1. čtení Sir
35,12-14.17-18
12 Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní
nikomu. 13 Není na straně proti chudákovi a
vyslyší modlitbu utištěného. 14 Nepohrdne
sirotkovou prosbou ani vdovou, když vylévá svou stížnost. Tíseň utlačeného se
skončí, křik ubohého se utiší. 17 Modlitba
chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. 18 Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě
a neobnoví právo.
Starý zákon kromě jiného utvrzuje v přesvědčení, že Bůh je
spravedlivý soudce: vůči člověku nebere falešné ohledy, nebere v potaz jeho
postavení ve společnosti. Bůh soudí zcela nestranně (na rozdíl od člověka). A tato spravedlnost nemůže „zavřít
uši“ před modlitbou slabších a utištěných. S přízní mocných a vlivných počítáme
pouze my, neboť máme nesnáze a potřebujeme od někudy čerpat. Ale Bůh je ve všem
úplně soběstačný, takže jeho vztah není ohýbán podle touhy k někomu, kdo
by mu ji mohl uspokojit. Je neovlivnitelný ničím, kromě vroucí pokorné modlitby
prosícího. Vždyť je nekonečně milosrdný
Mezizpěv Žl 33 Hle, ubožák zavolal a Hospodin
slyšel.
Ustavičně chci velebit Hospodina, - vždy
bude v mých ústech jeho chvála. - V Hospodinu
nechť se chlubí moje duše, - ať to slyší pokorní
a radují se. *
Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, - aby
vyhladil ze země vzpomínku na ně. - Spravedliví
volali a Hospodin slyšel, - vysvobodil je z
každé jejich tísně. *
Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, - na
duchu zlomené zachraňuje. - Hospodin zachraňuje
duše svých služebníků, - nebudou pykat, kdo se k
němu utíkají. *
2. čtení 2 Tim 4,6-8.16-18
Milovaný! 6 Já
už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. 7 Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru
jsem uchoval. 8 Teď mě už jen čeká věnec
spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně;
stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod. 16 Při mé první obhajobě nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili.
Kéž je jim to odpuštěno! 17 Avšak Pán stál při
mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech
národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy. 18 Pán
mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď
sláva na věčné věky! Amen.
Pavel je už na sklonku svého života a před sebou vidí jen smrt: to však
nevyvolává pochmurné myšlenky ani strach. Spíš radostné vědomí, že dostane
„věnec spravedlnosti“ od Pána. Pavel totiž pevně spoléhá na Boží věrnost
zaslíbením: je si vědom, že bojoval až do konce, proto může očekávat věnec
vítěze. Uchoval víru i uprostřed nepříznivých okolností, ve vězení a před
soudem: nezapřel Krista, a proto může očekávat, že ani Kristus ho nezapře. A
vězení a výslech nejen že nepodlomily jeho víru, ale byly dokonce příležitostí
ke hlubokému svědectví hledajícím pravdu a k hlásání evangelia.
Zpěv před evangeliem Aleluja.
Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou a nás pověřil … kázáním o
tomto usmíření. Aleluja.
Evangelium Lk 18,9-14
9 Některým
lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali,
řekl Ježíš toto podobenství: 10 „Dva lidé šli do
chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník. 11 Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto:
'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci
nebo i jako tamhleten celník.
12 Postím se dvakrát za týden, odvádím
desátky ze všech svých příjmů.' 13 Celník však
zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v
prsa a říkal: 'Bože, buď milostiv mně hříšnému.' 14 Říkám
vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se
povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Zatímco podobenství o „služebnících“ („jsme jen
služebníci“, Lk 17,7-10) odkrývá nesprávný podhled vypočítavého křesťana
na Boha jako na našeho dlužníka za to, co všechno pro něj dělá, dnešní
podobenství ukazuje jinou úchylku: Boha zbytečného. Zbytečného v životě
některých soběstačných „duchovních lidí“. Zatímco podobenství o služebnících
varuje před postojem předkládání dlužního úpisu Bohu, jako by byl On něčím
dlužný vůči nám, toto čtení ukazuje, že někteří „zbožní“ lidé si vystačí svým
vlastním úsilím, nemusí Boha vůbec potřebovat: a přesto se dokonce i modlí!
Takže společné poselství obou úryvků je: všechno je milost, a to nejen že Bohem
jsme ospravedlnění na začátku naši duchovní cesty (podobenství
o farizeji a celníku), ale v celém průběhu duchovního života namáháme li
se, tak pro sebe spásu své duše, né kůli Bohu (podobenství o
služebnících, tj. o lidech už sloužících Bohu).
K hlubšímu porozumění textu
9-10 Už v tomto verši je jasné, že podobenství
není předně zaměřeno na modlitbu, ale spíš na správný postoj k Bohu a k druhým.
Vystupují opět farizej a celník, do očí bijící postavy tak často přítomné v
evangeliích.
Farizej zastupuje všechny ty, kteří díky své spravedlnosti a dobrým skutkům
důvěřují spíš v sebe než v Boha. Toto je potvrzeno také přesnějším překladem
slovesa „zakládali si na sobě“ (v. 9):
výstižněji by se to mělo tlumočit jako „spoléhali, důvěřovali v sebe“. Celník
ztělesňuje všechny ty, kteří nemají jinou oporu než před nimi stojícího Boha:
on je jejich milosrdný soudce a záchrana.
11-14 Tyto postavy jsou líčeny v protikladech:
- farizej stál, zatímco celník byl vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k
nebi, ale bil se v prsa. Tyto postoje jako takové samy o sobě nesvědčí o
špatném přístupu farizeje nebo o dobrém přístupu celníka: vždyť modlitba ve
stoje byla typická pro židovskou zbožnost, tedy byla „nezávadná“. Rozdíl je
spíš ve vnitřním postoji, který je zviditelněn postojem vnějším.
- Farizej si zakládal na své „zbožnosti“ a výkonech před Bohem, pohrdal druhými
(povyšoval se nad druhé: „nejsem jako ostatní lidé“,
použil pohrdavé označení „tamhleten celník“). Celník nevyjmenovává žádné
své „plusy“, jen jedno silně prožívané „minus“: jsem hříšný. Nenajdeme v jeho slovech žádné srovnání s druhými,
žádné pohrdání (ale ani pocity méněcennosti před
druhými).
Farizej děkuje: ne že by bylo špatné děkovat, ale on ve skutečnosti neděkuje.
Vždyť nevyjmenovává „Boží skutky“ (na rozdíl od Marie v
Magnifikat), ale skutky své: ten, kdo vykonal
velké věci, není Bůh, ale on sám. A tak jeho „děkuji ti“ je spíš zbožnou frází pro vlastný
sebeobdiv, protože ve skutečnosti od Boha nepřijal nic a nic od něj ani
nepotřebuje. Celník však Boha potřebuje, prosí o jeho milost, milosrdenství.
Farizej se povyšuje: před
Bohem, protože dokáže žít „pro Boha bez Boha“, a před druhými, jak je zřejmé z
jeho srovnání. Spravedlivý farizej zůstává paradoxně „neospravedlněn“ neboˇho
od Boha nežádá: a to si vlastně myslel, že je spravedlivý! Vlastní spokojnost
před očima jako závoj mu nedovoluje vidět pravdu o něm samotném,
z nadhledu z venčí. Oproti tomu nespravedlivý celník se stává spravedlivým
– ne svou dovedností dobře žít, ale odevzdaností do Boží milosti, ne svými
dobrými skutky, ale Božím dobrým skutkem. Vlastně onen celník vykonal jeden rozhodující
skutek: otevřel se pro skutek Boží, přijal jeho milost. Ten, kdo se ponížil
před Bohem (protože uznal, že ho potřebuje), je povýšen: je ospravedlněn, tj. stává
se spravedlivým jinak, je povýšen k novému přetvoření skrze Boha.
Na toto podobenství navazuje Ježíšovo setkání s dětmi a výrok „amen, pravím
vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde“ (19,15-17): díky předcházejícímu podobenství o
farizeji a celníkovi, přijmout království Boží jako dítě znamená nejen „ponížit
se, být malý, uznat svou malost před Bohem“ (tím
ponížením je u celníka uznání hříšnosti), ale také vyznat svoji
závislost na Bohu na jeho jednání v nás a pro nás. Jak vpustit Boha
dovnitř v celníkově modlitbě je ukázáno voláním „smiluj se“. Jen tak je možné
být ospravedlněn a oproštěn od sebe sama.
Kdo chce být „velký“ (protože
si vystačí se svojí samospravedlností a
samospasitelností jako onen farizeus), nemůže být spravedlivý, tj. „dobrý v
Božích očích“. Celník tak ukazuje, jak se stát spravedlivým a vejít do Božího
království. On nám ukazuje, co to znamená být dítětem.
Společné rysy prvního čtení a evangelia Vyslyšení modlitby chudého duchem, pokorného.
K úvaze
Je možné žít pro Boha bez Boha? Zřejmě ano, jak ukazuje i dnešní podobenství. A
což modlit se k Bohu bez Boha? To je také možné, opět potvrzeno dnešním
evangeliem. Ale daleko víc může zarážet zjištění, že třeba zrovna my se
nacházíme v takovém postoji: jsme aktivní křesťané, modlíme se… bez Boha!
Kolikrát v modlitbě děkujeme, ale ve skutečnosti přičítáme všechny „dary“ sobě
a své píli, takže by bylo pravdivější podat podobný výčet jako ten farizeus:
chodím do kostela, snažím se o dobrý a poctivý život… A není naše děkování v
duchu farizejském, když si v hloubi duše myslíme, že stejně si musíme vydobýt
všechno sami vlastními silami, takže tím dárcem není Bůh, ale my? A nebylo by
pak pravdivější říct: „Jsem skutečně dobrý“?!
A že takový postoj samospravedlnosti a
samospasitelnosti vede snadno k přezírání neaktivních křesťanů, neangažujících
se ve farnosti či v charitě, to není třeba dlouho rozvádět. Není jednoduché
skloubit poctivý život, v duchu věrnosti ke Kristu, s milosrdenstvím vůči
hříšným a nedokonalým. Ale takový postoj je možný právě tehdy, když si
nezakládáme na své dobré vizitce, když nespoléháme na své výkony, ale jsme si
vědomi, že na prvním místě „visíme na Bohu“, právě jako onen celník. Čili
prožíváme, že nemůžeme žít pro Boha bez Boha. Sv. Filip Neri
o sobě řekl, že bez Boha by byl schopný nejtěžších provinění. Není snadné dojít
k takovému poznání, protože předpokládá hluboké poznání sebe (svých skrytých a
třeba dřímajících hříšných sklonů) a Boží ochraňující moci. Možná bychom na to
mohli namítnout, že přece jenom Filip Neri byl světcem,
a tedy dostal mimořádný vhled do duchovních skutečností – ale my „prostí
věřící“? Nebyl však onen celník „prostým člověkem“, navíc duchovním outsiderem?
A pokud se třeba nedokážeme modlit v podobném kajícím duchu jako ten celník,
protože nejsme „tak hříšní“, tak můžeme aspoň volat „Bože, potřebuji tě“. A Bůh
shlédne na naši modlitbu, protože on se ujímá chudých a potřebných.
Jako dokreslení můžeme uvést úryvek od básníka a teologa Leclerca,
který vkládá do úst bratra Lva a sv. Františka následující dialog: jedná se o
fiktivní rozhovor, který je však věrný františkánské spiritualitě a evangeliu.
„Bůh“, řekl bratr Lev, „vyžaduje naše úsilí a věrnost.“
„Jistě“, odpověděl František. „Svatost však není seberealizací ani plností,
kterou si sami darujeme. Je to především prázdno, které objevujeme a přijímáme:
toto prázdno pak Bůh naplňuje v té míře, v jaké se otevíráme jeho plnosti. Naše
nicota, jak vidíš, se může stát prostorem, v kterém může Bůh tvořit.“ (É. Leclerc, Sagesse d’un pauvre, 114)
K reflexi
1. Jsi někdy takový „chudý“ („utlačený“)? Pak jsou tato slova pro tebe!
2. „S láskou čekat na Ježíšův příchod“ – co to pro tebe znamená?
3. Jsi celník nebo farizej? Modlíš se s postojem „potřebného“ (a obdarovaného),
anebo de facto „soběstačného“?