1. čtení
Dt 18,15-20

Mojžíš řekl lidu: 15„Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka, jako jsem já, z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat. 16To jsi právě žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorebu v den shromáždění, když jsi říkal: 'Nemohu už slyšet hlas Hospodina, svého Boha, nemohu se už dívat na tento veliký oheň, abych nezemřel.' 17Hospodin mi tehdy řekl: 'Správně mluví. 18Vzbudím jim proroka, jako jsi ty, ze středu jejich bratrů a vložím svoje slova v jeho ústa a sdělí jim vše, co mu poručím. 19Kdo by však neposlechl mých slov, která bude mluvit v mém jménu, toho poženu k zodpovědnosti. 20Prorok, který by se opovážil mým jménem říkat, co jsem mu neporučil, nebo který by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok musí zemřít!'“

Kniha Deuteronomia je pojatá jako Mojžíšova předsmrtná řeč k Izraeli, který má právě vejít do zaslíbené země. Mojžíš předal „Boží slova“ (zákony a ustanovení) a pomalu se blíží k závěru svého života a poslání. Z této perspektivy tak můžeme lépe chápat zaslíbení „o novém proroku“ (v. 18). Prorok se zde nemá chápat jako „věštěc“, odhalující budoucnost, ale jako ten, kdo zprostředkovává Boží slovo (a v tomto smyslu se mluví o Mojžíši jako o proroku). Někdy se toto Boží slovo týká i budoucnosti, ale ne vždy tomu tak je. Takový Boží prorok je postaven do kontrastu s pohanskými věštci (předcházející pasáž 17,10-11) a s falešnými proroky (závěrečný v. 20).

V 18. verši jednotné číslo „prorok“ nemusíme chápat jako označení jednoho jediného, ale ve smyslu „distributivním“: různí proroci povstanou podle okolností. I Mojžíšovo proroctví se „zrodilo“ kvůli konkrétní potřebě: izraelský lid žádá o prostředníka, protože se bojí slyšet Boží hlas přímo (Bůh se při předání Zákona zjevil v ohni – 5,23-28). Pravý prorok je povolaný od Hospodina, je izraelského původu a pokračuje v Mojžíšově prorocké službě. V jeho ústa jsou vložena Boží slova (viz Mojžíšovo povolání, Ex 4,12.15-16; srv. Jer 1,9). Tato slova mohou zahrnout také „zákony“: v dějinách bylo úzké spojení mezi proroctvím a zákonem (1 Kr 17,13-15). Tento důležitý verš byl vykládán eschatologicky (prorok jako ten, kdo vystupuje „na konci časů“) v židovství (po návratu z exilu) a v raném křesťanství (Jan 1,21; 6,14; Sk 3,22-23; 7,37).
Tvrdý závěrečný verš o trestu smrti pro falešného proroka se má chápat na pozadí důležité role prostředníka mezi Bohem a lidem: pravý prorok skrze slovo k Bohu přivádí, falešný naopak odvádí.

Mezizpěv
Žl 94

Odpověď: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pojďme, jásejme Hospodinu,
oslavujme Skálu své spásy,
předstupme před něho s chvalozpěvy
a písněmi mu zajásejme!

Pojďme, padněme, klaňme se,
poklekněme před svými tvůrcem, Hospodinem!
Neboť on je nás Bůh
a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.

Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu:
„Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě,
jako tehdy v Masse na poušti,
kde mě dráždili vaši otcové,
zkoušeli mě, ač viděli mé činy.“

2. čtení
1 Kor 7,32-35

Bratři! Rád bych, abyste byli bez starostí. Kdo nemá manželku, stará se o věci Páně, jak by se zalíbil Pánu. Ale kdo je ženatý, stará se o věci světské, jak by se líbil manželce, a je rozdělen. A žena nevdaná a panna se stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši. Ale když se provdá, stará se o věci světské, jak by se líbila muži. To však říkám ve vašem zájmu, ne abych na vás hodil smyčku, ale abych vás vedl k počestnosti a k nerušené oddanosti Pánu.

Paradoxně se tento „přímočarý“ text dá snadno vyložit špatně – pokud je pravdou, že nemáme mít zbytečné starosti a máme tak žít v nerušené oddanosti Pánu, znamená to snad, že se nemáme vstoupit do manželství? Důležitým vodítkem pro správné porozumění zůstávají Pavlova slova uvedená o několik veršů předtím: „každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak (v. 7), a proto každý ať žije tak, jak je povolán. A proto pro toho člověka, který je povolán do manželství, bude takový styl života cestou „méně starostnou“ než „bezstarostný život v celibátu“ – a zároveň cestou k oddanosti a k lásce vůči Pánu.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině stínu smrti. Aleluja.

Evangelium
Mk 1,21-28

21V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagógy a učil. 22Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. 23V jejich synagóze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: 24„Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ 25Ale Ježíš ho okřikl: „Mlč a vyjdi z něho!“ 26Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. 27Všichni užasli a ptali se jeden druhého: „Co je to? Nové učení - a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!“ 28A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji.

Po prvním veřejném kázání („naplnil se čas a přiblížilo se království Boží, čiňte pokání a věřte evangeliu“ – 1,15) a po povolání prvních učedníků evangelista líčí událost s prvním zázrakem. Je zvláštní, že se jedná o zázrak vyhánění zlého ducha. Tím, že právě na začátku evangelia stojí tento zázrak, se jasně ukazuje, že s Ježíšem přichází Boží království, silnější než moc zlého.

K hlubšímu porozumění textu

21-22 Dějištěm je Kafarnaum, které bylo důležitým těžištěm Ježíšovy činnosti (Mt 11,23n.; Mk 2,1; 9,33). Tam Ježíš jde v sobotu do synagógy. Jako každou sobotu se v takové synagóze (většinou nacházející se mimo vesnici u vody) konala bohoslužba obsahující modlitby, dobrořečení, čtení Písma a kázání (každý vhodný člen komunity mohl promluvit). Nesděluje se obsah Ježíšova kázání, ale jen jeho základní charakteristika: nové učení s mocí! To nového Mistra odlišuje od zákoníků, kterým příslušel trojí úkol: teoreticky rozvést nařízení Tóry, uvést učedníky do učení Zákona, prosadit spravedlnost u soudu.

23-26 Líčení exorcismu je zvláštní tím, že Ježíš nekoná „nic“, jen vyslovuje slovo – slovo moci. Nečistý duch je synonymum démona. Tento démon nejprve vyznává, že mezi ním a Ježíšem není žádné společenství (jeho otázka zní: „Co je mezi námi a tebou?“), jen absolutní propast rozdělení. Pak udivuje, že démon zná Ježíšovu identitu: sděluje ji snad proto, aby magicky získal nad Ježíšem moc? Tento názor, místy zastávaný, není dostatečně podložitelný. Spíš se jeví jako nosný argument, že uznání identity exorcisty je zároveň vyznáním podřízení se démona. A nečistý duch poznává a vyznává, že Ježíš je Svatým Božím, tj. posvěceným a odděleným od Boha.
Ježíš důrazně přikazuje, v řeckém textu se používá slovo epitiman: jedná se o sloveso, které v řeckém překladu SZ, v Septuagintě, vyjadřuje autoritativní Hospodinovo úkon přikazování. Ježíš tedy jedná jako samotný Hospodin – nepotřebuje zapřísahat, jak bylo běžné v řecké magii. Příkaz mlčet patří k standardní podobě exorcismu, proto zůstává otevřenou otázkou, nakolik tento příkaz zapadá do markovské teologie „tajemství Mesiáše“ (identita Mesiáše se nemá prozradit před ukřižováním).
Po Ježíšově slovu nečistý duch zalomcoval svázaným člověkem a přitom vydal velký křik, který je křikem umírání.

27-28 Následuje reakce úžasu přítomných: Kdo to jen je? Tato otázka je středem pozornosti druhého evangelia, odpověď bude známá až v závěru. Prozatím se dá říci pouze to, že tento Ježíš hlásá nové učení plné moci – a moc Ježíšova slova se prokazuje při vyhánění zlého ducha. Tím se ukazuje, že Boží království je skutečně tady.

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Ježíš je tím prorokem, který promlouvá s autoritou podobnou autoritě Mojžíšově – ba s autoritou ještě větší.

K úvaze

Kde vzít odvahu a připojit komentář k takovému evangelnímu úryvku? Jak se opovážit slabými úvahami zředit svědectví o Ježíšově mocném slově? Takovou odvahu nemám, a proto bych nechtěl „okomentovat“ Ježíšovo mocné hlásání, ale spíš na něj poukázat a postavit se tak do řady těch obyvatel Kafarnaa, kteří dosvědčili: „Co to jen je? Nové učení, a s takovou mocí“.

Předně – můžeš i ty dosvědčit, že Ježíšovo slovo je plné moci? Anebo spíš řekneš: „Ježíšovo slovo? To je „morálka“, hluboké myšlenky o životě a o Otci“. Zažil jsi někdy, že by jeho slovo bylo mocné? Osvobodilo tě někdy ze spárů „zlých myšlenek“ (říci druhému něco ošklivého…) tím, že právě „v ohni pokušení“ sis vzpomněl na Ježíšovo slovo, které se pro tebe stalo vodou hasící prudký oheň? Například možná právě „slabé“ (ale zároveň silné!) slovo „jak chcete, aby druzí jednali s vámi, tak i vy jednejte s nimi“ se stalo vysvobozením.

Anebo… nestalo se ti někdy, že při čtení evangelia nějaké Ježíšovo slovo „vystoupilo“ jakoby přímo před tvoje oči, oslnilo tě a přitáhlo tě? Okouzlilo? A vytrhlo tě „z nesnesitelné těžkosti tvého bytí“?

A konečně – Ježíšovo slovo rozvázání, vyslovené při udělení odpuštění ve svátosti smíření, nezapůsobilo někdy skutečně jako slovo moci, vyvádějící z temnoty vězení odsuzování, ponurosti, úzkostí?

A pokud jsi nikdy nezažil Ježíšovo slovo jako silné a účinné, pak nebuď smutný – raduj se spíš z toho, že se můžeš těšit na takovou zkušenost (a, kdoví, třeba jich bude víc). A v očekávání pros s touhou: „Pane, ať slyším tvůj hlas, tvůj hlas plný moci – nejen tvoje slova“.

A závěrem slova Žalmu 29 (verše 3-11), jež jsou nádherným komentářem Ježíšova hlásání:
„Hospodinův hlas burácí nad vodami, zahřímal Bůh slávy, Hospodin nad mocným vodstvem.
Hospodinův hlas je plný moci, Hospodinův hlas je plný důstojnosti.
Hospodinův hlas poráží cedry, Hospodin poráží cedry libanónské.
Nutí poskakovat Libanón jak býčka, Sirjón jako mládě jednorožce.
Hospodinův hlas křeše plameny ohně.
Hospodinův hlas nutí poušť svíjet se v křeči, Hospodin nutí svíjet se v křeči poušť Kádeš.
Hospodinův hlas nutí laně k porodu, sloupává z lesních stromů kůru a vše v jeho chrámu volá: "Sláva!"
Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky.
Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem.“

K reflexi

1. Nemáš na srdci i ty podobnou prosbu (byť nevyslovenou!): „Ať neslyším tvůj hlas, nemohu už slyšet hlas Hospodina“ (v. 16).
2. Ať už žiješ v manželství či v celibátu, i pro tebe platí, že „pokud máš starosti, jako bys je neměl“ (srv. 1 Kor 7,29-31). Jak toho dosáhnout?
3. Pros s touhou: „Pane, ať slyším tvůj hlas, tvůj hlas plný moci – nejen tvoje slova“.