1. čtení
Sk 8,5-8.14-17

5Filip přišel do hlavního samařského města a hlásal tam Krista. 6Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli a viděli, že dělá zázraky. 7Z mnoha posedlých totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnulých a chromých. 8Celé město se z toho převelice radovalo. 14Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. 15Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. 16Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. 17Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého.

Po umučení Štěpána začalo kruté pronásledování jeruzalémské obce. Pronásledování však církev nezničilo, ale stalo se příležitostí k šíření evangelia (Sk 8,4). Hlásání nezačalo po "pastoračním plánování", ale "neplánovaně", a dokonce za nepříznivých podmínek - za pronásledování. I v tom se projevuje, že Bůh ve své moudrosti a moci dokáže použít zlo k dobrému, lidský hřích k požehnání.

Teď začíná druhá fáze programu uvedeného v Sk 1,8: misie v Samařsku. Opět se ukazuje účinnost slova a jeho hodnověrnost skrze znamení a zázraky. Tak Filip, člověk Ducha (Sk 6,3), přinesl radostnou zvěst do Samaří, města osídleného převážně Řeky a římskými veterány. Filip hlásá Krista (tj. Ježíše jako Spasitele, Zachránce) spíš neortodoxním židům čili Samaritánům. Jeho zvěstování může navazovat na jejich očekávání taheb, obnovitele (Samaritáni se přitom opírali o Dt 18,15: "Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat"). Toto působení bylo účinné, protože slova doprovázely činy (také Ježíš působil činy a slovy - Sk 1,1!). Trochu záhadná je formulace "slyšeli a viděli, že dělá zázraky" (v. 6): po slovese "slyšet" máme doplnit "evangelium"? (Tak ekum. překlad) Spíš se zdá, že se sloveso "slyšet" vztahuje k výkřikům z úst posedlých (jak o tom hovoří následující verš). I vymýtání zlých duchů patří k zázrakům dotvrzujícím spolehlivost hlásaného slova. Apoštolové vymýtali a uzdravovali stejně jako Kristus (Lk 7,21; 8,2; 9,1). Tyto skutky se však liší od "nadpřirozených činů" mága Šimona, které měly vzbuzovat pouze obdiv (vynechané verše 8,9n.).

Reakcí lidí na evangelium potvrzené divy je radost (viz i Lk 8,13; 15,6.9.32; 19,6) - ta je znamením otevřenosti ke spáse. V tomto případě je tato radost jen reakcí na zázraky, ne důsledkem obrácení, popsaného až v 8,12.

Druhá část liturgického úryvku (14-17) předpokládá obrácení Samaritánů. Do Samařska jsou posláni nejreprezentativnější členové církve, Petr a Jan. Jejich přítomnost zviditelňuje kontinuitu a jednotu této misie s kolegiem apoštolů. Skrze jejich vkládání rukou pak samařští obyvatelé obdrželi novým způsobem Ducha svatého, kterého přijali už křtem (Sk 2,38!). Křest a vkládání rukou bývaly spojeny: zde jsou odděleny, aby se jasněji projevilo, že nová samařská církev je zrozena ve společenství s apoštoly, garanty Ježíšova odkazu. Výraz "Duch do té doby na nikoho nesestoupil" by se měl vysvětlit tak, že Duch svatý se dosud neprojevil viditelným způsobem (toto potvrzuje především následující verš 18, "…Šimon viděl, že ten, na koho apoštolové vloží ruce, dostává Ducha svatého", tedy sestoupení Ducha bylo viditelné, smyslově postřehnutelné; viz i 2,4; 10,46). Tomuto novému obdarování předcházela přímluvná modlitba: Duch svatý je především dar, který Otec dává v modlitbě (Lk 11,13).

Mezizpěv
Žl 65

Odp.: Jásejte Bohu, všechny země!
Nebo: Aleluja.

Jásejte Bohu, všechny země,
opěvujte slávu jeho jména,
vzdejte mu velkolepou chválu!
Řekněte Bohu: Jak úžasná jsou tvá díla!

Ať se ti koří celá země, ať ti zpívá,
nechť opěvuje tvé jméno.
Pojďte a pozorujte Boží skutky:
podivuhodně jednal s lidmi!

Moře proměnil v souš;
suchou nohou přešli řeku,
proto se radujme v Bohu!
Vládne svou mocí navěky.

Pojďte, slyšte, všichni bohabojní,
chci vyprávět, co prokázal Bůh mé duši.
Bůh buď veleben,
že neodmítl mou prosbu,
že mi neodňal svou lásku.

2. čtení
1 Petr 3,15-18

Milovaní! 15Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, 16ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování. 17Je přece lépe, abyste snášeli utrpení - chce-li to tak Bůh - za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného. 18Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život.

Křesťané prožívající nepřijetí a posměch ze strany okolí jsou v tomto listu vybízeni k neohroženému jednání. Nemusí se bát lidí (viz verš předcházející naší perikopě, 3,14: "Strach z nich ať vás neděsí ani nezviklá"), protože jen Pán je ten, který budí bázeň (v. 15; Iz 8,12.13: "Neříkejte zrada všemu, čemu říká zrada tento lid, a čeho se bojí, toho vy se nebojte a nestrachujte. Dosvědčujte svatost Hospodina zástupů! Jeho se bojte a strachujte."). Toto hluboké vědomí Boží svrchovanosti dává sílu k statečnému konání dobrých činů a k vydávání svědectví (opět jsou spojeny činy a slova - viz 1. čtení!). Nenahraditelné "slovo svědectví" doplňuje činy a objasňuje "důvody naší naděje" (v. 15), které jsou uvedeny už na začátku listu: "Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista je tak nesmírně milosrdný, že nás znovu zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví skvělé a trvalé" (1 Petr 1,3.4; viz i 1,21: "Skrze něho věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu, takže se vaše víra i naděje upíná k Bohu.").

Sílu k statečné věrnosti evangeliu (v tomto konkrétním případě věrnost i za cenu pomluv - v. 16) mají věřící čerpat z Kristova příkladu. On sám musel snášet příkoří a utrpení, dokonce "smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé" (v. 18). Byl dokonce usmrcen, ale dostal nový život. I trpící křesťan se má vyzbrojit touto jistotou (třeba tváří v tvář smrti), aby neohroženě čelil protivenstvím.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, praví Pán, a můj Otec ho bude milovat, a přijdeme k němu. Aleluja.

Evangelium
Jan 14,15-21

Ježíš řekl svým učedníkům: 15"Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. 16A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: 17Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás. 18Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. 19Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. 20V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. 21Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat."

Na pozadí evangelního úryvku se nachází smlouva: není sice zmíněna přímo, ale jasně naznačena v 14,23 ("Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek") zrcadlící starozákonní "já budu bydlit uprostřed nich" (Ex 25,8 - kontextem je uzavření smlouvy!). I ve starozákonní smlouvě byli spolu spojené "láska k Bohu" a "přilnutí k jeho přikázáním" (Dt 5,10;10,12.13). V evangeliu je však nové to, že tato láska má směřovat bezprostředně k Ježíši (to samozřejmě nevylučuje, že je to zároveň láska k Bohu Otci). Ježíš je totiž prostředníkem nové smlouvy, a proto učedníci mají zachovávat jeho přikázání, tj. jeho slova (v. 15.21.23.24). Obsahem těchto slov je zjevení Syna, Otce a Ducha, spolu s dvěma přikázáními: "věřit v Syna" (14,1) a vzájemně se milovat (13,34).

Kristus odchází, ale nenechává učedníky samotné: slibuje jim Ducha, který je zde nazýván Paraklét - tento výraz původně označuje zastánce neboli soudního obhájce (překlad "Utěšitel" není přesný a je plodem pozdější tradice). Duch bude poslán proto, aby byl "navždy" s učedníky. Ve své funkci "být spolu s učedníky" se bude podobat samotnému Ježíši ("tak dlouho jsem s vámi…" - 14,9). Po odchodu k Otci se biblické zaslíbení "budu s tebou" (prostupující SZ i NZ) uskuteční skrze Ducha svatého.

Tento Paraklét je také Duchem pravdy. Toto označení odkazuje na vyznání "Já jsem cesta, pravda a život": on je tedy Duch Ježíše-Pravdy, Duch odhalující Pravdu, tj. samotného Ježíše (Jan 14,6) přítomného v srdci věřícího (v. 20). Duch nebude pouze "spolu s učedníky", ale dokonce v nich (v. 17). Už ve SZ se přislíbila přítomnost Hospodinova Ducha v srdci věřícího (viz Ez 37,5). Jeden z textů, který je velmi blízký kontextu našeho úryvku z Janova evangelia, je Ag 2,4-5:
"Dejte se do díla, neboť jsem s vámi, je výrok Hospodina zástupů. … Můj duch stojí uprostřed vás. Nebojte se!"

Tento text hovoří o stavbě nového jeruzalémského chrámu po zničení prvního chrámu Babylóňany. I tady je nabádání "Nebojte se" (viz začátek Janovy 14. kapitoly: "Vaše srdce ať se nechvěje"), mluví se rovněž o novém chrámu (viz "domov u Otce", Jan 14,2), o přítomnosti Ducha "uprostřed vás" (Jan 14,17).

Učedník s otevřenýma a osvícenýma očima srdce (srv. Ef 1,18) uvidí a pozná jak Ducha (v. 17), tak živého Krista (v. 19). Kdy? "V onen den", tj. v den vzkříšení. Tito učedníci poznají Krista jako živého, poznají, že on žije v Otci (v. 20; v to mají učedníci také věřit: "Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně" - 14,11). Převratné je zaslíbení, že Kristus bude přebývat dokonce ve svých věrných! (V. 20; viz i Jan 14,23 - "přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek"). Vnější přítomnost ("s vámi") je nahrazena, či doplněna přítomností vnitřní ("ve vás"). Kristova přítomnost je tak zniterněna, interiorizována.

Všechna tato přislíbení nejsou dána pouze některým vyvoleným: setkání se Živým je zaslíbeno každému. Podmínkou je zachovávat přikázání nové smlouvy, milovat Krista. Nezapomeňme však, že iniciativa lásky patří Otci: "Bůh tak miloval svět, že dal svého Jednorozeného Syna" (Jan 3,16). V posledním verši se čtyřikrát vyskytuje sloveso milovat, se kterým je úzce spojeno "dát se poznat", které neznamená jen poznání intelektuální, ale celostné, důvěrné setkání (viz Gen 4,1 - Adam poznal Evu).

K úvaze

Prospěje vám, abych odešel (Jan 16,7). Tato věta by mohla charakterizovat i dnešní evangelium. Ale opravdu prospěje učedníkům, že Kristus odejde k Otci? Jejich přirozenou reakcí na toto Kristovo slovo jistě nebylo nadšení. Spíš zármutek a nejistota. Ten, na koho vsadili celý svůj život, se najednou "vytratí". Proč je tedy dobré, aby jejich Mistr odešel? Protože jen tak ho mohou poznat novým způsobem - jako Vzkříšeného. Jistě bylo "dobré" znát Krista během jeho pozemského života - kráčet s ním po Galileji a Judsku, být svědkem jeho zázraků, naslouchat jeho slovům. Ještě lepší je však znát Krista Zmrtvýchvstalého. Bylo "dobré" mít společenství s Ježíšem, "dotýkat se ho", vidět ho vlastníma očima, společně s ním stolovat. Ještě lepší je však vidět Vzkříšeného, mít s ním společenství u stolu na "chlebě a víně".

Apoštolové poznali velmi dobře pozemského Krista, Krista podle těla. A možná si ho trochu "přivlastnili" (nestává se to i v lidských vztazích? Ať už mezi rodiči a dětmi, mezi partnery, přáteli). Znali Krista "podle těla" (řečeno Pavlovými slovy) a sami ho přijímali "podle těla", neboli s city a postoji neočištěnými od "přílišné lidskosti". Aby mohli přijímat Krista jinak (podle Ducha, Vzkříšeného), je třeba, aby ho na čas ztratili. Je třeba mít od-stup, aby se získal nový pří-stup. Pravá přítomnost se dosáhne skrze nepřítomnost.

Něco podobného prožíváme i v mezilidských vztazích: časné odloučení (od dospívajících dětí, od přítele) nemusí být tragédií, ale šancí, jak se připravit na nové setkání. Právě odloučení nás může disponovat "nově vidět" a přijmout toho člověka, na kterého jsme si už asi zvykli. Nepřítomnost milovaného člověka je šancí, jak prohloubit náš vztah k němu: naši touhu po jeho blízkosti, po jeho slovech. A totéž platí i vůči Kristu.

Pokud jsme někdy zakusili, jak dobrý je Pán, jak dobré je "přebývat s ním" (nezakusili učedníci něco podobného na hoře proměnění?), pak bylo pro nás "nepříjemné" prokousat se obdobím suchopáru, "prázdnoty" při modlitbě, liturgii … Kristus jakoby odešel, opustil nás. Kde jsou jeho projevy "něžnosti a pozornosti"? Bylo by nešikovné nechat se odradit pocity prázdnoty a opuštěnosti, pomalu se odklánět od Krista (ochabnutím v modlitbě, v naslouchání jeho slovu, zvlažněním v praktickém životě podle evangelia …). Vyprahlost se může ukázat jako velké obdarování, protože nás očistí od "příliš lidského vztahu ke Kristu" ("je nám s ním dobře"), prohloubí naši touhu po něm, otevře nás pro nové setkání s ním … Kristus totiž odešel, aby nově přišel.

Pokud naříkáme na "zlaté časy", kdy jsme vnímali Kristovu blízkost, přijměme to slovo "prospěje vám, abych odešel". Skutečně prospěje - prožili jsme-li radost z jeho blízkosti, prožijeme "jásot nepopsatelný a oslavený" (1 Pt 1,8), zakusili jsme-li "klid a ztišení u jeho nohou", pak zažijeme "pokoj rozlévající se jako řeka" (Iz 48,18). Zakusili jsme-li, jak je Kristus dobrý, zažijeme … jak je ještě lepší!

K reflexi

1. Mohl jsem někdy prožít radost z Božího konání?
Je pro mě Duch svatý "neznámým Bohem"? Toužím po jeho novém přijetí?
2. Které jsou důvody mé naděje? Jsem "připraven obhájit se" a předložit tyto důvody těm, kdo Krista neznají?
3. Jak snáším chvíle, kdy neprožívám Kristovu blízkost?