1. čtení
Ex 22,20-26

Toto praví Hospodin: 20"Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi. 21Neubližujte vdově a sirotku. 22Kdybys jim ublížil, že by si mně stěžovali, uslyším jejich stížnost, 23můj hněv vzplane, zahubím vás mečem, a vaše ženy budou vdovami a vaši synové sirotky. 24Půjčíš-li peníze někomu z mého lidu, chudákovi, který bydlí vedle tebe, nechovej se k němu jako lichvář. Nežádej od něho úrok. 25Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. 26Je to pro něho jediná pokrývka, plášť pro jeho tělo. V čem by měl spát? Bude-li si mně stěžovat, uslyším ho, neboť jsem soucitný."

Tento text patří do tzv. "Kodexu smlouvy" (Ex 20,22-23,33), který obsahuje zákony a ustanovení konkretizující Desatero ("Kodex" bezprostředně následuje po Desateru). Lit. úryvek obsahuje pravidla korektního jednání vůči bezbranným a znevýhodněným: cizincům (přistěhovalcům), vdovám, sirotkům, chudým. Pojmem "cizinci" byli označeni ti, kteří byli přinuceni odejít ze své země (z různých důvodů, jako např. válka, mor, epidemie, chudoba) a žili více nebo méně trvale v Izraeli. Nebyli členy izraelského společenství, a proto se netěšili jeho ochrany: byli "zranitelnější" a často chudí (proto tyto příkazy: Lv 19,10 - "Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadaná zrnka; ponecháš je pro zchudlého a pro hosta"; Dt 24,14 - "Nebudeš utiskovat nádeníka, zchudlého a potřebného ze svých bratří ani ze svých hostí, kteří žijí v tvé zemi v tvých branách"). Tito cizinci bývají v Bibli uváděni vedle vdov a sirotků, protože tito všichni potřebovali zvláštní ochranu (Dt 24,19-22; Jer 7,6; Ez 22,7).

Dalo by se říct, že v tomto textu máme jakousi "chartu lidskosti a spravedlnosti". Uvedené pokyny aplikují přikázání "miluj svého bližního jako sebe sama" (Lv 19,18). Je dobré si všimnout, že v textu nejsou pouze směrnice pro různé konkrétní případy, ale i motivace: "nesužuj přistěhovalce …, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi" (v. 20), "neubližujte vdově… uslyším jejich stížnost, můj hněv vzplane" (v. 21-23; hněv nesmíme chápat jako výraz nenávisti!), "nechovej se k chudákovi jako lichvář … uslyším ho, neboť jsem soucitný" (v. 24.26).

Mezizpěv
Žl 17

Odpověď: Miluji tě, Hospodine, má sílo!

Miluji tě, Hospodine, má sílo,
Hospodine, má skálo, mé útočiště, zachránce můj!

Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám,
můj štíte, rohu mé spásy, ochrano má!
Budu vzývat Hospodina, jemuž náleží chvála,
a od svých nepřátel budu vysvobozen.

Ať žije Hospodin, požehnána buď moje Skála,
sláva buď Bohu, mému spasiteli!
Veliká vítězství jsi popřál svému králi,
dáváš přízeň svému pomazanému.

2. čtení
1 Sol 1,5c-10

Bratři! 5Vy sami víte, jak jsme se chovali mezi vámi kvůli vám. 6A vy jste napodobovali nás i Pána, přijali jste nauku třeba v mnohém soužení, s radostí Ducha svatého, 7takže jste se stali vzorem pro všechny věřící v Makedonii a Achaji. 8Od vás se přece slovo Páně rozšířilo nejen po Makedonii a Achaji, ale i po všech místech se roznesla zpráva o tom, že jste uvěřili v Boha, takže my o tom už nemusíme nic říkat. 9Vždyť tam lidé sami o tom vypravují, jakého přijetí se nám u vás dostalo a jak jste se od model obrátili k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému 10a vyčkávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše; ten nás vysvobozuje od blížícího se (Božího) hněvu.

Tento úryvek bezprostředně navazuje na perikopu z předešlé neděle (1 Sol 1,1-5a). Věrohodné svědectví života misionářů (Pavla, Silvána a Timoteje) je pro Soluňany dalším důkazem, že evangelium k nim nepřišlo pouze ve slovech, ale "v plnosti" (v. 5a). A jaké bylo toto svědectví? O tom podrobně mluví 1 Sol 2,1-12: Pavel a jeho druhové se chovali spravedlivě a bezúhonně (2,10). Nejen že s otcovskou starostlivostí povzbuzovali a vybízeli k evangelnímu životu (2,11-12), ale nad to ve dne a v noci pracovali, aby nikomu nebyli na obtíž (2,9). Hlásání evangelia nebylo pro ně příležitostí, jak získat majetek (2,5) nebo pocty (2,6-7). Ačkoli jako Kristovi poslové mohli dát najevo svou důležitost, byli mezi Soluňany laskaví, jako když matka chová své děti (2,7). Snad by se dalo říct, že toto svědectví životem bylo o to nepostradatelnější pro Soluňany, kteří nikdy předtím neslyšeli o evangeliu - právě tím spíš potřebovali vidět "žité křesťanství". Tedy nejen slyšet, ale i vidět. A síla příkladu byla taková, že "svedla" Soluňany k následování: následování apoštolů, a tím i Pána, který v nich působil a jednal skrze "zářivé, ale i prosté projevy".

Soluňané prokázali i v utrpení kvůli evangeliu (utrpení způsobené krajany - 2,14), že jejich obrácení je hluboké a věrohodné. Bůh je však nenechal bez posily, daroval jim radost v Duchu (1,6).

Následováním Pavlova příkladů (a Krista v něm) se samotní soluňští křesťané stali pro ostatní živým příkladem, živým evangeliem hodným následování! Toto jejich svědectví života bylo doplněno explicitním svědectvím slova (obojí svědectví přišlo také skrze misionáře!): v Makedonií (tato římská provincie zahrnovala severní část dnešního Řecka s městy Soluň, Filipy) a v Achaji (jižní část řeckého poloostrova, nejdůležitější město Korint). Soluňané přijali evangelium "naplno", a proto jej "naplno", slovem i životem, předali dál! Oni sice následovali příklad misionářů, ale neupnuli se na ně, neučinili si z nich "bohy" (i toto nebezpečí bylo reálné, jak ukazuje počin občanů Lystry, Sk 14,11n.)! Přilnuli ne k Pavlovi, ale k živému Bohu (1,9; obrat "živý a pravý" má zvýraznit kontrast mezi Bohem a modlami mrtvými, falešnými). Nyní prokazují službu Otci Ježíše Krista: slovo služba máme zde patrně chápat v širším slova smyslu jako "souhrn křesťanského života" (není tedy míněna určitá specifická služba).

Obrácení neproměnilo pouze přítomnost, ale i "budoucnost": proto soluňští křesťané očekávají příchod Božího Syna (toto očekávání bylo všeobecně živé v prvotní církvi). Zmínka o Ježíšově příchodu nemá vyvolat strach, ale naopak ještě větší touhu po něm: vždyť Kristus přijde zachránit své věrné!

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, praví Pán, a můj Otec ho bude milovat, a přijdeme k němu. Aleluja.

Evangelium
Mt 22,34-40

34Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se u něho 35a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl uvést do úzkých, a zeptal se: 36"Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?" 37Odpověděl mu: "'Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' 39To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' 40Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.

Ježíšova poslední konfrontace s duchovní elitou se týká sporu o největším přikázání. Je to otázka životně důležitá, mimo jiné proto, že odpověď by určila, zda Kristus patří do nějaké "zvláštní" radikální skupiny, anebo do "tradičního proudu židovské zbožnosti". Ježíš však odpovídá zcela v duchu židovské tradice. Jeho odpověď zahrnuje dva příkazy, u kterých nesmíme přehlédnout několik důležitých rysů: 1) pořadí - nejprve je láska k Bohu, pak láska k bližnímu; 2) druhé přikázání je podobné prvnímu - v obou případech se jedná o lásku k někomu; 3) míra této lásky se však liší - Boha je třeba milovat "všemi silami", bližního jako sebe.

34-35 Farizeové se na jednu stranu mohli radovat, že Ježíš umlčel saduceje (Mt 22,23n.; tito popírali vzkříšení, na rozdíl od farizeů), na stranu druhou mohli mít další důvod k obavám, protože Mistr opět triumfoval. Nyní tedy zaútočili oni: nejprve se shromáždili (v původním textu není řečeno "u něho"!), aby se smluvili a poslali znalce zákona (rovněž farizeje) se záludnou otázkou. Nebyla to otázka upřímná, byla to spíš zkouška, past nastražená s nadějí, že Ježíš bude chycen.

36 Potřetí za sebou je Kristus osloven titulem "Mistře". Je to úlisné oslovení, snad vyslovené s tajným záměrem si ho "naklonit". Položená otázka je skutečně záludná, protože se týká známého sporu, vedeného mezi rabíny. Pro zajímavost si uveďme, že rabín Hillel shrnul zákon v negativní podobě zlatého pravidla ("co nechceš, aby lidé dělali tobě, nedělej ani ty jim"). Rabín Simlai oproti tomu tvrdil, že 613 Mojžíšových příkazů bylo shrnuto na 11 u Davida (Ž 15), 6 u Izaiáše (Iz 33,15-16), 3 u Micheáše (6,8), 2 opět u Izaiáše (Iz 56,1), 1 u Ámose (Am 5,4), 1 u Habakuka (Hab 2,4). I Lev 19,18 ("miluj svého bližního jako sebe") bývalo v této souvislosti citováno. Už tyto neshody poukazují na to, že bylo velice snadné, aby se Kristus "netrefil do správné odpovědi".

37-38 Ježíš cituje důvěrně známé "Šema", od zbožného žida recitované dvakrát denně. Obsahem "Šema" je také největší přikázání, "milovat Boha" celým svým bytím, všemi schopnostmi (Dt 6,5). Je zajímavé si všimnout, že Matouš neuvádí "celou svou silou" (tak Dt 6,5 v hebrejštině a v řeckém překladu SZ), ale "celým svým rozumem". I to může zrcadlit Matoušův akcent na "porozumění": učedník usiluje o porozumění Božího slova ("celým rozumem"), aby tak mohl správně žít Boží nároky. Tato první polovina odpovědi mohla vyznít být pro farizeje jako uspokojivá a dostačující. Překvapuje tedy, že Ježíš tím nekončí, ale "přidává" ještě druhou polovinu. Nepřehlédněme, že toto přikázání je první a nejdůležitější.

39 Druhé (!) přikázání je podobné prvnímu, protože se opět týká lásky, tentokrát k bližnímu. Láska k Bohu je nerozlučně spojená s láskou k bližnímu, jsou to dvě spojené nádoby. Toto přikázání však nemluví pouze o lásce k bližnímu, ale (překvapivě!) i o lásce k sobě - ta je měřítkem lásky k druhému. Tak jako dokážeme mít sebe rádi "skutkem a doopravdy", stejně tak máme mít rádi ty, kteří jsou nám nablízko. Je nám postaven velmi jasné zrcadlo "pravé lásky", zrcadlo, před kterým není možné utéci: lásku k sobě nemůže nikdo popřít (i když ne vždy je tato láska náležitá).

Ani v této části Ježíš neříká nic nového, protože znovu cituje ze SZ, tentokrát z Lev 19,18. Toto místo bývá citováno víckrát v NZ, s dodatkem, že je to "shrnutí zákona" (Ř 13,9), "naplnění celého zákona" (Gal 5,14), "královský zákon" (Jak 2,8). Láska jako největší přikázání jde ruku v ruce se zvěstí, že Bůh je láska (1 Jan 4,8). Láska (k Bohu a k bližnímu) není v prvé řadě citem, ale úkonem vůle, a proto (na rozdíl od citů) může být "přikázaná".

40 Tato dvě přikázání jsou tak důležitá, že na nich "visí" (tak doslova v řečtině, v češtině bychom spíš řekli "stojí") celý zákon a proroci. Těmito slovy se zároveň tvrdí, že Ježíš neruší zákon a proroky, ale "naplňuje" je tím, že ukazuje jejich pravý smysl (Mt 5,17n.) a obrací pozornost na to podstatné. Bez tohoto dvojjediného přikázání není možné naplnit učení Starého zákona. "Všechny příkazy jsou splněny náležitým způsobem tehdy, když jsou motivovány láskou k Bohu a, kvůli Bohu, láskou k bližnímu" (sv. Augustin).

Dvojjediné přikázání lásky je zároveň výkladovým klíčem k pochopení zákona i proroků, takže správně poznamenává svatý Augustin, že i když nerozumíme některým místům Starého zákona, máme se držet lásky, která je jeho obsahem - a tak chápeme i žijeme podstatu toho, čemu ještě svým rozumem plně nerozumíme.

Milovat Boha a bližního - vše ostatní je jen komentářem tohoto přikázání. Jsou tím ostatní příkazy prohlášeny za zbytečné? Ne. Naše láska na zemi není nikdy tak upřímná a celostná, a proto potřebujeme konkrétní příkazy a slova "zákona i proroků". Dalo by se říct, že SZ nám ukazuje toto přikázání lásky v různých podobách a aplikacích.

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Společným rysem je přikázání lásky: k Bohu (evangelium) a k bližnímu (první čtení a evangelium).

K úvaze

Podepsali by to i někteří z těch, kdo stojí mimo církev. Kvitovali by to i mnozí nekřesťané. Jiní by tím naopak pohrdli, anebo kroutili hlavou nad nic neříkajícím obsahem. O co jde? O to nejdůležitější v lidském životě … o to, co je důležitější než kariéra, úspěch, peníze, a co se přesto tak často devalvuje a pošlapává.

Už tato úvodní slova bezpochyby napovídají, že je řeč o lásce. I Ježíš o ní mluví, ale (kupodivu!) mnohem a mnohem střízlivěji než mnozí jiní lidé. A navíc o ní hovoří velmi sporadicky - nebýt "provokace" ze strany farizeů, tak by možná nikdy "neprozradil" největší přikázání! Za tím můžeme vytušit hlubokou pedagogickou moudrost (Ježíš je přece jenom opravdovým Učitelem!): přikázání lásky patří k "vyššímu učení". Nejprve je třeba začít skromnou abecedou, násobilkou … a tou jsou slova zákona, proroků. Tato slova jsou pro nás totiž jasná a srozumitelná, kdežto pojem láska je často vágní a abstraktní: málokomu je jasné, co to vlastně láska je … Pro někoho milovat znamená mít sexuální vztah, pro jiného to znamená jen dávat druhému, nemyslet na sebe. Čím víc by pak člověk "nemyslel na sebe", ale na druhé, tím víc by doopravdy miloval: láska k sobě je totiž sobectvím, a to je "skvrnou" na našem šatu. Kristus nám však jasně ukazuje, že pravá láska zahrnuje tři vztahy: k Bohu, k druhému, k sobě. Láska k sobě není tedy nic špatného a překonaného Novým zákonem! Špatná je pouze nepřiměřená sebeláska (a tím je sobectví).

Že slovo láska prožívá v současné době "inflaci", že tento pojem je často prázdný, to vědí i psychologové, kteří navrhují použít jiné slovo, "méně zatížené". Takovým by mohlo být "vydanost", zahrnující dva póly: přijetí (pasivita) a odevzdání (aktivita). Pro lepší pochopení a názornost si jako příklad uveďme manželský slib: "já … odevzdávám se tobě a přijímám tě". Vidíme tedy oba póly vydanosti: odevzdání se (darování sebe) a přijímání. Láska manželů je v tom zrcadlem lásky v Trojici, kde je vzájemné dávání a přijímání: Otec se dává Synu, a zároveň jej přijímá (a Syn stejně tak). Tedy pravá láska není jen dávat, ale také přijímat! Přijímat ("dopřávat si") nemusí být ničím hříšným! I další slova manželského slibu jsou pro nás vodítkem k pochopení lásky: ponesu s tebou všechno dobré i zlé, neopustím tě až do smrti.

Nyní si zkusme přimyslet, že taková slova bychom řekli samotnému Bohu: dávám se ti (se všemi schopnostmi, strachy, zájmy, se svými ambicemi, touhami, plány) a přijímám tě (do svých komůrek v srdci, kam nechci nikoho pouštět, do svého volného i pracovního času … přijímám tvé slovo s jeho nároky). Ponesu s tebou všechno dobré i zlé - chci být s tebou ve chvílích pohody a "úspěchu", ale i v těch okamžicích, kdy budu sám, "bez nálady", "s problémy nad hlavu". Ani tehdy tě nechci opustit, ale chci ti důvěřovat a věřit, že jsi mi blízko a že mě neopouštíš, protože jsi věrný partner.

Není snadné splnit tato slova, není snadné milovat Boha celým svým bytím a bližního jako sebe (to by jinak fakticky znamenalo, že jsme už dosáhli svatosti). Je to však úkol na celý život - zapojme svoji kreativitu, abychom nacházeli nové konkrétní způsoby uplatňování lásky. A náš život se může stát krásným dobrodružstvím!

K úvaze

1.Vztah k chudým je častým tématem SZ i NZ. Jak se chováš k těm, kteří potřebují tvoji duchovní či materiální pomoc? (A nemusíš chodit daleko, často to jsou ti, kdo jsou blízko tebe)

1.2.První list Soluňanům byl napsaný určitým lidem - zkus si představit, jakým způsobem konkrétní obyvatelé Soluně "ztělesnili" uvedená Pavlova slova … a z jejich příkladu načerpej povzbuzení!

1.3.Uvažuj, jakými způsoby můžeš nově "přijímat a dávat" - ve vztahu k Bohu, k lidem, kteří žijí v tvé blízkosti … i k sobě!