1. čtení
Sk 14,21-27

²¹Pavel a Barnabáš se vrátili do Lystry, Ikonia a do Antiochie. ²²Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. ²³V jednotlivých církevních obcích jim po modlitbě s postem ustanovili starší a poručili je Pánu, v kterého uvěřili. ²⁴Potom prošli Pisídií do Pamfýlie a ²⁵hlásali slovo Páně v Perge. Pak odešli do Atálie. ²⁶Odtamtud odpluli lodí do Antiochie, kde byli kdysi doporučeni milosti Boží k dílu, které teď ukončili. ²⁷Když tam přišli, svolali církevní obec a vypravovali, co všecko Bůh s nimi vykonal a jak otevřel bránu k víře pohanům.

Misie v Lystře začala božskou úctou a skončila kamenováním (snad narážka na Šavlův souhlas s kamenováním Štěpána, Sk 8,1). Ani to však (díky podpoře ostatních učedníků, v. 20) nemůže zabránit dalšímu šíření radostné zvěsti (v. 21). V. 21 – 25 líčí jakousi Pavlovu pastýřskou péči o již založené obce a jejich počínající strukturální organizaci (ustanovení starších, v. 23). Kromě struktury však obce k další cestě potřebují především víru a trpělivost (v. 22, srov. 1 Sol 1,4n). První Pavlova misijní cesta pak končí opět v jeho „domovské“ církvi (v Syrské Antiochii) svědectvím.

Mezizpěv
Žl 144

Odpověď: Budu velebit tvé jméno, můj Bože, králi.
Nebo: Aleluja.

Milosrdný a milostivý je Hospodin,
shovívavý a plný lásky.
Dobrotivý je Hospodin ke všem
a soucit má se všemi svými tvory.

Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla
a tvoji zbožní ať tě velebí.
Ať vypravují o slávě tvého království,
ať mluví o tvé síle.

Aby poučili lidi o tvé moci,
o slávě tvé vznešené říše.
Tvé království je království všech věků
tvá vláda trvá po všechna pokolení.

2. čtení
Zj 21,1-5a

¹Já, Jan, spatřil jsem nová nebesa a novou zemi - dřívější nebesa a dřívější země zmizely, ani moře už není. ²A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha. ³A uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: „Hle - Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on - Bůh s nimi - bude jejich Bohem. ⁴On jim setře každou slzu z očí: nebude už smrti ani zármutku, nářku ani bolesti už nebude, protože starý svět pominul.“ ⁵A ten, který seděl na trůně, řekl: „Hle - všechno tvořím nové!“

Boží stvořitelský plán jednou dojde svého konečného dovršení: Bůh stvoří nová nebesa a novou zemi (v. 1). Přece však to nebude pouhé zdokonalení současného světa, ale něco převratně nového, vždyť dřívější nebesa a dřívější země zmizí. Nová smlouva dojde svého plného uskutečnění: nevěsta okrášlená samotným snoubencem (vždyť sestupuje od Boha - v. 2!) bude konečně připravená na svatbu a na život v blízkém společenství se svým ženichem. Ona bude plně Jeho a On bude plně její. „Svatební radost“ bude tak veliká, že „pohltí“ veškerý zármutek, nářek či bolest. Bůh tvoří všechno nové (v. 5). Toto „nové stvoření“ už započalo a probíhá právě teď, vždyť jsme tímto „novým stvořením“ (2 Kor 5,17). „Hle, činím něco nového a už to raší. Nevíte o tom?“ (Iz 43,19).

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Nové přikázání vám dávám, praví Pán, milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Aleluja.

Evangelium
Jan 13,31-33a.34-35

³¹Když Jidáš odešel, Ježíš řekl: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, ³²oslaví Bůh i jeho v sobě, a hned ho oslaví. ³³Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. ³⁴Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. ³⁵Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“

„Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ - tato ústřední věta dnešního úryvku se objevuje v Janově evangeliu častěji (15,12.17). Její přesnější překlad by však měl znít: „Tou láskou, kterou jsem já miloval vás, tou se navzájem milujte vy“. Ježíšova láska k učedníkům vyvolává „pohyb“ vzájemné bratrské lásky: mezi nimi proto proudí jeho samotná láska, a ne její pouhé napodobení! Tento postoj Ježíš dokonce označuje jako „přikázání“. V Písmu je přikázání vždycky spojené se smlouvou. Nová smlouva tedy obsahuje nové přikázání. Novost tohoto přikázání spočívá v povaze této lásky, která je projevením samotné Kristovy lásky. Kristova láska, Kristovo nové přikázání nás „obnovují“, protože v nás obnovují „nové srdce“.

K hlubšímu porozumění textu

31-33 Slovo nyní se vztahuje k „hodině“ vydání, umučení a smrti Ježíše, k hodině Ježíšova přechodu k Otci. Tato „hodina“ nastává Jidášovým vydáním (proto Ježíš řekl „nyní je oslaven…“ po odchodu Jidáše).
Tato hodina, tj. toto „nyní“ vyjadřuje i přechod mezi starým a novým „věkem“ (viz Řím 3,21.26; 6,19.21; 11,5.30). U Lukáše se stejná myšlenka vyjadřuje slovem „nyní, teď“ nebo „dnes“ (např. 2,11; 4,21).
Janovské pojetí Ježíšovy smrti, která je zároveň oslavením, se zakládá na Iz 52,13 („hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší“ – vyvýšení je u Jana ukřižování). Oslavení je projevem slávy, viditelným projevem Božího majestátu skrze mocné skutky. A to se projevuje smrtí a vzkříšením Ježíše.
Oslovení dítky by se dobře hodilo v kontextu paschální poslední večeře, která měla být rodinnou slavností: jeden z členů vysvětloval dětem smysl obřadu. Toto oslovení se hodí i tehdy, když považujeme tuto pasáž za „řeč na rozloučenou”: v tomto literárním druhu umírající otec dává pokyny svým dětem.

34 Novost přikázání lásky se nemá vysvětlovat jako protiklad „starého přikázání SZ”. Tato novost je spíš spojena s novostí smlouvy, která se uzavírá při poslední večeři. Nyní se uskutečňuje Jer 31,31-34 („Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novu smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“). Tato nová smlouva bude zvnitřněna (interiorizována), umožní blízký vztah lidu s Bohem, poznání Boha (slovem poznání starozákonní mluva vyjadřuje vztah lásky, vztah tak blízký jako je intimní spojení mezi mužem a ženou – viz Gen 4,1: „I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla“). Témata blízkého vztahu, vzájemného přebývání a poznání se objevují v celé řeči na rozloučenou (Jan 13-16).
„Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“ Spojka „jako“ (řecky „kathos“) zde nevyjadřuje podobnost, ale spíš původ, zdroj: tou láskou, kterou jsem já miloval vás, milujte se i vy. Ježíšova láska k učedníkům vyvolává pohyb lásky: jeho samotná láska proudí v nich, když milují bratry (a sestry) a jsou od nich milováni. Tato vzájemná láska je především stavem učedníků, jejich způsob existence v Synu. Teprve pak je činem. I Ježíš existoval z lásky Otce (Jan 15,9).

35 Podle vzájemné lásky svět pozná Ježíšovy učedníky. Stejné téma se objevuje i v Jan 17,22.23 („Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.“): svět bude „přitahován“ jednotou (tj. vzájemnou láskou) mezi učedníky, jednotou „spočívající“ na jednotě (tj. lásce, neboli vztahu vzájemného a nezištného darování sebe) Otce a Syna.
Přikázání lásky je odpovědí na „problém“ Ježíšova odchodu (v. 33): Ježíš odchází, ale bude nadále přítomen „skrze vzájemnou lásku“ – tato láska (nakolik bude autentická) bude dokonce jeho láskou (viz verš 34- tou láskou, jakou jsem miloval vás…), a ta prokáže jeho živou přítomnost mezi učedníky. Nakolik bude ve společenství církve „Kristova láska“, natolik lidé budou potkávat Krista.

K úvaze

„Jak jsem já miloval vás, tak i vy se milujte navzájem.“ Těžká věc! To je skutečně „těžká věc“ mluvit na dnešní evangelium. A ještě těžší je toto evangelium žít. Jistě, nabízí se tu témata jako úcta, tolerance, přijetí, laskavost…. ale to je ještě málo. To zůstává „pod evangelní laťkou“. A, slovy Nietscheho, to vše by bylo „lidské, příliš lidské“. Ne že by evangelní láska nezahrnovala určitou lidskou dimenzi, jenže tato láska-agape je ještě větší a hlubší – dalo by se říct, že je nad-lidská. Ano, převyšuje lidská měřítka, protože co oko nevidělo a ucho neslyšelo, to Bůh ukázal nám – a žádá od nás. Tedy lásku skutečně božskou.

Je skutečně těžké mluvit o tom, co stejně nepochopíme, pokud jsme to neviděli či nepostřehli aspoň letmo. Jak napodobit a žít to, co neznáme? Ale přece jen o tom „má smysl“ mluvit, protože je naděje, že slova otevřou srdce, zažehnou jiskru Božího agape (lásky nepodmíněné, nezištné).

Tak především… milovat jako Kristus neznamená množit co nejvíc skutků. Nežádá se totiž kvantita, ale kvalita. O tom krásně mluví jiný evangelní text, o daru vdovy – mnozí dali do chrámové pokladničky velké obnosy, vdova jen pár drobných, a přece dala víc. Ona totiž dala ve skutečnosti víc, i když málo – protože dala „ze sebe“, ne z nadbytku. Je možné rozdat všechen majetek, vydat sám sebe k upálení… a přitom nemít lásku (1 Kor 13,3)!

Milovat druhého… jako Kristus znamená paradoxně… nejprve přijmout, že Kristus právě mě (a ne ty druhé kolem mě) má rád, přijímá. Že právě kvůli mně dal svůj život (ne čas, peníze, majetek). Že i kdyby nebyl žádný jiný člověk, tak jen kvůli mně, jen kvůli mně by podstoupil celou tu Kalvárii. A přijmout, že tento Ježíš mě má rád stejně intenzivně jako tenkrát… že jeho srdce tluče pro mě stejně jako při poslední večeři. A čím víc chápu tuto Ježíšovu vydanost (ne ve prospěch nějaké neosobní masy, ale pro mě), čím víc se nechávám prostoupit vědomím, že jsem milovaný (a ne opovrhovaný), pak tím víc jsem schopný se dávat druhým. Nikdo totiž nedá, co nemá…. Milovat jako Ježíš znamená mít druhé rád… stejnou kvalitou – není důležitá kvantita (skutků), ale kvalita. A ve stejném duchu můžeme chápat i výrok od Pauline Jaricot (zakladatelky misijního díla Propaganda Fide a Živého růžence): „Milovat bez míry a bez konce“. Prostě božsky…

K reflexi

1. V tomto textu nacházím některé důležité znaky apoštolátu: které?

2. Nevěsta vystrojená pro ženicha… Bůh setře každou slzu, odstraní každou bolest… to zní neuvěřitelně… a ještě neuvěřitelněji, pokud si připustím, že se tu mluví o mně!

3. Pozornému čtenáři neunikne, že evangelium mluví o vzájemné lásce… Ježíšových učedníků, tedy těch, kdo patří do rodiny Božích dětí. Konkrétně – měj rád své bratry (kněze, farníky), sestry (v komunitě, ve farnosti) tak jako samotný Ježíš. A to je „těžký úkol“, že? Proto pros o tuto božskou lásku!