Evangelium
Mk 11,1-10

Když se blížili k Jeruzalému, k Betfage a Betánii u Olivové hory, poslal Ježíš dva ze svých učedníků napřed a řekl jim: „Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na kterém ještě neseděl žádný člověk. Odvažte ho a přiveďte. A kdyby se vás někdo zeptal: 'Co to děláte?', řekněte: 'Pán ho potřebuje, a hned ho sem zase pošle nazpátek.'“ Učedníci odešli a nalezli oslátko uvázané u dveří venku na rozcestí a odvázali ho. Někteří z těch, kteří tam stáli, se jich ptali: „Co to děláte, že to oslátko odvazujete?“ Odpověděli jim tak, jak to řekl Ježíš, a oni je nechali. Přivedli oslátko k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnoho lidí prostíralo na cestu pláště, jiní zase větvičky, které nařezali na polích. Ti, kdo šli před ním i za ním, volali: „Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Požehnané království našeho otce Davida, které přichází! Hosana na výsostech!“

Nebo: Jan 12,12-16
Mnoho lidí, kteří přišli na svátky, slyšelo, že Ježíš jde do Jeruzaléma. Tu vzali palmové ratolesti, vyšli mu naproti a volali: „Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně, král izraelský!“ Ježíš nalezl mladého oslíka a posadil se na něj, jak je psáno: 'Neboj se, siónská dcero! Hle, tvůj král přichází, sedí na oslátku.' Jeho učedníci to zprvu nechápali, ale teprve až byl Ježíš oslaven, rozpomenuli se, že to bylo o něm psáno a že mu to tak udělali.

Zde je jasně vidět, jak Ježíš chápe svoji královskou důstojnost: nevstupuje do Jeruzaléma okázale a honosně, ale pokorně na oslátku. Tímto činem ukazuje dvě věci: on je skutečně Mesiášem a králem (Zach 9,9), avšak jiným než králové „tohoto světa“. Nevystupuje před člověkem se zdrcující mocí, ale sestupuje k němu s tichostí a mírností. Jeho cesta k člověku vede přes ponížení, které dosáhne své největší hloubky při utrpení na kříži.

1. čtení
Iz 50,4-7

⁴Pán, Hospodin, mi dal jazyk učedníka, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem. Každého rána mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníků. ⁵Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. ⁶Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. ⁷Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben.

Boží služebník je líčen jako protiklad izraelského lidu, kterému připadá těžké naslouchat Božímu slovu. „Služebník“ je naopak dokonalým učedníkem. Charakterizují jej dva postoje: 1. je zcela otevřen naslouchání Božímu slovu celým srdcem, 2. zvěstuje to, co je mu řečeno, i přes nepřátelství a utrpení, které si tím přivádí.

Anonymní prorok (tzv. druhý Izajáš, působící před návratem z babylónského exilu) je označen jako učedník, a už toto slovo napovídá, že se jedná o někoho, kdo se učí, nechává se poučovat. Pro učedníka je příznačný úzký vztah s jeho rabbim (učitelem) a připravenost „učit se“ od něho. V našem úryvku přece jen nejde o vztah k lidskému učiteli, ale k samotnému Bohu. Od toho prorok přijímá slovo (poslouchá, avšak jen proto, že je k tomu uschopněn od samotného Boha, který mu otevírá sluch! V. 5). Může jej pak předat „jazykem učedníka“, tj. jazykem toho, který nemá slovo od sebe, ale z Hospodinova po-učení. Boží slovo přijaté se stává slovem předaným, sděleným. Prorok má jazyk učedníka, protože má sluch učedníka! A komu předává přijaté poselství? Znaveným, tj. především malomyslným Izraelitům v babylónském vyhnanství: k těm je poslán (40,1), aby jim sdělil utěšující, povzbuzující slovo jako odpověď na jejich truchlení. Prorok je skutečným učedníkem také proto, že přijal Boží styl jednání: Bůh totiž dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému (40,29).

Učedník nepřijal toto Boží slovo jednou provždy, nemá jej jako „trvalý poklad“. Každé ráno se má pro ně nově a nově otevírat – ba přesněji, má se nechat od Boha otevírat (v. 4: Hospodin probouzí sluch každého rána!). Je prostě zcela závislý na Bohu. Tajemství prorockého slova spočívá v naslouchání. Hlásané slovo však přivodí pronásledování, protivenství. To není ničím novým: vzpomeňme na Mojžíše (Num 11,14n.), Eliáše (1 Kr 19,4n.), Jeremiáše (Jer 20,7.9). Na rozdíl od Jeremiáše „služebník“ Hospodinův nepropadá hořkosti (srv. oproti tomu Jeremiášovy nářky - Jer 20,7n.14-18) a netouží po pomstě nad nepřáteli (Jer 11,20).

Lid odmítá přijmout Boží slovo hlásané prorokem. Ten je však zcela oddaný službě slova: nejen nasloucháním, nejen věrností při hlásání, ale také ochotou nést následky zvěstovaného poselství. On je od-daný pře-danému slovu. A za to ho nepotkává jen utrpení, ale i ponížení (plivnutí je projevem velkého pohrdání, Num 12,14; Dt 25,9; Mt 26,67). Ponížený a bitý služebník se nebrání, neodporuje. Je jako ovce vedená na porážku (Iz 53,7). Není však veden duchem poraženectví, ale vědomím, že Bůh je na jeho straně, že ho nenechal samotného, ale pomáhá mu. Proto dá ztvrdnout své tváři v křemen: není to stoická „nevyrušenost“, ale Boží síla projevující se v lidské slabosti. Podobná statečnost v utrpení se dá nalézt i u Pavla: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: ´Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.´ Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.“ (Řím 8,35-37)

Mezizpěv
Žl 21

Odpověď: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí,
šklebí rty, pokyvují hlavou:
„Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí,
ať ho zachrání, má-li ho rád!“

Obkličuje mě smečka psů,
tlupa zlosynů mě svírá.
Probodli mi ruce i nohy,
spočítat mohu všechny své kosti.

Dělí se o můj oděv,
losují o můj šat.
Ty však, Hospodine, nestůj daleko,
má sílo, pospěš mi na pomoc!

Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu,
uprostřed shromáždění budu tě chválit.
„Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho,
slavte ho všichni z Jakubova potomstva.

2. čtení
Flp 2,6-11

⁶Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ⁷ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka ⁸a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. ⁹Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, ¹⁰takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí ¹¹a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.

Důležité je upozornit na kontext tohoto hymnu. Předcházející verše jsou výzvou k pokorné službě druhým: „v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši.“ Kristus žil tato slova jako první: nehledal svoji slávu („nelpěl na tom, že je rovný Bohu“!), stal se služebníkem, pokořil se (ke službě, ne kvůli askezi hledající vlastní zdokonalení!): a v tomto duchu, ale také vnějším postoji, ho mají následovat jeho učedníci.

Hymnus, teologicky velmi bohatý, ukazuje v protikladech Ježíšovu cestu sestoupení a povýšení. V první části se hlouběji rozvádí Ježíšova „kenoze“, tj. „vyprázdnění se“ od vnějších projevů slávy. Ježíš se „vyprázdnil“: stal se služebníkem, obyčejným člověkem, který dokonce zemřel potupnou smrtí kříže. Navenek se „zřekl“ svého jména (avšak nepřestal být Bohem a Pánem slávy, jen to nebylo vidět očima lidí), a proto jako člověk dostal Jméno nad jiná jména. Ponížený a potupený služebník byl povýšen a stal se Pánem! Služebník opovrhovaný od lidí je nyní prostoupen tak velkou Boží slávou, že všichni musí uznat: Ježíš Kristus je Pán!

Zpěv před evangeliem

Kristus byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno.

Evangelium
Lk 22,14-23,56

Lukáš ve svém vyprávění o Ježíšově utrpení zdůrazňuje aspekt následování. Šimon z Kyrény a zbožné ženy jsou příkladem následování Ježíše Krista také v posledním a rozhodujícím okamžiku. O Šimonu se říká, že „na něj vložili kříž, aby ho nesl za Ježíšem“ (23,26) – tento výraz vyjadřuje typický postoj učedníka (9,23; 14,27) a tudíž je také výzvou k následování Ježíše v jeho vrcholném sebeodevzdání. Ženy s davem se bily v prsa v postoji obrácení (23,27; 23,48). Ježíš na kříži je také vzorem odpuštění: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (23,24). Při umírání je pak příkladem dokonalého odevzdání se do Otcových rukou, a tak sám na sobě uskutečňuje slova o odevzdanosti do Otcovy prozřetelnosti (Lk 12,22-32; Lk 23,46).

Společné rysy čtení a evangelia

Dvojjediný moment: Ježíš jako král (evangelium k průvodu) a jako pokorný služebník (v duchu Izajášově). Oba momenty jsou spojené: Ježíš přichází jako král v podobě služebníka, který se k člověku sklání až k potupné smrti kříže. Skrze tuto pokornou službu přináší svoje království a život v plnosti.

K úvaze

Je pokorný, přichází na oslátku. Pokorou se nevyznačuje pouze Ježíšův vstup do Jeruzaléma: spíš bychom měli říct, že tento příjezd předznamenává nastávající události, které pak Krista přivedou k nejhlubšímu dnu lidského ponížení, fyzickému a psychickému. Všimněme si však, proč je Kristus pokorný: protože přichází. Ke komu, ne-li k člověku? Proto je pokorný, aby mohl k němu přistoupit. Mohl by se přiblížit s leskem Boží moci? Mohl, ale člověka by od sebe vzdálil, naplnil by ho úzkostí a děsem (vzpomeňme si na zjevení na Sínaji, jak lid, stižen strachem z té hrůzu vzbuzující podívané, řekl Mojžíšovi: „Nechceme slyšet Boží hlas, mluv k nám ty!“). Kristus ví, že jiná cesta k člověku nevede. A protože ho chce přivést k sobě, nezbývá mu nic jiného, než přicházet „oděn ne šatem královským, ale služebnickým“. Jen tak ho získá a vlastně zachrání, spasí. Proto cesta spásy je zároveň cestou ponížení, snížení k člověku.

Pokora projevená při příchodu do Svatého města byla jen stínem ponížení při výslechu, bičování, potupení, ukřižování. Ježíš se nechal ponižovat víc a víc, a tak se stále hlouběji snižoval k člověku. Proto ono pokořování dopustil. Neodporoval, nepřivolal na obranu legie andělů: mohl, ale raději chtěl „být s člověkem“, než drtit ho silou své moci. Nepřišel utlačovat, ale zachránit. Nepřišel, aby vládl jako samojediný král, ale aby byl služebníkem – člověku blízko. Velmi taktně a prostě se k němu pomalu přibližuje. Nejprve na obyčejném oslátku. Pak v podobě obyčejného chleba a vína při poslední večeři. Posléze jako potupený, cti zbavený při bičování. Popliván, jako kdyby byl člověkem nižší rasy… A konečně přichází „jako ničím“ na kříži: u Římanů kříž vzbuzoval tak velký odpor a hrůzu, že se toto označení ani nesmělo vyslovit, jak říká Cicero. A u židů byl kříž znamením kletby, vyloučení od Boha a od společenství Izraele. Kristus se stal ničím, zločincem… aby se mohl přiblížit k těm nejposlednějším, k lidem na okraji. Takového Krista se nemusíme bát, i kdybychom byli zlotřilci sebevětšími…

Kristovo jednání se od onoho času nezměnilo. I dnes se od nás nechává klidně ponižovat, nechává si líbit, že pohrdáme jeho evangeliem. Že jsme neteční vůči jeho slovu. Že ho ponižujeme tím, že nevěříme v jeho moc. Nechává se potupit tím, že raději si volíme jiné priority a hodnoty než jeho samotného. Nechává se zahanbit tím, že ho nepouštíme do svého domova, do svých vztahů, ale raději ho necháme čekat venku, mimo naše město, podobně jako tehdy byl vyveden za město a ukřižován, vyloučen ze středu Izraele. A on to klidně snáší. Nezvedá hlas, nepřichází k nám s legiemi andělů, ale „na oslátku“.

Marné by však bylo, že k nám sestoupil, kdybychom nesestoupili k němu i my. Z čeho sestoupili? Z trůnu své soběstačnosti, nezávislosti na Kristu. On sestoupil… sestoupíme i my?

K aplikaci

1. Dovoluji Bohu, aby mi otevíral sluch k slyšení jeho slova? Nezdráhám se poslouchat a poslechnout? Jsem ochotný „něco zaplatit“ za věrnost Božímu slovu?

2. Z jakých pohnutek sloužím v církvi? Kvůli seberealizaci, uznání, slávě?

3. Dokážu vidět, jak se Kristus ke mně ponižuje v různých „podobách“?