1. čtení
Dt 30,10-14

Mojžíš řekl lidu:
¹⁰„Budeš poslouchat hlas Hospodina, svého Boha, a zachovávat jeho příkazy a nařízení, to, co je napsáno v knize tohoto Zákona, a obrátíš se k Hospodinu, svému Bohu, celým srdcem a celou duší. ¹¹Neboť tento příkaz, který ti dnes ukládám, není pro tebe příliš nesnadný a není tak daleko od tebe. ¹²Není na nebi, že bys musel říkat: 'Kdopak nám vystoupí do nebe, aby nám ho snesl, oznámil, a my ho mohli zachovávat?' ¹³Není daleko za mořem, že bys musel říkat: 'Kdopak nám překročí moře, aby nám ho přinesl, oznámil, a my ho mohli zachovávat?' ¹⁴Vždyť je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat.“

Tyto verše jsou zakončením dlouhého výkladu zákona (12,1-27,26). Ve svém bezprostředním významu vypovídají, že slovo (tj. zákon) není skrytý, protože Bůh jej zjevil a prorok jej vložil do úst a do srdce bratří.

Mezizpěv
Žl 68

Odpověď: Hledejte, ubožáci, Hospodina a pookřejete v srdci.

Obracím se modlitbou k tobě, Hospodine,
v čas milosti, Bože!
Vyslyš mě ve své veliké lásce,
věrně mi pomoz!
Vyslyš mě, Hospodine, tvá láska je dobrotivá,
obrať se ke mně se svým nesmírným slitováním.

Já jsem ubohý a plný bolesti,
ať mě ochrání, Bože, tvá pomoc.
Písní budu slavit Boží jméno,
velebit je budu zpěvem chvály.

Neboť Bůh pomůže Siónu
a vystaví judská města:
Zdědí je potomci jeho služebníků,
budou tam sídlit, kdo milují jeho jméno.

2. čtení
Kol 1,15-20

¹⁵Ježíš Kristus je věrný obraz neviditelného Boha, prvorozený z celého tvorstva. ¹⁶V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný: ať už jsou to andělé při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti - všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. ¹⁷Kristus je dříve než všechno ostatní a všechno trvá v něm. ¹⁸A on je hlava těla, to je církve: on je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. ¹⁹Bůh totiž rozhodl, aby v něm sídlila plnost dokonalosti, ²⁰a že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví prolitou na kříži zjedná pokoj.

List vyjadřuje prvenství Ježíšovo: 1) v řádu stvoření, 2) v nadpřirozeném řádu „obnovení stvoření“. Ježíš je zrozený dřív než jakýkoli jiný tvor, jemu patří prvenství díky důstojnosti. A on je hlavou církve, protože jako první byl vzkříšen z mrtvých, v něm bylo všechno sjednoceno. Je těžké vysvětlit pojem „plnost“, který se může vztáhnout na plnost božství, nebo na plnost stvoření viditelného a neviditelného.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Tvá slova, Pane, jsou duch a jsou život; ty máš slova věčného života. Aleluja.

Evangelium
Lk 10,25-37

²⁵Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: „Mistře, co nám dělat, abych dostal věčný život?“ ²⁶Ježíš mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ ²⁷On odpověděl: „'Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe.'“ ²⁸Řekl mu: „Správně jsi odpověděl. To dělej, a budeš žít.“ ²⁹Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“ ³⁰Ježíš se ujal slova a řekl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. ³¹Náhodou šel tou cestou nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu. ³²Stejně i jeden levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. ³³Také jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. ³⁴Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho. ³⁵Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: 'Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.' ³⁶Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“ ³⁷On odpověděl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty!“

Ten, kdo se v tomto úryvku přibližuje ke Kristu, není dobře disponovaný. Pán jej odkazuje na to, co on už zná (je to zákoník): samotný zákon ukazuje to, co je třeba naplnit. Tento právník pak klade další otázku: „Kdo je můj bližní?“ A Ježíš neodpovídá na tuto otázku, ale na jinou, daleko důležitější: „Jak se staneš ty bližním?“

K hlubšímu porozumění textu

Jádrem perikopy není „největší přikázání“ (k tomu viz 31. neděli v mezidobí B), ale podobenství o milosrdném Samaritánu, proto se zaměříme na tento text. Přesněji řečeno se nejedná o podobenství v pravém slova smyslu, ale o vyprávění – příklad.

29 Jak chápat výraz „ospravedlnit se“? Učitel zákona chce ospravedlnit to, že položil otázku, na kterou znal odpověď. Jeho následující otázka („kdo je můj bližní?“) byla probírána v židovských školách. Snahou bylo vyložit místo z Lv 19,18 : „Budeš milovat bližního svého jako sebe sama“ (jako bližní byl chápán Izraelita a cizinec, který přebývá jako přistěhovalec v Izraeli). K této kontroverzní záležitosti Ježíš zaujme určitý postoj skrze obrazné vyprávění, a to způsobem zcela nečekaným.

30-32 Proč se kněz a levita vyhnuli tomu ubožákovi? Text o tom nic neříká. Jen se konstatuje holý fakt, bez uvedení motivace. Někdy se v komentářích uvádělo, že se kněz a levita vyhýbají ležícímu ubožákovi, aby se nestali obřadně nečistými (v případě, že by se dotkli mrtvoly). Toto vysvětlení neobstojí, protože oni nekráčeli do Jeruzaléma, nýbrž se právě vraceli odtamtud. Navíc v textu se neříká, že to byl člověk mrtvý, ale polomrtvý. Jiný výklad vycházel z toho, že zrovna kněz a levita se ukazují ve špatném světle: není snad text polemikou vůči kněžím a obětem? Ani toto neobstojí. Lukáš má velkou úctu k chrámu a kněžím (1,5-25; 5,14; 17,14; 24,53).

33-37 Tím, že zde vystupují „tři třídy“ (kněz, levita a Samaritán), se chce pravděpodobně zrcadlit a obměnit tehdejší běžné rozdělení na „kněze, levity a lid“. Záměnou „lid – Samaritán“ se vyvolává určité překvapení.
Samaritáni byli považováni za odpadlíky, byli pohrdáni a vyloučeni ze společenství Izraele. A právě tento odpadlík se zachová jako spravedlivý. Milosrdné počínání tohoto člověka se popisuje pomocí 14 sloves (dvakrát sedm – verše 33-35: sedmička je přitom číslo plnosti). A je zajímavé, že 7 sloves se vyskytuje v podobenství o milosrdném otci (Lk 15,20), aby se vyjádřilo rovněž plné přijetí (a jak Samaritán, tak i otec pojali lítost). Štědrost Samaritána je v příkrém kontrastu k netečnosti kněze a levity. Vyprávění se tedy vposledku točí kolem základního kontrastu „nic/všechno“.

Od bližního-objektu k bližnímu-subjektu
Od otázky „kdo je můj bližní?“ (kterému prokázat milosrdenství – bližní jako objekt) Ježíš přechází k jiné otázce: „Kdo se zachoval jako bližní?“ (bližní jako subjekt) A dále je zajímavé, že Ježíš nevstupuje do „hnidopišské“ diskuse o tom, komu prokázat milosrdenství a komu ne. Onen polomrtvý člověk není identifikován jako Izraelita, pohan nebo Samaritán.

Vědět a jednat
Tímto vyprávěním se uskutečňuje přechod od teoretické otázky („kdo je můj bližní“ – perspektiva abstraktní a „neangažovaná“, na rovině vědění) k praktické výzvě („jdi a jednej stejně tak“). Z roviny vědění jsme přešli na rovinu jednání. Učitel zákona očekával teoretické objasnění a místo toho se dočkal výzvy k angažovanosti. Láska k bližnímu je především angažovanost, otevřenost k druhému. „Kdo je můj bližní?“ – toto vyprávění mi říká, že bližního najdu na své cestě – a já budu (resp. nebudu) tím bližním. Perspektiva už není teoretická a statická, ale konkrétní a dynamická. Láska k bližnímu není „problémem“, který se má prodebatovat, ale hodnotou, která se má žít. Bližním se stanu tomu, kdo mě nejvíc potřebuje.

Společné rysy prvního čtení a evangelia

1) Obrácení k Hospodinu celým srdcem
2) Blízkost – Boží příkaz je „blízko“, věřící má být „blízkým“ potřebnému

K úvaze

Komu jsi ty bližní? Natolik budeš bližní, nakolik se druhému při-blížíš. A natolik nebudeš bližním, nakolik se druhému oddálíš, nakolik se mu budeš vyhýbat obloukem – podobně jako kněz či levita, protože máš cíl a nemůžeš se nechat „vyrušovat“ problémovým člověkem.

Ano, celý vtip je v tom, jestli „se zastavím na své cestě“ (ano, mám „důležité plány“, musím splnit to a to…) – nakloním se, skloním se k druhému, podívám se na jeho potřeby. Skoro nikdy však nepotkáváme takového „polomrtvého člověka“. Většinou se zdá, že lidé kolem jsou „pohodoví“. Avšak… mám-li odvahu „sejít ze své cesty“ a přiblížit se k druhému, jsem-li ochotný nebýt zahleděný jen do svých plánů a „pohledět“ (s láskou či soucitem jako ten pravý Samaritán – Kristus), pak objevím, že ten „vzdálený“ člověk (i když mi byl blízko, sdílel možná stejnou kancelář jako já…) není zdaleka tak „pohodový“ – má různá zranění, nemoci… Ale co s tím?

Vidět rány druhého, přiložit hojivý balzám (konkrétní pomoci, slova, vcítění se, modlitby)… tomu se budu učit postupně – čím víc budu zakoušet svoji zraněnost a nesoběstačnost, čím víc budu zakoušet solidaritu druhých nebo „Samaritána“ (skrze jiné lidi, nebo přímo – skrze svátosti, modlitbu, Boží slovo), tak tím víc budu schopný být Samaritánem pro druhé (skrze svá zranění uzdravovat zranění druhých). Vždyť… když jsem viděl Samaritána, mohu ho napodobit.

A tak dnešní evangelium ukrývá dva rozměry – přiznat, že i já jsem někdy tím „polomrtvým“, ležícím (bez chuti jít dál, bez odvahy a naděje, sužovaný strachem a stísněný černými myšlenkami), který potřebuje Samaritána – bližního, Krista. Zároveň však… být Samaritánem pro druhé, přiblížit se jim… tak jako se k tobě přiblížil Ježíš. A právě skrze tuto samaritánskou službu druhým budeš zakoušet, jak se uzdravují tvá zranění, jak se „neviditelná ruka“ dotýká tebe samotného a léčí tě. Protože pokud jsi bližním, pak skrze tebe jedná i Samaritán, který léčí „potřebného“ a… tebe samotného.

K reflexi

1. Co to pro tebe znamená, že Boží slovo je blízko?
2. Velmi hutná slova, která se nedají vstřebat jednorázově – proto si je pomalu čti, domýšlej jejich obsah… a přejdi ke chvále: „Ježíši, ty jsi veliký…“.
3. Pros o pohotovost a ochotu přiblížit se tomu, kdo je na tvé cestě. Pros o otevřené oči, abys viděl rány druhých.