1. čtení Ex 17,8-13
8 Amalečané přitáhli a
bojovali s Izraelem v Refidim. 9 Mojžíš řekl Jozuovi: „Vyber si muže a zítra vyjdi bojovat s Amalečany, já se zatím postavím na vrchol pahorku s Boží
holí v ruce.“ 10 Jozue vykonal, co mu rozkázal
Mojžíš, a bojoval s Amalečany. Mojžíš, Árón a Chur však vystoupili na vrchol pahorku. 11 Když Mojžíš měl zdvižené ruce, vítězili Izraelité.
Když ruce spouštěl, vítězili Amalečané. 12 Ruce Mojžíšovy se však unavily, vzali tedy kámen,
položili pod něho a on se na něj posadil. Árón a Chur
podpírali jeho ruce, každý z jedné strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do
západu slunce. 13 Jozue porazil ostřím meče Amalečany a jejich válečné sbory.
Bitva v dolině Refidim
je popisována velmi stručně, hlavní pozornost se soustřeďuje spíš na Mojžíše.
Pokud držel ruce nahoře, Izrael vítězil: symbol zvednutých rukou naznačuje
napojení na Hospodina a přijetí síly od něj. Hospodin nakonec nově prokázal
věrnost svým vyvoleným, zastal se jich. Je důležité si všimnout, že Izrael
nezvítězil jen díky Mojžíšovi, ale i díky Jozuově vojsku: pasivita (stát na hoře před Hospodinem) se tak skloubila s aktivitou (bojovat v dolině). Izrael mohl slavit vítězství díky
spolupráci „rozmanitých druhů služeb“ přítomných v jeho středu.
Mezizpěv Žl
120 Pomoc
nám přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi.
Zvedám své oči k horám. - Odkud mi přijde pomoc?
- Pomoc mi přijde od Hospodina, - který učinil nebe i zemi. *
Nedá zakolísat tvé noze, - nebude dřímat tvůj
strážce. - Ano, nebude dřímat a spát - strážce Izraelův. *
Hospodin tě střeží, - Hospodin je tvým
ochráncem po tvé pravici. - Za dne ti slunce
neublíží, - ani měsíc v noci. *
Hospodin tě bude střežit ode všeho zlého, -
střežit bude tvou duši. - Hospodin bude střežit
tvůj odchod i příchod - nyní i navěky. *
2. čtení 2 Tim 3,14-4,2
Milovaný! 14 Drž se toho, čemu ses naučil a co
jsi přijal jako jisté. Víš přece, od koho ses tomu naučil! 15 Od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit
moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Krista Ježíše. 16 Všechno,
co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování,
k napravování a výchově ve spravedlnosti. 17 Tak
je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo. 4,1 Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem,
který bude soudit živé i mrtvé, (zapřísahám tě) při jeho slavném příchodu a
království: 2 Hlásej slovo! Přicházej s ním ať
je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a
znalostí nauky.
Tento text je
srozumitelnější na pozadí polemiky proti nauce „falešných učitelů“ působících
uvnitř církevní obce. Timotej má odolávat falešným
naukám věrností v předávaném učení, věrností Písmu. Taková věrnost nemá být jen
pasivní (pouhé vytrvání), ale i aktivní: Timotej
má s odvahou hlásat toto slovo, i když bude někdy nepříjemné.
Zpěv
před evangeliem Aleluja. Boží slovo je plné života a síly, a pronáší soud … i nad
nejvnitřnějšími myšlenkami a hnutími. Aleluja.
Evangelium Lk 18,1-8
1 Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství,
že je třeba stále se modlit a neochabovat: 2 „V
jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal.
3 Byla v tom městě i vdova, chodila k němu
a říkala: 'Zastaň se mě proti mému odpůrci!' 4 Ale
on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: 'I když se Boha nebojím a na lidi
nedám, 5 přece se té vdovy zastanu, protože mě
obtěžuje; jinak mě bude ustavičně trápit.' 6 “ A
Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce!
Podobenství evangelia (v. 2-5) je uvedeno krátkou vysvětlující poznámkou (je třeba stále se modlit a neochabovat) a končí to ponaučením (v. 6-8). Zatímco úvodní poznámka (18,1) má mám
pomoci k pochopení podobenství jako výzvy k vytrvalé modlitbě všeobecně, závěr položenou
otázkou silně varuje každého.
K
hlubšímu porozumění textu
V podobenství vystupují jen dvě postavy: soudce
a vdova. Soudce má rysy, které podrývají jakoukoli důvěru v něj: nebojí se Boha
a z lidí si nic nedělá. Je přesně takovým soudcem, jakým by neměl být. Když je
představena druhá postava podobenství, vdova bez žádného postavení ve
společnosti, je pak čtenář připraven na jasnou porážku spravedlnosti. A soudce
zpočátku splňuje toto očekávání: s kamennou tváří přijímá stížnost vdovy.
Nakonec však kapituluje pod „stálým tlakem“ oné bezbranné a chudé ženy.
Na první pohled je podobenství o soudci a vdově velmi podobné podobenství o
neodbytném příteli (Lk 11,5-8): opakuje se
stejné schéma „žádost-odmítnutí-vyhovění“.
Zdálo by se tedy, že jsou to dvě podobenství ve službě stejného poselství:
vytrvalosti v modlitbě. Při bližším pohledu však dojdeme ke zjištění, že
podobenství o soudci a vdově má specifičtější poselství. Předcházející stať
hovoří totiž o příchodu Syna člověka a toto téma se objevuje znovu v závěru
perikopy: „Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ (v. 8) Celé to podobenství má tedy jako rámec
eschatologické očekávání Syna člověka. Syn člověka je tím „soudcem“, který se
zastane svých vyvolených, trpících příkoří: prozatím otálí se jich ujmout,
podobně jako onen soudce. Jestliže „nespravedlivý soudce“ se nakonec zastal
chudé vdovy, tím spíš Syn člověka. Modlitba vyvolených (v.
1) nabývá tedy specifického obsahu: je to modlitba věřících zakoušejících
bezpráví a volajících o vysvobození (v. 7; podobenství
o neodbytném příteli oproti tomu mluví o všeobecné účinnosti vytrvalé modlitby).
Patrně se myslí na období pronásledování a zkoušky: obdobnou situaci a
„povzbuzení“ můžeme nacházet ve Skutcích (14,22 - Pavel
a Barnabáš posilovali učedníky a povzbuzovali je, aby
vytrvali ve víře; říkali jim: „Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do
Božího království“). Tato výzva k vytrvalosti se objeví znovu v 21,19 („Když vytrváte, získáte své životy“), opět v
kontextu o pronásledování a tříbení v poslední době.
Závěrem si můžeme uvést velmi podobný starozákonní úryvek, který trochu
komentuje evangelní perikopu. „Hospodin nenechá bez povšimnutí úpěnlivou prosbu
sirotka ani vdovu, když v nářku vylévá své srdce. Kdo slouží Hospodinu se
zalíbením, bude od něho přijat a jeho modlitba se dotkne samých oblaků.
Modlitba poníženého proniká oblaky, a neutiší se, dokud nedosáhne cíle. Když
nastane soužení, jeho slitování přijde včas jako dešťové mraky v době sucha.“ (Sir 35,14.16-17.24)
Společné rysy prvního čtení a evangelia - neodbytnost
modlitby
K úvaze
Únava z modlitby: kdo to neprožil? I na samotném
Mojžíši můžeme vidět, že je únavné mít stále zvednuté ruce (a obrazně řečeno oči) k Hospodinu. A naléhavé problémy
a těžkosti člověka ještě víc oslabují, demoralizují, podkopávají jeho důvěru v
Boží moc. Síla zla, někdy nezadržitelná, může znejisťovat
a vyvolat otázky: Co dělá teď Bůh? Co zmůžeme svými modlitbami? Není slabší
ponechán všanc násilí? A právě na tyto otázky dává odpověď evangelium. I tam se
hovoří o „nespravedlnosti“, o útlaku spravedlivého. Zprvu se zdá, že vítězí
široké lokty a nespravedlnost. Zlo má zkrátka navrch, je silnější, a stejný
dojem můžeme mít i my při sledování zpráv z televize či denního tisku. Ale
najednou přijde nečekaný zlom: chudá, bezbranná a bezvýznamná vdova se dovolá
svého práva. Čekal by to někdo? Asi ne, tím spíš, že onen soudce byl „mizera“ a
ta vdova neměla nic, čím se prosadit. Byla vydána všanc nespravedlnosti,
napospas silnějšímu. A jestliže onen
soudce nakonec vyhověl, tím spíš vyhoví Bůh prosbě spravedlivých! Jestliže nám
„nespravedlivým soudcům“ leží na srdci osud bezbranných a utlačených, jestliže
voláme po spravedlnosti, jestliže jsme pobouřeni nad zlem ve světě, tím spíš se
„znepokojuje“ nad světem jediný spravedlivý soudce, který miluje člověka víc
než my!
On však soudí jinak než my (nespravedliví).
My bychom rádi „všechno a hned“, rádi bychom rázně zakročili proti zlým. Bůh
však (a můžeme mu věřit, on do toho vidí lépe než my)
postupuje jinak. A to se nám někdy nelíbí, zvlášť tehdy, když na vlastní kůži
prožíváme bezpráví. Evangelium nám nenabízí lacinou a zkratkovitou cestu k
překonání nespravedlnosti protinásilím. Nabízí cestu
dlouhou, cestu vytrvalého volání k Hospodinu. Tento běh na dlouhou trať může
unavit tím spíš, že na cestě se vyskytují překážky: „zlí a nespravedliví“ nám
házejí klacky pod nohy, „vítězství“ zla v běžném životě podrývají naši víru v
Boží svrchovanou moc. A proto se na konci našeho evangelního úryvku objevuje
otázka: Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde? Řečeno jinak: nepřemohou
násilí a teror víru v Krista? Neoklamou nás a nepřesvědčí, že zlo je nakonec
silnější než Bůh? Odpověď na tyto otázky si každý člověk musí tvrdě narovnat ve
svědomí a „vybojovat“, zvlášť tváří v tvář bolestným událostem. Podobný boj o
spravedlnost podstoupil i ten jediný spravedlivý, Kristus Ježíš. I v jeho
případě se zdálo, že zlo a nespravedlnost byly silnější: a dokonce mohly slavit
vítězství, vždyť spravedlivý byl odsouzen k potupné smrti kříže. Nakonec však
triumfoval Vzkříšený…
Uvěříme, že Vzkříšený má stejnou moc i v našich životech, v tomto současném
světě?
K
reflexi
1. Je nějaká záležitost, za kterou se
vytrvale modlíš (i přes „porážky“, nezdárný průběh té „záležitosti“)?
2. Stalo se někdy, že by ses nechal „usměrňovat“ nějakým slovem z Písma?
3. Nakolik je moje víra v Ježíše „konkrétní“? Jsem schopen proměnit „špatné
zprávy“ v modlitbu ke Kristu?