1. čtení
Iz 66,10-14c

¹⁰Plesejte s Jeruzalémem, jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete, radujte se s ním, radujte se všichni, kdo nad ním naříkáte, ¹¹abyste sáli do sytosti z jeho prsu, který utěšuje, abyste srkali s rozkoší ze zdroje jeho slávy. ¹²Neboť tak praví Hospodin: „Hle, přivalím na něj blaho jako řeku, jako rozvodněný potok slávu národů. Jeho kojence ponesou na zádech a na klíně je budou laskat. ¹³Jako matka utěšuje svého syna, tak já vás potěším, v Jeruzalémě naleznete útěchu. ¹⁴Až to uvidíte, zaraduje se vaše srdce, jako tráva vypučí vaše kosti. Hospodinova ruka se ukáže na jeho služebnících.“

Doba exilu už pominula, ale přesto stále ještě nepřichází vytoužená obnova města. Je živá skepse vůči Boží všemohoucnosti, vůči jeho zásahu (66,5). Těm, kdo doufají proti vší naději, je určeno zaslíbení: Jeruzalém bude městem prosperity a radosti, Bůh v ní bude utěšitelem. Pokoj (tzn. prosperita a požehnání) jsou pro ty, kdo jej očekávají a přijímají.

Mezizpěv
Žl 65

Odpověď: Jásejte Bohu, všechny země!

Jásejte Bohu, všechny země,
opěvujte slávu jeho jména,
vzdejte mu velkolepou chválu!
Řekněte Bohu: Jak úžasná jsou tvá díla!

Ať se ti koří celá země, ať ti zpívá,
nechť opěvuje tvé jméno.
Pojďte a pozorujte Boží skutky:
podivuhodně jednal s lidmi!

Moře proměnil v souš,
suchou nohou přešli řeku,
proto se radujme v Bohu!
Vládne svou mocí navěky.

Pojďte, slyšte, všichni bohabojní,
chci vyprávět, co prokázal Bůh mé duši.
Bůh buď veleben,
že neodmítl mou prosbu, že mi neodňal svou lásku. *

2. čtení
Gal 6,14-18

Bratři!
¹⁴Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu. ¹⁵Vždyť ani obřízka nic není, ani neobřezanost, ale nové stvoření. ¹⁶A na všechny, kdo se v jednání budou řídit touto zásadou, ať přijde pokoj a milosrdenství, totiž na (pravé) Boží Izraelity. ¹⁷A pro budoucnost ať mě už nikdo (s těmi věcmi) neobtěžuje! Vždyť já na svém těle nosím znamení, že náležím Ježíšovi. ¹⁸Milost našeho Pána Ježíše Krista ať je s vámi, bratři! Amen.

Pavel nechce žádnou jinou chloubu než kříž Kristův, výraz největší slabosti v očích lidských, ale ve skutečnosti jedinou příčinu spásy. Jedině Kristův kříž totiž může zbořit to, co je staré, a darovat světu nový život, který spočívá v pokoji a smíření: vždyť právě skrze kříž se lidé usmířili s Bohem a mezi sebou navzájem.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj; Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle. Aleluja.

Evangelium
Lk 10,1-12.17-20

¹Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků), poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, ²a řekl jim: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. ³Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. ⁴Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. ⁵Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: 'Pokoj tomuto domu!' 6Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. ⁷V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! ⁸Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, ⁹uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: 'Přiblížilo se k vám Boží království!' ¹⁰Když přijdete do některého města, a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: ¹¹'I ten prach, který se nám ve vašem městě přichytil na nohou, vám tu střásáme. To si však pamatujte: Přiblížilo se Boží království!' ¹²Říkám vám: Sodomě bude v onen den lehčeji než takovému městu.“

¹⁷Dvaasedmdesát (učedníků) se vrátilo a s radostí řekli: „Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu!“ ¹⁸Odpověděl jim: „Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe. ¹⁹Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a (přemáhat) všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit. ²⁰Ale radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebi.“

Typické pro Lukáše je rozeslání nejen Dvanácti, ale také ostatních dvaasedmdesáti. Důvodem tohoto rozeslání je nedostatek dělníků na vinici Páně. A požadavky na tyto učedníky jsou jasné: mírnost, chudoba, mírumilovnost, skromnost, zájem o chudé a o zvěstování království. Dále tito učedníci nemají podlehnout skleslosti z odmítnutí: to jediné, na čem záleží, je patřit Bohu.

K hlubšímu porozumění textu

Navazuje se tu přímo na minulou neděli (bezprostředně následující úryvek) – Ježíš je na cestě do Jeruzaléma, povolává si nové učedníky a posílá je hlásat Boží království. Vyslání (Dvanácti) bylo už v 9,1-6, nyní se však jedná o „misii ve větším měřítku“. Tak jako byl poslán samotný Ježíš, stejně i učedníci.

1 Je nejasné, zda v původním textu se mluvilo o 70 nebo o 72. Pokud o 70, pak je to narážka na 70 Mojžíšových pomocníků (Ex 24,1; Nm 11,16.24), nebo 70 potomků Jákobových (Ex 1,5). Nenaráží se na 70 národů vyjmenovaných v Gn 10,2-31: učedníci jsou totiž posíláni po dvou (jakoby k „35 skupinám“).
Ježíš posílá po dvou kvůli zajištění vzájemné pomoci a věrohodného vydání svědectví („každá výpověď ať je potvrzena ústy dvou nebo tří“, Dt 19,15). Právnický podtext je naznačen na konci úryvku (10-11), navíc varování (doslova „svědectví“: „odejděte z onoho města a setřeste prach se svých nohou na svědectví proti nim“) je zmíněno v paralelním textu 9,5. V NZ se objevují například tyto dvojice: Pavel a Barnabáš (Sk 13,1), Pavel a Silas (Sk 15,40), Barnabáš a Marek (Sk 15,40).

2 Prosba o „dělníky na žeň“ vyjadřuje víru, že misie učedníků a veškerá evangelizace je v režii Boží.

3 Misionáři jsou stejně bezbranní jako mladé ovce.
„Dokud budeme ovcemi, budeme vítězit; i kdyby nás obklopovaly tisíce vlků, přetrváme a budeme mít převahu. Staneme-li se však vlky, budeme přemoženi, neboť přijdeme o pomoc pastýře. Ten přece nevodí na pastvu vlky, nýbrž ovce; takže tě opustí a vzdálí se, protože mu nedáš možnost ukázat jeho moc. Takže říká-li Pán: Já vás posílám jako ovce, naznačuje tím toto: Neklesejte přece, já totiž vím, a dobře vím, že právě takto vás nikdo nebude schopen přemoci“ (sv. Jan Zlatoústý).

4 Nenosit měšec, peníze, opánky – tím se vyjadřuje chudoba a nezajištěnost. Učedníci jsou totiž závislí na Otcově prozřetelnosti, která otevírá srdce druhých k pomoci.
Zákaz pozdravit druhé se vykládal jako napomenutí neztrácet čas: učedníci se mají soustředit na hlásání a uzdravování, ne na „obyčejné záležitosti“ (viz 2 Kr 4,29). Tento „klasický výklad“ bychom mohli upřesnit: ani ne tak ukvapenost, ale spíš zacílenost ve službě. „Pozdravit“ u Lukáše neznamená jen „prohodit pár slov, vyslovit přání“ (koneckonců v následujícím verši je příkaz „pozdravit“), ale navštívit.

5-7 Pozdrav „pokoj vám“ není obyčejným slovem, ale duchovním slovem nabitým mocí, přivolávajícím skutečný pokoj tomu, kdo je disponovaný. Je zajímavé, že učedníci nežebrají o chléb, vždyť mají jistotu, že jakožto Boží dělníci mají právo na „odměnu“: jejich pozdrav „pokoj vám“ je klíčem k otevření dveří. A protože prosili Otce o chléb na ten den (Mt 6,11), Bůh připravil srdce „synů pokoje“ (tj,. těch, kdo patří k Božím synům). Pozdrav „pokoj vám“ není ještě slovem o spáse (o tom bude teprve verš 9), ale jeho anticipací. A tento pokoj je už teď přiřčen synům pokoje, protože přijetím poslaného přijímají samotného posílajícího (Lk 10,16). A takový dům zakouší už teď „Boží spásu“, jako kdyby přišel samotný Kristus (19,9).
Příkaz „nepřecházet z domu do domu“ má „chránit“ skromné vystupování učedníků, jejich nenáročný styl života, bez vyhledávání dobrého zajištění.

8 Toto znamená: neohlížejte se na pravidla farizeů o pokrmech, na mojžíšovské předpisy o jídle.

9 Nejenže poslání učedníků se zakládá na poslání Ježíše (v. 1) a Otce (v. 2 a 16): také činnost a zvěstování učedníků jsou stejné jako u Krista. Slova („přiblížilo se Boží království“) ozřejmují a vysvětlují skutky (uzdravení).

10-12 Setřásání prachu označuje naprosté oddělení. Město je považováno za pohanské. Přesto však nejde ještě o definitivní soud, jen o předzvěst a hrozbu. Větší výhružka (v. 12 – „Sodomě bude v onen den lehčeji než takovému městu“) napovídá, že učedníci Ježíšovi přinášejí víc – a odpírání jejich poselství přináší větší škodu, vždyť se odmítá větší dar než ten, který se nabízel ve starozákonní době.

17 Ježíš „odvádí pozornost“ od senzace, nasměrovává pohled na to prvotní a důležitější: bytí („jména jsou zapsána v nebi“) je víc než činnost, výsledky („podřizují se démoni“). Učedníci mají stejnou moc jako Ježíš. Oslovení „Pane“ připomíná moc a plnou autoritu posílajícího.

18 Jak zvolené sloveso („vidět“), tak i tvar (imperfektum, označující děj trvalý) napovídají, že se jednalo o „nazíravý pohled“ (a ne o zběžné postřehnutí). Ve jménu Ježíšově znamená „v Ježíšově moci“.
Protože moc zla je zlomena, Ježíš může dát svým učedníkům moc vyhánět zlé duchy. Čas spásy je už tady, Ježíš svým příchodem započal tento nový čas.

19 Hadi a štíři jsou symboly „zla“, nebezpečí.

20 Tímto „korigováním“ se v duchu semitského protikladu chce říci: „ne tolik – ale mnohem více“ (neradujte se tolik z toho, že se podrobují zlí duchové, ale mnohem spíš z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebi“).

K úvaze

Ad fontes („k pramenům“) – stále znovu v poslední době zaznívá výzva, abychom se vrátili „k pramenům“ naší víry: k textům církevních otců, ale především Starého i Nového zákona. I dnešní evangelium „vybízí“, abychom se v pastorační činnosti vrátili „k pramenům“, k základnímu poslání, které přijali Ježíšovi učedníci. Oni přijali „program“ – jednoduchý, ale zároveň účinný, protože jde k podstatě.

Tento program by se mohl heslovitě podat v několika bodech:
1) „Sloužit spolu“ – učedníci byli rozesláni ve dvojicích, aby si mohli vzájemně pomáhat a důvěryhodněji dosvědčovat evangelium. Jak vidíme i z jiných biblických textů, tato praxe se velmi osvědčila – a dokonce i „velký svatý Pavel“ míval průvodce na svých cestách. „Společná služba“ je lékem proti individualismu, malomyslnosti, sebestřednosti (která se snadno vetře do života „osamoceného vojáka“). Je na nás hledat a najít konkrétní způsob prožívání „společného pastoračního působení“.

2) Služba má být nesena skromností (svobodou od majetku) a důvěrou v Boží prozřetelnost. Bohatství totiž „zatěžuje“ při cestě – a při službě. Proto je nutné „kráčet nalehko“… a s lehkostí. Nakolik při naší pastoraci potřebujeme a používáme různé prostředky (např. média), natolik to má být s ryzím postojem svobody a odpoutanosti. Mnohé prostředky a pastorační vymoženosti mohou přehlušit službu, která se pak opírá o „účinnost“ prostředků, a ne o živého Krista. Velmi zajímavý je dopis, který napsala Matka Tereza jistému dobrodinci, aby odmítla (!) finanční dary z toho důvodu, aby sestry prozatím využívaly prostředky k dispozici a „nehromadily bohatství“ – a tak nepřestaly důvěřovat v Boží prozřetelnost. I v tomto bodě se však budou lišit konkrétní aplikace Ježíšova pokynu („chudoby ve službě“ a odkázanosti na Boha). Základní však je, aby byla živá víra v Boží „primát“ – a že bez něho „ani krok“.

3) Středem hlásání má být „Boží království je blízko, Bůh je tady, je tu pro nás“. Při hlásání je možné „plýtvat“ mnoha slovy, hovořit vznešeně o duchovních pravdách, ale přitom nechat posluchače tam, kde jsou – a nevést je k Bohu. Přitom „tou základní melodií“ kázání má být „ujištění o Boží blízkosti“. Na tuto melodii se pak mohou zahrát různé variace (líbivými slovy a hlubokými myšlenkami).

4) Apoštol má před očima, že bojuje proti „temným silám“ (Ef 6,12) – zároveň se však vyhýbá démonizování a „černobílému pohledu na svět“. K účinnému boji proti zlu je třeba začít… od sebe – poctivě demaskovat projevy zla a hříchu ve svém životě, učit se rozlišovat projevy dobrého a zlého ducha (a prosit o rozlišování!). Tím se apoštol učí demaskovat zlo i v životě druhých – a prosit za osvobození od zlého a od hříchu (to se nemá směšovat s exorcismem, který je vyhrazený pověřené osobě při rozvázání posedlého člověka).

5) Služba nemocným spojená s modlitbou. Jako Boží děti se můžeme „svobodně a bez zábran“ modlit za uzdravení nemocného – a zároveň ponechat moudrému Otci svobodu, zda dotyčného uzdraví, nebo posílí k nesení životních obtíží. Evangelium nám vrací odvahu modlit se za uzdravení – vrací nám víru, že Ježíš je mocný a zasahuje: někdy uzdravením, jindy posílením víry a „vnitřního člověka“.

Před námi jsou tedy velké výzvy, abychom hledali cesty, jak aplikovat a konkretizovat „Ježíšův pastorační model“.

K reflexi

1. Jsou to slova… o lásce k církvi, novému Jeruzalému, novému místu Boží přítomnosti. Milovat tuto církev, naříkat nad jejími ranami (otevřenými, někdy velmi viditelnými), prožívat bolest kvůli jejím bolestem…

2. To je rozhodnost! Ne obřízka, ne vnější projevy a znamení – nýbrž nové stvoření, obnova vnitřního člověka – to má být naší aspirací a úsilím.

3. Evangelium nastavuje zrcadlo „apoštolské služby“ – a před Pánem mohu nyní hledat, jak a v čem se mohu nechat inspirovat. A zároveň mohu prosit o moudrost, abych dokázal věrně uskutečňovat (ve svých podmínkách!) a konkretizovat „Ježíšův model“.