1. čtení
Ex 17,8-13
8Amalečané přitáhli a bojovali s Izraelem v Refidim. 9Mojžíš řekl Jozuovi: „Vyber si muže a zítra vyjdi bojovat s Amalečany, já se zatím postavím na vrchol pahorku s Boží holí v ruce.“ 10Jozue vykonal, co mu rozkázal Mojžíš, a bojoval s Amalečany. Mojžíš, Árón a Chur však vystoupili na vrchol pahorku. 11Když Mojžíš měl zdvižené ruce, vítězili Izraelité. Když ruce spouštěl, vítězili Amalečané. 12Ruce Mojžíšovy se však unavily, vzali tedy kámen, položili pod něho a on se na něj posadil. Árón a Chur podpírali jeho ruce, každý z jedné strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce. 13Jozue porazil ostřím meče Amalečany a jejich válečné sbory.
Bitva v dolině Refidim je popisována velmi stručně, hlavní pozornost se soustřeďuje spíš na Mojžíše. Pokud držel ruce nahoře, Izrael vítězil: symbol zvednutých rukou naznačuje napojení na Hospodina a přijetí síly od něj. Hospodin nakonec nově prokázal věrnost svým vyvoleným, zastal se jich. Je důležité si všimnout, že Izrael nezvítězil jen díky Mojžíšovi, ale i díky Jozuově vojsku: pasivita (stát na hoře před Hospodinem) se tak skloubila s aktivitou (bojovat v dolině). Izrael mohl slavit vítězství díky spolupráci „rozmanitých druhů služeb“ přítomných v jeho středu.
Mezizpěv
Žl 120
Odpověď: Pomoc nám přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi.
Zvedám své oči k horám.
Odkud mi přijde pomoc?
Pomoc mi přijde od Hospodina,
který učinil nebe i zemi.
Nedá zakolísat tvé noze,
nebude dřímat tvůj strážce.
Ano, nebude dřímat a spát
strážce Izraelův.
Hospodin tě střeží,
Hospodin je tvým ochráncem po tvé pravici.
Za dne ti slunce neublíží,
ani měsíc v noci.
Hospodin tě bude střežit ode všeho zlého,
střežit bude tvou duši.
Hospodin bude střežit tvůj odchod i příchod
nyní i navěky.
2. čtení
2 Tim 3,14-4,2
Milovaný!
14Drž se toho, čemu ses naučil a co jsi přijal jako jisté. Víš přece, od koho ses tomu naučil! 15Od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Krista Ježíše. 16Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a výchově ve spravedlnosti. 17Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo. 4,1Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, (zapřísahám tě) při jeho slavném příchodu a království: 2Hlásej slovo! Přicházej s ním ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky.
Tento text je srozumitelnější na pozadí polemiky proti nauce „falešných učitelů“ působících uvnitř církevní obce. Timotej má odolávat falešným naukám věrností v předávaném učení, věrností Písmu. Taková věrnost nemá být jen pasivní (pouhé vytrvání), ale i aktivní: Timotej má s odvahou hlásat toto slovo, i když bude někdy nepříjemné.
Zpěv před evangeliem
Aleluja. Boží slovo je plné života a síly, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími myšlenkami a hnutími. Aleluja.
Evangelium
Lk 18,1-8
1Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: 2„V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. 3Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: 'Zastaň se mě proti mému odpůrci!' 4Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: 'I když se Boha nebojím a na lidi nedám, 5přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak mě bude ustavičně trápit.' 6“ A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! 7A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal je dlouho čekat? 8Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“
Evangelní úryvek obsahuje podobenství (v. 2-5), které je uvedeno krátkou vysvětlující poznámkou a je zakončeno aplikací (v. 6-8). Zatímco úvodní poznámka (18,1) nasměrovává k pochopení podobenství jako výzvy vytrvalé modlitbě všeobecně, závěrečná aplikace zužuje toto poselství.
K hlubšímu porozumění textu
V podobenství vystupují jen dvě postavy: soudce a vdova. Soudce má rysy, které podrývají jakoukoli důvěru v něj: nebojí se Boha a z lidí si nic nedělá. Je přesně takovým soudcem, jakým by neměl být. Když je představena druhá postava podobenství, vdova bez žádného postavení ve společnosti, je pak čtenář připraven na jasnou porážku spravedlnosti. A soudce zpočátku splňuje toto očekávání: s kamennou tváří přijímá stížnost vdovy. Nakonec však kapituluje pod „stálým tlakem“ oné bezbranné a chudé ženy.
Na první pohled je podobenství o soudci a vdově velmi podobné podobenství o neodbytném příteli (Lk 11,5-8): opakuje se stejné schéma „žádost-odmítnutí-vyhovění“. Zdálo by se tedy, že jsou to dvě podobenství ve službě stejného poselství: vytrvalosti v modlitbě. Při bližším pohledu však dojdeme ke zjištění, že podobenství o soudci a vdově má specifičtější poselství. Předcházející stať hovoří totiž o příchodu Syna člověka a toto téma se objevuje znovu v závěru perikopy: „Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ (v. 8) Celé to podobenství má tedy jako rámec eschatologické očekávání Syna člověka. Syn člověka je tím „soudcem“, který se zastane svých vyvolených, trpících příkoří: prozatím otálí se jich ujmout, podobně jako onen soudce. Jestliže „nespravedlivý soudce“ se nakonec zastal chudé vdovy, tím spíš Syn člověka. Modlitba vyvolených (v. 1) nabývá tedy specifického obsahu: je to modlitba věřících zakoušejících bezpráví a volajících o vysvobození (v. 7; podobenství o neodbytném příteli oproti tomu mluví o všeobecné účinnosti vytrvalé modlitby). Patrně se myslí na období pronásledování a zkoušky: obdobnou situaci a „povzbuzení“ můžeme nacházet ve Skutcích (14,22 - Pavel a Barnabáš posilovali učedníky a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře; říkali jim: „Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království“). Tato výzva k vytrvalosti se objeví znovu v 21,19 („Když vytrváte, získáte své životy“), opět v kontextu o pronásledování a tříbení v poslední době.
Závěrem si můžeme uvést velmi podobný starozákonní úryvek, který trochu komentuje evangelní perikopu. „Hospodin nenechá bez povšimnutí úpěnlivou prosbu sirotka ani vdovu, když v nářku vylévá své srdce. Kdo slouží Hospodinu se zalíbením, bude od něho přijat a jeho modlitba se dotkne samých oblaků. Modlitba poníženého proniká oblaky, a neutiší se, dokud nedosáhne cíle. Když nastane soužení, jeho slitování přijde včas jako dešťové mraky v době sucha.“ (Sir 35,14.16-17.24)
Společné rysy prvního čtení a evangelia
Neodbytnost modlitby.
K úvaze
Únava z modlitby: kdo to neprožil? I na samotném Mojžíši můžeme vidět, že je únavné mít stále zvednuté ruce (a obrazně řečeno oči) k Hospodinu. A naléhavé problémy a těžkosti člověka ještě víc oslabují, demoralizují, podkopávají jeho důvěru v Boží moc. Síla zla, někdy nezadržitelná, může konsternovat a vyvolat otázky: Co dělá teď Bůh? Co zmůžeme svými modlitbami? Není slabší ponechán všanc násilí? A právě na tyto otázky dává odpověď evangelium. I tam se hovoří o „nespravedlnosti“, o útlaku spravedlivého. Zprvu se zdá, že vítězí široké lokty a nespravedlnost. Zlo má zkrátka navrch, je silnější, a stejný dojem můžeme mít i my při sledování zpráv z televize či denního tisku. Ale najednou přijde nečekaný zlom: chudá, bezbranná a bezvýznamná vdova se dovolá svého práva. Čekal by to někdo? Asi ne, tím spíš, že onen soudce byl „mizera“ a ta vdova neměla nic, čím se prosadit. Byla vydána všanc nespravedlnosti, napospas silnějšímu. A jestliže onen soudce nakonec vyhověl, tím spíš vyhoví Bůh prosbě spravedlivých! Jestliže nám „nespravedlivým soudcům“ leží na srdci osud bezbranných a utlačených, jestliže voláme po spravedlnosti, jestliže jsme pobouřeni nad zlem ve světě, tím spíš se „znepokojuje“ nad světem jediný spravedlivý soudce, který miluje člověka víc než my!
On však soudí jinak než my (nespravedliví). My bychom rádi „všechno a hned“, rádi bychom rázně zakročili proti zlým. Bůh však (a můžeme mu věřit, on do toho vidí lépe než my) postupuje jinak. A to se nám někdy nelíbí, zvlášť tehdy, když na vlastní kůži prožíváme bezpráví. Evangelium nám nenabízí lacinou a zkratkovitou cestu k překonání nespravedlnosti. Nabízí cestu dlouhou, cestu vytrvalého volání k Hospodinu. Tento běh na dlouhou trať může unavit tím spíš, že na cestě se vyskytují překážky: „zlí a nespravedliví“ nám házejí klacky pod nohy, „vítězství“ zla v běžném životě podrývají naši víru v Boží svrchovanou moc. A proto se na konci našeho evangelního úryvku objevuje otázka: Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde? Řečeno jinak: nepřemohou násilí a teror víru v Krista? Neoklamou nás a nepřesvědčí, že zlo je nakonec silnější než Bůh? Odpověď na tyto otázky si každý člověk musí tvrdě „vybojovat“, zvlášť tváří v tvář bolestným událostem. Podobný boj o spravedlnost podstoupil i ten jediný spravedlivý, Kristus Ježíš. I v jeho případě se zdálo, že zlo a nespravedlnost byly silnější: a dokonce mohly slavit vítězství, vždyť spravedlivý byl odsouzen k potupné smrti kříže. Nakonec však triumfoval Vzkříšený…
Uvěříme, že Vzkříšený má stejnou moc i v našich životech, v tomto současném světě?
K reflexi
1. Je nějaká záležitost, za kterou se vytrvale modlíš (i přes „porážky“, nezdárný průběh té „záležitosti“)?
2. Stalo se někdy, že by ses nechal „usměrňovat“ nějakým slovem z Písma?
3. Nakolik je moje víra v Ježíše „konkrétní“? Jsem schopen proměnit „špatné zprávy“ v modlitbu ke Kristu?