1. čtení
Sk 4,8-12

⁸Petr, naplněn Duchem svatým, řekl: "Přední mužové v lidu a starší! ⁹Když se dnes musíme odpovídat z dobrého skutku na nemocném člověku, kým že byl uzdraven, ¹⁰tedy ať to víte vy všichni a celý izraelský národ: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý. ¹¹On je ten 'kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kámen nárožní'. ¹²V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy."

Saduceové, kněžská třída v židovství, popírali vzkříšení a odmítali i veškerý mesianismus proroků; je jim milejší politický klid a vlastní postavení. Proto jsou apoštolové zatknuti (v. 1 - 4) a vyslýcháni (v. 5 - 7). Avšak Petr, "naplněn Duchem svatým" (v. 8; stálý lukášovský důraz), znovu využívá možnost hlásat Ježíše jako ukřižovaného a vzkříšeného Mesiáše. Uzdravení chromého je viditelným důkazem, že Ježíš je živý a mocný - právě teď. A jeho moc přináší spásu všem bez rozdílu.

Mezizpěv
Žl 117

Odpověď: Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním.
Nebo: Aleluja.

Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý,
jeho milosrdenství trvá navěky.
Lépe je utíkat se k Hospodinu
než důvěřovat v člověka.
Lépe je utíkat se k Hospodinu
než důvěřovat v mocné.

Děkuji ti, žes mě vyslyšel
a stal se mou spásou.
Kámen, který stavitelé zavrhli,
stal se kvádrem nárožním.
Hospodinovým řízením se tak stalo,
je to podivuhodné v našich očích.

Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu!
Žehnáme vám z Hospodinova domu.
Ty jsi můj Bůh, děkuji ti;
budu tě slavit, můj Bože!
Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý,
jeho milosrdenství trvá navěky.

2. čtení
1 Jan 3,1-2

Milovaní!
¹Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. ²Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.

"Křesťane, poznej svou důstojnost" - toto leží na srdci autoru 1. Janova listu. Proto už verš 2,29 důrazně prohlašuje: "Pochopte, že každý, kdo činí spravedlnost, je zrozen z Boha". Tato myšlenka Božího synovství se objevuje hned vzápětí v následujícím verši: smíme se nazvat Božími dětmi, a dokonce jimi jsme! (Tato druhá upřesňující věta, "jimi jsme", byla nutným vysvětlením určené křesťanům z helénistického prostředí, kde propůjčení "jména" nemělo žádný hlubší smysl, na rozdíl od židovského světa). Už teď jsme Božími dětmi (v. 1), jsme v Synu (v. 5), ale ještě nejsme zcela dovršeni (v. 2). Až plně uvidíme Boha tváří v tvář (1Kor 13, 12), pak mu budeme zcela podobni (v. 2). Toto vědomí "nenaplněnosti" odlišuje janovskou obec od "disidentů", žijících v domněle naplněném duchovním životě (obdoba gnosticismu). Naplněnost nás teprve čeká - "až se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je". Na pozadí je myšlenka, že podobný je poznáván podobným.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Já jsem dobrý pastýř, praví Pán, znám moje ovce a moje ovce znají mne. Aleluja.

Evangelium
Jan 10,11-18

Ježíš řekl: ¹¹"Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. ¹²Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, jak vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk, a vlk je uchvacuje a rozhání. ¹³Vždyť je najatý za mzdu a na ovcích mu nezáleží. ¹⁴Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, ¹⁵jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. ¹⁶Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. ¹⁷Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. ¹⁸Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc zase ho přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce."

Ve v. 11 a 14 se Ježíš ztotožňuje s "pastýřem" a vykresluje svůj vztah k "ovcím": je ochotný se pro ně zcela nasadit, darovat jim život. Z tohoto daru pak vyrůstá vzájemný vztah lásky vyjádřený slovem "znát" (tím se v bibli vyjadřuje hluboké poznání vedoucí k důvěrnému společenství). Obraz "Dobrého pastýře" je zde dovršením starozákonní zvěsti o Bohu - jediném Pastýři Izraele (Ž 23; Iz 40,11; Jr 31,10; Ez 34,23; Mi 5,1-3), který ovšem touží shromáždit do jednoho stáda nejen Izrael, ale celé lidstvo (v. 16; srov. 11,52).

K hlubšímu porozumění textu

11 Předchozí podobenství o ovčinci (1-10) doznává určitého posunu. Zatímco předtím Krista představovaly dveře, nyní (11-18) je to obraz pastýře. Dobrý pastýř je v protikladu k zloději nebo k námezdnímu pastýři - ani jednomu z nich nejde o ovce, ale o zisk. Dobrý pastýř však nehledá svůj zisk - ba naopak, ztrácí i to nejcennější, svůj život, právě kvůli ovcím. Bytí-pastýře je vždycky bytí pro ovce a toto nachází své vyvrcholení v darování vlastního života.

12-13 Postava najatého pastýře je vykreslena zcela negativně: jde mu čistě o sebe, o svůj život (a ne o život ovcí v hodině nebezpečí). Tito námezdní se v Palestině vyskytovali docela často a měli jako povinnost ochraňovat stádo od divoké zvěře. Avšak tito "pastýři naoko" neměli k ovcím žádný vztah. Patrně v nich smíme vidět "židovské odpůrce", kteří přijímali poctu jeden od druhého (5,44), vyhlašovali kletbu na "lid neznalý zákona" (7,49) a vylučovali ze synagógy (9,22.34). Obraz námezdního má však především podtrhnout kladné rysy pastýřské služby Ježíšovy (rysy nově přítomné ve velekněžské modlitbě: 17,6.10.11.12.15.19).

14-15 Díky protikladu k "špatnému pastýři" vyniká ještě více, jak je Ježíš pastýřem dobrým. S ovcím jej pojí vztah vzájemného poznání (lásky). Poznáním se myslí důvěrný, hluboký vztah jako mezi mužem a ženou - proto je to poznání vzájemné. Ba dokonce je to ještě hlubší vztah, protože je přirovnán poutu mezi Otcem a Synem. "Znám své ovce" tedy znamená "dávám se ovcím" (viz 15c). Verše 14-15 bychom mohli přeložit takto: dávám se ovcím a ovce se dávají mně, tak jako Otec se mi dává a já se dávám Otci. Tak se blížíme výrokům o vzájemném přebývání učedníka v Synu a obráceně. Nemůžeme přitom nevzpomenout na velekněžskou modlitbu: "aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás" (17,12).

Přitom je důležité upozornit na spojku "jako" ("jako mne zná Otec"). Tato spojka zde nemá jen význam srovnávací, ale i zdůvodňovací (v obou významech často v janovské literatuře): protože mě zná Otec a já znám Otce. Jinými slovy: vztah mezi Otcem a Synem je pravzorem a prazákladem vztahu mezi Synem a učedníky. Neodlučitelné pouto Syna s učedníky má tak svůj nejzazší důvod v Otci.

16 Jiné ovce - to jsou ti, kdo uvěří skrze slova učedníků (17,20), čili rozptýlené Boží děti (11,52), dosud nepatřící k vyvolenému židovskému národu: pak bude jen jeden "národ". Přidaný dovětek "jen jeden pastýř" nepotvrzuje pouze jednotu, ale udává důvod jednoty: jednota stádce se vytváří díky jedinému pastýři.

17 Poslušnost a svrchovaná moc se nevylučují.

18 Nikdo nemůže vzít život Synovi - přes veškeré úsilí nejrůznějších lidí. Obojí, odevzdanost a znovupřijetí vlastního života, je projevem Ježíšovy moci, prokázané "ve svobodě", z vlastního rozhodnutí (bez donucení).

Přijetí vlastního života vzkříšením je tedy projevem vlastní moci. Toto tvrzení není v rozporu s jinými místy v NZ, kde se vzkříšení přisuzuje Otci. Ve skutečnosti Syn jedná vždy s Otcem a v něm, a proto když Syn přijímá život, pak jej Otec oslavuje (12,16; 13,31n.; 17,1).

Společné rysy čtení a evangelia

Dnešní neděle se nazývá "nedělí Dobrého pastýře" (ve všech cyklech čteme z Janovy 10. kapitoly o Dobrém pastýři). Nesmíme přehlédnout, že Ježíš je Dobrým pastýřem především ve velikonočním tajemství, sebedarováním učedníkům ve smrti a vzkříšení (obojí je "oslavení Syna"). Skrze toto dvojjediné oslavení Syn dává nový život ( "věčný život", což u Jana neznamená život "po smrti", ale kvalitně lepší život s Otcem a Synem už teď). Tím Syn přivádí na životodárné tučné pastviny.

První a druhé čtení nesouvisí přímo s evangeliem o Dobrém pastýři, spíš s tajemstvím Velikonoc obecně. Tak první čtení ukazuje, jak Kristova smrt a vzkříšení přináší život, projevený uzdravením. Druhé čtení vrhá světlo na Boží synovství, na novou důstojnost nabytou křestním znovuzrozením.

K úvaze

Jsou křesťané takové hloupé ovce? Navíc bez rozumu? Na první poslech by evangelium takový dojem vzbudit mohlo a mohlo by i trochu odradit: kdo by chtěl vypadat jako "ovce"? Mussolini prohlásil, že je lepší žít jeden den jako lev než sto dní jako ovce. Jenže ovce z evangelia nejsou zrovna ty hloupé, ale ty "důvtipné", protože nalezly cestičku k životu. Vědí, že bez Krista není možné dojít k pastvinám skýtajícím potravu.

Být ovcí nám není úplně vrozené: chtěli bychom být spíše lvy, kteří se prosadí silným hlasem a vlastní silou, "uloví potravu". Lev poslouchá svůj silný řev, ovce slyší hlas pastýře. Lev loví a spoléhá pouze na svou rychlost, hbitost, sílu. Ovce si nechává potravu dát, přesněji nechává se k pastvině vést. A kdo je ovcí "v duchu evangelia", je obezřetný, protože se nechává obdarovat, dovést k "travnatým nivám" (Ž 23,2). Takový nebude mít nedostatek.

Onen dobrý pastýř nevolá a nevede k pastvinám "stádo" anonymních ovcí. Každého volá jménem, každého jinak, zcela osobně - tím nejvlastnějším a nejdůvěrnějším jménem. Toto osobní volání prozrazuje, že má s každým z nás jedinečný vztah. Ví o tom, kde se každý z nás nachází - a vábí, přitahuje k sobě "provázky lidské něžnosti, provázky milování" (Oz 11,4).

Největší paradox nastává však tehdy, když křesťan slyší Ježíšův hlas a přitom jde za hlasem cizím… když slyší evangelium a přitom uvažuje a jedná podle svých citů, podle standardu okolí, mediálních hvězd… Když považuje Krista za toho lupiče a zloděje, který přichází, aby plány, touhy a vztahy ničil. Není pak lepší od takového "pastýře" utíkat? Boží slovo nás však ubezpečuje, že taková představa o Kristu by byla naprosto falešná. Jako dobrý pastýř Ježíš totiž vyvádí z našich vysněných klamných lučin, které neslibují tučnou pastvu, ale jen krátkodobé uspokojení pocitu hladu (naše zbožněné vztahy, plány, hmotné či duchovní dary). To jsou ty klamné pastviny, kde jsou ukryti draví vlci, připraveni vyjít a rozsápat. A ovce se zachrání tehdy, když se zdrží blízko svého pastýře, když bedlivě nastraží uši, aby nepřeslechly jeho hlas a nevydaly se po falešné stezce.

Poslouchat hlas pastýře, jít za ním… to můžeme jen tehdy, když považujeme Krista za dobrého pastýře. Ba co víc: za pastýře věrného, který vede i v temném údolí životní krize, v temném údolí skleslosti a celkového vyčerpání. V temném údolí beznadějné situace. Kristus má moc vyvádět i z takových míst a přivádět k dobrým pastvinám, svěžím, s bohatě prostřeným stolem (Ž 23,5), kde jsou "tučná jídla s morkem a kalich s přetékajícím vybraným vínem" (srv. Iz 25,6).

Být lvem znamená být bez Krista, bez života. Být ovcí znamená společenství s Kristem, přetékající život.

Mussolini asi neměl pravdu: je lepší žít sto dní jako ovce než jeden den jako lev.

K aplikaci

1. Bůh ustanovil Pánem ukřižovaného Krista. Vyjmenuj různé oblasti svého života a uznej, že Ježíš je skutečně Pánem (Pánem i nad tvými neřešitelnými problémy, starostmi…).

2. Jsi Boží syn (dcera) - jaké následky to má pro tvůj život?

3. Kdo je mým pastýřem? (já sám, někteří lidé okolo mě, nikdo …)
Vezmi si žalm 23 a pomalu si jej opakuj - s vědomím, že Ježíš je tvůj osobní Pastýř, který tě vede skrze konkrétní události, zamotané či temné situace …