Oslavy, které se v mnoha ohledech připravovaly dlouho dopředu, započaly nenápadně a v tichosti již středeční mší svatou, které se účastnil jako obvykle jen malý kroužek farníků. Po mši následovala otcem Martinem vedená improvizovaná prosebná bohoslužba spojená s adorací svátostného Krista.
Veřejné zahájení oslav proběhlo na obecním úřadě, kde otec Martin představil pozoruhodnou pamětní publikaci o historii farnosti, doplněnou uměleckohistorickým popisem chrámu z pera kunsthistorika Bohdana Šedy a ozdobenou působivými fotografiemi jak soudobými, jejichž autorem je vydavatel publikace Štěpán Bartoš, tak i několika historickými. Příjemnými tóny známých barokních skladeb osvěžili atmosféru dusného letního podvečera houslista Libor Ježek za doprovodu varhaníka Jiřího Kožnara. V další z místností obecního úřadu bylo možné shlédnout výstavu dobových fotografií, jakožto ochutnávku větší výstavy, která byla naplánovaná na nedělní odpoledne.
Středobodem oslav, které se kryly s býšťským posvícením, byla zcela pochopitelně nedělní mše svatá. Přijel ji celebrovat msgr. Josef Kajnek, světící biskup královéhradecký za koncelebrace obou našich kněží - otce Milana i otce Martina. O liturgickou hudbu se postaral pražský vokální soubor Gontrassek pod vedením Jana Bati a varhaník Marek Čihař, jenž je varhaníkem baziliky sv. Markéty v Praze - Břevnově a zastupujícím varhaníkem v katedrále sv. Víta. Při mši zazněla díla franko-vlámského renesančního skladatele Josquina Despreze. Během mše v nezvykle zaplněném kostele natáčel Český rozhlas Pardubice materiál do svého pořadu Posvícení.
Zlatým hřebem oslav se stal velký podvečerní koncert, na který přijely účinkovat dva známé sbory z našeho kraje - pardubický VUS a chrudimský Salvátor - spolu se sólisty a instrumentalisty pardubické konzervatoře, všichni pod vedením sbormistra a dirigenta Tomáše Židka. Osobně soudím, že kdo si nechal tuto příležitost utéci, udělal velikou chybu. Hudba, kterou zde účinkující s obrovským nadšením a bravurní jistotou předvedli, spolu s bezprostřední atmosférou celé akce, poskytla hluboký zážitek penězi nezaplatitelný (zvláště, když vstup byl zcela zdarma) a lze se obávat, že podobné akce se v naší obci v blízké době nejspíš nedočkáme.
Dovolím si podělit se o dva osobní pocity, které si z celých oslav odnáším. Jak už to tak bývá, jeden je špatný, druhý dobrý. Tedy alespoň víceméně dobrý, a jím začnu. Naše farnost je přes veškerou svoji vyprahlost a oslabenost stále ještě schopná uspořádat velikou a krásnou oslavu, která může potěšit a oslovit i ostatní občany našich obcí. I když, pravda, s vypětím všech sil a za cenu stěží přiměřenou. Schopnost připravit a poskytnout na jedné straně však musí být komplementárně vyvážená schopností přijmout a ocenit na straně druhé. A právě tato druhá strana je mi zdrojem onoho špatného pocitu, který si z letošních oslav odnáším. Již z pohledu do obecenstva na představení knížky se dal vyčíst nepatrný zájem o kořeny obce u většiny našich obyvatel, vždyť jich přišlo jen pár. Ani početní síla posluchačstva nedělního koncertu příliš neukazuje na kulturní vyspělost dnešního obyvatelstva naší obce, vždyť velká část účastníků přijela z okolních farností.
Je však možné, že problém není v nedostatku kulturnosti nebo zájmu o historii. Zdá se totiž, že mnohé lidi odpuzuje vše, co je spojeno s kostelem a s církví. To dozajista souvisí s neblahým dědictvím minulého režimu a s jeho promyšlenou agresivní lživou proticírkevní a protináboženskou propagandou. Než však povzdechneme, že tak to je a nejde s tím nic dělat, zamysleme se každý sám nad sebou a nad svým svědectvím víry. Je totiž možné, že při bližším ohledání zjistíme, že toho pro vylepšení vztahu lidí k Církvi a k Bohu můžeme udělat víc než děláme. Kéž nám k tomu dopomáhá sám Všemohoucí Bůh.