1. čtení
Sir 35,12-14.17-18

¹²Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu. ¹³Není na straně proti chudákovi a vyslyší modlitbu utištěného. ¹⁴Nepohrdne sirotkovou prosbou ani vdovou, když vylévá svou stížnost. Tíseň utlačeného se skončí, křik ubohého se utiší. ¹⁷Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. ¹⁸Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo.

Jednou z konstant starozákonní teologie je přesvědčení, že Bůh je spravedlivý soudce: vůči člověku nebere falešné ohledy, nebere v potaz jeho postavení ve společnosti. Bůh soudí zcela nestranně (na rozdíl od člověka). A tato spravedlnost nemůže „zavřít uši“ před modlitbou slabších, utištěných.

Mezizpěv
Žl 33

Odpověď: Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel.

Ustavičně chci velebit Hospodina,
vždy bude v mých ústech jeho chvála.
V Hospodinu nechť se chlubí moje duše,
ať to slyší pokorní a radují se.

Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo,
aby vyhladil ze země vzpomínku na ně.
Spravedliví volali a Hospodin slyšel,
vysvobodil je z každé jejich tísně.

Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce,
na duchu zlomené zachraňuje.
Hospodin zachraňuje duše svých služebníků,
nebudou pykat, kdo se k němu utíkají.

2. čtení
2 Tim 4,6-8.16-18

Milovaný!
⁶Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. ⁷Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. ⁸Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod. ¹⁶Při mé první obhajobě nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili. Kéž je jim to odpuštěno! ¹⁷Avšak Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy. ¹⁸Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.

Pavel je už na sklonku svého života a před sebou vidí jen smrt: to však nevyvolává pochmurné myšlenky ani strach. Spíš radostné vědomí, že dostane „věnec spravedlnosti“ od Pána. Pavel totiž pevně spoléhá na Boží věrnost zaslíbením: je si vědom, že bojoval až do konce, proto může očekávat věnec vítěze. Uchoval víru i uprostřed nepříznivých okolností, ve vězení a před soudem: nezapřel Krista, a proto může očekávat, že ani Kristus ho nezapře. A vězení a výslech nejen že nepodlomily jeho víru, ale byly dokonce příležitostí k jejímu šíření, k hlásání evangelia.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Aleluja.

Evangelium
Lk 18,9-14

⁹Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: ¹⁰„Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník. ¹¹Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. ¹²Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.' ¹³Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, buď milostiv mně hříšnému.' ¹⁴Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Zatímco podobenství o „služebnících“ („jsme jen služebníci“, Lk 17,7-10) ukazuje Boha-dlužníka, dnešní podobenství ukazuje jiného Boha: zbytečného. Zbytečného v životě některých „duchovních lidí“. Zatímco podobenství o služebnících varuje před postojem předkládání dlužního úpisu Bohu, jako by byl něčím dlužný vůči nám, tato perikopa ukazuje, že někteří „zbožní“ lidé nemusí Boha vůbec potřebovat: a přesto žijí „pro něj“, a dokonce se k němu modlí! Takže společné poselství obou úryvků je: všechno je milost, a to nejen při ospravedlnění na začátku duchovní cesty (podobenství o farizeji a celníku), ale v celém průběhu duchovního života (podobenství o služebnících, tj. o lidech už sloužících Bohu).

K hlubšímu porozumění textu

9-10 Už od prvního verše je jasné, že podobenství nebude mluvit tolik o modlitbě, ale spíš o správném postoji k Bohu a k druhým. Jako modelové postavy vystupují opět farizej a celník, kontrastní postavy často přítomné v evangeliích. 
Farizej zastupuje všechny ty, kteří díky své spravedlnosti a dobrým skutkům důvěřují spíš v sebe než v Boha. Toto je potvrzeno také přesnějším překladem slovesa „zakládali si“ (v. 9): výstižněji by se to mělo tlumočit jako „spoléhali, důvěřovali v sebe“. Celník ztělesňuje všechny ty, kteří nemají jinou oporu než Boha: on je jejich záchrana a útočiště.

11-14 Tyto postavy jsou líčeny v protikladech: 
- farizej stál, zatímco celník byl vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa. Tyto postoje jako takové jsou neutrální, samy o sobě nesvědčí o špatném přístupu farizeje nebo o dobrém přístupu celníka: vždyť modlitba ve stoje byla typická pro židovskou zbožnost, tedy byla „nezávadná“. Rozdíl je spíš ve vnitřním postoji, který je zviditelněn postojem vnějším.
- Farizej si zakládal na své „zbožnosti“ a výkonech před Bohem, pohrdal druhými (povyšoval se nad druhé: „nejsem jako ostatní lidé“, použil pohrdavé označení „tamhleten celník“). Celník nevyjmenovává žádné své „plusy“, jen jedno „minus“: jsem hříšný. Nenajdeme v jeho slovech žádné srovnání s druhými, žádné pohrdání (ale ani pocity méněcennosti před druhými).
Farizej děkuje: ne že by bylo špatné děkovat, ale on ve skutečnosti neděkuje. Vždyť nevyjmenovává „Boží skutky“ (na rozdíl od Marie v Magnifikat), ale skutky své: ten, kdo vykonal velké věci, není Bůh, ale on sám. A tak jeho „děkuji ti“ je spíš zbožnou frází, protože ve skutečnosti od Boha nepřijal nic a nic od něj ani nepotřebuje. Celník však Boha potřebuje, prosí o jeho milost, milosrdenství. Farizej se povyšuje: před Bohem, protože dokáže žít „pro Boha bez Boha“, a před druhými, jak je zřejmé z jeho srovnání. Spravedlivý farizej zůstává paradoxně „neospravedlněn“: a přesto si on sám myslel, že je spravedlivý! Závoj před očima mu nedovoluje vidět pravdu o něm samotném. Oproti tomu nespravedlivý celník se stává spravedlivým – ne svým výkonem, ale Božím, ne svými dobrými skutky, ale Božím dobrým skutkem. Vlastně onen celník vykonal jeden dobrý skutek: otevřel se pro dobrý skutek Boží, přijal Boží milost. Ten, kdo se ponížil před Bohem (protože uznal, že ho potřebuje), je povýšen: je ospravedlněn, tj. stává se spravedlivým před Bohem, je povýšen k novému postavení před Bohem.

Na toto podobenství navazuje Ježíšovo setkání s dětmi a výrok „amen, pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde“ (19,15-17): díky předcházejícímu podobenství o farizeji a celníkovi, přijmout království Boží jako dítě znamená nejen „ponížit se, být malý, uznat svou malost před Bohem“ (tím ponížením je u celníka uznání hříšnosti), ale také vyznat svoji závislost na Bohu (v celníkově modlitbě je to vyjádřeno voláním „smiluj se“). Jen tak je možné být ospravedlněn a vejít do nebeského království. Kdo chce být „velký“ (protože si vystačí se svojí samospravedlností a samospasitelností jako onen farizeus), nemůže být spravedlivý, tj. „dobrý v Božích očích“. Celník tak ukazuje, jak se stát spravedlivým a vejít do Božího království. On nám ukazuje, co to znamená být dítětem.

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Vyslyšení modlitby chudého, resp. pokorného (tj. chudého duchem).

K úvaze

Je možné žít pro Boha bez Boha? Zřejmě ano, jak ukazuje i dnešní podobenství. A což modlit se k Bohu bez Boha? To je také možné, opět potvrzeno dnešním evangeliem. Ale daleko víc může zarážet zjištění, že třeba zrovna my se nacházíme v takovém postoji: jsme aktivní křesťané, modlíme se… bez Boha! Kolikrát v modlitbě děkujeme, ale ve skutečnosti přičítáme všechny „dary“ sobě a své píli, takže by bylo pravdivější podat podobný výčet jako ten farizeus: chodím do kostela, snažím se o dobrý a poctivý život… A není naše děkování v duchu farizejském, když si v hloubi duše myslíme, že stejně si musíme vydobýt všechno sami vlastními silami, takže tím dárcem není Bůh, ale my? A nebylo by pak pravdivější říct: „Jsem skutečně dobrý“?!
A že takový postoj samospravedlnosti a samospasitelnosti vede snadno k přezírání neaktivních křesťanů, neangažujících se ve farnosti či v charitě, to není třeba dlouho rozvádět. Není jednoduché skloubit poctivý život, v duchu věrnosti ke Kristu, s milosrdenstvím vůči hříšným a nedokonalým. Ale takový postoj je možný právě tehdy, když si nezakládáme na své dobré vizitce, když nespoléháme na své výkony, ale jsme si vědomi, že na prvním místě „visíme na Bohu“, právě jako onen celník. Čili prožíváme, že nemůžeme žít pro Boha bez Boha. Sv. Filip Neri o sobě řekl, že bez Boha by byl schopný nejtěžších provinění. Není snadné dojít k takovému poznání, protože předpokládá hluboké poznání sebe (svých skrytých a třeba dřímajících hříšných sklonů) a Boží ochraňující moci. Možná bychom na to mohli namítnout, že přece jenom Filip Neri byl světcem, a tedy dostal mimořádný vhled do duchovních skutečností – ale my „prostí věřící“? Nebyl však onen celník „prostým člověkem“, navíc duchovním outsiderem? A pokud se třeba nedokážeme modlit v podobném kajícím duchu jako ten celník, protože nejsme „tak hříšní“, tak můžeme aspoň volat „Bože, potřebuji tě“. A Bůh shlédne na naši modlitbu, protože on se ujímá chudých a potřebných.
Jako dokreslení můžeme uvést úryvek od básníka a teologa Leclerca, který vkládá do úst bratra Lva a sv. Františka následující dialog: jedná se o fiktivní rozhovor, který je však věrný františkánské spiritualitě a evangeliu.
„Bůh“, řekl bratr Lev, „vyžaduje naše úsilí a věrnost.“
„Jistě“, odpověděl František. „Svatost však není seberealizací ani plností, kterou si sami darujeme. Je to především prázdno, které objevujeme a přijímáme: toto prázdno pak Bůh naplňuje v té míře, v jaké se otevíráme jeho plnosti. Naše nicota, jak vidíš, se může stát prostorem, v kterém může Bůh tvořit.“ (É. Leclerc, Sagesse d’un pauvre, 114)

K reflexi

1. Jsi někdy takový „chudý“ („utlačený“)? Pak jsou tato slova pro tebe!
2. „S láskou čekat na Ježíšův příchod“ – co to pro tebe znamená?
3. Jsi celník nebo farizej? Modlíš se s postojem „potřebného“ (a obdarovaného), anebo de facto „soběstačného“?