1. čtení
Gn 15,5-12.17-18

⁵Bůh vyvedl Abráma ven a pravil: „Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!“ - a dodal: „Tak (četné) bude tvé potomstvo!“ ⁶(Abrám) Hospodinu uvěřil a ten ho za to uznal za spravedlivého. ⁷(Znovu) mu pravil: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví.“ ⁸(Abrám) řekl: „Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?“ ⁹(Bůh) mu řekl: „Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku nebo holoubě.“ ¹⁰(Abrám) mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil. ¹¹Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abrám je odháněl. ¹²Slunce se sklánělo k západu, když Abrám upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň. ¹⁷Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle - dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi. ¹⁸V ten den uzavřel Hospodin s Abrámem smlouvu a řekl: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu!“

Bůh prozařuje temnou noc Abrámovy víry a dává mu znamení naděje: „Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat… tak četné bude tvé potomstvo!“ (v. 5). Abrám odpovídá Bohu svým souhlasem víry, svým „Amen“. Bůh přijímá Abrámovu víru a „připočítá“ mu to jako spravedlnost (v. 6). Sloveso „připočítat“ je technickým termínem pro označení „platnosti“ oběti: Bohu milá oběť, která ospravedlňuje člověka, je přilnutí víry. Bůh pak vyslovuje slib o předání země mezi Egyptem a Eufratem. Tento slib potvrzuje skrze starobylý rituál uzavření smlouvy. Obě smluvní strany mají projít mezi rozpůlenými ptáky, čímž při porušení úmluvy na sebe svolávají stejný úděl oněch zvířat. V tomto případě však mezi zvířaty projde jenom Bůh - jen On se zavazuje svou milostí.

Mezizpěv
Žl 26

Odpověď: Hospodin je mé světlo a má spása.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál?
Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?

Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám,
smiluj se nade mnou, vyslyš mě!
Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá:
Hospodine, hledám tvou tvář.

Neskrývej svou tvář přede mnou,
v hněvu neodmítej svého služebníka!
Tys má pomoc, nezavrhuj mě!

Věřím, že uvidím blaho od Hospodina
v zemi živých!
Důvěřuj v Hospodina, buď silný,
ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!

2. čtení
Flp 3,17-4,1

¹⁷Bratři, jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu. ¹⁸Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. ¹⁹Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské. ²⁰My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. ²¹On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko. ^4,1A tak, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, stůjte v Pánu pevně, milovaní!

Pavel vychází z klasické biblické nauky o „dvou cestách“ a rozlišuje dvě „proměnění“. Nejprve je tu „proměnění“ těch, kdo si zvolili jako boha „vlastní spravedlnost“: svou spásu a chloubu nehledají v Kristově kříži, ale v sebeospravedlnění a sebevychloubání („břicho“ je zde eufemismem, šifrou pro „obřízku“). Konec takových lidí je záhuba. Na druhé straně je nádherné proměnění těch, kteří v Kristových šlépějích prožívají svůj „exodus“ do nebeského Jeruzaléma, do nebeské vlasti. Tito věřící se ve křtu „při-podobnili“ Kristu neboli dostali jeho „podobu a obraz“. Na konci života budou zcela „proměněni“ v Krista - tehdy bude Kristův obraz v nich plně zářit.

Zpěv před evangeliem

V zářivém oblaku bylo slyšet Otcův hlas: To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.

Evangelium
Lk 9,28b-36

²⁸Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. ²⁹Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. ³⁰A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš. ³¹Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. ³²Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho. ³³Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. ³⁴Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň. ³⁵Z oblaku se ozval hlas: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ ³⁶Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli.

Lukášovo podání o proměnění Páně má mnoho společných rysů s verzemi dalších synoptických evangelií. Lukáš má však určité specifické prvky, které pomáhají vidět tuto událost v novém světle. Především se objevuje zmínka o modlitbě, která je stálým motivem Lukášova evangelia. V modlitbě Ježíš ukazuje svou prozářenou tvář, v modlitbě je věřící „proměňován“ v „syna světla“. Další údaj zmiňovaný pouze u Lukáše je obsah rozhovoru s Mojžíšem a Eliášem: „mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě“ (v. 31). Původní text však mluví o „exodu“: vyvrcholením Ježíšovy pozemské pouti je nanebevstoupení, „exodus“ do slávy.

K hlubšímu porozumění textu

Žádný jiný evangelní text (z událostí před Velikonocemi) se tomuto úryvku nepodobá. Vždyť celá Ježíšova služba je zahalená jakousi rouškou – a jen v tomto případě se rouška odnímá a něco z Kristovy slávy vyzařuje přímo před očima učedníků. Tato sláva má posílit učedníky tváří v tvář nastávajícímu utrpení Mistra a má legitimovat Krista jako Mesiáše a Syna Božího, a to navzdory pohoršlivému proroctví o jeho smrti. Příhodným názvem perikopy by mohlo být: „Boží odpověď na zvěst o utrpení“.

Středem vyprávění není jen zjevení Kristovy slávy, ale také Otcovo slovo.

28-29 Ježíš bere s sebou tři učedníky: právě tito tři učedníci mají tu výsadu, že mohou doprovázet Krista v Getsemanské zahradě (26,37). Skutečnost, že jen úzký okruh učedníků může být svědkem této události, poukazuje na skutečnost, že se nejedná o veřejnou epifanií: proto se o ní má zachovat mlčení (v. 36).

Slovo „proměnit se“ je také v Řím 12,2 a 2 Kor 3,18 („Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně“ – tato pasáž je rozvedením a výkladem Ex 34): toto druhé místo je snad narážkou na příběh o proměnění. Jak si jej představit? Na pomoc nám přichází následující věta: jeho šaty byly bílé jako světlo (srv. bělost andělských rouch – Mt 28,3). Učedníci vidí Krista jako nikdy předtím. To, co vidí, jim určitě připomíná vyprávění o Mojžíšovi na Sinaji (srv. Ex 24). Je zjevné, že se učedníci dostávají do přímého kontaktu se slávou Boží přítomnosti.

30-31 Rozmluva s Mojžíšem a Eliášem navozuje, že Kristovo dílo je v jednotě s učením SZ, reprezentovaným těmito dvěma postavami. Výklad, že Mojžíš představuje zákon a Eliáš proroky, se nedá podložit (na Mojžíše se v tomto úryvku naráží spíš jako na proroka, který rozmlouvá o budoucí cestě Ježíšově; navíc, kde v Bibli je Eliáš představen jako zástupce proroků?). Jak Eliáš, tak Mojžíš představují nebeský zástup: oba byli vzati do nebe po smrti (2 Kr 2,11-12; viz rabínskou tradici o Mojžíšovi v návaznosti na Dt 34,6). Tyto dvě postavy jsou spojeny s horou Božího zjevení (Mojžíš se Sinaji, Eliáš s Chorebem, 1 Kr 19,8). Ještě důležitější je to, že oba jsou eschatologickými postavami, které mají předcházet příchod Mesiáše na konci časů (proměnění je předobrazem a předchutí nastávající poslední doby). Mojžíš je předobrazem Mesiáše (viz níže „kontext předcházející“), Eliáš předchůdcem.

32-33 Petrova slova se dají přeložit také: je dobré, prospěšné, potěšující tady být. Apoštolův záměr postavit tři stany snad prozrazuje mylnou domněnku, že už nastává definitivní konec světa: stany by měly posloužit trvalému přebývání.

34-35 Oblak symbolizuje přítomnost Boží (srv.Ex 40,35). Zazní hlas (i po křtu zazněl hlas z nebe). Pronesená slova se téměř shodují s těmi uvedenými v 3,22 (křest Páně), ale nyní se navíc přidává „jeho poslouchejte“, což zdůrazňuje jedinečnou Ježíšovu autoritu, a to v návaznosti na Dt 18,15 („Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat.“). Boží hlas tedy ztotožňuje Krista se Synem, který má jedinečnou autoritu. A protože učedníci těžko přijímají Ježíšova slova o jeho smrti (Lk 9,45), Bůh vybízí: Toho poslouchejte (tj. přijměte jeho slova o cestě utrpení).

36 Nyní zůstává jen Ježíš, kterého mají učedníci poslouchat. Jeho slova, jeho přítomnost stačí.

Mlčení o události proměnění je zcela na místě, protože hrozilo nebezpečí špatného pochopení Ježíšovy budoucí cesty. Teprve po vzkříšení bude možné hlásat, bez rizika nepochopení, tajemství Kristova proměnění.

Událost proměnění Páně v kontextu evangelia

Kontext předcházející

Proměnění
- Je předzvěstí slávy při druhém příchodu Páně (9,26).
- Naplňuje bezprostředně předcházející slova: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Boží království, přicházející v moci“ (9,27).
- Zjevuje slávu vzkříšení učedníkům, kteří považují za těžké následovat Kristův příkaz o cestě kříže (8,34: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“). Předzvěstí a předchutí slávy vzkříšení je proměnění, které má posílit učedníky v následování Krista, a to i v jeho utrpení. Pozdější utrpení nemá přivést učedníky k zpochybňování Ježíšových slov, ke ztrátě víry v jeho oslavení. Proto jsou na hoře pobízeni Otcovým hlasem, aby poslouchali „milovaného Syna“ neboli přijali s vírou Kristovo svědectví: On má být Mesiášem trpícím, ale zároveň vzkříšeným a oslaveným.
- Navazuje na Lk 8,18-22, neboť i tam byl Ježíš prohlášen jako Mesiáš, Syn Boží (s tím rozdílem, že od člověka, od Petra – titul Syn je často synonymem Mesiáše). Lk 9,28-36 je božskou pečetí Petrova vyznání.
- Je legitimací „prorockých“ slov v 9,22 (předpověď utrpení): proměněním Bůh legitimuje Ježíše a jeho slova.
- Navazuje na událost křtu (Lk 3,22).

Kontext následující

Velmi zajímavým paralelním textem „pod opačnou podobou“ je pasáž o ukřižování (23,26-49). Zatímco v prvním případě se jedná o zjevení v soukromí, Kristus má zářící šaty, je na vysoké hoře, kolem něho jsou dva velikáni z dávné historie, všude světlo, v druhém případě je to veřejná podívaná, Kristus je pokořený, vyvýšený na kříži a obklopen obyčejnými zločinci, jeho šaty jsou roztržené, tma všude kolem

Máme tedy dvě antitetická místa, která spolu souvisejí, jakýsi diptych, ve kterém oba obrazy mají stejné obrysy, ale různé barvy (tudíž bychom mohli tyto obrazy na sebe přeložit). Jako Boží Syn se Kristus podílí na dvou mezních, opačných situacích lidské existence: je pokořený a oslavený, obklopen svatými a hříšníky, oblečen do světla a temnoty.

Společné rysy čtení a evangelia

Evangelium pojednává o proměnění Páně (tak ve všech cyklech na 2. neděli postní). Proměnění je předzvěstí vzkříšení, a tak ukazuje (a dává předem zakoušet) cíl postní doby: Velikonoce, proměna celého člověka.

K úvaze

„Můžeme se ještě změnit?“ Možná s takovou skeptickou otázkou někteří vstoupili do postní doby. Mnohé pokusy „o obrácení“ ztroskotaly (či skončily s malým „efektem“), a tak je pochopitelné určité vystřízlivění a rezignace. A taková rozčarující zkušenost není ani tak minusem, jako spíš plusem. Z několika důvodů. Poznali jsme, že opravdu na to nemáme, abychom „se obrátili“. Pokud z toho vyrostlo naše vědomí pokory (ale ne sebepohrdání či „definitivní prohry“!), pak je to jedině dobře. A už to bylo „velkým plodem“ neúspěšných pokusů o změnu. Z takového stupínku jsme třeba mohli pokročit výš: my na to nemáme, a proto „o to víc“ potřebujeme Boha. Jasně, tuto teoretickou poučku známe velmi dobře („bez milosti se neobejdu“): avšak něco jiného je teoretická znalost, něco jiného je znalost existenciální, na vlastní kůži prožitá a za svou přijatá. Asi každý člověk potřebuje projít zkušeností toho puberťáckého „já na to mám“, „zvládnu to sám“ (čili – zvládnu „obrácení“, sebezápor, půst), aby po opakovaném narážení na zavřené dveře „dostal rozum“ a pochopil: „Tudy ne, přátelé“. Takové poznání nemá vést k depresi, „že to nejde“ (a že volání k obrácení je prázdnou agitací), ale „že to jde i jinak“.

Tato neděle obsahuje velmi prosté poselství: „Zastav se na chvíli, neobírej se pořád sám sebou, nedívej se na ty svoje asketické činy (nezdary, nemožné vlastnosti či hříchy). Dívej se na Krista. Představ si ho na hoře, jak je proměněný, prozářený, prostoupený světlem. Jednoduše nech spočinout svůj zrak na Kristu (jako bys na něm nechal své oči).“ Jak dalece se asi Kristus odevzdal Otci, že jím byl nakonec tak prostoupen? Jak velký prostor (a svobodu) Kristus poskytl svému Otci, že ho mohl tak proměnit?

Na proměněném Kristu září především umění odevzdanosti. On se zcela odevzdává Otci (a kráčí i po nepříjemné cestě utrpení, „ztrapnění“ před druhými a ztráty všeho), a proto zakouší, jak se mu Otec odevzdává a pro-měňuje. Kristus se totiž nez-měnil, ale pro-měnil: zakusil něco hlubšího než pouhou z-měnu, totiž vnitřní a celostnou pro-měnu, zasahující do morku kostí – protože až tam pustil svého Otce. Až na tělo, pod kůži. Do svého nejhlubšího soukromí.

A tak odpověď na otázku „můžeme se ještě změnit?“ nezní „ano“, ale „nejen změnit, ale dokonce proměnit“. Naše četné pokusy o obrácení byly doposud možná zaměřené na pouhou změnu (vnějšího chování, „překonání zlozvyku“), okrášlení fasády našeho vnějšího života (abychom vypadali dobře před sebou? před druhými?). V evangeliu však nejde o změnu, ale o proměnu – do morku kostí. A to bude možné tehdy, když pustíme Otce pod kůži.

K aplikaci

1. Úryvek se nabízí přímo k tomu, aby sis celou událost představil. Zkus kráčet s Abrámem, vcítit se do jeho pocitů. A na závěr si polož otázku, jak tato událost promlouvá do tvého osobního života?

2. Přečti si pozorně verš 20: mohl bys něco takového říci i za sebe?

3. Dnes tě evangelium nevybízí k žádnému „asketickému činu“, ale prostě a pouze k tomu, abys pozoroval proměněného Krista … a nechal na něm své oči!