Duše v očistci jsou hodny politování, byť si jsou svoji spásou jisty, neboť: Nemohou - jako je tomu na zemi - dosáhnout od Boha odpuštění konáním dobrých skutků, ale jen utrpením. Pro ně nastala noc, o níž praví Kristus: (Jan 9,4), "že nikdo nebude moci pracovat.“
Utrpení duší v očistci nepřináší zásluhy, t.j. za muka trpěná v očistci se jim nedostane odměny v nebi, kdežto lidem na zemi za trpělivé snášení útrap kyne věčná odměna. Po smrti už není příležitost ke konání dobrých skutků. Duše v očistci jsou na tom do jisté míry hůř než žebráci, protože ti mohou prosit bližního o pomoc, ale duše v očistci ne. Musí jen trpělivě a odevzdaně snášet očistu. Jen velmi zřídka je některé duši dovoleno, aby se zjevila na zemi a prosila o pomoc.
Katolická Církev se modlí za zemřelé v Kristu, za ty, kdo do ní náleželi. Při Mši svaté se modlí kněz: "...kteří nás předešli se znamením víry..."
K politování jsou proto duše těch, kteří nevěří v očistec, neboť jejich příbuzní na ně v modlitbách nevzpomínají, považujíc to za zbytečné. Je proto velmi záslužné, pamatujeme-li v modlitbách i na duše jinověrců, trpících v očistci. Mnohým duším v očistci se dostává útěchy od sv. andělů a především od Panny Marie.
Sv. Františka Římská praví, že anděl strážný vnuká také pozůstalým, aby se za duše zesnulých modlili a dávali za ně sloužit Mše svaté. I přímluvné modlitby věřících na zemi vlévají balzám do jejich utrpení a zkracují jim dobu trestu. Suaréz a jiní teologové učí, že andělé sdělují duším v očistci, kdo se za ně na zemi modlí.
Zvláštní radost pociťují duše, je-li některá z nich vykoupena a přijata do nebe. Ctih. K. Emmerichová praví:"Nelze vylíčit radost a útěchu, pociťovanou dušemi, které ještě zůstaly v očistci, je-li některá z nich vysvobozena." Zde již není místo pro závist, ale prožívá se opravdové "společenství svatých". Duše v očistci se radují i z toho, že nemohou již hřešit a že nepodléhají více pokušením. Jejich vůle je nyní shodná s vůlí Boží a snášejí proto své utrpení s velikou odevzdaností. A právě tím se liší toto místo od pekla, kde panuje jen zoufalství a kde se ozývají jen výbuchy vzteku a nenávisti.
Sv. Kateřina Janovská říká: "Vůle duší v očistci se úplně srovnává s vůlí Boží; nenazývají svá utrpení trestem a bolest nepovažují za trest. Klidně a odevzdaně se podrobují řízení Božímu, které berou na sebe z čisté lásky. Pokládají za důkaz velkého milosrdenství, že se mohou v očistci zbavit skvrn hříchů, s nimiž by nikdy nechtěly předstoupit před tvář Boží spravedlnosti... jejich touha patřit na tvář Boží je palčivější než žár očistného ohně."
Muka v očistci jsou nesrovnatelně těžší než trápení na zemi, čemuž v hloubi duše málo věříme, protože očistec neznáme z vlastní zkušenosti! Sv. Kateřina Janovská říká, že žádný jazyk nemůže popsat, co trpí duše v očistci, žádný člověk nemůže pochopit, co a jaký stav to je, být bez osobitné milosti Boha.
S každým z nás má Pán svoji vůli - svůj plán. Snažme se žít v posvěcující milosti a modleme se často za její poznání. Toto poznání je jednou z milostí, o kterou zapomínáme prosit.
V jednom ze zjevení sv. Kateřině Labouré měla Panna Maria na rukou prsteny s drahokamy, ze kterých vyzařovaly paprsky. Ty byly symbolem milostí, které Panna Maria rozdává těm, kteří o ně prosí. Sv. Kateřina si všimla, že z některých prstenů paprsky nevychází. Panna Maria jí vysvětlila: "Drahokamy, které nesvítí, představují milosti, o které lidé zapomínají prosit."
Trpí-li duše v očistci s příkladnou trpělivostí, lze důvod hledat hlavně v tom, že spatřily při soukromém soudu na okamžik Boha. V duši zůstává poznání velikosti Boží, je cele odevzdána do vůle Boží a nechce z očistce vyjít, dokud není dokonale čistá. I my, jsme-li pozváni do vybrané společnosti, oblékneme se čistě a upraveně. Nechceme se tam objevit v nevhodném oblečení. Tak je tomu i s dušemi v očistci. Rády se podrobují očištění, neboť nechtějí vstoupit do společnosti andělů a svatých ani s nejmenší poskvrnou.
Tridentský koncil stanovil, že duším v očistci lze pomáhat modlitbou věřících a hlavně Mší svatou: "Musíme chválit nekonečnou dobrotu Boží a vděčně ji slavit, neboť nám dovoluje, abychom činili zadost jeden za druhého."
Katoličtí křesťané na zemi tvoří s dušemi v očistci a se svatými v nebi jedinou velkou rodinu Boží: "Společenství svatých," neboť všichni její členové jsou křtem posvěceni, k svatosti povoláni a mnozí z nich již skutečně svatými jsou. Všechny údy tohoto obcování si vzájemně pomáhají. Proto můžeme my zde na zemi pomáhat duším v očistci modlitbou a dobrými skutky. Dobré skutky jsou podle sv. Cypriána výkupným za naše hříchy.
Jak mnoho pomáhá naše modlitba zemřelým se dočítáme v životě sv. Perpetuy, která zemřela r.202 v Kartágu jako mučednice. Ta měla ve vězení vidění, ve kterém spatřila svého sedmiletého bratra Diokrata na temném místě, pokrytého špínou a sténajícího. Jakmile procitla, začala se za něj vroucně modlit. Brzy jej opět spatřila ve snu, avšak již u pramene, z něhož mohl pít. Byl veselý, pouze ve tváři mu zbyla jizva. Tak bylo dáno světici na srozuměnou, jak velmi pomohla bratru svoji modlitbou. Pokud se týká modlitby, nehledí Bůh tak na její délku, jako na vroucnost. Pán Ježíš řekl sv. Gertrudě: "Jediné slovo pronesené ze srdce prospívá duším v očistci více než mnoho žalmů a modliteb roztržitě odříkávaných stejně tak, jako ušpiněnou ruku umyjeme lépe v málu vody důkladně ji drhnouc, než když ji jen poléváme sebe větším množstvím vody." I půst, protože vyžaduje větší oběť, je účinnější než modlitba. Duším v očistci lze pomáhat i získáváním odpustků. Jejich působnost však neplyne z rozvazující moci církve, jako je tomu u rozhřešení udělovaném při sv. zpovědi, ale jejich účinek je v tom, že církev prosí Boha, aby byl zemřelým milostiv pro přebytečné zásluhy Kristovy, Panny Marie a svatých. Je jisté, že Kristus svým utrpením a smrtí podal nebeskému Otci daleko větší zadostiučinění za hříchy lidí, než bylo třeba, než jsou tresty, které za hříchy zasluhují. Také Rodička Boží získala si svým utrpením mnoho zásluh, vždyť byla bez hříchu. A svatí podali Boží spravedlnosti kajícími skutky velké zadostiučinění. Tato všechna zadostiučinění, která nemohou u Boha upadnout v zapomenutí, tvoří duchovní poklad, který Ježíš svěřil sv. Petru a jeho nástupcům, aby jej spravovali a věřícím, kteří jsou toho hodni, rozdávali z něj smírné zásluhy jako náhradu za tresty, které si za hříchy zasloužili. Když církev udělí odpustky, zaplatí Bohu tolik, kolik hříšník za odpuštěné viny dluží. Naše "nedoplatky" za hříchy hradí církev "přeplatky" Ježíšovými. Nad zemřelými církev již moc nemá, může se pro ně dovolávat pouze Božího milosrdenství.
Duším v očistci můžeme především prospět, obětujeme-li za ně Mši svatou. Že Mše sv. zesnulým velmi pomáhá, se dočítáme v životě sv. Malachiáše, arcibiskupa v irském Armaghu, který zemřel 2.11.1148 v klášteře sv. Bernarda. Ten o tom píše: Když zemřela sestra sv. Malachiáše, obětoval za ni Mši sv. Pak uplynulo 40 dní, v nichž světec za ni nemohl Mši sv. sloužit. Tu se mu sestra náhle zjevila. Stála před vchodem do chrámu ve velmi zbědovaném stavu a naříkala, že se jí již 40 dní nedostalo útěchy. Hned druhý den za ni sv. Malachiáš obětoval Mši sv. Znovu se mu zjevila před kostelem v červeném šatě, ale již ne tak zbědovaná. Světec nyní obětoval za sestru další Mše sv. a brzy ji opět spatřil v bílém rouchu stojící uvnitř chrámu. Sv. Malachiáš pokračoval v obětování Mší sv. a vroucně se modlil za její duši. Konečně se mu zjevila ve třpytivém rouchu přímo před svatostánkem uprostřed zahalených postav, z čehož poznal, že byla přijata do nebe.
Mnozí lidé se mylně domnívají, že pozbudou svých zásluh, když je obětují někomu jinému, např. duším v očistci. Ve skutečnosti však nic neztrácí, ale naopak mají dvojnásobnou zásluhu, neboť jednak vykonali dobrý skutek a zároveň jeho obětováním vykonali skutek milosrdenství. Současně také získávají přátele v očistci a ti za ně budou jednou v nebi orodovat. Všimněme si slov sv. Tomáše: "Pokání za bližního konané je Bohu milejší, než když se kajeme za sebe." Ježíš hledí na almužnu, obětovanou za duše v očistci, jako by byla dána Jemu, neboť řekl: "Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili."
Sv. Gertrudě Ježíš zjevil, že vysvobozujeme-li duše z očistce, je mu to tak milé, jako bychom Jeho vysvobodili. Sv. František Saleský říká, že ten, kdo pomáhá duším v očistci, nejen zarmoucené těší, o nemocné pečuje, vězně ze žaláře vysvobozuje, i pohostinství prokazuje, když jim zjednává vstup do domu nebeského Otce. A současně nahé odívá, pečuje-li o to, aby se oděly rouchem nepomíjející slávy.
Není nic prospěšnějšího, neboť duše budou na nás za to jednou v nebi vděčně vzpomínat a neustále orodovat, aby nám Bůh udělil milosti, které potřebujeme, abychom stále v dobrém pokračovali.
Nelze na to pohlížet jako na nějaký obchod, ale musíme to prožít jako školu života - "společenství svatých." Neboť Mystické tělo Kristovo - Církev je jedna, která má 3 části, které nedílně patří k sobě, jak známe z Eucharistické modlitby: Církev putující: "Nás všechny, kdo přijímáme Jeho tělo a krev, naplň Jeho Svatým duchem, ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu, našem Pánu. Skrze Něho, ať se před Tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou..." Církev oslavenou (v nebi): "...abychom dostali dědictví s tvými vyvolenými: s nejsvětější Pannou a Bohorodičkou Marií, s tvými apoštoly a slavnými mučedníky..."
Církev očišťující se (v očistci): "...Přivítej ve svém království naše zemřelé bratry a sestry i všechny, kdo z tohoto světa odešli ve tvém přátelství. Splň naši naději, že s nimi budeme v tobě věčně žít a vidět tvou slávu..."
Proto se učme od Panny Marie prožívat toto společenství, jak o tom čteme v modré knize 28.1.84: "V Srdci mého Syna Ježíše a v hlubokém tajemství Nejsvětější Trojice se tvoří jediná realita, která spojuje v pravém společenství života přítomné, minulé a budoucí; církev, která triumfuje a raduje se v nebi, církev, která trpí a očišťuje se v očistci a církev, která ještě zápasí na pouti vaší ubohou zemí..."
Sv. Maxmilián Kolbe a podobně sv. Grignion řekli: "Ale je také pravda, že naše skutky, i kdyby byly "nejsvětější", nejsou bez poskvrny, a když je chceme obětovat Pánu Ježíši čisté a neposkvrněné, musíme je přímo nasměrovat k Neposkvrněné a dát Jí je, aby je Ona jako svůj majetek dala svému Synu. Naše skutky tak dostanou nekonečnou hodnotu skrze Ježíšovo Božství, a tak důstojně oslavíme Boha. Takto vyprosíme pro duše více a uděláme radost Panně Marii, která podle vůle svého Syna sestoupí pro duši do očistce a odtud ji přivede před Něj, který je velmi potěšen. Je to ukázka láskyplného společenství: Naše radost z dobrého skutku, radost Panny Marie, která našemu skutku dá velkou váhu a mnohé vyprosí, radost Ježíše z vysvobozené duše, radost samotné duše, radost duší, které se těší z vysvobození své sestry, radost svatých v nebi, radost Ježíše z obrácených hříšníků, za které se vysvobozená duše v nebi modlí... Úžasná série, která je možná jen v Božím společenství!
Učit prožívat společenství s dušemi v očistci se učila i sv. Faustyna. V roce 1926 měla toto vidění očistce: "Spatřila jsem svého strážného anděla, který mi nařídil, abych ho následovala. V jediném okamžiku jsem se octla v zakouřeném místě plném plamenů, kde se nalézalo množství trpících duší, které se horlivě modlily, ale bez účinnosti pro ně samotné; pomoci jim můžeme jen my. Plameny, které je pálily, se mě nedotkly. Můj strážný anděl mě neopustil ani na chvíli. Tázala jsem se oněch duší, co je jejich největším utrpením. Jednomyslně mi odpověděly, že je jím smutné toužení po Bohu. Viděla jsem, jak duše v očistci navštívila Svatá Panna. Nazývají ji "Mořská Hvězda". Přináší jim úlevu. Chtěla jsem s nimi ještě hovořit, ale můj strážný anděl mi už dal znamení k odchodu. Když jsme vycházeli z tohoto vězení bolestí, Bůh řekl: "Moje milosrdenství to nechce, ale moje spravedlnost to vyžaduje." Od této chvíle jsem s trpícími dušemi v užších vztazích."
Modlíme-li se za všechny duše v očistci, můžeme doufat, že Bůh přivlastní tuto modlitbu především našim příbuzným a přátelům. Dobré je, modlíme-li se za duše v očistci, aby ony orodovaly u Boha za obrácení hříšníků.
Kdo na zemi nezapomínal na duše v očistci, trpí sám v očistci jen velmi málo nebo dokonce vůbec. Dojde u Boha slitování, protože: "Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou."Tomu, kdo nezapomínal na duše v očistci se jednou spravedlivě přidělují zvláštním způsobem modlitby církve za zemřelé. Budou se za něj přimlouvat též duše, které z očistce vysvobodil. Duše v očistci zvláštním zjevením Božím vědí, co se děje na zemi, pokud jim to prospívá. Orodují za své dobrodince a přátele. Sv. farář Arský dokládá:"Kdybychom věděli, jakou moc mají tyto dobré duše v očistci nad Srdcem Božím, a kdybychom věděli, jakých milostí je možné získat jejich přímluvou, nezapomínali bychom tolik na ně." Sv. Kateřina Bolognská (+1463), jejíž neporušené tělo je v chrámě klarisek v Bologni, říká:"Čeho jsem dlouho nemohla dosíci vzýváním svatých v nebi, obdržela jsem často okamžitě, poprosila-li jsem o přímluvu u Boha dušičky."Býváme-li v tomto případě vyslyšeni, je to proto, že nám Bůh vyhověl pro svoji nezměrnou lásku k duším v očistci, které pomáháme vysvobozovat a pro naši snahu prožívatspolečenství.
Matka Boží zjevila sv. Brigitě toto: "Jsem matkou všech duší v očistci a proto mírním každou hodinu svými prosbami všechna muka, které si zasloužily za hříchy pozemského života."
"Ó jak je laskavá a dobrotivá Svatá Panna." volá sv. Vincenc Ferrerský, k těm, kdo trpí v očistci: "Protože od ní se jim dostává neustálé posily a osvěžení." Sv. Brigita zaslechla jednou, jak pravil Ježíš k Matce: "Tys matka má, tys matka milosrdenství, tys útěcha těch, kdo jsou v očistci!" A Svatá Panna sama řekla sv. Brigitě, že jako ubohého nemocného, jenž leží zarmoucen a opuštěn, potěší každé slovo účasti, tak jsou potěšeny duše v očistci, zaslechnou-li jen její jméno.

Kázání otce Milana ze dne 2.11.2014