1. čtení
Job 7,1-4.6-7

Job řekl: 1"Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? 2Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, 3tak jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny. 4Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu. 6Mé dni jsou rychlejší než tkalcovský člunek, uplývají bez naděje. 7Pamatuj, že dechem je můj život, mé oko již nikdy neuzří štěstí."

Job, postižený hlubokými ranami navenek i uvnitř, odpovídá na Elifazovu lacinou útěchu (kap. 4-5) a nadšenecký optimismus ("Věru, blaze člověku, jehož Bůh trestá…" - Job 5,17n.), který je "odtržený od reality" (proto odpověď začíná: "Kéž by bylo dobře zváženo mé hoře a mé neštěstí na vážky přiloženo!" - 6,1). Job proto vylévá své nitro a popisuje svůj stav pomocí různých obrazů (těžce pracujícího člověka, otroka či námezdníka - tři povolání považovaná za bídná, povolání "za trest"). Každý člověk má časově omezený životní úděl: Job v něm zakouší plno trápení. A nářek se pak stává prosbou "pamatuj, Bože" (v. 7) - je to prosba o útěchu už v tomto životě, vždyť smrtí vše skončí (Job ještě nezná štěstí po smrti - ani 19,25-27 takovou naději nepodporuje).

Mezizpěv
Žl 146

Odpověď: Chvalte Hospodina, který uzdravuje ty, jimž puká srdce.
Nebo: Aleluja.

Chvalte Hospodina, neboť je dobrý,
opěvujte našeho Boha, neboť je milý,
zaslouží si chvály.
Hospodin buduje Jeruzalém,
shromažďuje rozptýlené z Izraele.

Uzdravuje ty, jimž puká srdce,
a jejich rány obvazuje.
Určuje počet hvězd,
každou z nich nazývá jménem.

Velký je náš Pána a přemocný,
jeho moudrost je bez míry.
Pokorné Hospodin pozvedá,
bezbožné však ponižuje k zemi.

2. čtení
1 Kor 9,16-19.22-23

Bratři! 16Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. 17Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlastního popudu. Když to však dělám proto, že to mám nařízeno, plním tak jen úkol, který mi byl svěřen. 18Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje.

19Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. 22U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. 23A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl v dobrech evangelia.

Těm, kteří se odvolávají na zákon svobody (a tak neberou ohled na druhé), Pavel předkládá "sebe jako vzor", aby ukázal prvenství zákona lásky. Tento zákon hledá to, co prospívá druhým, a dokáže se zřeknout i těch oprávněných nároků (v případu apoštola nepřijímat odměnu za hlásání evangelia).

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci. Aleluja.

Evangelium
Mk 1,29-39

29Ježíš vyšel ze synagógy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. 30Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. 31Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu ji horečka přestala a ona je obsluhovala.

32Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. 33Celé město se shromáždilo u dveří. 34I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je.

35Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel na opuštěné místo a tam se modlil. 36Šimon se svými druhy se pustili za ním. 37Našli ho a řekli mu: "Všichni tě hledají!" 38Odpověděl jim: "Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel." 39A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagógách a vyháněl zlé duchy.

Perikopa se skládá ze tří malých pasáží (29-31; 32-34; 35-39), z nichž první dvě ukazují Krista jako toho, kdo osvobozuje od projevů zla (nemoci nebo osobněného Zla). Třetí část vyzdvihuje, že jádrem Ježíšova působení (neohraničeného na jedinou skupinu!) je hlásání Božího slova a vyhánění zlých duchů: tím se zviditelňuje, že vláda nepřítele končí (Bůh se ujímá svého lidu, Boží království je tu!).

K hlubšímu porozumění textu

Ježíšův akční rádius se stále rozšiřuje - nejprve povolání čtyř učedníků, pak událost v synagóze, uzdravení tchýně a posléze mnohých chorých i posedlých. Zdá se, že máme záměrně vedle sebe příběhy o uzdravení a vymýtání Zlého, aby se tak dosvědčilo, že Ježíšova moc se projevuje rozmanitým způsobem.

29-31 Popisuje se stav nemocné, způsob uzdravení a jeho potvrzení. Toto je jediné uzdravení, které se děje v nejužším kruhu učedníků. U Marka je dům místem Ježíšova zastavení a konání. Navíc právě "v domě" jsou učedníci vyučováni (7,17; 9,28.33; 10,10). Šimonova tchýně leží v horečce - pro antického čtenáře to mohlo být příznakem vážného ohrožení (u Jan 4,52 horečka syna královského služebníka je znamením smrtelné nemoci). Uzdravení se děje skrze běžné gesto "vzít za ruku a pozvednout nemocného" (srv. Mk 9,27; 5,41). Toto gesto je znamením předání moci - tentokrát uzdravující. Ježíš uzdravuje vlastní mocí - beze slov, bez nějaké modlitby (na rozdíl od Pavla, který na Maltě uzdravuje od horečky vzkládáním ruky a modlitbou - Sk 28,8). Fakt, že tchýně ihned slouží, je potvrzením (před očima přítomných) okamžitého a plného uzdravení (je chybné vidět v textu "poučení", že tchýně je vzorem učedníka, který - po setkání s Ježíšem - "slouží": Markovy texty o uzdravení nemají tento "katechetický" ráz). Navzdory mnohým pravidlům magie v boji proti horečce, Ježíš uzdravuje velmi prostě. Div spočívá právě v okamžitém uzdravení: ta, která byla upoutána na lůžko, nyní slouží u stolu. Díky Ježíšově doteku může sloužit nejen svému dobrodinci, ale i přítomným učedníkům.

32-34 Na detailnější líčení exorcismu a uzdravení navazuje už jen souhrnná, obecná zpráva, která dokládá "rozšíření Ježíšova působení" v Kafarnau. Toto působení se týká nejprve jednotlivce (posedlého, Šimonovy tchýně) a nakonec celého množství lidí. Tento "první den" v Kafarnau je vzorovou ukázkou Ježíšovy činnosti. Sobota, charakterizovaná návštěvou synagógy a uzdravením tchýně Petrovy, se chýlí ke konci. Západem slunce končí den odpočinku, a tak lidé mohou přinášet své nemocné k Ježíšovi. Zde se jen obecně mluví o tom, že Ježíš uzdravuje z různých onemocnění (jeho moc není tedy omezena jen na určité nemoci). Je třeba upozornit na to, že Marek rozlišuje: všichni nemocní jsou shromážděni, z nich mnozí (tedy někteří) jsou uzdraveni. I to, že Ježíš jde jinam, přestože ho "všichni hledají" (v. 36n.), poukazuje na to, že zřejmě ne všichni mohli být uzdraveni.

Ježíš přináší vykoupení celého člověka. Vykoupení je tedy konkrétní, týká se také těla (proto uzdravování), ale zasahuje dokonce samotné kořeny zla, démony (je sice pravda, že v antickém světě jsou démoni považováni za původce nemocí, za "zosobnění nemocí", ale na druhou stranu evangelista umí rozlišovat případy onemocnění a svázanosti zlým duchem).

Jsme však teprve na úsvitu zjevení (spíš "zahaleného zjevování") Syna Božího, který se sice prokazuje mocnými činy, ale není jen "uzdravovatel a exorcista". Proto je prozatím na místě spíš o něm mlčet (zákaz mluvit zapadá do tzv. "tajemství Mesiáše"), aby se nevytvořily o něm falešné a zavádějící představy (stejný je i důvod umlčování zlých duchů). Jen po utrpení, smrti a vzkříšení bude "obraz o Ježíšovi" úplný (celé evangelium) - a teprve tehdy bude možné jej hlásat bez nebezpečí zkresleného pochopení.

35-39 Příznačná je změna místa - od rušného shromáždění v Kafarnau na osamocené místo. Poprvé narážíme na nepochopení učedníků, oblíbený motiv u Marka. Odchod na osamělé místo nemáme chápat jako útěk před nadšeným lidovým uznáním nebo před konáním dalších zázraků (ty bude konat jinde). Evangelista chce spíš zdůraznit zvláštnost Ježíšova působení: on se nenechává strhnout aktivismem. V jeho službě jsou propojeny modlitba a jednání. Nakolik efektní a efektivní vnější služba by mohla působit dojmem okázalosti, natolik "zákaz o rozhlašování" a "neokázalá modlitba" na osamoceném místě tento dojem zcela vylučují. Modlitba je pravděpodobně (polo-) hlasitá, podle běžného židovského zvyku (není však na místě poukazovat zde na židovský zvyk ranní modlitby - všichni ostatní totiž ještě spí). Ježíš se modlí na osamoceném místě, na hoře (6,46), ale také před učedníky (14,32n.).

Jak už bylo řečeno, v tomto případě poprvé vystupuje na povrch "nepochopení" učedníků, kteří, ovlivněni obyvateli Kafarnaa, hledají Krista (použité řecké sloveso má negativní zabarvení, je to "egoistické hledání") a chtějí ho přivést zpátky do města ("všichni tě hledají" podtrhuje, jak velký ohlas našla Ježíšova misie). Ježíš má však jiné záměry: zvěstovat slovo také jinde. Nesmíme však špatně interpretovat tuto vyhýbavou tendenci, jako by se Kristus programově vyhýbal hledání lidu: Mk 6,30n. ukazuje, že Ježíše pojímá lítost nad zástupy, kteří ho vyšli hledat až na pusté místo (následuje vyučování a zázrak rozmnožení chlebů). 

Je nápadné, že Kristus zde nemluví o své činnosti jako o "uzdravování a vymýtání duchů", ale o "hlásání slova" - tím se přesměrovává pozornost učedníků ze zázraků (Ježíš byl vyhledávaný jako divotvůrce) na hlásání slova. Výraz "kvůli tomu jsem přišel" by mohlo svádět k výkladu v janovském duchu (Syn vychází od Otce, přichází na svět), ale to by neodpovídalo Markově teologii: "přijít" znamená veřejně vystupovat.

V přechodném úryvku 35-39 vysvítá, že Ježíšova činnost, zasahující celou Galileji, nespočívá jen v konání zázraků, ale také v hlásání slova a v přebývání v modlitbě. Máme tedy obraz o Kristu divotvůrci, kazateli a "modlitebníku".

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Nemoc: nejprve z pohledu nemocného (prožitek nemoci), pak z pohledu Kristova (jeho reakce na lidskou ne-moc).

K úvaze

"Není možné věřit zázrakům a exorcismům popsaným v evangeliích, a zároveň používat elektrický proud nebo chodit k lékaři" (R. Bultmann). Co tedy? Spolehnout na vymoženosti současné medicíny, nebo věřit v Boží moc? Ani to, ani ono. Lépe řečeno - to i ono. Obojí je "správné", a dokonce i "první cesta" (přes medicínu) je doporučena samotnou Biblí (Sir 38,1 - i lékaře stvořil Hospodin). Tak tedy máme dva způsoby, jak "se postavit k nemoci".

První čtení nám však dokonce předkládá … třetí způsob, který se nevztahuje tolik k vnějšímu onemocnění, ale spíš k jeho následku, k vnitřnímu prožitku. Prožitku zahořklosti, beznaděje, ztráty smyslu života, opuštěnosti od Boha (či od lidí), zklamání, že "Bůh seslal takovou nemoc" i přes několikaletou oddanost. Někdy je toto "vnitřní ochromení" větším problémem než vnější nemoc… A Job nám předkládá jednoduchou terapii, jak se vypořádat s "vnitřní nemocí" - terapie, která se dotýká středu naší bytosti a nazývá se … vylévání srdce. Není to nic nového ani ojedinělého. I žalmisté znají tuto terapii - žalmy jsou vzácným svědectvím upřímného rozhovoru s Bohem, právě uprostřed těžkých trápení. Vylévat srdce znamená jednoduše … vypustit horký vzduch z tlakového hrnce. A člověk se někdy necítí jako v "papiňáku", když je vleklou (či obtížnou) nemocí zatlačen do kouta? Aby nedošlo k nenadálému vybuchnutí, je zapotřebí vypustit vzduch. A to je "tajemství vylévání srdce". Je to "vypovídání" o tom, co prožívám - vypovídání upřímné, jako s přítelem. Vyříkání i otázek typu, "proč mě potkalo takové neštěstí". Vynesení pocitů frustrace a nedůvěry. To vše má místo v naší modlitbě - pokud víme, že Kristus je na naší straně a má soucit s námi. Nejsme mu tedy lhostejní - On má zájem o všechno to, čím žijeme. Mám-li před očima takovou Kristovu tvář, prostoupenou soucitem a dobrotou právě ke mně, nesklouznu do pozice soudce a obžalovatele ("Ty nejsi ke mně dobrý!", "neměl jsi to dopustit" - i takové pocity mohu před Krista přednést, ale ne z pozice žalobce, ale přítele, který se vyříkává a odkrývá to, co v sobě cítí).

Cesta k takové "jobovské" otevřenosti vůči Bohu bývá někdy dlouhá a těžká. Těžké není ani tak to "vyříkání", jako spíš skloubení otevřeného vypovídání s důvěrou, že Bůh není ke mně zlý a cynický - a proto ho nemusím "soudit".

Zklamání z Boha může být umocněno tím, že přes usilovné modlitby se nedostavilo uzdravení. A v takovém případě vzpomeňme na toto Pavlovo svědectví: "Kvůli tomu (ostnu) jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: ´Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný." (2 Kor 12,8-10). Pavlův optimismus se jeví jako povrchní. Nicméně jeho svědectví se vyznačuje puncem věrohodnosti: vždyť tento člověk zakusil "útrap do sytosti", ale zároveň i hojnost Boží útěchy, a to právě uprostřed soužení! (2 Kor 1,3-7).

Ve velikonočním chvalozpěvu Exultet se zpívá: "Šťastná to vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!" A analogicky bychom mohli zvolat: "šťastná nemoc, díky které mohu poznat Kristovo milosrdenství!" Že to vyznívá jako laciné a nadšenecké zvolání, podobné těm, která pronášeli Jobovi utěšitelé? Možná. Nicméně taková věta může také vytrysknout z upřímného srdce, vytříbeného nemocí a prostoupeného důvěrou. Tento druhý případ odpovídá Pavlově zkušenosti. Jeho zkušenost se může stát i naší - cesta k tomu je dlouhá, ale prozatím vykonejme aspoň první krok důvěry a …vylévání srdce.

K aplikaci

1. Job učí … upřímné a prosté modlitbě. "Není nic jednoduššího", než mluvit k Bohu … jako k příteli, povídat o sobě "bez frází".

2. "Všem jsem se stal vším". Pavel zde formuluje dodnes platnou zásadu pro předání evangelia: vžít se do myšlení lidí, navázat na to, co jimi hýbá a čeho se obávají. Tuto zásadu si můžeš postupně osvojovat - i při "běžných rozhovorech" s lidmi ve svém okolí.

3. Je dobré přislíbit svou modlitbu tomu, kdo se nachází v nemoci. Ale ještě cennější může být společná modlitba (i prostými slovy!) s takovým člověkem - právě protože nemoc může "ochromit" dotyčného uvnitř, svědectví naší modlitby povzbudí k nové otevřenosti a důvěře v Boha.