1. čtení
Mdr 7,7-11

⁷Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v úděl jsem přijal. ⁸Jí jsem dal přednost před žezly a trůny a bohatství ve srovnání s ní jsem pokládal za nic. ⁹Nesrovnával jsem s ní neocenitelný drahý kámen, protože všechno zlato je vzhledem k ní jen troška písku a za bláto lze počítat vedle ní stříbro. ¹⁰Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, chtěl jsem ji mít raději než denní světlo, poněvadž nehasne její záře. ¹¹Spolu s ní se mi dostalo všeho dobra a skrze ni nespočetného bohatství.

Máme tu ozvěnu Šalamounovy modlitby (1 Kr 3,6-13), ve které mladičký král upřednostnil moudrost a schopnost spravedlivě soudit před čímkoli jiným. Židé z diaspory (rozptýlení v Egyptě v 1. st. před Kr.) si osvojili tento Šalamounův postoj.

Mezizpěv
Žl 89

Odpověď: Nasyť nás, Pane, svou slitovností, abychom se radovali.

Nauč nás počítat naše dny,
ať dojdeme k moudrosti srdce.
Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat?
Slituj se nad svými služebníky!

Nasyť nás brzy svou slitovností,
ať jásáme a radujeme se po celý život!
Potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil,
za léta, kdy jsme zakoušeli zlé.

Nechť se ukáže tvým služebníkům tvoje dílo,
tvá sláva jejich synům.
Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha,
dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou!

2. čtení
Žid 4,12-13

¹²Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a pohnutími. ¹³Není tvora, který by se před ním mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat.

V těchto dvou verších autor vypracovává sugestivní teologii Božího slova (Iz 55,11; Jer 23,29; Mdr 18,15), které zaznělo už ústy Mojžíše (3,5) a "naplno" pak v Kristu (1,2). Přijetím tohoto slova se rozhoduje náš osud, proto je tak nutná "povolnost", "poddanost" vůči tomuto slovu - tím spíš, že toto slovo má moc rozdělovat, soudit, a v tomto smyslu je živé a mocné (určuje naši budoucnost).

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Aleluja.

Evangelium
Mk 10,17-30

¹⁷Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?" ¹⁸Ježíš mu odpověděl: "Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. ¹⁹Znáš přikázání: Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivého svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!" ²⁰On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí." ²¹Ježíš na něho pohlédl s láskou a řekl mu: "Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!" ²²On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku.
²³Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" ²⁴Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: "Děti, jak je těžké vejít do Božího království! ²⁵Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království." ²⁶Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: "Kdo tedy může být spasen?" ²⁷Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno." ²⁸Tu mu řekl Petr: "My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou." ²⁹Ježíš odpověděl: "Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, ³⁰aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti a pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný. ³¹A tak mnozí první budou posledními a poslední prvními."

Není možné opustit dobré věci… bez poznání toho Lepšího. Proto ne nadarmo Kristus hned ze začátku "přesměrovává" pozornost mladíka na toho, který je Dobrý. Ale to není jediný Kristův "trik", jak vymanit tohoto člověka z pout majetku: pohlédne na něj s láskou, ujistí ho, že opuštěním majetku o nic nepřijde, ale bude mít poklad v nebi. 

K hlubšímu porozumění textu

Máme tu dvě části: setkání s bohatým člověkem (17-22) a následné poučení učedníků (23-31).

17 Pokleknutí vyjadřuje velkou úctu ke Kristu. Titul "mistře dobrý" je v židovství nezvyklý. Touha po věčném životě se objevuje teprve v pozdním židovství, vlivem apokalyptické literatury. Otázka toho muže ("co mám dělat"), na první pohled nepochopitelná (přece Zákon obsahoval vše, co bylo třeba ke spáse!), je srozumitelnější, pokud vezmeme v úvahu, že samotný Zákon potřeboval výklad (a skutečně existovaly různé výklady). Položená otázka tedy nemusí ještě prozrazovat, že Zákon tázajícímu "nestačí".

18-19 Je pozoruhodné, že Ježíš "odmítá" označení "dobrý" a přisuzuje je jen Bohu. Navíc Ježíš zprvu jakoby odmítá odpovědět na otázku po "správné cestě". Ve skutečnosti chce nejprve stanovit správné priority: tím největším (a jediným) dobrým je Bůh. Teprve v tomto světle je možné odpovědět na otázku, co dělat k dosažení "toho jediného Dobrého".

Namátkou se pak uvádí některá přikázání (jedná se sice o výčet "přikázání" vůči bližním, ale tento výčet není úplný). Přikázání "nepodvádět" (nevyskytující se v Desateru) je souhrnem chybějícího 9. a 10. příkazu ("netoužit" po ženě a majetku bližního). Nezdá se být přiléhavým častý výklad, že Ježíš záměrně uvádí přikázání vůči bližním ("sociální rozměr"), protože onen člověk byl spíš soustředěný na vztah k Bohu. Hned z první Ježíšovy věty totiž vysvítá snaha "poopravit" obraz Boha - on je ten jediný dobrý. A tak se přiměřenějším zdá výklad, že Ježíš koriguje postoj tázajícího jak k Bohu, tak k bližním (jak je patrné jednak z výčtu přikázání, ale ještě více z následné výzvy prodat majetek a zisk věnovat potřebným).

20-22 Láskyplný pohled má disponovat boháče k ochotnému následování Mistra. Prodat vše ve prospěch chudých zaznívá jako překvapující výzva, jako požadavek radikálně nový, převyšující starozákonní nařízení (i když v helénistickém židovství bylo známé obrácení spojené se zřeknutím se majetku)! Mistr, jako zkušený učitel, motivuje ujištěním, že "ztráta" pozemského vlastnictví je ziskem jiného vlastnictví, v nebi! Toto zaslíbení koneckonců nebylo ničím novým, protože v židovství se běžně počítalo s nebeskou odměnou za skutky milosrdenství. Ještě pozoruhodnější je však druhá, následná výzva: "následuj mě". Prodej majetku kvůli chudým je podřízen jiné výzvě, následovat Krista. A tím je vlastně zodpovězena otázka hledajícího ("co mám dělat?").

Bohatý člověk neodmítá přímo (a výslovně), ale mlčky, vzdálením se od Krista. Toto odmítnutí je provázeno smutkem. Krásně k tomu poznamenává sv. Bernard: "on nevlastnil svůj majetek: tento vlastnil jeho; kdyby to on vlastnil, byl by od toho svobodný".

23-27 Ježíšovo rozhlédnutí se po učednících dodává ještě větší váhu následným slovům. A Mistr skutečně vyslovuje velmi závažné varování: je těžké vejít do království jako bohatý. Podle těchto slov je zřejmé, že ne všichni jsou povoláni opustit majetek (neříká se tu "jak je nemožné", ale jak je těžké). V evangeliu se nikdy neadresuje výzva "opustit všechno" všem. Navíc je zjevné, že majetek není nepřekonatelnou překážkou ke vstupu do Božího království: je sice těžké vejít do Božího království, ale pro Boha je možné i toto (v. 27). V linii s tímto nadějeplným ujištěním je i 1 Tim 6,17-19: "Těm, kteří jsou bohatí v tomto věku, přikazuj, ať nejsou pyšní a nedoufají v nejisté bohatství, nýbrž v Boha, který nás štědře opatřuje vším, co potřebujeme; napomínej je, ať konají dobro a jsou bohatí v dobrých skutcích, štědří, dobročinní, a tak ať si střádají dobrý základ pro budoucnost, aby obdrželi pravý život". Klement Alexandrijský, ve svém komentáři k našemu textu, známým pod názvem Quis dives salvetur (Který bohatý se zachrání), říká, že dokonalí jsou indiferentní vůči bohatství, motivovaní stravující láskou k Bohu a k duchovním věcem. A že bohatství není nutně neslučitelné s učednictvím, to nám ukazuje Mt 27,57-61, kde se mluví o bohatém učedníku Josefu z Arimatie.

Rčení o velbloudu a uchu jehly plasticky vyjadřuje, jak je pro bohatého nemožné (bez Boží pomoci!) vejít do Božího království. V tehdejší Palestině byl velbloud největším zvířetem, kdežto ucho jehly nejmenší možný otvor - takže máme vedle sebe dva protiklady. Polekaní učedníci se ptají, kdo tedy může být spasen - jejich otázka je v zásadě totožná s otázkou boháče ("co mám dělat…" - v. 17). Ježíš odkazuje na Boží moc (viz Job 42,2: "uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný"). To, co je třeba dělat, je spoléhat na Boží moc osvobozující od závislosti na majetku.

28-31 Petrův výrok navazuje na Ježíšova slova o opuštění majetku. Kristus odpovídá přislíbením odměny. I když v židovské literatuře nacházíme podobné výroky o nebeské odměně (např. za utrpení kvůli Zákonu), v evangeliu je zcela nová motivace: kvůli Kristu. Zaslíbení spásy má dvojí odměnu: v tomto věku a v budoucím. Přitom odměna "zde na zemi" je pochopitelná jen na pozadí toho, že učedník žije v bratrsko-sesterském společenství, kde je běžné sdílení majetku.

Poslední výrok, vyskytující se v různých kontextech, zde nabývá díky předchozím větám určitý konkrétní význam: těmi prvními jsou míněni majetní, bohatí. A poslední jsou ti chudí kvůli Kristu. Je třeba podtrhnout, že není řečeno všichni první, ale jen mnozí: tím se tedy opět potvrzuje, že majetek jako takový není "absolutní překážkou".

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Moudrost (častý starozákonní předobraz Slova, Syna Božího) je upřednostněna před bohatstvím. Zároveň je tu příslib, že s Moudrostí (následováním Krista) přichází všechno dobré.

K úvaze

Opustit, nebo neopustit? Nekladli jsme si někdy takovou otázku, když jsme přemýšleli, jestli se nezřeknout určitého konkrétního předmětu, na kterém jsme byli příliš závislí? Jsme-li poctiví, tak musíme připustit, že máme sklon se připoutat k majetku - ať je velký, či malý. Fixování se na majetek nehrozí jen bohatým, ale i těm, kdo nemají nic (ti mohou přilnout touhou) - nejdůležitější je totiž vnitřní postoj a přilnutí.

Možná bychom nejraději zavřeli oči před otázkou, zda jsme (či nejsme) skutečně svobodní vůči konkrétním věcem (ať už jsou to peníze, auto, technika, vlastní dům…). Bylo by ztrapňující přiznat si, že nějaká "maličkost" nás drží v poutech. Evangelium nám však dává odvahu k pravdě - a ke svobodě. Vždyť Kristus nabízí pomocnou ruku všem "závislým" - naléhavě volá, že je tu Někdo, kdo je mocný… nás vytrhnout z moci majetku. Je tu Někdo, kdo je mocný, i když my jsme bezmocní… a jednoduše závislí.

A jakým způsobem Bůh osvobozuje? Někdy dává vnitřní svobodu, jindy dává i svobodu vnější - spolu s vybízením (popudem) opustit tu konkrétní věc. Zatímco vnitřní svobodu bychom si měli uchovat vždy (nejsme přece otroci, ale svobodní, vykoupení!), svobodu vnější (projevující se konkrétním zřeknutím) můžeme uplatnit jen někdy: tehdy, když pociťujeme, že nejsme schopni si uchovat vnitřní svobodu, a když prožíváme, že nás Bůh uschopňuje k tomuto konkrétnímu kroku.

Ať je to osvobození jen vnitřní nebo také vnější, je zcela zásadní mít stále před očima to, co náš nepřekonatelný Mistr předložil onomu "závislému" muži: jen jeden je ten skutečně dobrý. Všechno to krásné a dobré, co obdivujeme na předmětech umění či techniky, je odleskem toho Dobrého. A jestliže nás přitahuje a obohacuje krásný předmět, tím spíš dobrý Bůh! On je všechno pro tebe - je všechno to, co miluješ (sv. Augustýn)!

Tento Bůh je nejen dobrý, ale i mocný - schopný nás osvobodit od toho všeho, co nás brzdí na cestě k němu.

K aplikaci

1. Postoj tohoto moudrého člověka si můžeš osvojit… třeba tím, že se pomodlíš za pravou moudrost.
2. Co se zde konkrétně míní Božím slovem? Řešení najdeš (jako obvykle) v kontextu, v tomto případě v předchozích větách (stačí začít od prvního verše této čtvrté kapitoly).
3. Ptej se poctivě, jestli existují určité předměty, na kterých jsi závislý. A pak pros Boha o postoj svobody.