1. čtení Hab 1,2-3;2,2-4
1,2 Jak
dlouho již volám o pomoc, Hospodine, - ty však neslyšíš; křičím k tobě:
„Násilí!“ - ty však nepomáháš. 3 Proč mi dáváš
hledět na bezpráví? Mám se dívat na soužení? Zpustošení a násilí je přede mnou,
povstávají hádky, rozléhá se svár. 2,2 Tu mně
Hospodin odpověděl a řekl: „Napiš vidění, vyryj ho zřetelně na desky, aby ho
mohl každý snadno přečíst. 3 Na určený čas totiž
ještě čeká vidění, spěje však k naplnění a nezklame. I když ještě prodlévá,
počkej na ně, neboť jistě se splní, nedá se zdržet. 4 Hle,
zahynul ten, kdo nebyl upřímný v duši, spravedlivý však bude žít pro svou
věrnost.“
Prorok, jehož působení můžeme klást do poslední třetiny 7. století, zde naříká
nad násilím a bezprávím uprostřed svého lidu. Bůh na tuto stížnost odpovídá
svým příslibem: Oproti tomu, co se nyní zdá očím, bude posledku žít
spravedlivý, který si uchoval věrnost.
Mezizpěv Žl 94 Kéž
byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!
Pojďme, jásejme Hospodinu, - oslavujme Skálu své
spásy, - předstupme před něho s chvalozpěvy - a písněmi mu zajásejme! *
Pojďme, padněme, klaňme se, - poklekněme před
svým tvůrcem, Hospodinem! - Neboť on je náš Bůh - a my jsme jeho lid, který pase, stádce
vedené jeho rukou. *
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: -
„Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, - jako tehdy v Masse na
poušti, - kde mě dráždili vaši otcové, - zkoušeli mě, ač viděli mé činy. *
2. čtení 2 Tim 1,6-8.13-14
Milovaný! 6 Vybízím
tě: oživ zase plamen Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou. 7 Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale (ducha)
síly, lásky a rozvážnosti!
8 Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho
Pána ani (se nestyď) za mě, že nosím kvůli němu pouta. Naopak: Bůh ti dej sílu,
abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. 13
Jako vzoru zdravé nauky se drž toho, cos ode mě slyšel, a měj přitom
víru a lásku v Kristu Ježíši. 14 Ten drahocenný,
(tobě) svěřený poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí.
Mladý Timotej,
sloužící v efezském společenství, je vybízen, aby
rozněcoval plamen Božího daru. To není povzbuzení k horlivé modlitbě, ale k
používání a uplatňování obdržených darů: proto následují konkrétní pokyny ke
službě. A proto také následuje ujištění, že Bůh nedal ducha bojácnosti (tj. ducha onoho špatného služebníka, který ze strachu
schoval svěřené hřivny – Mt 25,25), ale síly. Timotej
má hlásat evangelium přes veškeré obtíže a těžkosti, přes případné
demoralizující nálady vyvolané Pavlovým uvězněním. Timotej
má vzhlížet k svému „učiteli“: jako on má statečně „bojovat“, jako on se má
držet pravé nauky.
Zpěv před evangeliem
Aleluja. Slovo Páně trvá navěky; totiž
slovo evangelia, které vám bylo zvěstováno. Aleluja.
Evangelium Lk 17,5-10
5 Apoštolové prosili Pána: „Dej nám více víry!“ 6 Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a
řekli této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by
vás.
7 Když někdo z vás má služebníka, a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: 'Hned
pojď a sedni si ke stolu'? 8 Spíše mu přece
řekne: 'Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a
nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.' 9 Děkuje
snad potom tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? 10 Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo
přikázáno, řekněte: 'Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni
udělat.'“
Přirovnání o služebníku nemá moc společného s předchozími výroky o víře, jen
to, že opět ukazuje přiměřený postoj člověka vůči Kristu: je to postoj účinné
víry (v. 5-6) a nezištné služby (v. 7-10). Určitou potíž působí označení „neužiteční
služebníci“ (v. 10): lepší překlad je „jsme jen služebníci“ (tak liturgický a ekumenický překlad). Tito
služebníci jsou ve skutečnosti užiteční, avšak tato jejich užitečnost nemá být
příležitostí k vyžadování privilegií či milostí.
K hlubšímu porozumění textu
5
Ježíšova slova o pohoršení (17,1-3) a o
bratrském napomínání (17,3-4) vyvolávají prosbu
apoštolů: „Dej nám více víry“ (17,5). Tato
prosba nesouvisí přímo s předchozími slovy (takové
propojení by bylo násilné). Spíš se jedná (tak
jako v celém textu 17,1-10) o volně seřazené výroky o základních
postojích křesťanů.
6 Není
tak důležitá velikost, jako spíš pravdivost a ryzost víry, jakkoliv malé a
slabé (17,6 – hořčičné zrno bylo pověstné
„nepatrností“, ale zároveň silou a vitalitou v sobě ukrytou, moruše je přitom
velký strom). Ježíšova slova implikují, že víra může růst a nabývat
„bezmezné“ moci (to je obrazně vyjádřeno výrokem o
moruši). I Římanům 1,17 dosvědčuje růst víry („od víry k víře“).
7-10
Přirovnání o služebníku nemá moc společného s předchozími výroky o víře, jen
to, že opět ukazuje přiměřený postoj člověka vůči Kristu: je to postoj účinné
víry (v. 5-6) a nezištné služby (v. 7-10). Určitou potíž působí označení „neužiteční
služebníci“ (v. 10): lepší překlad je „jsme jen
služebníci“ (tak liturgický a ekumenický překlad).
Tito služebníci jsou ve skutečnosti užiteční, avšak tato jejich užitečnost nemá
být příležitostí k vyžadování privilegií či milostí.
Toto přirovnání ukazuje, že život podle evangelia je naší přirozenou
povinností, a ne „důvodem“ pro nároky a privilegia (pavlovsky řečeno: „Kde je chlouba? Je vyloučena!“, Řím
3,27). Pozitivněji řečeno toto přirovnání vykresluje nezištnou a
nesobeckou službu vůči Bohu: toto má být přirozeným a samozřejmým postojem
učedníků. Bezprostředně se toto týká naplnění předchozích výzev o vyvarování se
pohoršení (1-3), o odpuštění (3-4) a o víře (5-6).
Společné rysy prvního čtení a evangelia
Důležitost víry (Habakuk 2,4 „spravedlivý bude žít pro
svou věrnost“ se překládá v řecké Septuagintě „spravedlivý bude žít z víry“).
K úvaze
Jsme jen služebníci: tato věta by mohla vyvolat smutek a depresivní myšlenky,
že koneckonců naše služba Bohu je ceněna velmi málo, vždyť je přirovnána službě
otroků. A tyto úvahy by mohly dovést k otázkám: Jakou cenu má vlastně náš
život? Nesloužíme jen „nenasytnému tyranu“, který chce jen naši službu a
oddanost? Tyto myšlenky by nebyly zas tak nové, vyslovil je už Nietsche před 100 lety.
Především je nutné říct, že evangelium o „služebnících“ nás osvobozuje od
velikášství, od namyšlenosti, že jsme kdovíjaké hvězdy v Božích očích, protože
mu bezvýhradně sloužíme. Evangelium nás staví do „správné role“: naše služba
není darem Bohu, ale spíš povinností. Řečeno jinak: není to „laskavost“
projevená Bohu, ale nutnost. Tak jako je zcela přirozené a normální dýchat,
jíst, spát, mělo by být zcela normální sloužit Kristu. Není to „nadstandardním
příslušenstvím našeho života“, ale základním vybavením, přirozenou a
neodmyslitelnou součástí.
Potíž je v tom, že hřích převrátil náš vztah k Bohu: sloužit mu není pro nás
něčím „přirozeným“, ale „trochu výjimečným“. A pokud mu přece jen projevujeme
tu velkou laskavost, že mu sloužíme, tak si často o sobě myslíme, kdovíjak
nejsme skvělí: vždyť ostatní lidé přece tak nežijí nebo nekonají toho tolik pro
Boha. Někdy si v duchu myslíme (třeba podvědomě), že tato naše služba nám dává
zvláštní statut před Bohem, nárok na zvláštní milosti a privilegia. A tu Ježíš
přichází a boří tyto naše falešné představy, zámky postavené na písku: sloužit
Bohu není „milostí“, ale povinností. A Bůh nám není ničím povinen ani zavázán:
že však „odměňuje“ a bohatě dává, není z povinnosti, ale z milosti. Nemusel by
odměňovat naši službu, ale on ji chce odměnit. Protože je tak dobrý.
K reflexi
1. Boží odpověď je záhadná, zdánlivě nezapadá do kontextu: „spravedlivý
však bude žít pro svou věrnost“. Proč tato odpověď? Jak souvisí s „výkřikem
proroka“, který všude vidí násilí? (Přečti si první dvě kapitoly)
2. „Bůh ti nedal ducha strachu“ – tuto větu si připomínej, kdykoli budeš
propadávat zbytečnému strachu.
3. Nezakládáš si na tom, že sloužíš Bohu? Nevede tě to k namyšlenosti,
elitářství?