Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
1. neděle postní B / Neboj se divoké zvěře! (A.Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
01.03.2009 09:31:34

1. čtení
Gn 9,8-15

8Toto řekl Bůh Noemovi i jeho synům: 9"Uzavírám smlouvu s vámi i s vašimi potomky, 10se všemi živými tvory u vás: s ptáky, s veškerou krotkou i divokou zvěří země, se vším, co vyšlo z archy, se všemi živočichy země. 11Uzavírám s vámi smlouvu: Nic, co má tělo, nebude už zahubeno vodou potopy, už nepřijde potopa, aby zpustošila zemi." 12Bůh dodal:
"Toto je znamení smlouvy,
které zřizuji mezi sebou a vámi
i mezi každým tvorem u vás
na budoucí pokolení:
13Kladu do mraků svou duhu
a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi.
14Když nakupím nad zemí mraky
a v mracích se objeví duha,
15vzpomenu si na svoji smlouvu,
která je mezi mnou a vámi
a mezi každým živým tvorem, který má tělo.
Voda už nevzroste k potopě,
aby zahubila každé tělo."

Úryvek je součástí tzv. "prehistorie" světa (Gn 1-11) pojednávající o prvopočátcích lidstva. Po pádu do hříchu lidé propadávají stále víc svévoli. Této lavině hříchu učiní přítrž potopa, která je tak předobrazem očišťujících vod křtu. Bůh pak dává pocítit nově svoji blízkost: uzavírá smlouvu s celým tvorstvem. Tato smlouva je ve skutečnosti jednostranným Božím závazkem, čistým darem bez žádných požadavků na člověka. Obsahem smlouvy je příslib, že na zemi už nebude potopa - a tento příslib je dotvrzen dalším darem, znamením duhy.

Mezizpěv
Žl 24

Odpověď: Všechno tvé jednání, Hospodine, je láska a věrnost pro ty, kdo plní tvou smlouvu.

Ukaž mi své cesty, Hospodine,
a pouč mě o svých stezkách.
Veď mě ve své pravdě a uč mě,
neboť ty jsi Bůh, můj spasitel.

Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování,
na své milosrdenství, které trvá věčně.
Pamatuj na mě ve svém milosrdenství
pro svou dobrotivost, Hospodine! 

Hospodin je dobrý a dokonalý,
proto ukazuje hříšníkům cestu.
Pokorné vede k správnému jednání,
pokorné učí své cestě.

2. čtení
1 Petr 3,18-22

Milovaní! 18Kristus jednou vytrpěl smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. 19V tom duchu šel a přinesl zprávu duším uvězněným. 20Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu. 21Voda, která (tehdy byla) předobrazením křtu, i vám nyní přináší spásu. Ne že by (křest) smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám, aby bylo čisté naše svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše Krista. 22On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly.

Autor chce svým listem povzbudit a posílit pronásledované křesťany, kteří zakouší podobný úděl jako samotný Ježíš. Před jejich oči se proto staví příklad Kristova utrpení, které má být pro ně posilou a zdrojem vytrvalosti. Vždyť Kristovo utrpení i smrt jsou pramenem smíření, čistého svědomí, spásy, tj. nového života v Duchu. Tyto dary se zpřítomňují křtem.

Spása má univerzální rozměr a není ohraničená ani časem, ani prostorem, a proto Kristus přináší své evangelium duším v "podsvětí", které za dnů Noema odmítly poslušnost Bohu. Tehdy Bůh "shovívavě vyčkával" a poskytoval čas k obrácení. Tím se však jeho milosrdenství nevyčerpalo: sám Ježíš nově nabízí život, a to v plnosti.

Zpěv před evangeliem

Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.

Evangelium
Mk 1,12-15

12Duch vyvedl Ježíše na poušť. 13Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili.

14Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: 15"Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se věřte evangeliu."

V osobě Ježíše Krista skutečně přichází Boží království. To se ukazuje nově nastolenou harmonií mezi člověkem a "divokými zvířaty", podobně jako v ráji (Gn 2; Iz 11). Nový Adam přináší pokoj a soulad narušený hříchem starého Adama. Přemáhá "království satana", a tak může přinášet "Boží království". Boží vláda, čili Boží přítomnost v moci a síle, je teď mimořádným způsobem blízko lidem. Klíčem ke vstupu do tohoto království pokoje je obrácení. Takové obrácení znamená obrat od sebe k Bohu, od sebedůvěry k víře v Ježíše Krista, od vlastních cest k cestám evangelia.

K hlubšímu porozumění textu

12 Po křtu v Jordánu Ježíš je "pod mocí Ducha", který má kontrolu nad jeho životem a vede ho "svou silou" (jak nám napovídá silné sloveso "zapudil", "vyhnal" - nemáme to však chápat jako "donucení"). Duch vede Krista na poušť, ne "do pokušení". Patrně se jedná o poušť judskou, kde působil Jan Křtitel. Kromě toho nesmíme zapomenout, že poušť je místem Božího osvobozujícího příchodu, zkoušky v poslední době, místem přebývání Satana a divokých zvířat.

13 Číslo 40 je častým symbolem plnosti. Vyskytuje se převážně jako časové určení: potopa (40 dní), zkouška na poušti (40 let), Mojžíšovo přebývání na hoře (40 dní), Eliášův útěk bez jídla (40 dní). V těchto případech je vždycky přítomné téma postu a/nebo odkázanost na Boží prozřetelnost. Marek se nezmiňuje o Ježíšově postu, ale o službě andělů, takže období strávené na poušti je odkázané na moc Ducha a prozřetelnost Boží (uskutečněnou skrze anděly).

Ježíš je pokoušen od Satana (toto semitské jméno znamená "nepřítel"). Nemluví se o "výsledku boje", i když se implicitně předpokládá Ježíšovo vítězství. Zatímco pokušení u Matouše a Lukáše navazuje na Izraelovo putování pouští, Marek zasazuje své vyprávění spíš do ráje, jak napovídá zmínka o divoké zvěři a andělech.

Divoká zvířata činí z pouště ještě více prostředí člověku nebezpečné. Po pádu do hříchu představují pro člověka nepřátelskou sílu. Avšak Markova formulace, "Ježíš přebýval spolu s divokými zvířaty", naznačuje pokojné soužití. Takový vztah se nalézá jen na začátku stvoření (před pádem do hříchu). Nacházíme tedy obraz znovuobnoveného stvoření na konci časů, jakýsi "návrat do původního ráje". Duch, který Ježíše vyvedl na poušť, ho nechal dospět do ráje! A on, Ježíš, jej neprohrál podruhé. Motiv "návrat do ráje" může být o to víc podepřen stejným slovesem "zapudil" (v řečtině): podle Gen 3,24 Adam a Eva byli po hříchu zapuzeni z ráje, a nyní Kristus je do ráje "znovu" zapuzen.

Markův text nás navádí k typologii Adam-Kristus (Adam předobraz Krista). Jak Adam, tak Kristus byli pokoušeni právě tehdy, když přebývali pokojně se zvířaty. Zatímco Satanovo pokušení a vítězství nad Adamem znamenaly vzájemné nepřátelství ve stvoření, vítězství Ježíše, nového Adama, znamená smíření a obnovení narušených vztahů. Tato typologie je ještě víc podepřena zmínkou o sloužících andělech, kteří pečovali i o Adama a Evu v ráji (tak podle některých židovských pramenů). Andělé se starali i o Eliáše během jeho čtyřicetidenního putování (1 Kr 19,1-8).

Motiv "obnoveného ráje" odlišuje Markovo podání od Matoušova a Lukášova (tam motiv exodu, paralela mezi Izraelem a Ježíšem-Novým Izraelem). Navíc, na rozdíl od ostatních dvou synoptiků (Matouše a Lukáše), Marek přidává zmínku o pokoušení od Satana takřka mimochodem jako dodatek, soustřeďujíc se přitom spíš na pobývání na poušti. Možná se navazuje na Izajášův motiv "připravte na poušti cestu Pánu" (Iz 40,3), motiv převzatý na začátku evangelia (Mk 1,3-4: Jan Křtitel jako hlas volající na poušti). Anebo se navazuje na motiv "obnoveného ráje", charakterizující "poslední časy" (eschatologickou dobu) u Izajáše (11,6: "Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit."; 32,15-16: "Až bude na nás vylit z výše duch, poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa. I na poušti bude přebývat právo a v sadu se usídlí spravedlnost.").

Nový Adam přišel, je na úsvitu nové stvoření. Zatímco událost křtu nám představuje Ježíše jako milovaného Syna, úryvek o přebývání na poušti jej ukazuje jako nového člověka, díky kterému stvoření nachází svůj řád a harmonii. Ze sledu úryvků "o křtu" a "o pokušení na poušti" nám vysvítá i pareneze (ponaučení): katechumen (křesťan) nemá ztratit ze zřetele, že i po křtu zažije pokušení, která ho budou odvádět od započaté cesty.

14 Ježíš začíná své působení poté, co Jan Křtitel "opouští scénu". Jeho uvěznění je v řečtině vyjádřeno slovesem "být vydán" - stejné sloveso se používá pro označení Ježíšova utrpení, jeho "vydání do rukou lidí" (9,31; 10,33; 14,41). Mezi jejich osudy vidíme tedy určitou paralelu.

Evangelium Boží (evangelium - "radostná, dobrá zpráva") zde znamená "evangelium o Bohu", o jeho kralování - jak nám napovídá následující verš 15.

15 Díky tomu, že se naplnil čas, je už teď přítomné Boží království - mocná Boží přítomnost, která přináší svobodu a život. Nadešel tedy "zvláštní čas", "kairos" určený Bohem. Nastává nová epocha v historii lidstva: Hodina udeřila! Není důvod čekat na něco "dalšího", mimořádného.

V Kristu se naplňuje Iz 52,7: "Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: "Tvůj Bůh kraluje!". Ježíš je ten dlouho očekávaný posel, který hlásá dobré poselství o tom, že Bůh kraluje - Bůh vzal život Izraele (a potažmo všech lidí) do svých rukou. Už nebude panovat "Zlý, nemoc, smrt", ale Bůh. "Bůh kraluje" tedy znamená, že vládcem je Bůh - a jakožto vládce je také vysvoboditel, dárce života. Toto království se přiblížilo - dosud však nezazářilo ve své skvělosti (viz podobenství o růstu království, kap. 4). Je přítomné už teď, avšak skrytě: proto je třeba uvěřit v jeho přítomnost, jak vybízí v. 14.

"Změňte smýšlení a věřte dobré zprávě!"

Evangelium - tím se zde míní "naplnění času" a "přítomnost Božího království" (předchozí věta). Indikativ (oznamovací způsob - naplnil se čas a přiblížilo se Boží království) zahrnuje imperativ (rozkazovací způsob - obraťte se a věřte evangeliu). Indikativ Božího daru vyzývá k odpovědi, k přiměřenému životnímu postoji. Ježíš volá k obrácení, protože království je už tady (podobně i hlásání apoštolů - 6,12).

"Obraťte se", doslova "změňte smýšlení", neznamená "polepšete se" (Petrů), ani "vraťte se k Bohu" (v duchu starozákonního obrácení). "Změna smýšlení" tkví v tom, že je třeba zaměnit "smýšlení starého člověka" smýšlením evangelia, obsahem Ježíšovy zvěsti, ujištěním o Boží zachraňující přítomnosti. Proto "změňte smýšlení" je upřesněno výzvou "věřte evangeliu". Staré smýšlení se má nahradit novým, evangelním (evangelium je v prvé řadě "ujištěním" o Boží mocné přítomnosti, posléze však také kerygmatem o Ježíšově smrti i vzkříšení, učením o životním stylu křesťana). Avšak přijmout evangelní smýšlení je možné jen vírou: proto "věřte evangeliu". Toto smýšlení se má pak projevit i navenek. Obrácení je i přiblížením se k Bohu, odpověď na Boží přicházení, Boží blízkost. Není to však návrat k Bohu ve smyslu návratu k opuštěné smlouvě (tak ve SZ), ale "přilnutí k něčemu novému", k "novému Božímu příchodu", k evangeliu.

Motivací obrácení není "hrozící trest", ale Boží dobrota, zachraňující Boží přítomnost (= Boží království je blízko).

Společné rysy čtení a evangelia

V 1. a 2. čtení vstupuje do popředí motiv vody očišťující od hříchu: potopa je tak předobrazem křtu.

Evangelium (na první postní neděli všech tří cyklů) líčí Ježíšovo pokušení na poušti.

K úvaze

Štíři, jedovatí hadi, divoké šelmy - taková setkání mohou zpestřit naše putování po pouštních oblastech. Jsou tam zvířata agresivní, lačná, nelítostná, "řvavá". Komu by se nepodlomila kolena při pohledu na jejich otevřené chřtány? A kdo by se nechvěl před jedovatým hadem? Vydat se do pouště sami předpokládá velkou statečnost … anebo bláznovství. Anebo - je možné zvolit jinou variantu, vybrat si schopného a vybaveného průvodce. S ním se člověk neztratí a nemusí se tak obávat nečekaných překvapení.

A tuto variantu zvolil Ježíš. Nevydal se sám, vybral si průvodce - ba spíš naopak… Ježíše si vyhlédl nejprve průvodce, který ho pak do pouště zavedl. Průvodce s velkým "p", Duch Boží.
Ježíšův model je "schůdný" i pro nás. To znamená, že bychom se měli vydat na Saharu či na arabskou poušť? To těžko. Ani to zrovna neznamená, že bychom se měli uchýlit na nějaké opuštěné místo. I tak však platí, že každý se má vydat na poušť - přinejmenším (a tím spíš) na prahu postního období.

Jaká je to tedy tato záhadná poušť? To je to místo, kde je každý z nás opravdu sám před Bohem (a před sebou) - zrovna jako na poušti. Místo, kde jsou také divoké šelmy. Ale zároveň prostor, kde je možné zažít Boží zásah, jeho blízkost (Kristus to zažil skrze anděly). Jistě není těžké vystopovat, že se jedná o poušť našeho nitra.

Jít do takové pouště není o mnoho snazší, než se vydat na opravdovou poušť. Proč? Vždyť je nám bližší jít do města, mezi lidi, "na tržiště". Ale už samotný nápad sestoupit do vlastní pouště je pro někoho skličující (není příjemnější zapnout televizi či rádio, aby člověk zapomněl na vlastní pustinu?). Co tam můžeme očekávat? Prázdnotu, samotu, pusto, sucho bez kapky životodárné vody. A navíc ty nebezpečné šelmy! Jsou to šelmy našich neochočených sklonů: agrese (vůči sobě či druhým - hněv, neodpuštění, pomstychtivost, nesnášenlivost), neukojená lačnost (po jídle či "okouzlující technice", po stále nových "vzrušeních", po úspěchu, po penězích a zbytečném komfortu). Nezavírat oči před tím, že takové šelmy jsou i ve mně - to vyžaduje velkou pravdivost. A dívat se do očí této zvěři, pozorovat jejich otevřený chřtán - to chce opravdovou odvahu.

Podniknout takovou výpravu "do pouště" by bylo šílenstvím. Jak nepodlehnout takovým dravcům? Ale my nemusíme a ani nemáme jít sami - máme jít "s Duchem", zrovna tak jako Kristus. Duch Ježíšův má být tím naším Průvodcem, kráčejícím po našem boku. S ním se nemusíme obávat, že by nás lačné šelmy pohltily. Co to však znamená konkrétně? Kdykoli se snažím pravdivě pohlédnout na svoji vnitřní poušť, mám tak konat v Boží přítomnosti, před jeho očima. Jinak se snadno stane, že mě množství zla "schovaného" ve mně vyděsí. Možná se vyděsím, možná se sám sobě znelíbím a znechutím. A to by znamenalo, že mě šelmy už "přemohly". Nepřemohou mě, pokud se věrně držím v blízkosti Průvodce … a mám v něj důvěru (i přes hrozivou přítomnost "divoké žvěře"). Čím pravdivější pohled na "svou poušť", tím větší důvěru v Boží věrnost a dobrotu vůči mně!

Ale to není všechno! S Průvodcem se nejen nemusíme obávat kráčet po poušti, ale dokonce můžeme přemáhat a šelmy ochočit! Jinými slovy - budeme-li zvát Ducha do těch svých "pouštních krajů" obývaných divokou zvěří, můžeme zažívat postupný zázrak, že takové šelmy přestávají být našimi nepřáteli (kteří nás vnitřně rozervávají), ale stávají se našimi věrnými a přítulnými přáteli. Agrese a lačnost ve svých nejrůznějších podobách námi přestanou zmítat a páchat na nás (!) násilí - "upokojí se", ztichnou jako moře po bouři. Naše rozervané nitro tak najde vnitřní harmonii. Šelmy nám začnou sloužit! A obnoví se ten zázrak, který se udál při Ježíšově pobytu na poušti - "návrat do ráje", úsvit nového stvoření.

Toto však není "jednorázová záležitost" (pouze na tuto neděli!), spíš je to "dobrodružství celopostní" (či dokonce celoživotní). A cílem má být "nově nalezená harmonie", ochočení divokých zvířat, nové stvoření - v neděli Vzkříšení.

K aplikaci

1. Přečti si osmou kapitolu Geneze (o potopě), abys tak získal ponětí o kontextu. Které SZ smlouvy znáš? A vzpomeneš si na další starozákonní předobraz křtu?

2. V 1. Petrově listu najdi všechna místa, která mluví o Ježíšově utrpení. V jakých souvislostech (v jakých kontextech) se o tomto utrpení mluví? Proč autor listu o tom hovoří v jednotlivých případech?

3. Vydej se na poušť, pojmenuj ty šelmy, které potkáš … ale nezapomeň kráčet s Průvodcem! Čili - "výpravu na poušť" konej v modlitbě, před milujícím Božím pohledem, mocnějším než nejsilnější zvěř.

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“
Akce
Sezemické posvícení