1. čtení
Iz 55,10-11

Toto praví Hospodin: 10"Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, 11tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."

Na konci babylónského exilu (kolem roku 530 před Kr.) vystupuje anonymní prorok navazující na Izajášovu tradici (tzv. Deuteroizajáš neboli druhý Izajáš), ohlašující brzké vysvobození a návrat do vlasti. Právě verše 10-11 ujišťují, že Boží plán záchrany, Boží slovo zvěstující spásu (konkrétně svobodu od nadvlády Babylónu) se určitě uskuteční. Boží slovo má úžasnou moc, která může překonat všechny možné překážky a naplnit Boží záměry. Vždyť toto slovo je "stejně" účinné jako "padající lijavec nebo déšť", které "jistojistě" činí zemi úrodnou a "nevrátí se zpátky s prázdnou" (v. 11; i na jiných místech z Písma najdeme další potvrzení o moci Božího slova: v Jer 23,29 je Boží slovo přirovnáno kladivu a ohni, v Žd 4,12 dvojsečnému meči). A co "vyraší po dešti" Božího slova? "S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat" (Iz 55,12). Opravdu mocné je slovo Boží!

Mezizpěv
Žl 64

Odp.: Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek.

V milosti jsi navštívil zem a napojils ji,
velmi jsi ji obohatil.
Boží strouhou se hrne voda,
lidem nachystals obilí.

Takto jsi zemi připravil:
zvlažils její brázdy,
rozmělnils její hroudy,
zkypřils ji dešti,
požehnals tomu, co vyrašilo.

Rok jsi korunoval svou dobrotou,
kudy jsi prošel, prýští hojnost.
Pastviny na stepi mokvají vláhou,
pahorky se ovíjejí radostí.

Nivy se odívají stády,
údolí se přikrývají obilím:
ozývají se jásotem a zpěvem.

2. čtení
Řím 8,18-23

Bratři! 18Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. 19Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. 20Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, 21že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. 22Víme přece, že celé tvorstvo spolu sténá a spolu trpí až doposud. 23A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha svatého, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.

K správnému pochopení úvodního verše této pasáže je třeba se poohlédnout po v. 17, kde se hovoří o tom, že jsme Boží děti a spoludědicové Kristovi: abychom se mohli ujmout dědictví "Boží slávy", musíme však nejprve snést různé podoby utrpení (asi se tím má rozumět utrpení v nejširším slova smyslu, nejen "utrpení kvůli evangeliu": i následující verše mluví o nicotnosti, porušení a sténání celého tvorstva). Toto utrpení se pak nedá srovnat se slávou, která nás čeká (v. 18; sláva je zde především protiklad utrpení, tedy osvobození od zániku a bolesti, pak také plnost života, "zářivá nádhera Boží"). A spolu s námi čeká dokonce celé tvorstvo ("veškeré stvoření") na tuto plnost Boží slávy. Vykoupení se totiž netýká jen člověka, ale celého tvorstva postižené disharmonií způsobenou hříchem. Smrt a rozklad, jakožto důsledky Adamova přestoupení (viz Řím 5), zasáhly člověka a zároveň celé tvorstvo. Nejen člověk, ale celá země očekává pak novost a proměnu.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Slovo Boží je semeno, Kristus je rozsévač; každý, kdo ho nalezne, vytrvá navěky. Aleluja.

Evangelium
Mt 13,1-23

1Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. 2Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. 3A mluvil k nim mnoho v podobenstvích: "Jeden rozsévač vyšel rozsévat. 4A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. 5Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, 6ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. 7Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. 8Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. 9Kdo má uši k slyšení slyš!" 10Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" 11On odpověděl: "Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. 12Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. 13Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, a slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. 14Plní se na nich Izaiášovo proroctví: 'Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. 15Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se - a já je neuzdravil.' 16Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. 17Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. 18Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. 19Když někdo slyší slovo o (Božím) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty. 20Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, 21ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. 22Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku. 23Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný."

Tři jsou hlavní části liturgické perikopy:
1) podobenství o rozsévači (v. 1-9)
2) důvod řeči v podobenstvích (v. 10-17)
3) výklad podobenství o rozsévači (v. 18-23)

Máme tu začátek třetí velké Ježíšovy řeči v Matoušově evangeliu, řeči obsahující 7 podobenství o království. První z těchto podobenství je obzvlášť důležité, protože je jakousi vstupní branou: odhaluje totiž podmínky umožňující přijetí a pochopení následujících podobenství.

Ježíš mluví u břehu moře, vsedě, v postoji běžném pro učitele. A běžný je také "styl promluvy": v podobenstvích. Toto slovo (hebr. mášal, "připodobnění") označovalo širokou škálu literárních druhů: přísloví, mudroslovný výrok, hádanku, krátké přirovnání, podobenství rozvedené v příběhu. Společným rysem těchto lit. druhů je vysvětlení určité pravdy pomocí analogie či srovnání z běžného života. Ježíšova "genialita" spočívá mj. také ve schopnosti používat obyčejné skutečnosti k hlásání "neobyčejné" nové zvěsti.

Obsah podobenství (v. 1-9) není ničím překvapující: Ježíš popisuje situaci, na kterou byli obyvatelé Izraele zvyklí (rozsévání). O to důležitější je proto závěr tohoto podobenství ("kdo má uši k slyšení, slyš" - v. 9), který chce nasměrovat posluchače, aby pod slupkou obyčejného příběhu objevil něco hlubšího, vlastní zvěst.

Je důležité si povšimnout, že podobenství není ani tak "o rozsévači" (vžitý název "podobenství o rozsévači" není vystihující), ani o semeni, ale o osudu tohoto semene: proto jsou popsány čtyři různé případy, čtyři odlišné osudy "semene". A tento osud závisí na kvalitě přijímající půdy.

Druhá část (10-17) poskytuje důvod hlásání v podobenstvích. Ježíš nemůže mluvit k lidu přímo, protože ještě nepřijali evangelium: očima nevidí (neprohlédli a nepoznali v Ježíšových zázracích přítomnost Božího království), ušima neslyší (neuslyšeli Boží slovo v Ježíšových slovech, tj. nepoznali, že k nim mluví Bůh skrze Ježíše), srdce mají zarostlé tukem (je necitlivé, neschopné porozumět evangeliu). Těmto lidem není ještě "dáno znát tajemství nebeského království" (v. 11): toto nemáme chápat ve smyslu, že by jim Bůh odepřel tato tajemství, jinak by jim Kristus vůbec nehlásal své slovo! Kristus rozsévá své slovo i na skalnatou půdu: že to slovo nemůže přinést ovoce, není vinou rozsévače, ale "nevhodné půdy" (není jim to dáno, protože se sami uzavřeli Božímu slovu - v. 14-15)! A protože tito "uzavření lidé" nedokázali přijmout zvěst hlásanou přímo a explicitně, Ježíš volí jinou cestu: mluví v podobenstvích, která přináší zvěst o království implicitně (dalo by se říct, že podobenství jsou "druhou šancí"). Tato zahalená zvěst skrze podobenství má vyburcovat posluchače k přemýšlení, vyvést ho ze zaběhlých schémat a teologických konstrukcí zabraňujících přijmout evangelium hlásané explicitně. Podobenství je osvobozením ze zajetých kolejí, vyvedením na jinou rovinu uvažování.

Ten, kdo má (Ježíšovu zvěst o království, tj. kdo přijal Ježíšovo slovo a stal se učedníkem), bude mít "přidáno" ("přidá se mu porozumění" Ježíšova slova). Kdo "nemá" Ježíšovo slovo (nestal se učedníkem), ten nemá klíč k porozumění a nakonec mu bude odňato i to, co si myslí, že má ("spása ze Zákona"). Kdo "má" oči vidoucí a uši slyšící, je skutečně blažený (neboli šťastný - stejné slovo je i v blahoslavenstvích: Mt 5,3-11), protože může konečně slyšet a nazřít to, po čem toužili všechny předešlé generace proroků a spravedlivých (v. 17).

Třetí část (18-23) je výkladem podobenství (Ježíš poskytuje tento explicitní výklad jen učedníkům, a ne "lidu" , právě z důvodu již uvedeného: "zatvrzelý lid" není schopné přijmout evangelium skrze explicitní hlásání, podobenství má být provokací, vyburcováním). Učedníci "už mají", a proto je jim přidán objasňující výklad.

Rozsévač je tedy samotný Kristus, semeno je "slovo" o království. Čtyři osudy mohou potkat rozsévané slovo.

1) Semeno slova (symbol semena naznačuje, že zpočátku je Ježíšovo slovo nepatrné, viz také jiné podobenství o hořčičném semínku) není přijaté čili správně pochopené (pochopení Ježíšova slova je stálým důrazem Matoušova evangelia), a tak nepřítel jej "vezme", tj. nechá jej upadnout v zapomnění. Všimněme si, že nepřítel může zabránit "zakořenění slova" jen proto, že příjemce toto slovo nepřijal, protože nepřiložil uši k slyšení, srdce ke zvažování a pochopení.

2) Někdy toto slovo sice zakoření, ale ne hluboko. Příčinou je "povrchní přijetí" jen na úrovni citů, bez hlubšího rozhodnutí a nasazení.

3) Vyroste rostlinka, ale ta je záhy udušena trním nezřízené starostlivosti a chtivosti (starosti a "touha" po majetku nejsou špatné samy o sobě: špatné je nezřízené podléhání těmto záležitostem - viz Mt 6,19-34; 19,23-24).

4) Rostlinka může nejen vzejít, ale také přinášet plody v zemi dobré. Takovou dobrou půdou je srdce, které slyší a chápe. Pochopením se nemíní na prvním místě "intelektuální vhled" (i to částečně, nakolik je to potřebné pro správné uchopení slova), ale spíš ochota domyslet do důsledků evangelium. Jen takový "uvážený" postoj je "plodný" - ne postoj zbrklý, chvilkový, náladový. Pravý učedník zvažuje a přemýšlí, jak dotáhnout do praktických důsledků slyšené slovo (nepřijímá jen city, ale celou "silou a duší", rozumem a vůlí).

Závěrem můžeme říci, že evangelní úryvek obsahuje morální apel "slyšet" Kristovo slovo.


Společné rysy evangelia a prvního čtení

Boží slovo je účinné a mocné. Zatímco první čtení vyzdvihuje svrchovanou moc tohoto slova nezávisle na lidské vůli, evangelium ukazuje, že mocné Boží slovo je "bezmocné", pokud se nesetká s přijetím ze strany člověka.

K úvaze

"Slyšíš mě?" Nepoužívali rodiče tuto větu, aby vyvolali naši pozornost a poslušnost? A nezvedne se v nás vlna odporu, pokud nám něco podobného řekne dnes někdo jiný, třeba partner? Přestože nejsou vždy příjemná, taková "upozornění" přicházejí vhod: občas potřebujeme "probudit" z netečného naslouchání, vždyť denně slyšíme tolik slov, že snadno přeslechneme … to, co je podstatné. A koneckonců v podobné situaci se lidé nacházeli i před 2000 lety, a proto Kristus musel občas probouzet slovy "kdo má uši, slyš". A nejen tato věta, ale i samotná podobenství jsou účinné prostředky, jak zastavit člověka a přivést ho k skutečnému naslouchání.

Když nás někdo "vyruší" otázkou "slyšíš mě?", ozve se v nás možná podrážděnost: "zase po mně něco chce, zase mě vyrušuje". Tyto pocity však nemusíme mít, pokud se Kristus obrací na nás "s podobným nárokem" naslouchat mu a … poslouchat. Nemusíme se zatvrdit, rozhněvat ("chce mi uložit další povinnost"). Nemusíme se uzavřít (i nezájem a nezúčastněné naslouchání je projevem uzavřenosti!) - vždyť na to bychom doplatili především my sami! Přišli bychom o "zúročení Božího slova": počáteční malý vklad ("obyčejné semeno slova", tj. známé a již neoslovující evangelium) se totiž rozroste… několikanásobně. Proto jsou šťastné uši, které slyší: šťastní jsou ti, kteří skutečně naslouchají. Protože jen upřímná otevřenost Božímu slovu přinese plody, promění "krajinu našeho života". Díky otevřenosti, "vyprázdnění", můžeme dojít naplnění přetékající v bohatou úrodu: třicetinásobnou, šedesátinásobnou, stonásobnou.

"Osud" semen zasetých na cestě nám ukazuje, že není žádným řešením přijít do kostela, poslušně sedět či vstávat a jakoby poslouchat … ve skutečnosti nechat padnout slovo do srdce "zabetonovaného", uzavřeného, bez zájmu. Po skončení liturgie náš život pak půjde stejně dál po svých kolejích (to je dvojkolejní život - s Bohem a bez Boha). Totéž se může stát i při naslouchání Božímu slovu ve společenství, nebo doma.

"Naplnění" nepřinese ani chvilkové nadšení, dočasné velkorysé přijetí Ježíšova slova (to je postoj učedníka podle "dobrého počasí"). Ani kompromisní řešení "něco Bohu, něco sobě" (řešení vedoucí k dvojkolejnému a rozdělenému životu) není "šťastné". V tom případě by "trní" mohlo udusit "semeno evangelia".

Šťastné řešení je "slyšet, naslouchat, poslouchat". A až budeme slyšet (či číst) Boží slovo, položme si otázku: "Slyšíš doopravdy?"

K reflexi

1. Vzpomeň si na nějaké verše z Písma a na nich si uvědom, že to nejsou "obyčejná slova", ale slova účinná a mocná, schopná proměnit tvůj život.
2. Co skutečně očekávám po skončení "pozemské pouti"? Po čem toužím?
3. Jaké "konkrétní detaily" ti mohou napomoci k tomu, abys změnil povrchní "poslouchání" Božího slova v opravdové "naslouchání" (třeba změna postoje, času, opakované předčítání úryvku…)?