1. čtení
Jer 20,7-9

7Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mě! Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají. 8Kdykoli mluvím, musím křičet, ohlašovat násilí a zpustošení; Hospodinovo slovo stalo se mi pohanou a posměchem po celý den. 9Řekl jsem si: “Nebudu se již o něho starat, nebudu již mluvit jeho jménem.” Tu se Hospodinovo slovo stalo v mém nitru hořícím ohněm, zavřeným v mých kostech; snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné.

Máme první tři verše Jeremiášova vyznání/nářku (20,7-18). Prorok se cítí “sveden” Bohem, pociťuje velmi těžce “tíhu” Božího volání, vždyť Boží slovo se mu stalo příčinou potupy. Chtěl by se vzepřít, ale toto slovo je jako oheň, který se nedá uhasit (nacházíme i jiná starozákonní místa, kde vyvolení jedinci chtějí ukončit svoje poslání: Mojžíš – Ex 32; Eliáš – 1 Král 19; Jonáš – Jon 4). Na tomto pozadí prorok vyslovuje svůj “nářek” – je však důležité si uvědomit, že nezůstává u bědování, ale posléze přechází k důvěře (v. 11) a ke chvále (v. 13).

Hned první sloveso “svedl jsi mě” si zaslouží určité vysvětlení. Nemáme to chápat jako “oklamal jsi mě” – Hospodin Jeremiáše neoklamal, vždyť už od chvíle povolání ho upozornil na budoucí nebezpečí a protivenství. Díky kontextu se spíš nabízí význam “přesvědčil jsi mě”. Toto sloveso nám může evokovat opakované Hospodinovy pokusy, které se nakonec ukázaly jako úspěšné. I při povolání (1,6) Jeremiáš kladl “odpor”, nakonec však “podlehl” Hospodinu.

Není divu, že se Jeremiáš vzpíral svému povolání: měl nevděčný úkol, hlásat “násilí a zpustošení” způsobené Babyloňany. Samozřejmě taková zvěst byla pro jeho současníky nepohodlná – a potažmo i pro samotného proroka. Proto jeho rozhodnutí “nebudu se již o něho starat, nebudu již mluvit jeho jménem” (v. 9) neudivuje. Avšak tak jako při povolání, i teď se Hospodin ukazuje jako ten silnější, který “přesvědčí” Jeremiáše, aby se zhostil svěřeného poslání. A jak ho Hospodin přemohl? “Tu se Hospodinovo slovo stalo v mém nitru hořícím ohněm, zavřeným v mých kostech; snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné.”

Jeremiáš je přemožen Hospodinem, avšak ne svými nepřáteli. Hospodin jej přemohl, avšak ne jako nepřítel, nýbrž jako mocný ochránce a pomocník. On je jeho mocný bojovník, který jej ochrání před všemi nepřáteli. Proto Jeremiáš může zakončit svůj nářek chválou (v. 13).

Mezizpěv
Žl 62

Odpověď: Má duše po tobě žízní, Hospodine, můj Bože!

Bože, ty jsi můj Bůh,
snažně tě hledám,
má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo
jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.

Tak toužím tě spatřit ve svatyni,
abych viděl tvou moc a slávu.
Vždyť tvá milost je lepší než život,
mé rty tě budou chválit.

Tak tě budu velebit ve svém životě,
v tvém jménu povznesu k modlitbě své dlaně.
Má duše se bude sytit jak tukem a morkem,
plesajícími rty zajásají ústa.

Neboť stal ses mým pomocníkem
a ve stínu tvých křídel jásám.
Má duše lne k tobě,
tvá pravice mě podpírá.

2. čtení
Řím 12,1-2

1Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. 2A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé.

Touto kapitolou začíná tzv. parenetická (“vybízecí”, obsahuje konkrétní pokyny pro každodenní život) část listu Římanům (kap. 12-16). Tato část, odlišená od té předchozí (kerygmatické a teologické, kap. 1-11), na ni zároveň úzce navazuje: dar Božího milosrdenství, prokázaného vykoupením skrze smrt a vzkříšení Ježíšovo, se má projevit konkrétními skutky. Úzká spojitost těchto dvou částí je potvrzena hned veršem 12,1: “pro Boží milosrdenství vás vybízím” (myslí se milosrdenství, dar milosti v Kristu, dar lásky Ducha vylitého v našich srdcích – 5,1). Výraz “Boží milosrdenství” shrnuje tedy to, co předchází, a zároveň klade základy křesťanského konání. 

Apoštol především vybízí k tomu, aby křesťan přinášel sám sebe jako oběť živou. Přiměřená odpověď na dar Boží (dar Božího milosrdenství) je dar člověka – na oběť Syna je odpovědí oběť (tj. dar) vlastního života (v. 1). V řeckém textu se doslovněji říká “přinášejte své tělo” – tělo označuje celého člověka v jeho tělesnosti, tj. člověka s jeho konkrétními vztahy ke světu. Právě díky tělu je člověk schopný vnímat smyslově uchopitelný svět a zároveň být jeho součástí. Na základě slova “tělo” můžeme proto tvrdit, že Pavel nemá na mysli pouhé “vnitřní zasvěcení”, ale zasvěcení ztělesněné v konkrétních okolnostech každodenního života. Křesťanské zasvěcení probíhá uprostřed světa a ve světě. I přívlastek “živá” podtrhuje tuto vlastnost sebedarování – je to dávání svého konkrétního života. Dva aspekty ve výrazu “přinášejte své tělo v oběť živou” jsou implicitně zahrnuty dva aspekty: oběť se přesunula z kultovní oblasti do každodenního života, od obětování zvířat k celostné sebevydanosti prožívané v běžném životě. Pojem svatý je opět převzatý z kultovní terminologie a označuje oddělení pro Boha (význam mravní bezúhonnosti je zde jen druhotný, v popředí je myšlenka dávání se, oddělení se pro Boha).

Tato oběť je rozumová – tj. je to oběť člověku vlastní (jakožto rozumové bytosti). Co to znamená “rozumové dávání sebe” nám napovídá následující verš 2. Jde totiž především o dar rozumu, uvažování, smýšlení, vlastního systému hodnot – křesťan nemá žít podle “diktátu světa” (“nepřizpůsobujte se tomuto světu” – světem se rozumí to, co je odcizené Bohu a směřuje proti evangeliu), ale podle Božích měřítek, podle jeho slova (v. 2). Má se totiž změnit samotný zdroj lidského jednání, tzn. mysl (nejen vnější projevy). Mohli bychom výstižněji charakterizovat tuto mysl jako praktický rozum, zdroj jednání v konkrétních situacích (opět se vracíme k pojmu obětování těla, tj. konkrétního života ve světě!). Toto obnovení má vést k tomu, že člověk pak bude mít “mysl Kristovu” (1 Kor 2,16).

Tato duchovní, resp. rozumová bohoslužba má dva aspekty: negativní (nepřizpůsobovat se světu) a pozitivní (obnovit se, rozpoznat Boží vůli). Touto cestou bude křesťan disponován k tomu, aby rozpoznal Boží vůli v různých životních situacích. Tato Boží vůle je označena třemi různými rovnocennými pojmy (to, co je dobré, dokonalé a bohulibé).

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Otec našeho Pána Ježíše Krista ať osvítí naše srdce, abychom pochopili, jaká je naděje těch, které povolal.

Evangelium
Mt 16,21-27

21Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, a třetího dne že bude vzkříšen. 22Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: “Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!” 23On se však obrátil a řekl Petrovi: “Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!” 24Tehdy Ježíš řekl svým učedníkům: “Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. 25Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. 26Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? 27Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.”

Touto perikopou začíná nová část Matoušova evangelia, charakterizovaná Ježíšovým “utrpením a smrtí”. Od nynějška je centrem pozornosti to, co se má přihodit v Jeruzalémě.

Úryvek má dvě části navzájem úzce spojené: Kristova cesta (21-23) je také cestou učedníků (24-27).

Petrovo vyznání (viz evangelium minulé neděle – Mt 16,13-20) je prvním krokem k Ježíšovu poznání. Nyní následuje druhý krok – Ježíš je Mesiáš, ale Mesiáš trpící.

V této první předpovědi o utrpení se nejprve uvádí, že Ježíš musí jít do Jeruzaléma. Sloveso “muset” je v evangeliu často synonymem pro Boží vůli – Ježíš musí, protože tak Otec ustanovil. A k naplnění tohoto plánu Bůh používá konkrétní lidi, všechny patřící k duchovní elitě, k duchovním vůdcům Izraele: starší (lidi úctyhodného věku, zkušenosti a zbožnosti), velekněze (patrně se míní velekněz úřadující a předcházející) a učitele zákona (profesionální vykladači Mojžíšova Zákona). Ježíš podstoupí utrpení a smrt, ale třetího dne vstane z mrtvých. Třetí den je v Bibli den rozhodující – viz Oz 6,2 a především “Jonášovo znamení” (tři dny a tři noci v břiše velryby – Jonáš je v tom předobrazem Mesiáše).

Petr nepřijímá tuto vizi trpícího Mesiáše – patrně má za to, že Mesiáš je ten suverénní vítěz, nezranitelný a úspěšný (jak si ho Židé v té době představovali ). Je zajímavé, že chvíli předtím byl Petr “pod vlivem” Božím (“zjevil ti to nebeský Otec” – 16,13), a ne lidských názorů (jeho vyznání se liší od mínění současníků, Mt 16,14-16), teď je však pod vlivem čistě lidských představ, a ne Božích (16,23: “nemáš na mysli věci božské, ale lidské”). Proto se dostává na pozici nepřítele (Satan znamená nepřítel; toto oslovení nepatří zlému duchu “přítomnému v Petrovi”, jako by se jednalo o exorcismus – takto je označen spíš samotný Petr, protože Ježíši zabraňuje v plnění Otcova plánu). Označení “Satane” napovídá, že se Petr podobá ďáblu, který chtěl také odradit Ježíše od Boží cesty a raději ho uvést na cestu úspěchu (Mt 4,3n.). Apoštol, který tímto způsobem brání Ježíšovi na cestě do Jeruzaléma, je velmi příhodně označen jako “kámen úrazu” (řecky “skandalon”, nevhodně “pohoršení” v lit. překladu) – o tento “kámen” Petrových představ Kristus naráží. A protože si Petr osobuje nárok ukázat cestu, Ježíš ho odkazuje do správných mezí – apoštol nemá kráčet před Kristem (určovat mu “přijatelný osud”), ale za ním (proto slova “jdi za mnou” – bohužel liturgický překlad prozrazuje opět nepochopení, když uvádí “jdi mi z očí” – v. 23; slovy “jdi za mnou” Kristus zároveň odstraňuje kámen “překážející na cestě do Jeruzaléma”). Petr má jít za Kristem jako jeho učedník, ne před ním (jako by on byl tím Mistrem a Učitelem). Tentokrát je nám Petr příkladem odstrašujícím, že nestačí říkat “Pane, Pane”, ale je třeba se podřídit Otcově vůli (“ne každý, kdo mi říká ´Pane, Pane´ vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce” – 7,21).

Ježíšova cesta “kříže” má být také cestou učedníků – proto nyní následují slova o učednících. Jsou to slova týkající se všech učedníků (nejen apoštolů) – proto neurčité zájmeno “kdo, kdokoliv” (“kdo chce jít …” - v. 24). Cesta do Jeruzaléma není snadná ani pro Ježíše, ani pro jeho následovníky. Proto se hned na začátku vybízí “zapři sám sebe” – v první řadě se tato slova mají chápat jako “zapření” falešných (příliš lidských) představ o Mesiáši. Potažmo se to může chápat jako zapření “svého já” (“já”, které si chce “zachránit život”, vyhnout se nepříjemnostem kvůli víře).

Výzva “zapři sám sebe” je velmi podobná výzvě druhé “vezmi svůj kříž”. Kříž není obrazem všech možných životních trampot a problémů (nemocí): tento význam je běžný v době dnešní, ale ne v té novozákonní. Tam je “kříž” obrazem potupné smrti, vyloučení ze společenství, hanby. Už samotné slovo “kříž” vyvolávalo takový úděs, že řečník Cicero řekl, že má být daleko od rtů římských občanů. Díky Novému zákonu slovo “kříž” nabývá ještě další význam: přijmout kříž znamená především darovat svůj život a přijmout samotný Kristův úděl. Můžeme tedy shrnout, že “vzít kříž” znamená snášet “své umírání” v podobě nepřijetí, pohrdání ze strany okolí, pronásledování, dokonce mučednictví. To vše kvůli Kristu a jeho slovu.

V zásadě tedy vidíme, že slova “vzít na sebe kříž” a “následovat” Krista jsou významově prakticky totožná. A protože se jedná o náročnou cestu, je třeba “zapřít sám sebe”, jak se říká na začátku verše.

Uvádějí se tři motivace, proč přijmout tuto cestu kříže.
1) zachránit život (tj. odmítnout kříž – potupu, pronásledování kvůli evangeliu) znamená vposledku ztratit jej. A ztratit svůj život (tj. následovat Krista i za cenu osobních nevýhod) znamená získat život v plnosti (v. 25)

2) druhý důvod (v. 26) navazuje na předchozí; zmínka o získání celého světa připomíná Mt 4,8, kde Satan nabízí Kristu celý svět, jeho bohatství a slávu

3) příchod Syna člověka a jeho odplata (odplata jakožto dar života těm, kdo následovali Krista) – v. 27

Tak jako Ježíš “překvapil” učedníky jiným pojetím údělu Mesiáše, zrovna tak musel překvapit novým obrazem učednictví. Oni očekávali slávu a triumf, avšak Ježíš zve na cestu kříže. Očekávaná sláva se skutečně dostaví, avšak skrze kříž. A závdavek této slávy se ukazuje na hoře proměnění (bezprostředně následující perikopa – Mt 17,1n.). Proměnění má také posílit učedníky, aby nezemdleli na cestě kříže do Jeruzaléma, na cestě následování Krista až do krajnosti. Proměnění předjímá i slavný příchod Syna člověka, přislíbené ve verši 27.

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Boží slovo (evangelium) přináší nepřátelství a příkoří, “ztráty”.

K úvaze

Kříž, či prosperita? To je dilema přítomné i mezi křesťany. Jedni zdůrazňují to první, jiní to druhé. Tyto dva pohledy na “duchovní život” se někdy více či méně střetávají i v našich společenstvích.

Potýkáme-li se s velkými (či menšími) problémy, můžeme občas zaslechnout výzvu “Ber to jako kříž”. A někdy se zdá, že takový “Jobův těšitel” chápe jakoukoli nepříjemnost a “problém” jako kříž … Jenže to by nebyl pohled evangelia. Tam vidíme, že křížem není vše, co je negativní, ale to, co vyžaduje moje “sebezapření”, pokud chci žít evangelium. Například odmítnout levné kradené auto (kdo by nepřijal takovou nabídku?) může být “křížem” – stojí to námahu, úsilí o poctivost.

I to, co není v našich očích křížem (např. blahobyt), se jím může stát – pokud je to pro mě “překážkou”, která vyžaduje moje úsilí a sebezapření na cestě následování Krista. A to, co se zdá být křížem “automaticky” (těžká nemoc), není křížem “samo sebou”, ale stane se jím tehdy, když se rozhodnu kráčet i za těchto okolností s Kristem. Překonávat svoji beznaděj, nevíru v Boží lásku ke mně, nechuť žít evangelium i za těchto ztížených podmínek, je pak skutečným křížem.

Prosperita, úspěch, zdraví … je to pro křesťana “automatické”? Někteří si myslí, že ano (stačí jen mít neoblomnou víru, a to vše se nám dostane). A pokud se přece jen dostaví nemoc či vážné neštěstí, vytrysknou výčitky vůči Bohu (proč to dopustil?), někdy zahořklost a neodpuštění, že se nám něco takového stalo. Tyto postoje trochu prozrazují, že ty představy o vítězném Mesiáši, přinášejícím blahobyt a osvobození od nepřátel, nejsou záležitostí dávné minulosti – jsou to představy živé i dnes, a koneckonců odpovídají touhám každého člověka: touhám po štěstí, pokoji, úspěchu. Slučují se tyto lidské touhy s křesťanstvím? Ano, i ne. Ano – protože Bůh chce toto všechno dát každému člověku. Ne – protože se lidské cesty k dosažení těchto hodnot někdy rozcházejí s cestami Božími. Je přirozené chtít tyto věci hned, je nadpřirozené “čekat” a projít nejprve cestou “sebezapření”.

Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž – toto není (navzdory některým “tendencím”) hlavním poselstvím dnešního evangelia. Tím hlavním je následovat Krista – vždy a všude. A to i tehdy, když mě to bude něco stát.

Krista se mám držet (jako tonoucí svého zachránce), abych tak dospěl k … Boží prosperitě.

K reflexi

1. Na základě lit. textu se vžij do Jeremiášovy situace, do jeho pocitů …
2. Přizpůsobení se světu – na jednu stranu se má každý křesťan přizpůsobovat světu (žije přece ve světě!), na stranu druhou se má odlišit (nemá ztratit “slanost”!). V čem se “nelegitimně” přizpůsobuji svému okolí?
3. Co pro moji životní situaci znamenají slova o “sebezapření”, následování Krista?