1. čtení
1 Sam 3,3b-10.19

3Samuel spal ve svatyni, kde byla Boží archa. 4Tu Hospodin zavolal: "Samueli!" On odpověděl: "Tady jsem." 5Běžel k Elimu a řekl: "Tady jsem, volal jsi mě." On pravil: "Nevolal jsem tě, vrať se a spi." Šel tedy spát. 6Hospodin zavolal podruhé: "Samueli!" Samuel vstal, šel k Elimu a řekl: "Tady jsem, volal jsi mě." On odpověděl: "Nevolal jsem tě, synu můj; vrať se a spi." 7Samuel totiž neznal Hospodina, protože se mu Hospodin ještě nezjevil ve slově. 8Hospodin zavolal opět Samuela, potřetí. Vstal tedy, šel k Elimu a řekl: "Hle, tady jsem, volal jsi mě." Tu Eli pochopil, že chlapce volá Hospodin. 9Eli proto řekl Samuelovi: "Jdi spát. Bude-li pak volat, řekni: 'Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá.'" Samuel tedy šel spát na své místo. 10Hospodin přišel, zastavil se a volal jako dříve: "Samueli, Samueli!" A Samuel řekl: "Mluv, tvůj služebník poslouchá." 19Samuel rostl a Hospodin byl s ním a nedopustil, aby nějaké jeho slovo přišlo nazmar.

Bůh volá jménem stejně jako volal Mojžíše (Ex 3,4), Marii (Lk 1,30), Marii Magdalskou (J 20,16) i Saula (Sk 9,4). Jeho volání je "do vlastních rukou", "na míru". Takové po-volání je však zároveň vždy tajemstvím, do kterého "volaný" postupně proniká. To je vidět i na Samuelovi, který potřebuje určitý čas, aby rozpoznal Boží oslovení. Hospodin totiž mluví a volá jinak než člověk a volaný musí postupně trénovat "svůj vnitřní sluch", aby hlas Boží rozeznával. Bůh respektuje lidský růst, postupné poznávání. Proto opakuje svoji výzvu - s trpělivostí božskou.

Opakované odpovědi "tady jsem" ("naslouchám" - 1 Sam 3,4.6.8.10) jsou malými kroky na osobní cestě věrnosti, kde se Samuel učí rozlišovat Boží hlas. A po rozpoznání, že volá Bůh, přichází odpověď: "Ano, chci naslouchat." Tato cesta naslouchání pak vyústí v konkrétní službu (1 Sam 3,20).

Zároveň se nemá přehlédnout, že na cestě rozlišování Samuel není sám, stojí při něm zkušenější Eli. A ještě pozoruhodnější je to, že Bůh si používá jako nástroj ne zrovna vzorného člověka, slabocha, který není schopen dohlížet nad životem svých dvou synů-kněží (1 Sam 2,29; 3,13).

Mezizpěv
Žl 39

Odpověď: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli.

Pevně jsem doufal v Hospodina,
on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání.
Novou píseň vložil mi do úst,
chvalozpěv našemu Bohu.

V obětních darech si nelibuješ, Bože,
zato jsi mi otevřel uši.
Celopaly a smírné oběti nežádáš,
tehdy jsem řekl: "Hle, přicházím.

Ve svitku knihy je o mně psáno:
Rád splním tvou vůli, můj Bože,
tvůj zákon je v mém nitru."

Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění,
svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine!

2. čtení
1 Kor 6,13c-15a.17-20

Bratři! 13Tělo není pro smilnění; je pro Pána a Pán pro tělo. 14A Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí také nás. 15Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? 17Kdo se však oddá Pánu, je s ním jeden duch. 18Utíkejte před smilstvem! Každý jiný hřích, kterého se člověk dopustí, je mimo tělo. Kdo se však oddá smilnění, prohřešuje se proti vlastnímu tělu. 19Nebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh, a že proto už nepatříte sami sobě? 20Oslavujte proto Boha svým tělem.

Korinťané si mylně mysleli, že žijí "naplno duchovní život". Žili v iluzi, že jsou nad zákonem, svobodní konat to, co chtějí (jejich heslo bylo "všechno je mi dovoleno" - v. 12). A konkrétní případ špatně chápané svobody se týká sexuálního života. Pavel by mohl varovat před sexuálními nezřízenostmi pouhým "naléhavým rozkazem". On však postupuje jinak: ukazuje, jak velkou hodnotu má "tělo". Člověk (celý, tedy i s tělem) je údem Kristova mystického těla. Proto je toto lidské tělo příbytkem Ducha. A "cena" za tuto velkou výsadu byla velká: Kristova krev (v. 20). Závěrečná výzva "oslavujte Boha svým tělem" nabývá v tomto kontextu specifického významu: i sexuální život (projevující se "tělem") má respektovat Boží řád!

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Nalezli jsme Mesiáše, to je Krista. Milost a pravda přišla skrze něho. Aleluja.

Evangelium
Jan 1,35-42

35Jan stál se dvěma ze svých učedníků. 36Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: "Hle, beránek Boží!" 37Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. 38Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: "Co byste chtěli?" Odpověděli mu: "Rabbi" - to přeloženo znamená Mistře - "kde bydlíš?" 39Řekl jim: "Pojďte a uvidíte!" Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne. 

40Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. 41Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: "Našli jsme Mesiáše" - to přeloženo znamená Kristus - 42a přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohlédl a řekl: "Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas," to je v překladu Petr (Skála).

Máme tu dvě části: 35-39 a 40-42. Schéma obou částí je podobné: svědectví (Janovo anebo Ondřejovo) "přitahuje" dalšího člověka ke Kristu. V obou případech je slovo svědectví dovršeno osobním setkáním s Kristem.

Janovo svědectví vyvolává řetězovou reakci dalších svědectví: Ondřeje, posléze Petra. Ondřej poznal Krista a nenechal si to pro sebe: pověděl o tom svému bratrovi. Postupné získávání nových učedníků se podobá "nabalování sněhové koule". Způsob šíření evangelia je velmi prostý!

Téma učednictví je doplněno v perikopě 1,43-51. Tento celek (1,35-51) nám také předkládá postupné prohloubení Kristovy identity, a to pomocí různých titulů (Rabbi, Beránek Boží, Mesiáš, syn Josefa, Syn Boží, král Izraele, syn člověka).

K hlubšímu porozumění textu

36 Smysl označení "Beránek Boží" je velmi diskutovaný. Můžeme v něm odkrýt:

a) poukaz na trpícího Služebníka (Iz 53), "beránka", který "nesl hřích mnohých" (Iz 53,12)

b) poukaz na velikonočního beránka, v duchu Janovy kristologie (Jan 19,14.29.31.36). Tento beránek nebyl sice "obětní", ale zmínka o beránkově krvi na veřejích domů Izraelitů v Egyptě (na znamení vykoupení) napomohla k tomu, že se tento obraz začal brzy aplikovat na Kristovu vykupitelskou smrt (1 Kor 5,7 - "Kristus, náš velikonoční beránek, byl obětován").

Jan Křtitel "vydává svědectví o světle", o Kristu. Jako dobrý "duchovní průvodce" nasměrovává pozornost na Krista, a ne na sebe. A navíc je ochotný "ztratit" své učedníky: "on musí růst, já se menšit" (Jan 3,30).

38 Titul "Rabbi" má spolu s dalšími epitety (označeními) "dotvořit" obraz Kristovy identity.

Otázka "kde bydlíš", na první pohled banální, skrývá něco podstatného: učedníkům nestačí, že přijali slovo svědectví, nestačí, že následovali Krista. Oni touží po hlubším poznání Krista, po důvěrnějším společenství s ním. A právě "doma" (tam, kde Kristus přebývá) je možné takové přátelství navázat.

39 Slovesa "přijít" (ke Kristu) a "vidět" vyjadřují ve čtvrtém evangeliu víru, a to ze dvou různých pohledů (přijít - víra jako pohyb směřující k přimknutí k Ježíšově osobě, vidět - víra jako "osvícení" čili poznání Kristovy osoby). Na tomto místě se tato dvě slovesa mají pojmout doslova, i když se jedná o předobrazná označení víry.

Stejným předobrazem a "předstupněm" duchovní skutečnosti je také obrat "zůstali u něho". Sloveso "zůstat" u Jana označuje trvalé přebývání učedníka v Kristu (a obráceně! Viz Jan 15,4-7.9-10). Časový údaj "kolem čtvrté hodiny odpoledne" se nemá chápat symbolicky, ale doslova: jednalo se o tak důležitý okamžik (čas "osobnějšího poznání Krista"), že se uvádí i hodina.

V těchto verších máme tedy náznak cesty každého učedníka: ten přijímá svědectví, že Ježíš je Zachránce ("Beránek Boží"); přichází ke Kristu, aby viděl a zůstal. Tato cesta, v našem textu načrtnutá jen letmo a obrazně, bude později výslovně vyjádřena a rozvinuta. Zůstáváním u Krista však "cesta učedníka" nekončí - ta je dovršena svědectvím ("Našli jsme Mesiáše", Zachránce). Učedník odevzdává to svědectví, které sám přijal (Ježíš zachraňuje a dává život). To svědectví, o jehož pravdivosti se osobně přesvědčil ("vidět"). Učedník je tedy svědek, který vydává svědectví (1 Jan 1,1: "co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme"; 1,3: "co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství").

I v dnešní perikopě se ukazuje, jak učedník slyší slovo svědectví a vidí. Vidět Krista (hmotně, ale i duchovně) je pak umožněno vtělením: a Slovo se stalo tělem … a viděli jsme jeho slávu (Jan 1,14). Náš text ukazuje postupné poznání Krista, poznání dovršené teprve v Káni, kdy učedníci uvidí Kristovu slávu a uvěří v něj (2,11).

40-41 "Koloběh" učednictví se opakuje: učedník slovem svědectví "rodí" nového učedníka. Vyznání "Mesiáš" se kryje s předešlým "Beránek Boží" - Ježíš je Zachránce člověka (je však odlišný akcent - Mesiáš je Zachránce jakožto "Duchem pomazaný a vybavený", Beránek Boží je Zachránce jakožto ten, který odstraňuje propast hříchu mezi člověkem a Bohem).

42 Změna jména u Šimona poukazuje na "nové poslání". Prozatím se však nevysvětluje, v čem toto poslání spočívá. To bude odhalené až ke konci evangelia (Jan 21,15-17).

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Z hlediska Božího daru máme tu různé podoby "po-volání". Z hlediska člověka různé odpovědi a formy učednictví (uskutečňování Božího volání).

K úvaze

"Ježíši, kdo jsi? Kde jsi?" Že by to byly jen "základní otázky", kterými se trápí "konvertité" a nováčci ve víře? Pokud takto smýšlím, tak to asi znamená, že jsem "ztratil Krista z očí" - nebo lépe řečeno, že moje oči ztratily ze zřetele Krista … a hledají "jiné zdroje života".

"Kdo jsi?" Pokud mě určitý člověk upoutal, tak zcela přirozeně se začínám zajímat o to, abych ho poznal. Tak to funguje v obyčejném přátelství, ale i ve "výlučném přátelství" muže a ženy. Druhý mě fascinuje, přitahuje mou pozornost, a proto "ho hledám", toužím poznat, kde bydlí, jeho život. Takhle "jednoduše lidsky" to probíhalo i v životě prvních učedníků.

Všimněme si, že tito učedníci se nespokojili jen s povrchním a počátečním poznáním. Přestože znali Krista ze svědectví Jana Křtitele ("Beránek Boží"), přestože ho následovali, chtěli "ještě víc". Chtěli navázat důvěrnější vztah s tímto tajemným Beránkem, a proto chtěli zůstat u něj. Evangelium nám také ukazuje, že první učedníci nepoznali Krista jen z vlastní zkušenosti, ale i ze "svědectví" druhého člověka. Obojí je třeba - slovo "zkušenějšího" (toho, kdo už Krista poznal), ale i vlastní zkušenost. Je jasné, že ani první, ani druhé se nedá "přivolat mávnutím kouzelného proutku". Obojí je skutečným darem. Ale na nás je, abychom hledali - jak člověka, který nás povede ke Kristu (Eliho, Jana Křtitele, neboli duchovního průvodce), tak i "osobní setkání s Kristem". A paradoxně v tomto hledání občas zakusíme to, co první učedníci: Ježíš je nám blízko, je zde přítomný, ale potřebujeme "Jana Křtitele", který nám řekne "Hle, tady je Kristus, on kráčí právě kolem tebe".

Toto hledání je někdy bolestné, jak dosvědčuje Píseň písní: "Noc co noc hledala jsem na svém lůžku toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla. Teď vstanu a obejdu město, ulice, náměstí, vyhledám toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla. Našli mě strážci obcházející město: ´Toho, kterého tolik miluji, jste tu neviděli?´" (Pís 3,1-3). Takové hledání se někdy neobejde bez bolesti, podobně jako Maria plakala, když nemohla najít tělo svého Mistra (Jan 20,11). Bůh však nemůže nechat nenaplněnou tu touhu, kterou On sám jako první vložil do našeho srdce - a proto dává "čas milosti", čas setkání s Kristem ("ve čtyři odpoledne").

A pokud jsme někdy mohli poznat Krista "důvěrněji", pak nezapomeňme na to, že nestačilo ho poznat jednou - je třeba stále hledat jeho tvář. Ježíše nemůžeme "ukořistit", uzamknout do svého světa. Nemůžeme ani "zvěčnit" ta setkání, která jsme s ním mohli prožít. Pokud jsme měli štěstí "pobýt u Krista", nezapomeňme, že jsme ještě nepoznali Krista tak, jak je. Ten jeho domov stále hledáme (srv. 2 Kor 5,6-8). A toto hledání je vlastně touhou poznávat Krista stále hlouběji.

"Pane, kde bydlíš?"

K aplikaci

1. Základní postoj učedníka je ono Samuelovo "mluv, tvůj služebník poslouchá". Opakuj si tuto jednoduchou větu během dne, při modlitbě, před četbou Božího slova …

2. Pavel si velmi cení lidského těla, a proto uvádí několik pádných důvodů, proč "nezneužívat dar sexuality". Zkus je domyslet a vztáhnout na sebe!

3. V současné době hledáme "způsoby" zvěstování evangelia - tento evangelní úryvek "vychází vstříc" našemu hledání a předkládá velmi prostou a účinnou "metodu": skrze přirozené vazby. A nemusí jít zrovna o vazby "pokrevní" - může se jednat o vztahy v sousedství, v práci, ve škole. A pokud nevíš, jak svědčit svým známým o Kristu, pak se modli za ty konkrétní lidi ze svého okolí, aby Bůh sám otevřel dveře evangeliu.