflexi

1. Za co považuji svůj hlavní kněžský úkol ve farním společenství?
Víme o těch farnících, kteří potřebují materiální pomoc?

2. V současné teologii se často opakuje, že křtem jsme se stali „královským kněžstvem“. Co obnáší toto „královské kněžství“?

3. Zkus se zamyslet nad tím, co pro tebe znamená „mít domov u Otce“.