1. čtení
Sir 3,2-6.12-14
2Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. 3Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, 4kdo si váží matky, jako by sbíral poklady. 5Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. 6Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku. 12Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. 13Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle. 14Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti (jako náhrada) za tvé hříchy.
Kniha Sirachovce (asi z roku 180 před Kr.) je snahou o inkulturaci a aktualizaci židovské mudroslovné tradice v období ovlivněném řeckou kulturou. V teologii této knihy zaujímá první místo "bázeň před Hospodinem" (srv. 1,1-2,18): tato bázeň však zahrnuje také lásku a úctu k rodičům (Ex 21,17; Tob 4,3-4; Př 1,8).
Liturgický úryvek je převzatý z oddílu o ctnostech doprovázejících moudrost. Mezi těmito ctnostmi je také láska k rodičům. Sirachovcovy výroky jsou rozvedením čtvrtého přikázání desatera: Cti svého otce i matku. K tomuto přikázání jsou připojena i přislíbení:
a) Radost z vlastních dětí (v. 5, srv. Př 10,1; 15,20; 23,24-25; 29,3).
b) Vyslyšení modlitby (v. 5b - Bůh totiž slyší modlitbu spravedlivého, Př 15,29).
c) Dlouhý život (Ex 20,12; Dt 5,16), předmět touhy každého zbožného žida (později byla tato touha "nahrazena" tužbou po věčném životě).
Úcta k otci má konkrétní podoby: poslušnost vůči němu, péče o něj v jeho stáří. Taková služba je projevem milosrdenství (v. 14, lit. překlad "soucit" je oslabený): přinejmenším od sepsání Tobiáše (3. nebo 2. st. před Kr.) se milosrdenství považuje za "spravedlnost" par excellence (Tob 1,3; 2,10; 4,7-11; Mt 6,1-2 používá oba pojmy jako synonyma).
Projevy lásky k rodičům jsou znamením otevřenosti vůči Božímu milosrdenství, které může proudit na druhého člověka a zároveň obohatit dárce duchovním a hmotným požehnáním: odpuštěním hříchů, vyslyšením modlitby. Slova Sirachovcova bychom mohli shrnout Ježíšovým výrokem: "Blaze milosrdným, neboť oni dosáhnou milosrdenství" (Mt 5,7).
Mezizpěv
Žl 127
Odpověď: Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách.
Blaze každému, kdo se bojí Hospodina,
kdo kráčí po jeho stezkách.
Budeš jísti z výtěžku svých rukou,
bude ti blaze a dobře.
Tvá manželka bude jako plodná réva
uvnitř tvého domu.
Tvoji synové jako výhonky oliv
kolem tvého stolu.
Hle, tak bývá požehnán muž,
který se bojí Hospodina.
Požehnej tě Hospodin ze Siónu,
abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
2. čtení
Kol 3,12-21
Bratři! 12Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. 13Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. 14A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona spojuje všechno v dokonalost. 15Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte (za to) vděční. 16Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. 17Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. 18Vy ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky. 19Vy muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ní mrzoutsky. 20Vy děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. 21Vy otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu.
Tento úryvek bychom mohli charakterizovat jako "kodex rodinného života" (srv. Ef 5,22-6,9; Tit 2,1-10; 1 Pt 3,1-7). Normou a zdrojem tohoto "kodexu" je přitom sám Bůh. Boží odpuštění a dobrota proměňují srdce člověka a uschopňují jej k odpuštění, snášenlivosti a mírnosti vůči druhému. Tyto postoje nemají prýštit z falešných či sobeckých pohnutek, nýbrž z upřímné lásky (Řím 12; Ef 5,19-33). Jedině láska je tím svorníkem, který spojuje různé lidi v jedno tělo (v. 14). Kde vládne tato svornost a pokoj, může se projevit Kristovo slovo ("nauka") v různých podobách: skrze poučení, napomínání i chvalozpěvy. Vše se má konat "ve jménu Pána Ježíše", a proto také vztahy v rodině mají ztělesnit Kristovy postoje služby a lásky: podřízenost (vzájemná - Ef 5,21!), poslušnost, citlivé jednání. Vzorem rodiny se tak stává životní styl Pána Ježíše: on je zároveň pravým poutem každého rodinného společenství.
Zpěv před evangeliem
Aleluja. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj; nauka Kristova ať je u vás ve své plné síle. Aleluja.
Evangelium
Lk 2,41-52
41Ježíšovi rodiče putovávali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. 42Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. 43A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. 44V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. 45Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. 46Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. 47Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. 48Když ho rodiče uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“ 49Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ 50Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. 51Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. 52Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.
Ježíšovi je dvanáct let a v tom věku každý Žid slavil to, co dnes Izraelité nazývají „bar micváh“ (=syn přikázání), tj. vstupoval do plné odpovědnosti vůči Zákonu. Ježíš na prahu své oficiální dospělosti zjevuje svoji totožnost Učitele a Syna. Na jednu stranu ukazuje svůj odstup od omezeného rámce každodenního rodinného života, jelikož „musí být v tom, co je jeho Otce“(v. 49), na druhou stranu se plně začleňuje do své pozemské rodiny: po nalezení se vrací s rodiči a poslouchá je. Maria „uchovávala všechno ve svém srdci“(v. 51) - pro ni začíná namáhavá cesta víry, na které objeví skryté tajemství svého syna. Postupně ho bude ztrácet jako „své vlastnictví“, aby ho nově přijala pod křížem jako dar.
K úvaze
Je asi dost běžné považovat za ideál křesťanské rodiny pokojný a vydařený život, nerušený nenadálými událostmi. Vždyť "pokojný život" je znamením Božího požehnání, ne? Poněkud odlišný "ideál" nám však ukazuje rodina nazaretská: její život nebyl vůbec jednoduchý, bez problémů. Ba naopak. Od začátku do konce problémy byly … a jaké. Už jen "divné početí": unesl to Josef se stoickým klidem? Ne tak úplně: chtěl přece Marii propustit. A pak úklady dítěti, únik do Egypta, návrat a opět strach o budoucnost. Problémy byly, skoro by se dalo říct, ještě větší než v mnoha jiných rodinách. Nepřehlédněme však, že Josef a Maria se nikdy nenechávali "determinovat" těmito nesnázemi, ale zůstávali otevřeni pro Boží "cestu": a vyplácelo se jim to. Bůh totiž vytvářel cestu tam, kde nebyla cesta. Na Josefovi a Marii je sympatické to, že přes tíhu "neřešitelných" potíží dokázali stát před Bohem a naslouchat mu. A nejen naslouchat, ale také přijmout jeho slovo do konkrétní životní situace. To není vůbec samozřejmé. Vždyť "v problému" je velmi svůdné "prorazit si cestu sám" a nechat Boha stranou.
Z toho je trochu patrné, že rodina nazaretská neměla "tři členy", ale spíš čtyři: tím čtvrtým byl samotný Bůh. A v této rodině nebyl "hostem", ale skutečným členem, který "měl co říct" do konkrétních problémů a plánů. To se mohlo uskutečnit díky otevřenosti Marie i Josefa: oba vytvořili pro Boha prostor nejen "slovy", ale hlavně jednoznačným postojem. Postavili Boha do středu své rodiny: od něj si nechali "nabourat" vlastní plány (Maria a Josef zřejmě zpočátku počítali s "normálním manželstvím", asi neplánovali nucený odchod ze své země a pobyt v Egyptě coby "exulanti"). Bůh nepřinesl vždy "klídek" do jejích životů: ani na začátku, ani později. Vždyť potulný kazatel z Nazareta vytvářel často "problémy" rodičům: nechoval se zrovna jako syn, který by jim "dělal samou radost". Které rodiče by potěšilo, kdyby ztratili syna a teprve po třech dnech ho našli v chrámu? A koho by nezarazila odpověď "copak jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce" (Lk 2,49)? Kterou matku by potěšilo, že syn upřednostňuje učedníky (srv. Mt 12,46-50)? A která matka by viděla s nadšením, jak vlastní syn umírá hanebnou smrtí na kříži?
Rodině nazaretské nebyl přisouzen lehký život, ale zato požehnaný: už samotná Maria chválí Boha za jeho divy v Magnifikat. A právě toto vědomí Boží blízkosti dodával Svaté rodině sílu přestát všechny nepříjemnosti. V těch těžkostech se Bůh osvědčil jako "Bůh s námi", jako Bůh, který nenechává tonout "v bahně" problémů, ale podává svoji pomocnou ruku. A tento Bůh "Emanuel" je stejný pro nazaretskou rodinu jako pro nás: včera jako dnes.
K reflexi
1. Základem dobrých rodinných vztahů není dobře míněná snaha, ale přijetí Božího daru: povolání, milosrdenství, lásky. Pokud přijímám konkrétní projevy Boží lásky, pak snadněji budu prokazovat lásku svým nejbližším.
2. Jaké místo má Bůh v našem rodinném středu? Je jen "vzácným" hostem, jako třeba při nedělní bohoslužbě?
3. Počítám s tím, že Bůh "může mít konkrétní záměry" s mojí rodinou?
Zobrazit k tisku - vše