1. čtení
Mal 4,1-2

¹Hle, přijde den, který plane jako pec, slámou se stanou všichni zpupní, všichni, kdo se dopouštějí bezbožnosti; den, který přijde, je spálí - praví Hospodin zástupů - že po nich nezůstane kořen ani větev. ²Ale vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má záchranu na svých křídlech.

Malachiáš je uveden jako poslední prorok starozákonního kánonu: uzavírá starozákonní proroctví a zároveň je otevírá pro očekávání Božího příchodu v moci a slávě. Jeho poselství zaznívá v poexilní době, která byla charakterizována skepsí a celkovou skleslostí: přislíbení o budoucí slávě (Iz 56-66) se dosud nenaplňují, lid propadá apatii a netečnosti, které se projevují v liturgii a v konkrétním jednání. Někteří „věrní“ jsou v pokušení opustit víru, protože prosperující a pohodlný život „bezbožných“ je kamenem úrazu a lákadlem: nebylo by výhodnější žít jako oni? (3,13-15). Pán však ubezpečuje, že nakonec přijde „onen den“, den konečného rozhodnutí. Pro spravedlivé i nespravedlivé to bude „den ohně“ (srv. Mal 3,2): nespravedliví (nevěrní) neobstojí, protože jsou jako pleva či sláma (Ž 1,4-5). Spravedlivým (věrným) však vzejde slunce „spravedlnosti“, lépe „vítězství“: slunce symbolizuje Boha v jeho neodolatelné moci (viz Ž 84,12), pojem spravedlnost pak často znamená vítězství a spásu (Iz 41,10; 45,21;51,5). Sluneční paprsky přinesou uzdravení (tj. zacelení a plnost života) těm, kteří žijí podle Božího slova.
Vhodným komentářem našeho úryvku je Iz 33,14-16: „Hříšníci na Sijónu dostali strach, rouhačů se zmocnilo úzkostné chvění: Kdo z nás může pobývat u sžírajícího ohně? Kdo z nás může pobývat u věčného žáru? Ten, kdo žije spravedlivě a mluví, co je správné, ten bude přebývat na výšinách; nepřístupné vrcholky skal mu budou nedobytným hradem, bude mu dán chléb, vody mu potečou neustále.“

Mezizpěv
Žl 97

Odpověď: Přišel Hospodin, aby spravoval národy podle práva.

Hrejte Hospodinu na citeru,
na citeru a s doprovodem zpěvu,
za hlaholu trub a rohů,
jásejte před králem Hospodinem!

Zahuč, moře, a vše, co je naplňuje,
svět i všichni, kdo jej obývají.
Řeky, tleskejte rukama,
hory, spolu zajásejte!

Před Hospodinem, že přišel,
že přišel, aby spravoval zemi. 
Aby spravoval svět ve spravedlnosti
a národy podle práva.

2. čtení
2 Sol 3,7-12

Bratři!
⁷Víte, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme, ⁸ani jsme chleba nejedli od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. ⁹Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám sebe sami jako vzor, který byste mohli napodobovat. ¹⁰Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikázali jsme vám: „Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ ¹¹A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není. ¹²Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají.

Narozdíl od jiných dopisů, které obsahují několik různých napomenutí, list Soluňanům se soustřeďuje pouze na jeden aspekt křesťanského života: na spořádanost a pracovitost. To napovídá, že dopis byl napsán narychlo jako naléhavá reakce na chování některých věřících, kteří znepokojeně očekávali brzký příchod Ježíšův a žili v zahálčivosti na úkor druhých.
Ve verších 3,4-5 Pavel nabádal Soluňany k ochotné poslušnosti, nyní konkretizované jako spořádané pracovitosti. Apoštol ukládá „povinnost pracovat“ ve třech krocích:
1) uvádí vlastní příklad: jako hlasatel evangelia může dostat obživu od společenství, ale chce v tom „být svobodný“ a neužívat tohoto práva (1 Kor 9,4-18)
2) připomíná slovo ponaučení (v. 10: „Kdo nechce pracovat, ať nejí“)
3) naléhavě vybízí už ne vlastní autoritou (vahou svého příkladu jako v předchozích verších), ale mocí samotného Krista (v. 6.12). „Ve jménu Pána Ježíše“ Pavel přitom apeluje v naléhavých případech (1 Kor 1,10; 5,4). Jedná se o poslušnost ani ne tak Pavlovi, jako spíš samotnému Kristu!

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Vzpřimte se a zvedněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení. Aleluja.

Evangelium
Lk 21,5-19

⁵Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: ⁶„Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno.“ ⁷Zeptali se ho: „Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?“ ⁸Odpověděl: „Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: 'Já jsem to!' a 'Ten čas je tady!' Nechoďte za nimi! ⁹Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec.“ ¹⁰Potom jim řekl: „Povstane národ proti národu a království proti království, ¹¹budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi. ¹²Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagógám na soud a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. ¹³To vám dá příležitost k svědectví. ¹⁴Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. ¹⁵Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci. ¹⁶Budete zrazováni i od vlastních rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. ¹⁷Budete pro mé jméno ode všech nenáviděni. ¹⁸Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. ¹⁹Vytrvalostí zachráníte svou duši.

Tato eschatologická řeč je situována do jeruzalémského chrámu a je určena všem přítomným posluchačům, tedy ne určité vybrané skupině. Lukáš přebírá její hlavní rysy od Marka (Mk 13). Forma i obsah jsou typické pro apokalyptiku: otázka „kdy to nastane“, znamení předcházející konec, přítomnost jako období pronásledování, kosmické úkazy, soužení, příchod Syna člověka a konečná spása. Tento apokalyptický obsah je však pokřesťanštěn, očištěn od myšlenek odplaty vůči nepřátelům a od nacionalistického očekávání oslavení Jeruzaléma či Izraele nad ostatními národy.

K hlubšímu porozumění textu

Ježíš neodpovídá hned na položenou otázku „kdy to nastane“, ale varuje před lžiproroky a před strachem. Těmi lžiproroky nejsou ani tak židovští „falešní Mesiášové“, jako spíš lidé pocházející z křesťanství. Tento text obsahuje i výzvy k důvěře a k pozornému vnímání „znamení času“: apokalyptická řeč se tak stává parenetickou (vybízecí), kdy Kristus vybízí učedníky, aby prožili události a zkoušky ve věrnosti a důvěře k Bohu.
Perikopa má několik částí:
1) V. 5-6: Předpověď zkázy chrámu
Dokonce taková „jistota“, jakou je chrám (centrum náboženského života), bude srovnána se zemí!
2) V. 7-9: Varování před falešnými proroky
Uvěřit těmto prorokům, kteří se odvolávají na Krista (tito přichází v jeho jménu!), by znamenalo opustit Ježíše.
3) V. 10-11: Kosmická znamení
Neobvyklé přírodní jevy a katastrofy nabývají celosvětových rozměrů. Tyto úkazy nejsou ještě bezprostředním znamením konce světa, mají však svůj význam v Božím plánu: „je třeba“, aby nastaly (řecké „dei“ označuje „nutnost“, „Boží úradek“: ani to se tedy nevymyká z Božích rukou!).
4) V. 12-19: Výzva k důvěře i v pronásledování
Pronásledování předchází uvedeným znamením. Evangelista na tomto místě posiluje důvěru učedníků: společenství zakoušející pronásledování potřebuje hlubokou důvěru v Boží péči a svrchovanost.
Pronásledování je příležitostí k hlásání evangelia (Sk 11,19). Učedníkům bude dána neodolatelná moudrost (proto je zbytečné připravovat si jakoukoli „řeč“-Lk 12,11-12). Naplnění tohoto příslibu se ukázala na Petrovi, Pavlovi či Štěpánovi (Sk 3,12n.; 4,8-14; 13,46; 14,3). V tomto evangelním úryvku se mluví o svědectví v Ježíšově moci, zároveň je to však svědectví v Duchu (Lk 24,48n.; Sk 2,33).
Ježíš nepovzbuzuje k sebeobraně či „kličkování“ před soudem, ale k jasnému svědectví: „zdravý rozum“ by velel zapřít Krista, cestou je však vytrvat při něm, i za cenu vlastního života. Vytrvalost se v Lukášově teologii objevuje často (Sk 11,23; 13,43; 14,22): umožňuje přinést plody (Lk 8,15) a vejít do království (Sk 14,22).

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Poslední události.

K úvaze

Očekávání konce světa bylo v dějinách vždy živé: toto očekávání přitom má své kořeny v samotných evangeliích, vždyť samotný Ježíš o tom hovoří. Všimněme si však, jaký postoj k tomu on zaujímá: nevyvolává paniku, ale na druhé straně nenechává v „sladké nevědomosti“, neslibuje procházku růžovým sadem. Jeho přístup je realistický, předkládá budoucnost „na rovinu“, ale zároveň posiluje důvěru učedníků: žádné katastrofy, války či pronásledování nebudou mít poslední slovo. Tím silnějším bude nakonec Bůh. 
Nejrůznější zprávy o katastrofách či hrozbách mohou křesťana „vykolejit“. Když se totiž „hroutí“ všechny naše životní jistoty, snadno se může hroutit i jistota v Boha: kde je náš Spasitel? Jsme mu lhostejní? Snadno se může vkrádat pocit: Bůh nás opustil, ponechal nás napospas zlému osudu. Takové pocity prožili i Izraelité po zničení prvního chrámu a odvedení do babylónského vyhnanství: „Hospodin mě opustil, Pán na mě zapomněl.“ (Iz 49,14). Tehdy totiž Izraelité ztratili všechno: vlastní zemi (zaslíbenou Bohem!) i chrám (místo Božího přebývání, tedy co víc!). Bůh však velmi důrazně ujišťuje svůj lid, že na něj nezapomněl, i když vše kolem „křičí proti tomu“: „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní.“ (Iz 49,15-16).
Bůh zkrátka nenechá na holičkách, ani během katastrof: konkrétním způsobem prokáže svoji věrnost v krizové situaci, před soudem, při opuštění všemi nejbližšími. A když je Bůh na naší straně, kdo může odolat?
„Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku. Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ř 8,35-39).
Toto Pavlovo svědectví je velmi silné, že se nám až zatají dech: skoro nám připadá, že je příliš „suverénní“ či exaltované. On však ví, o čem mluví: jeho svědectví není „napsané za zeleným stolem“, ale je tříbené ohněm pronásledování.
Kristus tedy slibuje, že nás neopustí ani v těch „nejkrizovějších situacích“. A od nás vyžaduje jen jediné: důvěru. A tuto důvěru posilněme slovy žalmisty:
„Bůh je naše útočiště a síla, osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi. Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země, i kdyby se hory řítily do hlubin moře. Ať se bouří moře, pění jeho vody, ať se třesou hory, když se moře vzdouvá, s námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí“ (Ž 46,2-4.8).
Tato slova si můžeme opakovat tváří v tvář všem možným nejistotám, hrozbám, zprávám o apokalyptických hrůzách. Uprostřed všech nejistot Boží slovo zůstává jistotou.

K reflexi

1. Ne každý z nás „miluje slunce“, ale přece jen je jasné, že bez slunce je náš život těžko myslitelný. Zapoj svoji fantazii a představ si, že Bůh je pro tebe takovým sluncem, přinášejícím život, radost…
2. Co bys udělal, kdybys věděl, že tvoje setkání s Kristem se odehraje za týden?
3. Co v tobě vyvolává dnešní evangelium: strach? nejistotu? touhu po Kristově příchodu?
Jak reaguješ na medializované úvahy o možných celosvětových hrozbách (ekologické katastrofy, válečné konflikty, ekonomická krize…)?