1. čtení 2
Král 5,14-17
14 Náman sestoupil k
Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a
byl čistý. 15 Náman se
vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: „Hle, už
vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého
služebníka.“ 16 Elizeus
odpověděl: „Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!“ Ačkoli na něj
naléhal, aby vzal, odepřel. 17 Náman pak řekl: „Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít
tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už
obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu.“
Oproti jiným Elíšovým zázrakům je toto uzdravení
vyvoláno něčím jiným než pouhou lidskou potřebou. Zázrak má jasný charakter
svědectví (v. 8: „ať pozná, že je v Izraeli prorok“):
přitom nezapomeňme, že Náman byl cizinec, Syřan.
Dalším důležitým prvkem vyprávění je Námanova
poslušnost: zprvu očekává něco spektakulárního (v. 11-12). Musí překonat toto lidské očekávání, aby
přijal cestu Boží, která je jiná než ta lidská, mnohem obyčejnější, ale přesto
účinná. Náman uposlechne a přijme uzdravení. Nezastaví
se však u zázraku jako takového: zázrak ho přivede k víře v Hospodina a k
vyznání. Svědectvím je i detail, že si odváží prsť ze země Hospodinovy: tehdy
bylo božstvo spojováno především s určitým územím.
Mezizpěv Žl 97
Hospodin zjevil svou spásu před
zraky pohanů.
Zpívejte Hospodinu píseň novou, - neboť učinil
podivuhodné věci. - Vítězství je dílem jeho
pravice, - jeho svatého ramene. *
Hospodin uvedl ve známost svou spásu, - před
zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. -
Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost - Izraelovu domu. *
Uzřely všechny končiny země - spásu našeho Boha.
- Jásejte Hospodinu, všechny země, - radujte se, plesejte a hrejte!
*
2. čtení 2 Tim 2,8-13
Milovaný! 8 Mysli na Ježíše Krista, Davidova
potomka, který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. 9 Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v
poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. 10 Proto
kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze
Krista Ježíše. 11 Tohle je jisté. Když jsme s
ním umřeli, budeme s ním také žít. 12 Když
vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když ho zapřeme, zapře také on nás. 13 Ale i když my jsme nevěrní, on zůstane věrný,
protože nemůže zapřít sám sebe.
Apoštol opět nabádá mladého Timoteje k věrnosti, a to
i v těžkostech. Aby důrazněji povzbudil k této vytrvalosti, uvádí jako příklad
vojáka, sportovce a zemědělce (předcházející verše 3-7):
i tito musí „zápasit“ a tvrdě se namáhat, aby dosáhli svého cíle. K těmto
příkladům přidává i vlastní svědectví: on sám trpí ve vězení kvůli Kristu. Timotej se má nechat inspirovat těmito příklady a kráčet
věrně za Kristem a s Kristem.
Zpěv před evangeliem
Aleluja.
Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu. Tak to Bůh po vás chce v Kristu .
… Ježíši. Aleluja.
Evangelium Lk 17,11-19
11 Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš Samařskem a Galilejí. 12 Když
přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát
opodál
Evangelium má mnoho styčných
bodů s prvním čtením: uzdravení malomocného, a to „na dálku“, uzdravený se
vrací, aby uznal Boží moc a projevil vděčnost (v obou
případech jsou to cizinci). V evangeliu Ježíš však převyšuje Elíšu: Kristus přináší nejen uzdravení, ale i spásu („tvá víra tě zachránila“). Perikopu bychom mohli
nazvat „příběh o vděčném Samaritánu“: důraz není totiž na uzdravení, ale na
odpovědi vděčnosti.
K hlubšímu porozumění textu
11-14 Ježíš je stále na cestě do Jeruzaléma. Na
své cestě vejde do jedné vesnice, kde mu vyjde naproti deset malomocných. V
tehdejším Izraeli mohli malomocní přebývat jen ve vyhrazených místech na
vesnicích. Podle nařízení z Lv 13,45n se nesměli přibližovat k lidem z kultických
důvodů: byli totiž nečistí. Tito malomocní oslovují Krista titulem „Mistře“ (řecky „epistates“), a
tímto titulem uznávají jeho autoritou. Na rozdíl od Lk
5,13n, Ježíš neuzdravuje, aby posléze vyslal ke kněžím, ale dává hned
příkaz se jim ukázat. Kněz měl úkol dotyčného zkoumat a prohlásit ho za
čistého: tím ho znovu přijímal do společenství. Malomocní jsou uzdraveni „na
cestě“. Líčení uzdravení je střízlivé: tím se klade do popředí, že poslušnost
Ježíšovu slovu přináší uzdravení.
15-19 Veršem 15 začíná
druhá část perikopy: jeden z uzdravených přichází poděkovat. Evangelista
nevyjevuje hned totožnost tohoto člověka: tím chce připravit „překvapení“.
Uzdravený se vrací ke Kristu, vzdává chválu Bohu a děkuje svému „dobrodinci“:
tak ukazuje, že v Kristu se setkává s Bohem. Na doplnění můžeme poznamenat, že
v Lukášově teologii je chvála takřka přirozenou reakcí na velké Boží činy (Lk 1,46; 10,21; 13,13; Sk 11,18). Chvála je radostnou
odpovědí na podivuhodné Kristovy činy. Prostrace je pak znamením hluboké úcty,
úcty vyhrazené jen Bohu. A najednou přichází „překvapení“: tento člověk je
Samaritán, cizinec! Toto označení dává vytušit, že ostatní byli příslušníky
židovského národa. Tento cizinec je předobrazem všech pohanů, kteří mají vírou
otevřenou cestu ke spáse. Víra tohoto Samaritána je mnohem víc než důvěra v
Ježíšovu moc (tuto „víru“ měli i ostatní malomocní):
je to víra, která navazuje živý a osobní vztah ke Kristu. Taková víra přináší
uzdravení neboli spásu v plnosti, protože se netýká jen určité oblasti (uzdravení z nemoci), ale člověka celého. Pro
Samaritána není Kristus jen divotvůrce, ale Emanuel, „Bůh s námi“.
Uzdravení deseti malomocných má jen jemnou návaznost na předcházející úryvky
17. kapitoly o „moci víry“ (17,5-6) a o
„služebnících“ (17,7-10). Právě víra, která
dokáže pohnout hory (17,6), dokáže vykonat ještě
větší zázrak: přinést spásu, záchranu („tvá víra tě
zachránila“ – 17,19).
Je zajímavé si všimnout, že v dalších vyprávěních o uzdravení malomocného (Mt 8,1-4; Mk 1,40-45; Lk 5,12-16)
je nařízení „jít a ukázat se knězi, jim na svědectví“. Jakákoliv zmínka o
díkůvzdání či chvále ze strany uzdraveného chybí a Ježíš nekárá tuto
nevděčnost. Avšak v našem textu Kristus vyjadřuje určité zklamání, že jenom
jeden vyslovil vděčnost. Proč tento rozdíl? Řešení nám poskytuje samotný
evangelista: klíč je skrytý v předcházejícím podobenstvím o služebnících.
Společné téma s podobenstvím o služebnících je správný postoj k Bohu: služebník
si nesmí nic nárokovat před Bohem, Bůh totiž není ničím povinen. Služebník nemá
očekávat zvláštní uznání ani projev přízně (uzdravení),
jako kdyby měl na to nárok. Boží dary nejsou samozřejmostí. Od Boha můžeme
očekávat jen nezasloužené dary: Bůh nedává své dary z povinnosti, ale z
milosti. A kde je milost, tam je i díkůvzdání a chvála. Z těch deseti
malomocných jen jeden pochopil tuto Boží logiku.
Společné rysy prvního čtení a evangelia Vděčnost
za dar uzdravení od malomocenství.
K úvaze
Evangelní perikopa je velmi zajímavá: všech deset začalo dobře, všech deset
projevilo víru v Krista, přijalo uzdravení, ale… jen jeden „došel „chvály“ od
Krista, jen jeden přijal spásu. Nemáme před sebou postoj nevíry či zatvrzelosti
vůči Kristu: tito nemocní se projevili jako zbožní a věřící, proto volali
„smiluj se nad námi, Mistře“. Tato víra mohla stačit k přijetí uzdravení, ale
ne k přijetí plnosti Kristova daru. Všichni projevili důvěru v Krista, ale jen
jeden dospěl ke skutečné a hluboké víře. Tito malomocní uvěřili v Krista jako
divotvůrce, ale jen jeden překročil tuto povrchní víru a objevil víru hlubší,
víru navazující osobní vztah ke Kristu. V tomto evangeliu máme tedy před sebou
dva rozdílné přístupy k Bohu: jeden neosobní, druhý osobní. Těch devět se
spokojilo s uzdravením, desátý šel dál: ke Kristu. U všech deseti malomocných
byly oči upřeny k uzdravení: u většiny zůstaly oči hledět na uzdravení, u
Samaritána se obrátily ke Kristu. Prvních devět přijalo uzdravení jako
„samozřejmost“, jen desátý dokázal žasnout nad „nesamozřejmostí“ daru a chválit
Boha za jeho mocný čin. U toho Samaritána bylo uzdravení jen odrazovým můstkem
k přijetí většího daru: k přijetí Krista. Jeden přijal plnost, ostatní jen
část. Všech deset zpočátku zůstávalo daleko od Krista: devět zůstalo „daleko“,
jeden přišel blízko. Devět zůstalo malo-mocných i po
uzdravení, ne-schopných přiblížit se ke Kristu (i když
už mohli, čili měli moc či schopnost jít k němu blízko), devátý se
chopil této nové šance a překonal odstup vůči Mistru.
Tyto dva rozdílné postoje jsou příznačné i pro nás věřící: navenek se všichni
projevujeme jako zbožní, všichni se modlíme. Ale jen někteří mají odvahu „jít
ke Kristu“, vyznávat ho, děkovat mu, navázat s ním osobní vztah. Mnozí se
spokojují jen s prosbou o vyřešení palčivých problémů. Ne že bychom neměli
prosit, naopak. Ale často tyto prosby končí… tou samotnou prosbou, ne děkováním
ani prohloubením víry. Až příliš často je Kristus jen nástrojem k vyřešení
našich problémů, jakýsi divotvůrce, jak tomu bylo i u těch malomocných.
Přistupujeme k němu jako k automatu: vhodíme minci (modlitbu)
a očekáváme zvolené zboží (vyslyšení prosby). A pak můžeme spokojeně odejít a
přijít k automatu znovu, až budeme potřebovat. Takový uživatelský postoj se
může vkrádat nejen do naší modlitby, ale i do našeho přístupu ke svátostem:
svátosti se mohou stát příležitostí k ukojení naší „zbožnosti“, k očištění od
špatného svědomí, k „vyprošení si potřebných milostí“. Ale Kristus je víc než pouhý
automat na vyřešení našich problémů: je to živá osoba. A jako živá osoba nabízí
víc než pouhé uzdravení či vyřešení toho či onoho průšvihu. A od nás očekává,
že k němu nebudeme přistupovat jako k automatu, ale jako k živé osobě. Očekává,
že jeho dary nás přivedou k vděčnosti, ke chvále, k prohloubení našeho vztahu s
ním. Necháme ho čekat ještě dlouho?
K reflexi
1. Jak se projevuje tvoje vděčnost?
2. „Ale i když my jsme nevěrní, on zůstane věrný“ – opakuj si tuto větu,
kdykoli si budeš uvědomovat, jak jsi nevěrný, sobecký, nevděčný.
3. V jakém postoji přistupuji ke Kristu: jako k „automatu“ či k živé osobě?
Jaký postoj převládá v mém životě modlitby: postoj prvních devíti malomocných
nebo toho Samaritána? Postoj vděčnosti či nevděku a samozřejmosti?