1. čtení
Sk 9,26-31

²⁶Když přišel Šavel do Jeruzaléma, chtěl navázat styk s učedníky, ale všichni se ho báli. Nemohli uvěřit, že on je učedníkem. ²⁷Ujal se ho však Barnabáš. Uvedl ho k apoštolům a vypravoval, jak Šavel viděl na cestě Pána, který s ním mluvil, a jak v Damašku neohroženě vystupoval ve jménu Ježíšově. ²⁸Od té chvíle byl s nimi v Jeruzalémě stále ve styku a směle vystupoval ve jménu Páně. ²⁹Také rozmlouval s židy mluvícími řecky a přel se s nimi. Ti mu však začali ukládat o život. ³⁰Jakmile se to bratři dověděli, doprovodili ho dolů do Césareje a odtamtud ho vypravili do Tarsu. ³¹V té době měla církev pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha svatého.

Nově obrácený Pavel byl v církvi zpočátku izolovaný, protože „se ho všichni báli“ (v. 26). Proto začal usilovat o navázání kontaktu s jeruzalémskou obcí. To se podařilo prostřednictvím Barnabáše, a tak byl přijat jako bratr a hlasatel. Jednota v prvotní církvi byla možná jen díky respektování a uznání různých obdarování a povolání (srv. 1 Kor 12,18-21). U Pavla se výrazným způsobem projevoval dar neohroženého zvěstování „v Ježíšově jménu“ (tj. hlásání o Ježíši, a to v jeho moci). Vedle těchto podrobností z Pavlova života nám svatopisec předkládá i stručnou souhrnnou zprávu o situaci církve: „s úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha svatého“. Jak Pavel, tak i ostatní křesťané žili v různých podobách Ježíšovo slovo: „tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky“ (Jan 15,8).

Mezizpěv
Žl 21

Odpověď: Budu tě chválit, Hospodine, ve velkém shromáždění.
Nebo: Aleluja.

Své sliby splním před těmi, kdo ctí Hospodina.
Chudí se najedí do sytosti,
kdo hledají Hospodina, budou ho chválit:
„Navěky ať žije vaše srdce!“

Rozpomenou se, k Hospodinu se obrátí
všechny končiny země,
před ním se skloní
všechna lidská pokolení.
Jen jemu se budou kořit všichni, kdo spí v zemi,
před ním se skloní všichni, kdo sestupují v prach.

I má duše bude pro něho žít,
mé potomstvo bude mu sloužit.
Bude vyprávět o Pánu příštímu pokolení,
lidu, jenž se narodí, budou hlásat jeho spravedlnost: „To udělal Hospodin!“

2. čtení
1 Jan 3,18-24

¹⁸Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! ¹⁹Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, ²⁰když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí. ²¹Milovaní, jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha ²²a dostaneme od něho všechno, zač prosíme, protože zachováváme jeho přikázání a konáme, co je mu milé. ²³A to je to jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil. ²⁴Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal.

Milovat znamená otevřít srdce potřebám bližních. Z takového postoje pak plyne i konkrétní pomoc (v. 18 – „doopravdy“ je oslabený překlad pojmu „v Pravdě“, tj. „v Kristu“). Tyto skutky lásky Bůh vidí i tehdy, když „nám srdce něco vyčítá“ (v. 19n). On zná „všechno“, zná tedy nejen naše slabosti, ale i skutky lásky - nebo jinak: on ví, že přes naše selhávání (nemyslí se tedy závažná provinění) v nás „zůstává“ základní postoj účinné lásky (srov. Jan 21,17b!). A své znejistělé srdce rozbouřené výčitkami můžeme ujistit (ne „uklidnit“), že Bůh ví o našem postoji lásky v Pravdě („v Kristu“, v duchu jeho nezištného sebedarování – v. 16). Nemluví se tedy o smazání hříchů (uklidnění výčitek), ale o posílení vědomí přináležitosti ke Kristu („jsme z Pravdy“), a to i přes určitá selhání.

Verše 23-24 jsou závěrem delšího předchozího celku (3,11-24), který spojuje oba aspekty Kristova „přikázání“ či „poselství“: víru (srov. 1,5) a lásku (srov. 3,11). Kdo zachovává přikázání, zůstává v Bohu, v Duchu (v. 24).

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás, praví Pán; kdo zůstává ve mně, ten nese mnoho ovoce. Aleluja.

Evangelium
Jan 15,1-8

Ježíš řekl svým učedníkům: ¹„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. ²Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. ³Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. ⁴Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. ⁵Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. ⁶Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně - a hoří. ⁷Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. ⁸Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.“

Obraz vinného kmene nesoucího ovoce (srov. SZ pozadí Jer 2,21; Iz 5,1-7; Ez 17; Oz 10,1) je třeba brát jako celek (životodárná jednota s kmenem jako podmínka přinášení ovoce). Všechny jednotlivosti jsou tomuto celku podřízeny. Tím ovocem jsou skutky jakožto přirozený projev nového života v Kristu. „Být čistý“ neznamená jen „být očištěn od hříchů“, ale (v linii metafory o vinném kmeni) být vytržen ze smrti/temnoty do životodárného společenství s Ježíšem: skrze Kristovo slovo je člověk „očištěn“, uschopněn nést ovoce (v. 2). Následující výzva „zůstaňte ve mně“ pak znamená „zůstaňte v tomto mém slově“ (jak potvrzuje v. 7).

K hlubšímu porozumění textu

1 Tato obrazná řeč je podobná té, kterou nalezneme v 10. kapitole Janova evangelia o dobrém pastýři (evangelium minulé neděle). V obou se setkáváme se slavnostním vyznáním „já jsem“ (+ označení), v obou jde o hluboké spojení učedníka s Ježíšem. Ježíš je oním pravým vinným kmenem: přívlastkem „pravý“ se podtrhuje kvalitativní výjimečnost a jedinečnost.

I Otec je vtažen do této obrazné řeči. Navzdory tomu, že hlavní myšlenkou úryvku je „zůstat v Ježíši“ (4-7), Otec nehraje žádnou vedlejší roli. Jeho činnost vede k přinášení ovoce, a to je cílem (v. 8). Právě u tohoto posledního verše (v. 8) je Otec zmíněn ještě jednou: v bohatém přinášení ovoce je Otec oslaven.

2 Dvěma způsoby Otec dosahuje bohatšího výnosu: v zimě odřezává suché větve a na jaře odstraňuje neužitečné výhonky na větvích. Tento prvek obrazné řeči, protože není pak dále vysvětlován, nemusíme detailněji „vykládat“.

3 „Být čistý“ neznamená jen „být očištěn od hříchů“, ale (v linii metafory o vinném kmeni) být vytržen ze smrti/temnoty do životodárného společenství s Ježíšem: skrze Kristovo slovo je člověk „očištěn“, uschopněn nést ovoce (v. 2). Jeho slovo není jen „informací“, ale duch a život (6,63): proto má moc převést ze smrti do života, ze stavu bez-Boha (v temnotě smrti) k životu ve společenství s Kristem. Tento proces „přenesení“ do Božího životního prostoru se biblicky nazývá „posvěcení“ (a v tomto duchu máme chápat 17,17: „Posvěť je pravdou, tvé slovo je pravda“ – máme tu stejnou myšlenku posvěcení/očištění jako v našem verši: slovo přivádí ke společenství s Bohem!). Následující výzva „zůstaňte ve mně“ pak znamená „zůstaňte v tomto mém slově“ (jak potvrzuje v. 7).

4 Přinesení ovoce není možné „samosebou“ nebo z vlastní síly, ale jen díky zůstávání v Kristu. Učedníci nedostávají „morální pokyn“ (neste ovoce), ale jsou odkázaní na „základ“ plodného působení: spojení s Kristem.

Obraz vinného kmene je nyní objasněn pomocí „imanentní formule“: vy ve mně a já ve vás. Tato formule se vyskytovala už v eucharistické řeči (6,56). Opět není třeba příliš upřesnit, v čem spočívá „ovoce“ – důraz leží na obecné myšlence „nést ovoce“. Jistě se tím však myslí „ovoce účinné lásky“ (jak potvrzují blízké verše 12.17). A specifickým projevem lásky je získávat nové učedníky pro Krista.

5 Obsahově tento verš nepřináší nic nového, ale spolu s veršem 6 činí výzvu „zůstat v Kristu“ naléhavější, hlouběji zakotvenou. Apel „zůstat v Kristu“ je o to naléhavější proto, že „beze mě nemůžete činit nic“. To je zásadní věta pro sebeporozumění křesťana při veškerém úsilí a snažení.

6 Plastické líčení následků sebeodsouzení toho učedníka, který opouští Krista. Suchá ratolest bude vyhozena ven, podobně jako „vládce světa“ (12,31). Oheň je součástí obrazné řeči a jako takový nemá být chápán jako „pekelný oheň“.

7 Není přislíbeno vyslyšení jakékoli modlitby – ale právě té, která vychází ze zůstávání v Ježíši, v jeho slovech. To je totiž modlitba, která prýští ze samotného Syna, a proto je neomylně vyslyšená. Jistota vyslyšení je jedním ze znaků „svobodné důvěry“, kterou učedník chová k Otci.

8 Oslavení Otce skrze modlitbu znamená, že vyslyšením Otec ukáže svou moc, a tím se zjeví, projeví svou slávu (a tak o-slaví).

V tomto krátkém úryvku se z několika úhlů popisuje „nesení ovoce“: Otec činí vše, aby bylo hojnější ovoce (v. 2), učedníci spojeni s Kristem přinášejí bohaté ovoce (v. 5) a Otec slyší modlitby učedníků, aby oni přinášeli mnoho ovoce.

Společné rysy čtení a evangelia

Od této neděle evangelium bude méně kristologické než doposud (nemluví se o zjevení Vzkříšeného, případně o „dobrém pastýři“). Pohled bude spíš zaměřen na konkrétní projevy nového života v Kristu (čili bude se odpovídat na otázku, „jak žije nový člověk“ obnovený velikonočním tajemstvím). Ve stejném duchu je také druhé čtení, zatímco první čtení se klasicky obírá životem nového společenství v Kristu, církví.

K úvaze

Na první poslech toto evangelium padá jako meteorit odněkud z nebe. Nakolik je nám jasná jeho základní myšlenka, natolik vyvstává tolik otazníků: Zůstat v Kristu? Co to znamená? Jak to žít? Jak to souvisí s mým životem?

Především – mnoho problémů s tímto textem bude mít zřejmě ten, pro koho je Kristus jen „jakýsi Marťan“, který se nárazově objevuje v našich životech při nedělní liturgii. Meteorit „z jiného konce vesmíru“. A bohužel Kristus nám občas připadá jako někdo „z Marsu“, z jiného světa – kdo uvažuje a mluví úplně jinak než my (nemluví o obchodování, o inflaci…). Pokud jsme takového Krista objevili (jakoby „z Marsu“), pak jsme na dobré cestě, abychom se dostali dál …

Pro někoho jiného Kristus je sice „někdo jiný než já“ (s odlišným jazykem a myšlením), ale není to už „jakýsi cizí Marťan“. Je to člověk s jménem, který za mě dal život. A na kterého jsem vsadil nejen nějaké „zbožné okamžiky“ (kdy jsem v něj uvěřil), ale svoji budoucnost, svoje vztahy, priority. A On není „kdesi ve vesmíru“, mimo můj život – ale v mém životě, protože jsem ho přijal (vždyť je zmrtvýchvstalý, živý!). A mohl jsem ho přijmout, protože On není pro můj život nebezpečný – vždyť se dal za mě! A jeho slovo se pro mě stalo prioritou, ukazatelem na cestě. I přesto, že tomu často nerozumím.

Pokud jsem si mohl „pustit k srdci a k svému životu“ tohoto Krista, pak chápu dnešní evangelium. Rozhodnutí přijmout Ježíše a jeho slovo nemá zůstat jen „v minulosti“ (v den obrácení, křtu, řeholních slibů …). V tom Kristu, který se mi jednou provždy dal, mám i zůstat – s ním prožívat své životní peripetie, nezvládané problémy, nicneříkající práci nebo vztahy.

Anebo i Kristus se mi stal „nicneříkajícím“? Marťanem kdesi daleko?

K aplikaci

1. Pokud by se tě nějaký hledající člověk zeptal, kdo je pro tebe Kristus, co bys odpověděl?
Jakou základní zvěst o Kristu bys takovému člověku sdělil?

2. „Víra v Syna a vzájemná láska“ – občas se to nazývá „stručná formulace křesťanství“. Vyber si jednu část tohoto dvojsloví (víru, anebo lásku) a hledej v Janově listu (od začátku), co se o tom píše. A konfrontuj to se svými postoji.

3. Co to znamená „zůstávat v Kristu“, když prožíváš různé tlaky v rodině, nepříjemnosti v práci …