1. čtení
2 Sam 5,1-3

Všechny izraelské kmeny přišly k Davidovi do Hebronu a řekly: "Hle, jsem tvá kost a tvoje maso. Již dávno, když byl Saul králem nad námi, řídil jsi všechny záležitosti Izraele a Hospodin ti řekl: Ty budeš pást můj izraelský lid, ty budeš vládcem nad Izraelem." Přišli tedy všichni přední mužové do Hebronu a král David s nimi v Hebronu uzavřel smlouvu před Hospodinem, oni pak pomazali Davida za krále nad Izraelem.

Po skončených bojích mezi Davidem a vzdorovládci (Saulem a Išbošetem) se Izrael může dočkat ustálení vnitřní politické situace: David je konečně přijat jako král ode všech kmenů. Liturgické čtení se skládá ze dvou částí: první dva verše uvádějí důvody pro volbu Davida, třetí verš je pak souhrnnou zprávou o jeho uvedení do úřadu.

Je důležité si všimnout, že volba Davida se zakládala na dvou faktorech: na Hospodinově vyvolení (v. 2) a na uznání Davidových schopností ze strany lidu. Teologický a politický (demokratický) aspekt jsou tedy vzájemně propojeny.

Úryvek začíná zmínkou, že všechny izraelské kmeny přišly do Hebronu (tak liturgický překlad). Pravděpodobněji se však nejednalo o všechny kmeny, ale jen o jejich přední muže: příslušný hebr. výraz (šebet) může znamenat obojí, ale ve třetím verši, který je souhrnnou zprávou o celé události, čteme o "předních mužích".

Tito přední mužové poukazují na příbuzenský vztah mezi Davidem a Izraelem: to je smysl ustáleného spojení "jsme tvá kost a tvoje maso", který v jiných kontextech může označovat také smluvní nebo manželský vztah. David už předtím řídil všechny záležitosti Izraele, přesněji doslova "vyváděl a přiváděl Izraele" (tak i ekum. překlad): tento obrat znamená, že David vedl vojenské operace Izraelitů, byl zkrátka jejich vojenským vůdcem. Přední mužové v něm trochu viděli "skrytého mesiáše", protože jeho válečná tažení byla úspěšná. Kromě tohoto "uznání" ze strany lidu je tu především Hospodinovo slovo, které prohlašuje Davida za "pastýře". Ve starém Orientu byli takto označováni králové, političtí vůdcové (Ž 78,71; Jer 2,8; Ez 34,23) nebo i různá božstva (zřídkakdy se to používá o Hospodinu, avšak srovnej Ž 23,3; Iz 40,11; Iz 49,10).

David přijímá volbu a uzavírá smlouvu: jedná se asi o uložení povinností Izraelitům, anebo, ještě pravděpodobněji, o sliby či záruky Izraeli, to vše posvěcené přísahou před Hospodinem. Tato smlouva ještě neimplikuje skutečné sjednocení severní a jižní části (judské), ale spíš jakousi federaci dvou států "pod jednou hlavou" (2 Sam 20,1; 1 Kr 12,16).

Mezizpěv
Žl 121

Odpověď: Do domu Hospodinova půjdeme s radostí.

Zaradoval jsem se, když mi řekli:
"Do domu Hospodinova půjdeme!"
Už stojí naše nohy
v tvých branách, Jeruzaléme!

Tam vystupují kmeny,
kmeny Hospodinovy,
jak to zákon přikazuje Izraeli,
aby chválil Hospodinovo jméno.
Tam stojí soudní stolce,
stolce Davidova domu.

2. čtení
Kol 1,12-20

Bratři!
Děkujeme Bohu Otci, že vám dal účast na životě věřících ve světle. On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů. On je věrný obraz neviditelného Boha, prvorozený z celého tvorstva. V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný: ať už jsou to andělé při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti - všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. Kristus je dříve než všechno ostatní a všechno trvá v něm. A on je hlava těla, to je církve: on je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. Bůh totiž rozhodl, aby v něm sídlila plnost dokonalosti a že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví prolitou na kříži zjedná pokoj.

Druhé čtení má dvě části: verše 12-14 jsou vyznáním (opakuje se často osobní zájmeno "my", "nás"), zatímco verše 15-20 obsahují předpavlovský hymnus o Kristově svrchovanosti v celém vesmíru. Pohled na vykoupení zakoušené skrze osvobození od hříchů a "osvícení" (12-13) je pohnutkou pro oslavný chvalozpěv Kristu, původci této spásy. Hymnus můžeme rozdělit na verše 15-17 (Kristus jako svrchovaný Pán v díle stvoření) a 18-20 (Kristus jako Pán v díle vykoupení). Nejprve se Kristu přisuzují vlastnosti a činnosti specifické pro starozákonní zosobněnou Moudrost: jakožto obraz neviditelného Boha (Moudrost jako obraz Boží - viz Př 8,22; Mdr 7,25) Kristus zviditelňuje neviditelného, zviditelňuje Otcovu tvář. On je první a zároveň svrchovaný nad celým tvorstvem, protože je jejím Pánem. Všechny věci byly stvořeny v něm (on je jejich "živnou půdou"), skrze něho (on je jejich původcem) a pro něj (on je jejich cílem). Vše může existovat (v řečtině perfektum, které označuje děj započatý v minulosti a trvající) jen v něm: bez něj by se to rozložilo. Narážkou na blud v Kolosách (přeceňování andělů - Kol 2,18) je patrně zdůraznění, že všechny vesmírné mocnosti a panstva (od nejvyšších k nejnižším) jsou podřízeny Kristu (Kol 2,15.20).

Od 18. verše se pohled zaměřuje na dílo spásy. Kristus je hlavou církve: to znamená, že on má nad věřícími moc, oni pak jsou na něj plně odkázáni jako na původce života i síly. Vzkříšený Kristus je hlavou, začátkem (tj. prvorozeným) nového lidstva. Zatímco byla předtím zdůrazněna Kristova svrchovanost nad "prvním stvořením", nyní se podtrhuje jeho moc nad stvořením druhým, novým. Kristus má první místo ve všem. A důvod tohoto prvenství podává verš 19: v Kristu přebývá veškerá plnost, čili Boží duch, slovo, moudrost a sláva. Toto přebývání není dočasné, ale trvalé.

Poslední verš mluví o smíření, a to předpokládá určitou disharmonii, rozdělení ve stvoření. V Kristu se mohl obnovit původní Boží plán s tvorstvem, pod Kristovou hlavou se může vrátit harmonie a jednota mezi lidmi i v celém veškerenstvu.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Požehnaný, který přichází ve jménu Páně, požehnané království našeho otce Davida, které přichází. Aleluja.

Evangelium
Lk 23,35-43

Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: "Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený." Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!" Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král. Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" Druhý ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého." A dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." Odpověděl mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji."

Evangelní perikopa má dvě části: vysmívání Ukřižovaného (35-38) a rozmluva dvou zločinců s Kristem (39-43).

V první části má dva odlišné postoje: zatímco postoj lidu k Ukřižovanému je neutrální (23,35a: "lid stál a díval se"), členové velerady a vojáci se staví vůči němu nepřátelsky, posměvačsky. Náboženští vůdcové uznávají Kristovy nadpřirozené dary ("jiným pomohl") a vybízejí ho, aby využil svých obdarování k záchraně vlastního života: je tu narážka na pokušení na poušti (Lk 4,1-13: Kristus je vyzván k zázraku, a to "kvůli sobě" a pro sebe jako při ukřižování; i při té události se uvádí jako motivace údajné "mesiánské poslání": "jsi-li Syn Boží…", tj. Mesiáš). Kristus může zachránit sebe sama, ale nechce. Kromě narážky na pokušení pouště jsou tu i další dva podtexty:
1) protože je Ježíš uznán jako divotvůrce, výzva "ať pomůže sobě" má sarkastický nádech podobně jako přísloví "lékaři, uzdrav sám sebe" (Lk 4,23)
2) zpochybnění Ježíšova mesiáštví ("je-li Mesiáš") dává vytušit, že výzva předáků ("ať pomůže sobě") je žádostí o znamení ospravedlňující mesiánské poslání.

Po výsměchu členů velerady následuje posmívání ze strany římských vojáků. Lukáš nevysvětluje, proč Kristu podávají zředěné kyselé víno, běžně používané vojáky a rolníky jako osvěžující nápoj. Zatímco u Jana je to gesto soucitu (Jan 19,28n), zde je spíš projevem krutosti: trpícímu se tak prodlužuje utrpení (viz Ž 69,22, kde podání octu je výrazem nepřátelství). Vysmívání vojáků je podobný výsměchu předáků, ale soustřeďuje se na politický aspekt: Když jsi židovský král, zachraň sám sebe! Tato výzva je jakoby druhou vlnou pokušení. I samotný nadpis na kříži je výsměchem, jak potvrzuje kontext o posmívání a syntaktické spojení (řecké "de kai" - "totiž" spojuje velmi těsně s předcházející větou).

Druhá část vyprávění (39-43) je spjata s předcházející částí a tvoří vrchol perikopy: končí vysmívání a dochází k obratu, protože jeden ze zločinců vyznává Ježíšovu nevinnost a jeho královskou moc. Ježíš je tedy skutečně králem, i když ne v politickém smyslu; je skutečně Spasitelem, i když jinak, než člověk očekává. 

Potřetí zaznívá výzva "zachraň sebe" (i na poušti bylo trojí pokušení). Ježíš však očekává spásu od Boha, uvažuje jinak: "kdo ztratí svůj život, zachrání jej" (Lk 9,24). Nakonec Kristus přece jen odpověděl výzvě, kterou mu předložili: zachránil sebe i druhého člověka, avšak jinak než podle lidských představ. A Ježíš bourá i představu "kajícího zločince": ne "jednou" při nastolení Božího království v budoucnosti, ale "dnes" (srv. Lk 2,22; 4,21) bude spasen. "Po svém" tak Kristus zjevil Boží milosrdenství vůči ztracenému. Budoucností člověka je samotný Kristus: ráj není popsán v apokalyptických barvách, ale v existenciální perspektivě, jako společenství s Kristem ("budeš se mnou v ráji"), což připomíná pavlovské "být s Kristem" (1 Sol 4,17; Fil 1,23). Tento pohled na spásu "dnes" není popřením "vzkříšení z mrtvých" při druhém příchodu (Sk 23,6; 24,21).

K úvaze

Triumfalismus církve? Velikášství? Touha po moci? Tyto a podobné myšlenky by mohl navodit dnešní svátek "Krista Krále". Avšak samotné evangelium uvádí na pravou míru podstatu této slavnosti: žádná touha po moci, žádný triumfalismus. Oslavujeme totiž krále s korunou … trnovou. Krále bezmocného, posmívaného, opovrženého, slabého. Je skoro pochopitelné a logické, že většina stojících u kříže nemohla v něm rozpoznat Božího vyvoleného. Vždyť byl tak nevzhledný, že nikdo by po něm nedychtil, byl jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář (Iz 53,2-3): a takový že by byl ten vytoužený a úspěšný židovský král? Největší znalci Písma ho nerozpoznali, ti nejzbožnější, bezúhonní podle zákona ho zavrhli, jen jeden zločinec ho poznal. V člověku proklatém podle zákona ("proklet každý, kdo visí na kůlu" - Dt 21,23) poznal Božího vyvoleného! A ten zločinec, ačkoli nebyl žádným teologem nebo "světcem", poznal jednu velkou pravdu: Bůh zjevuje sebe "pod opačnou podobou". Zjevuje svou velikost v maličkosti, moc v bezmoci, sílu ve slabosti. Proč? Nebylo by jednodušší, kdyby se Bůh zjevil "jasně"? Bůh se v Kristu mohl zjevit jako "silný a mocný", který odstraňuje rázně a nekompromisně všechny nepřátele, který překonává všechna úskalí a nepodléhá žádné slabosti. Avšak takový Bůh by byl příliš velký… a budil by strach i zděšení. Ubohý člověk by nebyl schopný ho přijmout, navázat k němu vztah, protože by byl příliš velký a "nadlidský". Kristus nechtěl člověka přemoci a pohltit svojí mocí, ale přitáhnout ho k sobě. A věděl, že ho přitáhne právě skrze nepatrnost, bezmoc, slabost: jen tak člověka pomalými kroky přesvědčí, že se může přiblížit, že se nemusí bát. Kristus ukazuje svoji královskou důstojnost tím, že je služebníkem. Služebníkem až na kříž, kde slouží nejenom jednomu ztroskotanci, ale i celému množství dalších lidí. Slouží skutečně královsky tím, že uděluje milost: omilostňuje a zachraňuje před smrtí. Nemuselo být lehké pro toho zločince uvěřit tomu, že jiný "zoufalec", odsouzený k brzké smrti, je králem. A stejně tak nemusí být pro nás lehké uvěřit, že Kristus je králem i dnes: vždyť často můžeme vidět Krista spíš ukřižovaného než vzkříšeného, spíš poplivaného než oslaveného. Má tento slabý Kristus moc nás zachránit? Je skutečně "králem"? Je silnější než smrt? Než zoufalství a bezmoc kolem nás? Možná je lehké odpovědět na tyto otázky v tuto chvíli kladně, ale zkusme si na ně popravdě odpovědět tehdy, až budeme v úzkých, až nás Kristus "nebude zachraňovat", až budeme ponecháni napospas bezmoci: uvěříme i tehdy, že je Kristus králem? Králem "pro nás"?

K reflexi

1. Jak si představuji "Krista-Krále"?
2. Co to znamená pro můj běžný život?