Mnozí z nás rádi relaxují v přírodě. Jistě jste již udělali následující zkušenost: vydáte se na procházku lesem. Počasí vám přeje, cesta je pohodlná, les voní a zní zpěvem ptáků. Vy jste ale ponořeni do myšlenek, uzavřeni do sebe jako do sklepa, takže nic z té krásy nevnímáte. Když dojdete k cíli, nejste osvěženi, ale mentálně unaveni, v horším případě rozladěni. To proto, že se vám ty problémy, na které jste vyplýtvali celý čas procházky, stejně nepodařilo vyřešit. To člověk pak porozumí tomu, proč staří Otcové pouště nabádali k boji s myšlenkami – nejen s těmi vysloveně zlými, kterým říkáme pokušení, ale i s těmi zdánlivě neškodnými, avšak planými. A ty nám zaplní hlavu tak, že ztěžkne a oči neuvidí modrou oblohu.

A tu chápu naše předky, kteří se místo dovolené léto co léto vydávali na pouť, třeba k Panně Marii na Chlumku u Luže.Vyrazili z okolních vesnic, šli lesem a po polních cestách, modlili se a zpívali, zatímco jeden předzpívával krásné mariánské písně s hlubokými smysluplnými texty. Ty skleslé jeho hlas vždy znovu vytrhl z myšlenek, nasměroval mysl vzhůru a oči k obzoru, v očekávání, že už brzy položí své starosti k nohám Panny Marie. Příroda kolem dokola napomáhala tím, že prozařovala svou krásu do jejich duší. Srdce poskočilo, když se na konci cesty objevil Chlumský kostelík, majestátně stojící na kopečku. Pouť se tak stala rozhovorem s Bohem skrze zážitek skutečnosti: písněmi, zbožnými myšlenkami, společenstvím lidí i kontemplací přírody.

Z poutě se tak poutník vracel s novým elánem víry, jak ji vyjadřuje Žalm 119: „Prohlásil jsem za svůj úděl, Hospodine […] že budu střežit tvá slova. Lepší je pro mě zákon tvých úst než tisíce ve zlatě a stříbře. Ať se mi dostane tvého slitování, abych byl živ. Proto jsem si vyvolil všechna tvá nařízení, nenávidím každou falešnou cestu. Podivuhodná jsou tvá přikázání, proto je zachovává má duše.“

Co si člověk mohl pro svůj každodenní život víc přát, než pomoc Boží zvláště v rozlišování dobra a zla? Vyprosil si ji u Hospodina už král Šalamoun (1 Král 3,5.7-12): „Hospodin se zjevil Šalomounovi ve snu v noci. Bůh pravil: „Žádej si, co bych ti měl dát.“ Šalomoun řekl: „Dej svému služebníku chápavé srdce, jak... rozlišovat dobro a zlo?“ I řekl Bůh: „Poněvadž jsi žádal právě toto a nežádal sis dlouhý věk ani bohatství ani život svých nepřátel, ale přál sis chápat právo, hle – splním tvá slova. Dám ti moudré a prozíravé srdce...“ Chápavé, moudré a prozíravé srdce nesoudí podle vnějšku, ale hledá souvislosti a jejich hlubší vnitřní smysl. Ten není nikdy výsledkem jen logického uvažování – jak je tomu u matematice –, ale světlem - osvícením Ducha sv. „Tam, kde se s úsudkem rozumu sotva pohneme, dostane prostor Bůh- jeho shovívavá dobrota skrze naší důvěru.“ A tak začne fungovat naděje, bez níž se zoufalství nevyhneme. Boží dobrota pak rozdává své dary nečekaně, překvapivě a jakoby náhodou. Je to jako s pokladem, ukrytém v poli. „Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí.“ Je to také podobné „obchodníku, který hledá vzácné perly. A když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji“ (Mt 13,44-52).

Oráč i obchodník okamžitě rozeznají příležitost svého života, kterou by promarnili, kdyby se unášeli planými fantaziemi, místo aby uchopili novou realitu ve svém životě. Každý okamžik přítomnosti je tou novou realitou k uchopení, pravda pouze ve světle milosti. Ta skrývá v sobě závratné poklady Boží. Vidí je však jen kdo má nezatížené, vnímavé srdce, které dokáže vidět Boha i ve věcech nepříjemných a bolestných, ten, který s apoštolem Pavlem (Řím 8,28-30) zakusil, „že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému“. Toto „tajemství Božího království“ Bůh odhaluje nikoli velikým a moudrým, ale prostým a „maličkým“, tedy lidem nerozděleného srdce.

Zachovat si moudré, prozíravé a chápavé srdce vyžaduje opatrnost na to, čím ho plníme – rozlišovat ve světle Božího slova. Nejen mezi dobrem a zlem přirozené povahy, ale dokonce i mezi různými dobry volit to, co ode mne v ten který okamžik Bůh žádá. Nebeské království je totiž „podobné síti, která se spustí do moře a zahrne všechno možné. Když je plná, rybáři ji vytáhnou na břeh, posadí se, co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí.“

I my, jako ti rybáři, musíme rozlišovat a zbavovat se nejen špatných myšlenek, ale i těch zdánlivě neškodných, které ale „za nic nestojí“, vytvářejí totiž jen zdání dobra. Jsme dnes v reálném nebezpečí, nepoznat rozdíl mezi procházkou skutečným lesem a falešnou perlu - lesem na obrazovce. Přijdeme o všechno, a tu pravou, která mohla být naše, uvidíme jen ve výkladní skříni. Umět rozeznat pravou perlu, vyžaduje taky umět čekat, až dozraje čas poznání hodnoty věcí: čas vynést „věci nové i staré“.

Bože, od tebe je všechna síla a svatost, ty jsi ochránce všech, kdo v tebe doufají; skloň se k nám, dej nám správné poznání a veď nás, ať věcí stvořených užíváme tak, aby nás už nyní přiváděly k tomu, co je věčné. Prosíme o to skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista.

(autor neznámý, titulek redakce)