1. čtení
Ex 32,7-11.13-14

⁷Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. ⁸Uhnuli brzo z cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země.“ ⁹Hospodin řekl dále Mojžíšovi: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. ¹⁰Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ.“ ¹¹Mojžíš konejšil Hospodina, svého Boha, slovy: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a mocnou rukou z egyptské země? ¹³Rozpomeň se na Abraháma, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu a zdědí ji navěky.“ ¹⁴A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.

Zdá se, že Mojžíš je „přítelem“ slabých (člověka), kdežto Hospodin je ten přísný soudce (nepřítel člověka). Ale ve skutečnosti Mojžíš nemá „slitovné srdce“ sám ze sebe, ale darem od Hospodina. Bůh je totiž původcem všech dobrých darů. Proč tedy tato modlitba? Proto, aby Mojžíš mohl vystupovat jako přímluvce (a vzor pro další pokolení), zároveň aby on sám mohl růst v lásce k souvěrcům.

Mezizpěv
Žl 50

Odpověď: Vstanu a půjdu k svému otci.

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství,
pro své velké milosrdenství zahlaď mou nepravost.
Smyj ze mě úplně mou vinu
a očisť mě od mého hříchu.

Stvoř mi čisté srdce, Bože!
Obnov ve mně ducha vytrvalosti.
Neodvrhuj mě od své tváře
a neodnímej mi svého svatého ducha.

Otevři mé rty, Pane,
aby má ústa zvěstovala tvou chválu.
Mou obětí, Pane, je zkroušený duch,
zkroušeným a pokorným srdcem, Bože, nepohrdneš.

2. čtení
1 Tim 1,12-17

¹²Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrného a vzal mě do služby, ¹³ačkoli dříve jsem byl rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství, protože jsem to dělal z nevědomosti ve své nevěře. ¹⁴Milost našeho Pána se však na mně tím hojněji projevila s vírou a láskou v Kristu Ježíši. ¹⁵Na tuto nauku je spolehnutí a zaslouží si, aby se jí naprosto věřilo: Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě. ¹⁶Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus na mně jako na prvním ukázal celou svou shovívavost; já jsem měl být příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří, a tak dosáhnou věčného života. ¹⁷Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému buď čest a sláva na věčné věky. Amen.

Nádherné svědectví o Božím milosrdenství! A z tohoto svědectví prýští modlitba – řeč o Bohu je završená řečí k Bohu, chválou.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou a nás pověřil kázáním o tomto smíření. Aleluja.

Evangelium
Lk 15,1-3.11-32

¹Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. ²Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ ³Pověděl jim tedy toto podobenství: ¹¹„Jeden člověk měl dva syny. ¹²Mladší z nich řekl otci: 'Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. ¹³Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. ¹⁴Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. ¹⁵Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. ¹⁶Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal. ¹⁷Tu šel do sebe a řekl: 'Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! ¹⁸Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. ¹⁹Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!'

²⁰Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. ²¹Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.' ²²Ale otec nařídil služebníkům: 'Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! ²³Přiveďte vykrmené tele a zabijte je! A hodujme a veselme se, ²⁴protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!' A začali se veselit.

²⁵Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. ²⁶Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. ²⁷On mu odpověděl: 'Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.' ²⁸Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. ²⁹Ale on otci odpověděl: 'Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. ³⁰Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!' ³¹Otec mu odpověděl: 'Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. ³²Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.'“

Otázka vzniklá v souvislosti s hostinou u celníka Matouše (Lk 5,29n.) se vrací s novou závažností. Farizeové nově vytýkají Ježíšovi, že přijímá hříšníky a jí s nimi (Lk 15,2). Ježíš odpovídá třemi podobenstvími „o ztracených“ (ovečka, peníz, dva synové). Protože „marnotratný syn“ představuje celníky a hříšníky, kdežto „spravedlivý syn“ farizeje, je jasné, že „milosrdný otec“ vlastně představuje samotného Krista, který přijímá ztracené a zve na hostinu i reptající a spravedlivé farizeje.

K hlubšímu porozumění textu

Komu je text určen?

Adresát je uveden ve verši 3: „Pověděl jim toto podobenství“ (reptajícím farizeům). Není to tedy povzbuzení pro hříšníky, ale pro „zatvrzelé spravedlivé“. Hříšníci už prožívali radost ze společenství s Ježíšem, už se „vrátili domů“ – nepotřebovali slyšet obrazné vyprávění, protože už zakoušeli realitu! Výzvu k návratu do Otcova domu potřebovali slyšet zatvrzelí spravedliví. A že je to podobenství určené „spravedlivým“ (kteří nikdy nic nepřestoupili, podobně jako starší syn), můžeme dokázat i ze závěru. A tím závěrem není přijetí mladšího syna, ale rozhovor se starším, a tento rozhovor má otevřený konec: je teď na posluchačích, na farizejích reptajících jako onen starší syn, aby vyjádřili svou odpověď na Ježíšovo pozvání. Hostina je určena i pro ně – pokud však přijmou „hříšníky“ jako své bratry.

Postava otce nepředstavuje na prvním místě nebeského Otce

Podobenství je Ježíšovou odpovědí na reptání farizeů (staršího syna), obhajobou jeho postoje vůči hříšníkům (mladšímu synu). Postava otce tedy nesymbolizuje Boha Otce, ale Ježíše Krista! Jelikož toto podobenství vysvětluje a obhajuje Kristovo jednání vůči hříšníkům, je Kristus ten „marnotratný a milosrdný otec“. Samozřejmě sekundárně Ježíš ztělesňuje samotné chování Boha Otce a teprve v tomto smyslu je to i podobenství o Bohu Otci (ale až na druhém místě). Podobenství o „marnotratném otci“ je obhajobou Ježíšova chování vůči hříšníkům – a Ježíš odráží chování samotného Boha, který se raduje z nalezení „ztraceného“ (první dvě podobenství). Ježíš (jeho starostlivost, přijetí hříšníků) tedy zviditelňuje samotného Boha.

Výklad

13-16 Syn žije „rozmařile“: řecké „asótós“ znamená „bláznivým, pošetilým způsobem, nespořádaně, chaoticky, rozmařile“. Důsledkem toho se dostává do velké bídy a zakouší tři etapy degradace: nouzi, život v blízkosti vepřů (nečistá a odporná zvířata u židů) a „občan té země“ se zajímá spíš o vepře než o něj. A tu si vzpomene, že v domě otcově je dostatek jídla – a toto motivuje jeho návrat domů!

20b-24 Otec vidí syna a, hnut lítostí (dosl. „pohnulo se jeho nitro“ – formulace typická pro Lk, v Lk 1,78 Bůh má „nitro milosrdenství“), běží naproti (proti všem konvencím – on je přece otec, a proto má určité postavení ve společnosti!).
Gesta otcova jsou nápadná: syna objímá, líbá – a to ještě před tím, než se syn omluví! Jako by se otec ani nezajímal o „vyznání“ – syn je důležitější! Syn je tady, přišel! Jakoby se otec usmiřoval se synem, a ne naopak! Otec neodpovídá na synovo vyznání („nejsem hoden být tvým synem“), nepřímo však říká, že on pro něj nikdy nepřestal být synem („tento můj syn byl mrtev…“).
Otec je také „dobrým Samaritánem“ (Lk 10,33n) – oba dva se ujímají „potřebného“, oba dva se o něj postarají a pokračují v péči a starostlivosti skrze služebníky. Jak v podobenství o otci, tak v podobenství o Samaritánovi je jmenováno sedm gest: sedmička je číslo plnosti, tedy otec udělá pro syna vše!
A tento otec není jen milosrdný (znovu přijímá nevděčného syna), je nadmíru štědrý, až marnotratný. Vždyť svému synu nejen dává šaty, ale dokonce ty nejkrásnější. Nejen postavení „syna“ (a ne služebníka, jak se syn dožadoval), ale dokonce „prsten“, symbolizující přenesení otcovy moci na syna (Gn 41,42; 1 Kr 20,8; Est 3,10; 8,8.10). Nestačí sandály, dokonce luxusní obuv (řecky „hypodémata“), kterou nosí význačné osoby při mimořádných událostech. Nestačí kůzle, dokonce nejtučnější tele, které se chová a krmí s výhledem na nějakou slavnostní událost. A nestačí dobré jídlo, je třeba hostiny, kterou si mohou dovolit jen bohatí. A jako by to nestačilo, otec zařídí i hudbu (řecky „symfónia“, znamená „koncert, orchestr s tancem“).

25-28a Starší syn pracoval na poli: z toho nám vysvítá, že to byl všední pracovní den, a proto o to víc vyniká mimořádnost té oslavy. Služebník mu říká: „vrátil se tvůj bratr… že ho zase má doma živého a zdravého“ – není to přesné! Otec se raduje ze znovunalezeného vztahu – syn byl ztracen (nebo „mrtvý“ – „apollymi“ znamená ztratit se i hynout), ale nyní je nalezen.

28b-32 Starší neříká „otče“ (na rozdíl od mladšího), neříká „můj bratr“, nýbrž „tento tvůj syn“. Připomíná tím chování farizeje v chrámu (Lk 18,11 – „tento celník…“). Navíc se ohání svou bezúhonností („nikdy jsem nic nepřestoupil“), podobně jako onen farizeus v chrámě (vypočítá své dobré skutky a zásluhy – Lk 18,11n). Postoj mladšího připomíná postoj celníka („smiluj se nade mnou“ – 18,13), i když u mladšího syna jsou pohnutky vyznání obojetné. Otec však považuje za svého syna i toho staršího (i když on neuznává svého otce), dokonce ho oslovuje „mé dítě“ (a ne „můj synu“ – Lk 15,31, to je slabý a nepřesný překlad řeckého „teknon“): je to oslovení něžnější a citově silnější než „synu“. Navíc otec připomíná tomuto svému „dítěti“, že „ten druhý“ je stále jeho bratrem.
Podobenství nemá jeden vrchol (návrat mladšího syna), ale dva – tím druhým je rozhovor se starším synem, rozhovor s otevřeným koncem: neříká se, zda starší přijal pozvání. Proč zůstal otevřený konec? Protože podobenství bylo určeno farizeům, a tím se jim jakoby říká: „Přijmete pozvání na hostinu nebo ne? Přestanete reptat?“

Název

Běžný název „o marnotratném synu“ není výstižný, protože otec je tou hlavní postavou, ne mladší syn: na otci závisí život mladšího i staršího, on má vždy hlavní slovo. A tento otec je marnotratný, bohatě dává mladšímu (při rozdělení majetku, po návratu domů), ale i staršímu („všechno mé je tvé“). Oba synové jsou však sobečtí a vypočítaví: proto nejvýstižnější název by byl „marnotratný otec a nevděční (sobečtí) synové“.

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Boží milosrdenství vůči hříšníkům.

K úvaze

Nemáš odvahu pohlédnout Ježíši do očí? Cítíš se špinavý? Chudý? Jako ten, kdo prohýřil velký majetek? Pak měj jistotu, že on očekává právě tebe! Tebe vyhlíží, nedočkavě čeká…
Neuvěřitelné? Ano, pokud známe Ježíše „podle svých měřítek“. Nepřijatelné? Ano, pokud netušíme, jakou tvář má Otec Ježíše Krista. Kristus nám totiž podává jinou tvář Otce – Otce s velmi „lidskou“ tváří, jak dosvědčuje Lukášův příběh: tento otec běží (proti všem konvencím – on je přece otec, a proto má určité postavení ve společnosti!), objímá, líbá – a to ještě před tím, než syn se omluví! Jako by se ani nezajímal o „vyznání“ – syn je důležitější! Syn je tady, přišel! „A dřív, než to dopovíš (vyznání hříchů), On se tě ujme“ (sv. Jan Zlatoústý). Jakoby se otec usmiřoval se synem, a ne naopak!
Až příliš často jsme byli zvyklí nazývat toto podobenství „o marnotratném synu“. Zkreslující název! Vždyť ten, kdo je na prvním místě marnotratný, je právě otec! O marnotratném otci – tak by měl znít výstižný název tohoto příběhu. Proč? Především – hlavní postavou není syn, ale otec! A tento otec není jen milosrdný (k tomu by stačilo odpuštění), ale je dokonce marnotratný: dává všechno „bez míry“.
A tento otec je marnotratný k oběma synům! Při rozdělení majetku, při navrácení mladšího; avšak ani starší nepřijde zkrátka, protože „všechno to, co patří otci, patří také jemu!“ Otcova velkorysost vyniká ještě víc na pozadí toho, že oba synové (milovaní až po okraj) jsou ve skutečnosti velkými egoisty. Všimněme si nejprve toho mladšího syna. Navzdory zažitému katechetickému klišé mladší syn není ideálním kajícníkem, vzorem pro naše obrácení!
Ale ani starší syn „není o moc lepší“ ve vztahu k otci (pomineme-li jeho věrnost). On vykazuje několik shodných rysů s mladším (ne nadarmo jsou to bratři!):
1) oba mají špatnou představu o otci: nemají představu dobrého otce (první od něj utíká pryč, druhý mu vytýká, že na něho nebyl štědrý, i když toto není pravda – „vše mé je tvé“!);
2) oba „utíkají“ od otce, nechtějí s ním mít nic společného (první jde pryč, druhý nepoužívá oslovení „otče“);
3) oba jsou bez otce (daleko od něj) v krizi – první zakouší hlad a pokoření (žije v blízkosti vepřů, považovaných za kulticky nečistá zvířata!), druhý je vnitřně nešťastný, proto reptá a je rozhněvaný;
4) oběma jde o majetek, ne o otce (první si vzal svůj podíl, druhý vyčítá, že dostal málo);
5) ani jeden nemá skutečně synovský vztah k otci – první otce opouští, druhý je spíš služebník (či pracovník za mzdu), kterému jde o odplatu.

A přesto přese všechno… otec usiluje o oba syny… sobce a vypočítavé. Natolik on miluje… protože jednoduše miluje.

I na tebe se obrací tento Ježíš:
„Chceš jít dovnitř? Chceš na hostinu? Věříš, že jsem vůči tobě dobrý, velkorysý? Anebo mě považuješ za tyrana a hlídače připraveného potrestat za sebemenší náznak přestupku? Za soudce, který tě očekává, aby ti předložil dlužní úpis? Já jsem jiný Bůh… Bůh s lidskou tváří. Nezajímá mě tvůj hřích, ale tvůj život – tvoje starosti, obavy, radosti. Ty jsi pro mě ten nejdražší poklad, kvůli kterému dávám všechno.“

K reflexi

1. Mojžíš se ve své přímluvné modlitbě opírá o „dva pilíře“: které? Jak se o ně opíráš ve své modlitbě?

2. Našla by se ve tvém životě událost srovnatelná s tou Pavlovou? Poznal jsi někdy, že Ježíš se k tobě sklání čistě z lásky, navzdory tvým selháním?

3. Došlo ti někdy, že Ježíš je k tobě právě takový… jako otec v podobenství? Pokud ne, máš k tomu příležitost právě teď.