1. čtení
Mich 5,1-4a

Toto praví Hospodin: ¹“A ty, Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými městy, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. ²Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům. ³Bude stát a pást v Hospodinově síle, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. ⁴On sám pak bude pokojem.”

Prorok Micheáš působil v Judsku ve 2. polovině 8. století př. n.l. Byl současníkem Izaiáše, s kterým vykazuje některé společné rysy. Jeho doba byla ve znamení sociální nespravedlnosti a úspěšného dobývání asýrskou velmocí. Králové z Davidovy linie neplnili své poslání, a proto Bůh dává zaslíbení o jiném vládci. Z maličkého Betléma (a ne z bohatého a mocného Jeruzaléma!) vzejde Boží vládce z Davidova rodu (v. 1; srov. Iz 7,14). On osvobodí zbytek Izraele z cizí nadvlády a umožní nový exodus (v. 2). Nebude kralovat jenom nad Izraelem, ale nad celým světem (v. 3). Odstraní veškeré boje i napětí mezi lidmi (Iz 2,2-4!) a přinese ten pokoj, který byl původně v ráji.

Mezizpěv
Žl 79

Odpověď: Pane, Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář a budeme spaseni.

Slyš, Izraelův pastýři,
skvěj se září, který trůníš nad cheruby,
probuď svou sílu
a přijď nás zachránit!

Bože zástupů, vrať se,
shlédni z nebe a podívej se, pečuj o tuto révu!
Ochraňuj, co tvá pravice zasadila,
výhonek, který sis vypěstoval!

Ať je tvá ruka nad mužem po tvé pravici,
nad člověkem, kterého sis vychoval.
Už od tebe neustoupíme,
zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno.

2. čtení
Žid 10,5-10

Bratři!

⁵Když Kristus přicházel na svět, řekl: “Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. ⁶V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. ⁷Proto jsem řekl: 'Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.' ⁸Po prvních slovech: “oběti krvavé ani nekrvavé, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměls v nich zálibu” - a přece to všechno se obětuje podle Zákona - ⁹hned dodává: “Tady jsem, abych plnil tvou vůli.” To první ruší, aby ustanovil to druhé. ¹⁰A touto “vůlí” jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.

Anonymní autor listu Židům cituje z řeckého překladu Starého zákona (Ž 40/39,7), aby osvětlil absolutní novost Kristova kříže: Kristovo tělo nahrazuje “oběť” a “dary” staré smlouvy. Kristovo “tady jsem” je svolením k vůli Otcově, aby přišel na svět v podobě člověka (v. 5). Tato Otcova vůle zahrnuje zároveň obětování Ježíšova těla na kříži (v. 10). Z toho je vidět, jak je vtělení úzce spojeno s tajemstvím Velikonoc: jedná se o jedno tajemství spásy! Ježíšovo “tady jsem” při vtělení a smrti na kříži nám otevírá cestu, abychom se mohli setkat s Bohem. Jeho “ano” vůči Bohu umožňuje i lidské “ano” k přijetí Boží nabídky spásy. 

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova. Aleluja.

Evangelium
Lk 1,39-45

³⁹V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. ⁴⁰Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. ⁴¹Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým ⁴²a zvolala mocným hlasem: “Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! 43Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? ⁴⁴Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně. ⁴⁵Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!”

Po Gabrielově zvěstování Maria spěchá k Alžbětě, aby uviděla dané znamení o jejím zázračném početí (Lk 1,36). Spěch Marie je způsoben radostí z víry plné očekávání, která se pak rozvine v Boží chválu (Magnificat – Lk 1,46nn). Po Mariině pozdravu Jan v lůně své matky poskočí radostí (srov. Mal 3,20) – už od “počátku” tak poukazuje na Ježíše (Mk 1,1nn). Co nemůže dítě, učiní matka: zvolá prorocky mocným hlasem (srov. Jdt 13,18nn) a vysloví první vyznání o Kristu pod vlivem Ducha (srov. 1Kor 12,2). Eschatologická radost dítěte je vyvolaná příchodem Mesiáše – je to předzvěst jásotu “přítele ženicha” (J 3,29nn). Maria je blahoslavena pro svou víru (protiklad k Zachariášově nedostatku víry: Lk 1,18nn). Ona je matkou víry. Vírou přijala Slovo nejprve ve svém srdci a pak také v těle.

K hlubšímu porozumění textu

39 Vydat se na cestu, kráčet – toto prosté sloveso má u Lukáše význam teologický, “kráčet podle Božího plánu” (podmětem bývá přitom Ježíš, viz 9,51 nebo 13,22). A upřesnění “se spěchem” vyjadřuje Mariinu poslušnost Božímu plánu – její poslušnost není pouhé podřízení se, ale “aktivní oddanost”, s nasazením celé bytosti. Podobně i Mariin souhlas “kéž se mi stane” (v řečtině “přací” způsob) vyjadřuje ani ne tak “pasivní podřízenost”, jako spíš “aktivní souhlas”.

V Bibli jsou muži a ženy “na cestě” tam, kde Bůh zasahuje. Lukáš se “nezdržuje” detaily o cestě (zřejmě to trvalo 4 dny). V řeckém textu máme dokonce třikrát předložku “eis” (do, k), aby se tak podtrhlo nasměrování. Nejdůležitější je však Mariino setkání s Alžbětou.

40 V této kapitole je mnoho setkání – Bůh totiž zasahuje a přináší spásu v rámci běžných lidských vztahů. Ve starověku a především v židovském prostředí pozdrav ještě nebyl formalitou: nebyl pouze “přáním dobra”, ale též “účinným prostředkem”. A Lukáš neuvádí Mariina slova, protože se chce zaměřit na reakci Alžběty.

41-42 Radostné poskočení dítěte je znamením vnitřního doteku. Jan Křtitel už teď vystupuje jako prorok a předchůdce: vydává svědectví ne slovy, ale svým tělem. A jeho matka Alžběta, naplněna Duchem, vysloví proroctví. Toto radostné zvolání (zároveň s pohybem dítěte) je předzvěstí času spásy.

Požehnaná, rozuměj od Boha. “Mezi ženami” – tím se vyjadřuje superlativ, tj. nejvíc mezi ženami. Boží požehnání a vyvolení jsou “identické”. Pán žehná “novou kategorii” lidí, dosud zapomenutých, na okraji společnosti (chudé ženy). Podle starověkého přesvědčení dává syn důstojnost matce – požehnání má tedy svůj zdroj v Ježíši. Toto požehnání provází ty, kteří přijali od Boha poslání. Evangelium začíná požehnáním prokázaným Marii a končí rovněž požehnáním, uděleným tentokrát učedníkům od Vzkříšeného (24,50).

45 Lukáš, který předtím odsoudil Zachariášův postoj nevíry (1,20), nyní blahoslaví Mariin postoj víry. Tato blaženost (štěstí) je zvnitřněna (Maria proto jásá v následujícím Magnifikat, v. 47) a duchovní v plném slova smyslu (je to jásot “v Bohu”, v. 47).

Společné rysy čtení a evangelia

Jsme v bezprostřední blízkosti Vánoc, a proto jsou texty zaměřené na Kristovo vtělení.

K úvaze

Obyčejné setkání dvou obyčejných žen? Ano i ne! Ano, protože se toto setkání odehrává “obyčejně”, na prostém místě (v domě někde na horách), ne v chrámu (anebo aspoň v synagóze). A že to byly dvě obyčejné ženy, o tom není pochyb – Maria patřila k chudým, Alžběta byla už pokročilého věku. A přesto… a přesto. Bůh sestupuje… do obyčejnosti, sklání se k všednosti… A proto ten jásot, proto ten “hlas prostoupený radostí” (“jak jsem si zasloužila… hle, dítě se živě a radostně pohnulo”). Bůh sestupuje k člověku, a tak se šeď stává jasem, spektrem duhových barev. A člověk tančí.

Pokud je pravdou, že tyto dvě ženy jsou obyčejné… tak musíme přece jen upřesnit, že Maria byla něčím výjimečná – otevřeností vůči Bohu. Otevřeností tam, kde se zdálo, že jsou cesty zavřené (jak počít dítě bez muže?). Otevřeností tam, kde se Boží Slovo zdálo tak těžko přijatelné, tak neuchopitelné… Ona však překročila práh “neochoty” a “uzavřenosti”, práh toho “jak se to může stát”. Maria přijala Boží Slovo a počala.

Správně poznamenává sv. Augustin, že Maria počala nejprve v duši a pak v těle. Proč nejprve v duši? Protože ve svém nitru přijala Boží Slovo (zvěstované andělem) – a toto Slovo pomalu “roste” (tak jako v lůně její dítě-Vtělené Slovo), “přetéká” navenek – a hle, toto se právě děje při setkání s Alžbětou! Mariin pozdrav není pouhým slovem, ale slovem “prosyceným” a naplněným tím Slovem přijatým v nitru! A proto její obyčejný pozdrav… přináší dotek Ducha, radost evangelia – toho evangelia, Slova jásotu, už přítomného ve fyzickém nitru, ale také v duchovním nitru Matky Kristovy.

I obyčejný pozdrav se stává neobyčejným. I obyčejné věci se stávají neobyčejnými. Duch Boží nečiní nové věci, ale činí věci novými, prozářenými Božím jasem. A člověk tančí.

K aplikaci

1. “Bude stát a pást v Hospodinově síle, ve velebnosti jména Hospodina… on sám bude pokojem”. Jak chápeš tyto věty? Co mohou konkrétně znamenat pro tvůj život?

2. Slova “tady jsem, abych plnil tvou vůli” skrývají v sobě úžasný náboj. Větou “tady jsem” jakoby říkám Bohu: “Neutíkám od tebe, přicházím před tebe se vším, co ve mně je, se všemi schopnostmi, touhami, problémy”. A druhá část věty, “abych plnil tvou vůli”? Je to vůbec podivuhodné, že člověk může mít takovou krásnou touhu – touhu konat Boží vůli. A ještě úžasnější bude, pokud najdeš odvahu přijít před Boha a vyslovit: “tady jsem, abych plnil tvou vůli”.

3. Nežádá se od tebe, abys konal věci mimořádné a neobyčejné. Vždyť i Maria vykonala jen obyčejnou návštěvu své příbuzné, obyčejně pozdravila. Ba vlastně… žádá se od tebe něco výjimečného: nově přijmout Krista do svého nitra, do těch oblastí svého života, “kde On ještě není”. A nově přijmout znamená ho “pozvat”: “Přijď, Pane Ježíši, do mých zmatků, hledání…”