1. čtení
Kaz 1,2;2,21-23

²Marnost nad marnost - praví Kazatel - marnost nad marnost, všechno je marnost. ²¹Vždyť se stává, že někdo pracuje moudře, rozvážně a úspěšně, a nakonec to dá do vlastnictví jinému, kdo na tom nepracoval. I to je marnost a velké zlo. ²²Co má člověk za všechno svoje namáhání a snahu, s níž se plahočí pod sluncem? ²³Ano, po všechny dny má jen starosti; trápení je jeho zaměstnání, ani v noci si jeho srdce neodpočine. I tohle je marnost.

Kniha Kazatele představuje další vývojový stupeň mudroslovné literatury. Její vznik se datuje do 3. století, kdy helénistická kultura přináší nové myšlenky a otřásá tradiční vírou Izraele. Jako červená nit se vine heslo „pomíjivost, samá pomíjivost“ – liturgický překlad „marnost nad marnost“ je zavádějící, protože autor nehlásá „marnost“ všeho, ale pomíjivost, dočasnost. V hebrejském textu se používá slovo hevel, které označuje ranní opar nad hladinou vody – tato mlha při vycházení slunce záhy mizí.

Mezizpěv
Žl 94

Odpověď: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pojďme, jásejme Hospodinu,
oslavujme Skálu své spásy,
předstupme před něho s chvalozpěvy
a písněmi mu zajásejme!

Pojďme, padněme, klaňme se,
poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem!
Neboť on je náš Bůh
a my jsme jeho lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.

Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu:
„Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě,
jako tehdy v Masse na poušti,
kde mě dráždili vaši otcové,
zkoušeli mě, ač viděli mé činy.

2. čtení
Kol 3,1-5.9-11

Bratři!
¹Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte tedy o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. ²Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. ³Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. ⁴Ale až se ukáže Kristus, náš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě. ⁵Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského: smilství, nečistota, chlípnost, zlá žádostivost a chamtivost, to je modloslužba. ⁹Neobelhávejte jeden druhého. Svlečte ze sebe člověka starého s jeho počínáním, ¹⁰a oblečte člověka nového, který se obnovuje k správnému poznání, aby se podobal svému Stvořiteli. ¹¹Tady už není Řek nebo Žid, obřezaný nebo neobřezaný, barbar, Skyta, otrok nebo člověk svobodný, ale všecko a ve všem je Kristus.

Hledat to, co pochází shůry, znamená usilovat o nový styl života, podle evangelia. Toto hledání je logickým důsledkem křtu, při kterém se člověk zřekl starého způsobu života (nečistoty, závislosti na majetku) a přijal na sebe Krista, jeho myšlení a priority.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Aleluja.

Evangelium
Lk 12,13-21

¹³Někdo ze zástupu požádal Ježíše: „Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!“ ¹⁴Odpověděl mu: „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ ¹⁵Potom jim řekl: „Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má.“ ¹⁶Pověděl jim toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. ¹⁷Uvažoval tedy sám pro sebe: 'Co udělám? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! ¹⁸Tohle udělám,' řekl si, 'strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. ¹⁹Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!' ²⁰Bůh mu však řekl: 'Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?' ²¹Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem.“

Ježíšova odpověď se nemá chápat jako „zanedbání sociální otázky“, ale jako naléhavá výzva, aby učedník hledal stále to, co má větší cenu, a vyvaroval se chtivosti a zbytečného hromadění pozemských hodnot – spíš je třeba si zajistit život před Bohem.

K hlubšímu porozumění textu

13-14 Šokující zamítavá odpověď vyniká ještě víc, pokud bereme v potaz, že v tehdejší době rabínové byli soudci a rozhodčími v dědických sporech (viz Dt 21,15-17; Nm 27,1-11).
15 Ježíš využívá této situace, aby varoval před chtivostí (neodsuzuje spravedlivý požadavek toho člověka). Tím neříká, že touha po spravedlivém urovnání majetkových poměrů je chtivostí (ale může jí být).
16 Nejedná se o podobenství v pravém slova smyslu (vymyšlený příběh s vyostřenými, až absurdními rysy), ale o příklad převzatý z každodenního života.
„Rozumné“ hromadění majetku kvůli sladkému a bezstarostnému životu se stává hloupostí. Barnabáš, který prodává celý svůj majetek a odevzdává stržený výtěžek k nohám apoštolů (Sk 4,36-37) je protikladem toho boháče, který chce vše jen pro sebe. Později uvidíme, že chtivost je zlem také proto, že zaslepuje oči a svazuje ruce, takže Lazar je ponechán bez pomoci (Lk 16,19-31).
17 „Co udělám?“ – monolog nám odhaluje nitro některé postavy (otázka „hle, co uděláme“ je častá v Lukášově díle: marnotratný syn – 15,17-19; nepoctivý správce – 16,3-4; nespravedlivý soudce – 18,4-5). Tady vidíme, že zlo vychází skutečně z nitra, ze zdroje rozhodnutí (zlý není majetek jako takový). Krásná paralela je Lk 11,39: „Vy farizeové očišťujete číše a mísy zvenčí, ale vaše nitro je plné hrabivosti a špatnosti.“
18-19 Kapitalizace majetku se zde pojí s hedonismem a narcismem. Je zajímavé, že boháč své štěstí a naplnění života nevidí ve vztahu k druhým nebo k Bohu, ale čistě ve vztahu ke svému majetku. Proto „jezme a pijme“ – tato věta je i u Pavla (1 Kor 15,32): Jestliže není vzkříšení mrtvých, pak jezme a pijme. Boháč „předjímá“ renesanční „carpe diem“ – užívej si života!
20 Majetek nezajišťuje život a budoucnost: smrt všechno smete. Ježíš však neříká „pamatuj na smrt“ – zakončení a „morální poučení“ je pozitivnější: buď bohatý před Bohem! To znamená dávat a dávat se, starat se o Boha a bližního, vložit poklad do nebe.
Formulace „být bohatý před Bohem“ je zajímavá: Lukáš připouští, že člověk má sklon „hromadit“. Ale existuje hromadění negativní a pozitivní. To první je zištné – hromadit pro sebe (Lukáš má zde především na mysli peníze a všechno to, co mohou symbolizovat). To druhé je zcela nezištné, je to „kvůli Bohu“, „pro Boha“ (a myslí se zde na peníze rozdávané z lásky).
Toto poučení se dá shrnout větou: být, a ne mít. Vždyť být bohatý před Bohem znamená být v plném slova smyslu, být Boží.

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Pro člověka má majetek jen dočasný význam.

K úvaze

Je zvláštní, že Ježíš v tomto sporu nezasahuje. Přitom je možné, že ten člověk „měl právo“ na svůj podíl. A Ježíš neříká, že se ho má vzdát, ale že je třeba se vzdát chtivosti. Protože chtivost je taková „černá díra“, která pohlcuje a nenasytně vysává. Nenasytně. Chtivost se nenasytí, tím méně ty sám. Její heslo je „dej, dej“ – a nikdy neříká dost (podobně jako v Př 30,15 „Upír má dvě dcery: "Dej! Dej!"“). Dalo by se říct, že se nemáme bát zlodějů a zlodějíčků, ale… zloděje v nás, té pijavice, která má jméno chtivost. Její cíl je nesmyslně kumulovat. A přitom jsme tady na zemi dočasně, protože jsme jen poutníci, turisté…
Jistý bohatý turista přenocoval v kartuziánském klášteře. Udiven sparťanskou výbavou cely se zeptal svého bratra průvodce:
„Kde máte váš nábytek?“
„A kde máte vy, vážený pane, svůj nábytek?“, odpověděl mnich úmyslně na otázku otázkou.
„Já? Já tudy přece projíždím“.
„No právě“, odpověděl řeholník, „my jsme tu také pouze na cestě“.

Existuje však i další důvod, proč je bláznovstvím vkládat svou naději v majetek. Jednou se zeptali známého milionáře Rockefellera: „Kolik musí mít člověk peněz, aby byl šťastný?“ Odpověď zněla: „O něco víc, než právě má.“ Pěkné, ne? Pokud je chtivost jen černou dírou, proč děláme tu šílenou hloupost, že žijeme podle její taktovky? Předně… chtivost je taková pijavice, která je pevně přisátá… a jen tak se nechce odtrhnout. Houževnatá. Řečeno jinak – chtivost je závislost. A čím víc pijavice (chtivý člověk) dostává, tím víc chce! (Sv. Terezie z Avily). Zadruhé… chtivost „se hlásí“, když v našem životě vládne chaos. Je to projev rozladěnosti. Dále nás může mást, že „chtít“ je přirozené, máme k tomu sklon – avšak nepřirozené je podlehnout chtění (tj. chtivosti)!
Chtivost je ukazatelem „vakua“, bezvodé žíznivé pouště v nás. A tato poušť se nepromění v životodárnou zahradu, dokud není svlažena rosou Ducha. Prostě – chtivost je voláním: „Bože, potřebuji tebe, ty mě můžeš naplnit“. A bláznivý, nerozumný (nechápající, bez rozumu) je ten, kdo nerozumí tomuto „zakódovanému“ volání a vrhá se „bez-hlavě“ (ano, opravdu bláznivě) cestou konzumu a užívání.

Jsi blázen… To není odborný posudek psychiatra o tvém duševním stavu, ani insultování… kupodivu tuto větu bys mohl teď slyšet od Boha! A pokud „ti to patří“, tak se jí nemusíš bát – Bůh tě nesráží, neponižuje. Pokud je jeho výchova někdy náročná, pak jen k tvému dobru. Cožpak není dobré vědět, že stavíš svůj život na písku, „vzhůru nohama“? Že kráčíš přímo do močálu?

K reflexi

1. První kapitoly knihy Kazatel mohou vést k pesimismu a nihilismu (nic nemá cenu). Ale… podívej se také na závěr této knihy, Kaz 11,7-10 a 12,13-14.
2. Není nic lepšího, než se nechat zasáhnout některými slovy tohoto textu. Přečti si jej několikrát, „nech si probodnout srdce“ (podobně jako posluchači Petrova letničního kázání, Sk 2) a obrať se!
3. Nechovám se někdy jako onen boháč? Případná kladná odpověď vyžaduje velkou upřímnost a rozumnost. Vždyť není tak snadné rozlišit legitimní přijímání dobrých věcí od „hédonistického užívání si“. Pros Otce světel, aby osvítil tvoje nitro a dal ti poznat, zda někdy nekráčíš cestou „hromadění“, která nenaplňuje tvůj život.