1. čtení
Iz 43,18-19.21-22.24b-25

Toto praví Hospodin: 18"Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! 19Hle, činím věci nové, teď již vzcházejí, což to nepoznáváte? Cestu vytvořím na stepi a stezky na poušti. 21Lid, který jsem stvořil pro sebe, bude hlásat mou chválu. 22Ty však jsi mě nevzýval, Jakube, kvůli mně jsi nepracoval, Izraeli, 24ale unavoval jsi mě svými hříchy, obtěžoval jsi mě svými nepravostmi. 25A přece já, já to jsem, kdo vymazávám tvé nevěrnosti, kvůli sobě nevzpomínám na tvoje hříchy."

Prorok pokračuje ve svém oblíbeném tématu nového exodu (tato proroctví se tedy datují kolem roku 540, před vyjitím z Babylónu). Hned počáteční slova perikopy vyvolávají velké překvapení: první exodus (z Egypta, v. 16-17), nejslavnější Boží čin v dějinách Izraele, nemá být připomínán! Proč? Něco ještě skvělejšího má Hospodin v zásobě. Izrael proto nemusí uvíznout ve vzpomínkách na minulost (byť slavnou a zářivou!), ale má obrátit své oči do budoucnosti. Vyjití z Babylónu je něco tak nového, že zastiňuje i velký čin exodu z Egypta. To nové zdaleka předčí staré. Toto nové vysvobození je náznakem, že Bůh odpouští hřích, který byl právě příčinou babylónské nadvlády (v. 25).

"Podivuhodná cesta" (na poušti) - to je ta cesta, která se připraví pro vycházející lid (viz také 40,3 - připravte cestu Páně: v obou případech se jedná o totéž, o cestu pro vysvobozený Izrael). Izrael zachráněný z exilu obnoví svoje vědomí, že je lidem patřícím Hospodinu, jeho zvláštním vlastnictvím (Ex 19,5-6). V tomto smyslu máme chápat slova, že Izrael je stvořen pro Hospodina (v. 21 - zde "stvořil" se má chápat šířeji, "vyvolil"). Izrael nebyl vyvolen "pro sebe" (aby žil pro sebe), ale pro Hospodina, aby byl svědkem velkých Božích činů (zde se myslí na nový exodus) a vyprávěl o tom jak v modlitebním shromáždění (součástí modlitby díků je "děkovací vyprávění", viz Ž 9,2: "Hospodine, celým svým srdcem ti vzdávám chválu, o všech divuplných činech tvých chci vypravovat"), tak i před národy ("misijní rozměr", Ž 96,3n.).

Verš 22 skýtá dva možné výklady: Izrael (před exilem) ve skutečnosti nesloužil Hospodinu, jeho kult se stal pouhým náboženským mechanismem a rutinou ("ctí mě rty, ale jejich srdce je daleko ode mě", Iz 29,13). Nebo, podle druhého výkladu, se Izrael odklonil od Hospodina i navenek, propadl modlám (to souzní s výtkami Jeremiáše, rovněž se vztahující k předexelnímu Izraeli 6. st., Jer 2,27-28). Kontrastem se chce zdůraznit, že Hospodin sám, nezávisle na Izraelově zbožnosti (spíš bezbožnosti!), vychází vstříc, sestupuje, aby zachránil. I když Izraelité Hospodina nehledají, On odpovídá (Iz 65,1n. - "Dal jsem se nalézt těm, kdo se neptali, dal jsem se nalézt těm, kdo mě nehledali."). Dar vysvobození z Babylónu je v ostrém kontrastu k netečnosti Izraele, ba k jeho odporu vůči Hospodinu (unavoval jsi mě svými hříchy). Lidská nevděčnost a Boží milosrdenství se setkávají. Boží výtky (unavoval jsi mě, obtěžoval jsi mě), připomínající soudní žalobu, se mění v ujištění o odpuštění: "Já, já to jsem, kdo vymazávám tvoje nevěrnosti" (v. 25). Dvojí "já" zdůrazňuje Boží suverénní působení. Toto "já" je v Deutero-Izajáši pokaždé tam, kde se zvěstuje jedinečné Boží jednání - tím se podtrhuje Boží "exkluzivita". Veškerá lidské spolupůsobení či ovlivnění je vyloučené (např. Iz 43,11). Tak i zde - odpuštění se nedá "vyzískat" lidským činem. Bůh jej dává "kvůli sobě", tj. protože tak chce. Protože je milosrdný. Tímto odpuštěním je položen základ k novému začátku (k novému exodu a návratu do zaslíbené země).

Mezizpěv
Žl 40

Odpověď: Uzdrav mě, Pane, zhřešil jsem proti tobě.

Blaze tomu, kdo si všímá chudáka a ubožáka,
za to ho vysvobodí Hospodin v nouzi.
Hospodin ho bude chránit, zachová ho naživu,
učiní ho šťastným na zemi, nevydá ho zvůli jeho nepřátel.

Hospodin mu pomůže na bolestném lůžku,
v nemoci sejme z něho veškerou slabost.
Volám: Hospodine, smiluj se nade mnou,
uzdrav mě, zhřešil jsem proti tobě.

Mne však zachováš bez úhony,
navěky mě postavíš před svou tvář.
Požehnaný Hospodin, Bůh Izraele,
od věků až na věky.

2. čtení
2 Kor 1,18-22

Bratři! 18Bůh je věrný: když k vám mluvíme, neznamená to zároveň "ano" i "ne". 19Vždyť přece Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás hlásali - já totiž, Silván a Timotej - nebyl zároveň "ano" i "ne", u něho je pouze "ano". 20Všechna Boží zaslíbení našla v něm svoje "ano". 21Bůh upevňuje nás i vás, abychom byli vždycky spojeni s Kristem: posvětil nás, 22vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku.

Pavel se snaží rozptýlit nedorozumění vzniklé mezi ním a Korinťany: tito ho obviňovali z nestálosti, protože nesplnil svůj původní slib, že by k nim zavítal. Pavel na to odpovídá, že jeho slovo nebylo dvojznačné a nejisté, ale naopak jednoznačné - po vzoru Kristově. I ten byl vždycky jednoznačný a přímý. A skrze Kristovu "přímost" jsme uschopňováni k jednoznačnému "ano" vůči Božímu slovu (v. 20b - vynechaný v lit. úryvku).

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Pán mě poslal, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatcům propuštění. Aleluja.

Evangelium
Mk 2,1-12

1Když se Ježíš po několika dnech vrátil do Kafarnaa, proslechlo se, že je doma. 2Sešlo se tolik lidí, že už nestačilo ani místo přede dveřmi, a on jim hlásal Boží slovo. 3Tu k němu přicházeli s jedním ochrnulým, nesli ho čtyři. 4Pro tolik lidí se s ním nemohli k němu dostat. Proto nad místem, kde byl Ježíš, odkryli střechu, udělali otvor a spustili dolů lehátko, na kterém ochrnulý ležel. 5Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnulému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy." 6Seděli tam však někteří z učitelů Zákona a ve svém srdci uvažovali: 7"Jak může ten člověk tak mluvit? Vždyť se rouhá! Hříchy přece může odpouštět jenom sám Bůh." 8Ježíš hned svým duchem poznal, že tak u sebe uvažují, a řekl jim: "Proč tak ve svém srdci uvažujete? 9Co je snadnější? Říci ochrnulému: 'Odpouštějí se ti hříchy', nebo říci: 'Vstaň, vezmi své lehátko a choď?' 10Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy" - řekl ochrnulému: 11"Nařizuji ti, vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů!" 12On vstal, přede všemi hned vzal lehátko a odešel, takže všichni žasli, velebili Boha a říkali: "Něco takového jsme ještě nikdy neviděli."

Už v Kafarnau se "mnoha způsoby" prokázalo, že v Ježíšově blízkosti se uzdravuje život. Nyní však se má ještě zřetelněji projevit, do jaké hloubky zasahuje toto uzdravení - až do samotného nitra člověka, do vztahu s Bohem, vztahu narušeného a nemocného.

V tomto úryvku se odehrává zjevení Kristovy moci: nejen skrze slovo, ale i skrze čin dotvrzující slovo (Ježíš uzdravuje "uvnitř" i "navenek"). Navíc se Kristus ukazuje také jako ten, který (podobně jako Bůh) čte v lidských srdcích. Právě "čtením srdce" začíná kontroverze s učiteli zákona, a ne "slovní výměnou" jako v jiných případech.

K hlubšímu porozumění textu

1-4 Pro Marka je typické , že zvěst o Ježíšovi se rozšiřuje "z doslechu" (3,8.21; 5,27). Shromáždí se tolik lidí, že nestačí místo u dveří - možná tyto dveře vedly přímo na ulici, možná vedly na dvůr (a pak by se jednalo o prostor mezi dveřmi a zdí dvoru). A právě do této situace "evangelizace v plném proudu" přichází nečekaně a "nezvaně" nemocný na lehátku (řecké slovo napovídá, že se jedná o lehátko skromnější, pro chudého). Pro nedostatek místa je třeba vynést nemocného na střechu (zřejmě po schodech po straně). Je to člověk ochrnulý, odkázaný na pomoc druhých. Chybějící prosba o uzdravení je "víc než dostatečně" nahrazena mimořádným úsilím o vynesení nemocného před Ježíše.

5-9 Ježíš však, místo aby daroval kýžené uzdravení, vyslovuje "slovo povzbuzení", běžné ve vyprávěních o uzdravení ("měj odvahu"). Avšak toto slovo je zvláštní a ojedinělé, zcela nečekané: "jsou ti odpuštěny hříchy"! Odpuštění se děje na základě víry. Zřejmě se zde myslí i víra ochrnulého (a nejen nosičů!) - právě jemu je totiž adresováno slovo odpuštění (odpuštění je možné přijmout jen vírou - tato víra ochrnulého se tedy zjevně předpokládá). Víra je u Marka obvyklým prvkem a zpravidla předchází zázraku. Tou vírou nemusíme rozumět nic víc než očekávání, důvěru v Ježíšovu pomoc.

Jen v tomto úryvku (u Marka) Ježíš osobně odpouští hřích. Neděje se tak ale proto, aby se potvrdila lidová představa o nemoci jakožto důsledku hříchu. Spíš však, aby se skrze následné uzdravení potvrdila Ježíšova moc odpouštět.

Pán se na ochrnutého obrací oslovením "synu" (podobně jako na apoštoly, 10,24). I když je odpuštění uděleno "formulací" v trpném rodu (pasivum divinum - Bůh je podmětem činu), samotný Ježíš odpouští (v. 10). Stírá se tedy rozdíl mezi Ježíšovým a Božím jednáním. "Správně" uvažují učitelé zákona, že jen Bůh může odpouštět (Ex 34,7; Iz 43,25) - a že se tedy Ježíš na první pohled rouhá (tak i před soudem, 14,64). V tehdejším židovské teologii ani velekněz, ani Mesiáš neměl právo odpouštět. Mesiáš měl nanejvýš zničit soudem hříšníky a démonické mocnosti. Trest za rouhání byla smrt (Nm 15,30n.). Velmi důležité je to, že Ježíš vidí do srdce reptajících učitelů zákona - rozpoznání myšlenek srdce bylo výsadou Boží (1 Kr 8,39). Tím Kristus ukazuje, že si neosobuje nelegitimně božskou moc odpouštět hříchy, vždyť má božské schopnosti. A toto dokazuje i následným uzdravením.

Snadnější je to, co je "méně dokazatelné" (takový výrok se totiž snadněji vysloví). Těžší je vyslovit to, co je "dokazatelné" (v tomto případě uzdravení). Z těžšího je tak možné odvodit platnost lehčího (rabínské exegetické pravidlo "kal wachomer", "a maiore ad minus", od většího k menšímu).

10 Titul "syna člověka" se na tomto místě objevuje proto, že se především s touto postavou spojovaly různé výsady Boží (i když zrovna ne odpuštění hříchů). Opět je tedy středem zájmu evangelisty "Ježíšova identita". Učitelé zákona, ve snaze "hájit" Boha a bojovat "za Boha", ve skutečnosti "bojují proti Bohu", který má novou lidskou tvář v Kristu.

11-12 Uzdravení je argumentem ve prospěch Ježíšovy moci odpouštět. Celý člověk je osvobozen: duše od hříchu, tělo od nemoci.
Lidi reagují údivem (přirozenou reakcí na mimořádný čin) a oslavením Boha. Ježíšova moc je dalším projevem "Božího království" přítomného už zde ("přiblížilo se Boží království", Mk 1,15) a "postupujícího" i přes odpor některých jednotlivců.

Ježíšova solidarita s hříšníkem je ještě výrazněji předvedena v následujícím textu o povolání Leviho a stolování s celníky (2,13-17) - tam se plasticky zviditelňuje, že Ježíš přišel pro nemocné (hříšníky).

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Společným jmenovatelem 1. čtení a evangelia je odpuštění hříchů (vymažu tvoje nepravosti) a oslava Boží.

"Něco takového jsme ještě neviděli" (evangelium) - s Ježíšem přichází něco "úplně nového". To nám připomíná starozákonní - "Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, činím věci nové, teď již vzcházejí" (první čtení).

K úvaze

"Právem" mohl zatrpknout na Boha a na svůj život. Vždyť byl chudý (jak napovídá zmínka o prostém lehátku), omezený ve svých možnostech (nemohl se volně pohybovat jako ostatní). V takovém životním postavení - jak nezanevřít na Boha, že toto všechno dopustil? Ochrnulost mu zabraňovala v setkání s lidmi … a hlavně v životním setkání s Tím, který mohl změnit jeho život. Byl tedy naprosto ztracený? Ne. Využil ještě tu poslední kartu: "opřel se o druhé", lépe řečeno nechal se od nich podepřít a nést - k Lékaři. A skoro "dvojnásob" mohl děkovat těmto svým dobrodincům, že ho nejen dovedli k tomu místu, kde byl věhlasný Lékař, ale houževnatě vytrvali, i přes komplikace a nepříznivé okolnosti (natlačený lid přede dveřmi), než ho skutečně donesli před Ježíšovu tvář.

Nechal se podepřít druhými. Mohl jednoduše rezignovat ("Co se dá dělat? Prostě - já už jsem takový, nikdy to nebude jiné"). Uznal svoje limity (jsem ochrnulý), ale neustrnul na tomto vědomí vlastních omezených schopností. Přijal pomoc druhých. Mohl odmítnout a uzavřít se do ulity "nepřístupné soběstačnosti" ("Nechci pomoc druhých!"). Ale on neodmítl podanou ruku - věděl a doufal, že tito "kamarádi" ho přivedou ke Kristu.

Příběh o ochrnulém plastickým způsobem "zviditelňuje" to, co někdy prožíváme. Nemůžeme se dostat ke Kristu … protože jsme jednoduše ochrnulí, ochromení! A nemusí to být ochromení "duchovní" (konkrétním hříchem). Někdy stačí i vnější "nepříznivá okolnost", která nás doslova ochromí a nedovolí jít ke Kristu. Tlak v práci, nepříjemný nadřízený, nekonečný řetěz neporozumění a hádek v manželství. Ten chudý ochrnulý se mohl "uzavřít do ulity jobovského nadávání". Ale přesto udělal něco jiného - uznal, že potřebuje druhé (že jinak není schopný se dostat ke Kristu). A nechal se od nich nést!

Je velkým požehnáním mít "dobrodince", kteří nás "dotlačí ke Kristu" i přes překážky: naši neochotu se nechat podepřít a nést dál, "zabarikádovanost" ve svém problému, sebelítost, bolestínství či nadávání. Takové dobrodince snadno považujeme za nepřátele, protože nás vytahují z naší ulity. Chtějí nás posunout z místa, kde jsme třeba spokojeně (a zároveň nespokojeně!) zakořenili. Odvádějí nás třeba slovem pravdy ("propadl jsi svým koníčkům, práci …"), "nesou ke Kristu" svým příkladem, ale i diskrétním slovem povzbuzení ("Ježíš vidí tvoje bolesti - nenechává tě samotného", "On sám nesl jako první tvoje břemena!"). Především však vytrvalou modlitbou, která se nenechává zastrašit vnějšími překážkami, třeba neochotou dotyčného nechat se nést a dovést k Lékaři.

Šťastný ten, kdo se nechá nést … a donést!

K reflexi

1. Pokud jsem zažil ve svém životě rozhodující Boží zásahy, nemusíme ustrnout ve vzpomínkách na "skvělé časy". Bůh není u konce! Několikrát si proto přečti Izajášova slova, opakuj si je třeba během dne (možná jen jednu větu, pro tebe "nejsilnější") a … nech si posílit svoji naději!

2. Pavel nepodléhá prázdným frázím a slibům, protože má před očima Kristovu přímost - jeho slovo nebylo "ano, i ne". Není moje napodobování Krista méně věrohodné kvůli neuváženým, planým a polovičatým slibům? ("Pomodlím se za tebe", "přijdu na návštěvu" …).

3. Není někdo ve tvém okolí, kdo nemá sílu se dostat ke Kristu? Jak mu můžeš pomoct?