1. čtení
Iz 55,6-9

6Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! 7Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení; ať se obrátí k Hospodinu a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští. 8Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému - praví Hospodin. 9O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování, mé myšlení od myšlení vašeho.

Jsou to skoro poslední slova "knihy útěchy" (Iz 40-55), knihy takto nazývané proto, že obsahuje příslib návratu do zaslíbené země a vidinu nové, zářivější budoucnosti.

Izrael se dostal do exilu kvůli svým proviněním a nevěrnostem vůči smlouvě. Bůh se tak jakoby skryl před svým lidem: otočil se k němu zády, a ne tváří (Jer 18,17), protože zrovna tak se zachoval jeho lid vůči němu (Jer 7,24). Exil by se dal označit jako čas Božího mlčení a "skrývání". A po tomto mlčení, kdy se Hospodin odtáhl od Izraele a dopustil jeho zkázu Babyloňany, konečně přichází čas spásy: končí období exilu a začíná nová etapa v dějinách vyvoleného národa. Etapa charakterizovaná Boží přízní v oblasti duchovní (Boží odpuštění, v. 7) a hmotné (návrat do vlasti, obnovení chrámu a zničených měst).

I v tomto textu je Boží přízeň spjata s obrácením člověka (6-7: "Vzývejte Hospodina, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení; ať se obrátí k Hospodinu a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští."). Tady však tato milost předchází a vyvolává lidskou odpověď, obrácení (On je blízko, a proto ho vzývejte - v. 6). Předcházení Boží milosti jasně vstupuje do popředí i v Iz 65,24: "Dříve než zavolají, já odpovím; budou ještě mluvit a já je už vyslyším."

Výzva "hledejte Hospodina" znamená zároveň "hledejte Boží slovo, jeho úmysly" (není totiž možné upřímně hledat Hospodina, a nehledat současně jeho slovo!). Toto hledání má i negativní stránku "opouštět bez-božné cesty" (postoje, smýšlení, slova, které jsou v disonanci se smlouvou) - proto po vybídnutí "hledejte Hospodina" následuje "ať přestane bezbožník hřešit" (v. 7).

Boží blízkost (v. 6) a příslib odpuštění (v. 7) mají vyvolat obrácení: Izrael totiž odpadl od Boha, propadl nevěrnosti, chodil po svých cestách (53,6: "Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou"; 65,2: "Po celé dny jsem vztahoval ruce k lidu svéhlavému, k těm, kdo chodí po nedobré cestě, za vlastními úmysly."). Nyní se Izraelité mají konečně obrátit k Bohu, přijmout jeho cesty, které se tolik liší od jejich hříšných cest (8-9; tyto verše se nevztahují na Boží odpuštění, ale na jeho cesty - kontext vyžaduje tento výklad; navíc slovo "myšlení", v. 9, navazuje na "smýšlení", v. 7). Tyto Boží cesty (neboli úmysly) jsou Izraeli známé - jsou vyjádřené ve slovech smlouvy, Zákona.

Na závěr je třeba podotknout, že verše 8 a 9 nevyjadřují kontrast mezi cestami Božími a lidskými, ale mezi cestami Božími a hříšnými. A protože člověk propadlý hříchu velmi jasně vnímá propast mezi sebou a Bohem (anebo vzájemnou vzdálenost připomínající vzdálenost "mezi nebem a zemí", čili nekonečnou), je velmi důležité Boží ujištění o jeho blízkosti a touze odpustit. Hospodin je slitovný, ochotně odpouští, daruje milost nového začátku, sílu kráčet po nové cestě, "Boží".

Mezizpěv
Žl 144

Odpověď: Blízký je Hospodin všem, kdo ho vzývají.

Každý den tě budu velebit
a chválit tvé jméno po všechny věky.
Veliký je Hospodin, a vší chvály hodný,
jeho velikost je nevýstižná.

Milosrdný a milostivý je Hospodin,
shovívavý a plný lásky.
Dobrotivý je Hospodin ke všem
a soucit má se všemi svými tvory.

Spravedlivý je Hospodin na všech svých cestách
a svatý je ve všech svých činech.
Blízký je Hospodin všem, kdo ho vzývají,
všem, kdo ho vzývají upřímně.

2. čtení
Flp 1,20c-24.27a

Bratři!
20Budu moci oslavit na sobě Krista, ať svým životem, ať svou smrtí. 21Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. 22Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit. 23Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem - a to je věc mnohem, mnohem lepší; 24ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě na živu. 27Jen se chovejte tak, jak to odpovídá Kristovu evangeliu.

List Filipanům byl napsaný mezi léty 53-56, snad z Efezu. Tento list patří k listům ze zajetí a dává nám nahlédnout do Pavlova nitra. Apoštol národů se ocitl ve vězení kvůli evangeliu ("Po celém soudu i všude jinde je známo, že jsem vězněn pro Krista" - 1,13). Ani tato svízelná situace není na překážku hlásání evangelia ("Rád bych, bratři, abyste věděli, že to, co mě potkalo, je spíše k prospěchu evangelia … Mnohé bratry právě mé okovy povzbudily, aby se spoléhali na Pána a s větší smělostí mluvili beze strachu slovo Boží", v. 12.14).

Ve vězení Pavel nepropadá beznaději, naopak: "vím, že se mi vše obrátí k dobrému vaší modlitbou a přispěním Ducha Ježíše Krista. Toužebně očekávám a doufám, že v ničem nebudu zahanben, ale veřejně a směle jako vždycky i nyní na mně bude oslaven Kristus, ať životem, ať smrtí." (v. 19.20). Pavlovi, slavnému kazateli a apoštolu, nejde o oslavení sebe (jako jiným rádoby apoštolům), ale Krista (v. 20): ať už činným životem, nebo smrtí. A apoštolát je opět "kvůli Kristu" a "kvůli věřícím" (v. 24-25) - ne kvůli sobě.

Verš 27 je trochu takovou zhuštěnou závětí a sděluje, na čem vposledku záleží: na věrnosti Ježíšovým slovům.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Otevři, Pane, naše srdce, abychom naslouchali slovům tvého Syna. Aleluja.

Evangelium
Mt 20,1-16a

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: 1"Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na vinici. 2Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. 3Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. 4Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.' 5A šli. Kolem dvanácti a kolem tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak. 6Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: 'Co tu celý den nečinně stojíte?' 7Odpověděli mu: 'Nikdo nás nenajal.' Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici!' 8Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: 'Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.' 9Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne a dostali po denáru. 10Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru. 11Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: 12'Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.' 13On však jednomu z nich odpověděl: 'Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? 14Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. 15Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?'
16Tak budou poslední prvními a první posledními."

Evangelní text rozvíjí z jiného úhlu téma odměny, nadhozené Petrovou otázkou (19,27 - "Hle, my jsme opustili všechno a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?"). Ježíšova první odpověď (19,29 - "A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě") byla korunována výrokem "Mnozí první budou poslední a poslední první" (19,30) - stejně tak jako na konci našeho podobenství, kde však díky kontextu nabývá trochu jiný odstín.

Novým prvkem, který vneslo toto podobenství, je neúměrnost Božího obdarování a lidského konání.

1 Opět zavádějící liturgický překlad - nebeské království není přirovnáno k hospodáři, ale k celému ději (nebeské království je totiž dynamickou skutečností!). Lepší překlad je "s nebeským královstvím je to tak, jako když" (ekum. překlad, který věrně tlumočí příslušný aramejský výraz používaný jako úvod podobenství). Práci na vinici nemusíme nutně "alegorizovat" jako práci "na vinici Božího lidu" (s odvoláním na to, že vinice je starozákonním symbolem Božího lidu). Tato práce je spíš obecně "službou Hospodáři".

Smluvený denár na den je běžnou odměnou za takový druh práce - tento detail nepředstavuje nic mimořádného a nečekaného.

3-5 I tyto verše jsou podle "obvyklého scénáře", včetně příslibu spravedlivé odměny. "Míra" této odměny však bude nečekaná.

6-7 Další lidé, stojící a bez práce, jsou najati. Je dobré si povšimnout, proč stáli nečinně: ne že by nechtěli pracovat, ale nikdo je nenajal. Možná byli odmítnuti od jiných, protože nebyli dostatečně schopní. V každém případě se nám může vybavit, že i celníci a prostitutky, "ti poslední", pohrdaní ode všech, dostali povolání a pozvání "jít na vinici".

8-10 Mzda se vyplácí večer, jak to tehdy bylo běžné. Najednou však přichází moment překvapení: mzda je stejná pro všechny! A to muselo posluchače, který by očekával spravedlivou, odstupňovanou odplatu, určitě překvapit.

11-12 Nezakusili snad ti, kteří pracovali nejvíc a v nejtěžších podmínkách, nespravedlnost? Vždyť dostali stejně tolik jako ti, kdo se namáhali mnohem méně! V uších nám možná zní výčitka staršího, vzorného a pracovitého syna na adresu táty, který uspořádal tak rozmařilou hostinu pro nehodného mladšího syna (Lk 15,29-30).

13-15 Odpověď je uvedena laskavým oslovením "příteli". Podobný postoj nalézáme také v již zmíněném Lukášově podobenství o marnotratném otci, kdy otec oslovuje rozčileného staršího syna: "Dítě" (Lk 15,31).
Odpověď-obhajoba obsahuje dva argumenty:
1) žádná nespravedlnost nebyla spáchána, protože bylo vypláceno tolik, kolik bylo předem domluveno
2) hospodář chce dát stejně tak i dalším, protože prostě "chce". Je to zkrátka milost - hospodář chce (je to z jeho vůle, bez nátlaku) a dává (milost je dar). Jinými slovy, vynoří se tu milost jako zdarmadaný dar.
On není nespravedlivý - cožpak nemůže nakládat se svým majetkem tak, jak chce?

Podobenství je tedy o dobrotě Boží. Proto jej někteří nazývají "Podobenství o štědrém (velkorysém) hospodáři" (název v ekum. Bibli, "Podobenství o dělnících na vinici", není přesný, protože ústřední postavou je spíš hospodář než dělníci; navíc v tomto názvu chybí základní rys tohoto hospodáře, jeho dobrota: tato jeho vlastnost je "jablkem sváru" a ústředním poselstvím podobenství).

Duch závisti a "domáhání se domnělé spravedlnosti" stojí v příkrém kontrastu k dobrotě, milosti (ve stejném duchu závisti a "touze po spravedlnosti" je nesena i výčitka staršího syna, Lk 15,29).

Odměna za prokázanou službu je opět Božím darem. Ti, kteří kvůli této "Boží nespravedlnosti" reptají, se staví do řady se závidějícím starším bratrem (podobenství o marnotratném otci, Lk 15,25n.) nebo s Jonášem (Jon 4,1). Kvůli této závisti a nespokojenosti se dostanou na poslední místo.

Těmi, kdo pracovali "celý den", jsou jistě "apoštolové" (a ne farizeové! Podobenství je reakcí na otázku, nárok apoštola Petra - 19,27): i ti, kdo budou sloužit méně než oni, budou mít nárok na stejnou odměnu. Tímto podobenstvím se tedy relativizuje Petrův požadavek ("Hle, my jsme opustili všechno a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?" - 19,27) a jeho případný exkluzivní nárok na Boží království. I ostatní na něm budou mít podíl.

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Boží dobrota není "přímo úměrná" lidskému výkonu (ať už negativnímu, čili hříchu, nebo pozitivnímu, čili službě pro Boží království). Tato dobrota má vést člověka k obrácení, k opuštění hříšných postojů (toto je explicitně vyjádřeno v prvním čtení, zatímco na konci evangelní perikopy pouze implicitně).

K úvaze

"Anebo tvé oko závidí, že jsem dobrý?" Ano, závidí, protože vidí jen vlastní zisk.
Takový člověk se neraduje z toho, že je hospodář dobrý, ba ani se z toho radovat nemůže, protože se o hospodáře a o "ty další" nezajímá. Kdyby vnímal nejen sebe, ale také je, nepropadl by závisti, že je hospodář štědrý. On má však na mysli jen svůj zisk - svoji ztrátu. A proto ani nedokáže vidět, že je hospodář dobrý - má vůči němu ryze pracovní vztah: dal jsem - máš dát. Hospodář je ten, kdo má něco dát (a neošidit!), a ne ten, který může být nad míru dobrý, který může překročit ryze spravedlivé pracovní vztahy, řídící se podle zásad výkonnosti. On dává, protože je zkrátka dobrý a velkorysý bez míry. Na rozdíl od těch, kdo vidí jen sebe, svoje požadavky.

"Co za to budu mít?" Tuto otázku položil i Petr - a nezapomeňme, že tato otázka padla poté, co apoštol udělal pro Krista něco velikého, opustil všechno a šel za ním. Dalo by se říci, že on tedy patří mezi ty, kdo pracují na vinici od prvních ranních hodin a nesou tíhu dne. Ježíš nejprve přislíbí velkou odměnu, ale pak tímto podobenstvím jakoby vykořeňuje ziskuchtivost a případnou závist, které mohly být ukryty v Petrově srdci. I velké věci pro Krista se dají udělat "zištně", z hamižnosti, abych "z toho něco měl". I život kněze či řeholníka může být nesen touhou "něco z toho mít" - touhou, která se někdy projeví dokonce závistí. A navenek je to třeba život vzbuzující obdiv, protože konaný ve velké obětavosti a odříkání ("my jsme opustili jsme všechno"). Takový postoj skutečně mezi křesťany existuje, jak dosvědčuje i Pavel o těch, kdo kážou evangelium: "Někteří sice káží Krista také ze závisti a z řevnivosti, jiní však s dobrým úmyslem. Jedni z lásky…, druzí z touhy po uplatnění, ne z čistých pohnutek" (Fil 1,15-17).

I velkorysá služba (třeba pro Boží království a evangelium!), prožívaná v horku dne, v příkladné věrnosti od začátku až do konce, může být nesena duchem ziskuchtivosti, skryté závisti, projevující se tehdy, když "méně záslužný" jedinec obdrží od Pána tolik darů, kolik já za celý svůj příkladný život. V takových chvílích se ukáže, zda mi šlo o Krista, anebo o sebe (ziskuchtivost se může projevit velmi různě, nejen touhou po majetku, ale i touhou po slávě, ocenění, obdivu, vedoucím či uznávaném postavení ve farnosti či ve společenství). 

Lakmusovým papírkem, pomocí kterého lze rozpoznat, zda je moje služba vedená "láskou ke Kristu" (a k druhým), či láskou k sobě (a touhou po sebeprosazení), jsou chvíle, kdy jsou také jiní lidé oceněni, obdařeni (ať už od Boha, či od lidí). Tehdy se velmi zřetelně ukáže, co mnou hýbe: radost, nebo závist? Raduji se, že ten člověk přijal taková obdarování (například projevy lidské přízně), anebo závidím, že "středem pozornosti" je někdo jiný?

Je možné žít naoko pro Boha … ale ve skutečnosti pro sebe.
Hledat "naoko" království Boží, ale ve skutečnosti království svoje.
Hledět spíš na svůj zisk … než na dobrotu Hospodáře.

K reflexi

1. "O kolik převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování" - tato věta mě může zdeptat, že jsem tak "dole" (daleko od Boha), anebo naopak podnítit, že se mohu dostat výše, že můj život se může vymanit ze zajetých kolejí.
2. Mám touhu zemřít a být s Kristem - toto může říct jen ten, kdo nevnímá Krista jako "hrozbu", ale jako přítele … toho nejlepšího.
3. Jak ve svém nitru přijímám "obdarování druhého"? (například ocenění jeho služby…)