Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
4. neděle postní B / Až tak… (A.Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
20.03.2009 22:18:08

1. čtení
2 Kr 36,14-16.19-23

14Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. 15Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k ním bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. 16Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku.

19Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. 20Nabuchodonosor vystěhoval do Babylóna všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, 21aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let.

22V prvém roce perského krále Kyra vzbudil Hospodin ducha Kyra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit - i písemně - po celém království: 23Tak praví Kyros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním. Ať jde do Jeruzaléma!

Tento stručný souhrn dějin Izraele vyzdvihuje dvě konstanty: lidskou nevěrnost vůči Bohu a Boží zájem o člověka. Hřích je ukázán v jeho různých podobách: nevěrnost, napodobování hanebností pohanů, poskvrnění chrámu, posměch vůči Božím poslům, pohrdání poselstvím proroků. Jako protiklad se objevuje Boží milosrdenství a jeho sestupování k člověku. Bůh skrze proroky dává zaznít svému slovu napomenutí. Po odmítnutí ze strany člověka neustává ve svém "domlouvání", tentokrát skrze bolestnou událost zničení chrámu a měst. I to je výrazem Božího milosrdenství, které chce takto přivést člověka k uznání jeho nevěrnosti a k obrácení. Bůh nechce, aby hříšník zemřel, ale aby se obrátil a žil (Ez 18, 23).

Mezizpěv
Žl 136

Odpověď: Vyslyš nás, Pane, a vysvoboď nás!

U řek babylónských, tam jsme sedali a plakali,
když jsme vzpomínali na Sión.
Na vrby toho kraje jsme zavěsili své citery.

Neboť tam od nás písně žádali, kdo nás odvlekli,
kdo nás sužovali, žádali od nás radost:
"Zpívejte nám ze siónských písní!"

Jak bychom mohli zpívat Hospodinovu píseň
v cizí zemi?
Kdybych měl na tebe zapomenout, Jeruzaléme,
ať mi zchromne pravice!

Ať se mi přilepí jazyk k patru,
když na tebe nevzpomenu,
když nedám přednost Jeruzalému
před každou svou radostí.

2. čtení
Ef 2,4-10

Bratři!
4Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou,
5a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem.

Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě.

6Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás,
a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni.

7Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše.

8Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. 9Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. 10Jsme přece jeho dílo, stvoření v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.

Všichni byli daleko od Boha, daleko od jeho slávy (Ř 3,23). Všichni propadli smrti, avšak Bůh vykonal další podivuhodný čin větší než samotné dílo stvoření. Do temnoty smrti přinesl život, a to z pouhé lásky k člověku. "Zdarmadanost" tohoto nového života je zdůrazněna těmito slovy: "Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velkou láskou ..., že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě..., tím chtěl ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám..., té záchrany docházíte z Boží dobroty, je to Boží dar". Dokonce i dobré skutky jsou Božím dílem, které Bůh předem připravil (v. 10)! Kde je chlouba? Je vyloučena! Jakým zákonem? "Zákonem" Božího milosrdenství!

Zpěv před evangeliem

Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna; každý, kdo v něho věří, má věčný život.

Evangelium
Jan 3,14-21

Ježíš řekl Nikodémovi: 14"Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, 15aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. 16Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. 17Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. 18Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. 19Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. 20Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. 21Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu."

V tomto úryvku se velmi stručně a výstižně popisuje cesta spásy: Boží láska k člověku vyvrcholila v daru jediného Božího Syna; víra v Syna je pak již teď vstupem do věčného života. "Kdo věří v Syna, má život věčný" (v. 36), a proto "není souzen" (v. 18). Takový člověk se totiž otevřel k přijetí Božího života: přešel ze smrti do života - nestojí už proti Bohu, ale v Bohu. Je-li někdo přesto odsouzen, tj. definitivně vyloučen z věčného života, je to následek jeho vlastního rozhodnutí. Před každým člověkem stojí tedy rozhodnutí: zvolit smrt, anebo Boha, který dává život.

K hlubšímu porozumění textu

14 Vystoupení na nebesa, návrat Syna k Otci začíná vyvýšením na kříži. Toto vyvýšení má však zároveň význam i pro druhé, význam spásonosný: "Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě" (Jan 12,32).

Janovskému "musí" odpovídá "musí" u synoptiků (Mk 8,31: "Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát."): jedná se o stejný neměnitelný Otcův úradek o cestě Mesiáše, popsaný jinými slovy a z jiné perspektivy. Tato cesta je blíže specifikována pomocí typologie vyvýšeného hada (Nm 21,8n.). Je třeba upozornit, že tato typologie (řecky typos=předobraz) se soustřeďuje jen na dva rysy: vyvýšení, "oživení". Další rysy předobrazu (např. "kůl", "had") se nemají alegorizovat. Jan tedy předkládá ukřižování jako vyvýšení, oslavení, které přináší život (8,28; 12,23.34; 13,31). V Janově evangeliu oslavení nenásleduje až po ukřižování, ale zjevuje se už v ukřižovaném Kristu (na rozdíl od Sk 2,33-36; Fil 2,8-11). Pavlovské pohoršení kříže není překonané až následným zmrtvýchvstáním, ale už samotným životodárným vyvýšením na kříži. Tato janovská teologie zřejmě vychází z Iz 52,13, v kontextu o utrpení služebníka ("Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší").

15 Jen od vyvýšeného Syna člověka přichází zachraňující moc. To, že Syn člověka je prostředníkem spásy, se zde vyjadřuje pomocí vazby "v něm" (lit. nepřesně "skrze něho"): "kdo věří, v něm má život věčný". Vazba "v něm" je zdůrazněna, a proto předchází (nezvykle) samotné sloveso. Víra je tak silným poutem, že člověk žije v Synu. Věřící se tak podílí na samotném životě Syna, a v tomto životě "žije" ("zůstává v Otci a v Synu" - 1 J 2,24, "v Duchu" - 1 J 3,24; 4,13). Boží život, nám darovaný, je tedy přítomný a dostupný v Synu. Tento život se přijímá vírou, která "se otevírá Synu, spoléhá na něj, drží se ho". A tak jako vyvýšený had na poušti "zachraňoval pozemský život" (lépe řečeno: Bůh skrze toto znamení zachraňoval ty, kdo byli uštknuti jedovatým hadem), tak i vyvýšený Syn člověka dává život, ne pozemský, ale věčný. U Jana věčný neznamená "posmrtný", vždyť věčný život začíná už teď (Jan 3,36)! Věčný život je totéž co božský život, ve společenství Otce a Syna.

16 Tato cesta spásy nemá žádný jiný důvod než Otcova láska (tj. Otec se pro to rozhodl nezištně, nepodmíněně). Otec tak překonává tu propast, která vznikla mezi ním a člověkem (podobná je myšlenka o usmíření, Řím 5,8-10). Nejlepší komentář je asi 1 J 4,10: "V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy." Zdůraznění Otcovy lásky a velikosti jeho daru se zřejmě ukazuje i ve změně označení: ne Syn člověka, ale jednorozený Syn je darován. Právě toto druhé označení evokuje, že Otec dal to, co je mu nejdražší a nejcennější: svého milovaného Syna. Také neobvyklý slovosled vypichuje Boží dar: "svého jednorozeného Syna dal" (na prvním místě je "dar Syna" - lit. překlad uhlazuje řecký text). Pojem svět je zde na střední cestě mezi negativním a neutrálním významem: zatímco na jiných místech je "svět" veskrze negativní pojem (Kristu nepřátelský), zde se jím míní lidstvo odvrácené od Boha (které se však ještě neprojevilo odmítavým postojem). Vtělením dochází k přemostění propasti mezi člověkem a Bohem. Díky Synu je možné uniknout zmaru a smrti (stav bez Boha je nakolik v kontrastu se životem, že je to spíš smrt než jakýsi život či živoření). Opět přichází ke slovu Janův dualismus: smrt, nebo život, soud, nebo spása. Tak jako se život věčný (božský) přijímá a prožívá už teď, totéž platí o soudu (či smrti). Zatímco tedy synoptici "přesouvají" život věčný (božský) spíš do budoucnosti (po vzkříšení), u Jana je to už v přítomnosti (janovská zpřítomněná eschatologie). Soud však prozatím není definitivní - vírou v Syna je možné uniknout z propasti smrti.

17 Snad je tu polemika s tehdejšími představami Mesiáše, který měl zničit všechny zlé a nepřátele Izraele. Oproti tomu evangelista hlásá, že Syn přichází zachránit všechny bez rozdílu, nejen jednu upřednostněnou či vyvolenou část (jen ty "dobré").

18 Syn přichází, aby dával život. Soud je tedy odmítnutí daru života, daru Syna. Bez Syna není možný žádný život, protože jen v Synu je život, totiž společenství s Otcem a Duchem. Nevíra znamená uzavřenost vůči Božímu daru.

"Jméno" znamená totéž co osobu (a osoba zahrnuje moc, důstojnost, poslání).

19-21 Temnota je zosobnění moci zla, tak jako světlo představuje samotného Syna. Soud se zviditelňuje tam, kde lidé odmítají světlo (Syna), a tím samým propadávají smrti. Soud a rozdělení (krisis v řeckém textu) však není definitivní a neodvratné.

Ke světlu přichází ten, kdo činí pravdu (činit pravdu znamená konat to, co odpovídá Bohu, co se Bohu líbí). Takový život "v pravdě" vytváří dispozice pro přijetí Pravdy, plnosti zjevení v Synu. Přicházet ke světlu (k Synu) znamená u Jana totéž, co uvěřit. Na tomto pozadí chápeme Pascalův výrok: "Někdo namítá: ´Až uvěřím, pak změním život.´ Avšak já říkám: ´Změň život, a tak uvěříš´." (Podobně Jan Zlatoústý označuje pohanské neřesti jako hlavní překážku přijetí křesťanství).

Pozadím postoje víry je "konání dobra" (konání vposledku inspirované Bohem), a naopak podhoubím nevíry je "konání zla". A přesto platí, že nestačí "konat pravdu", je třeba ještě uvědoměle a svobodně uvěřit ve světlo. Boží "milost" a lidská svoboda jsou postaveny vedle sebe, aniž by se blíže osvětlila jejich součinnost. A protože odmítnutí světla není něčím "předem určeným", ale svobodně zvoleným, pak neudivuje vynesený "soud". Toto svobodné odmítnutí však zároveň prýští ze srdce zatemnělého hříchem a zlým chováním.

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Hřích a milosrdenství, smrt a život (1. čtení a evangelium). Paralelou egyptského otroctví a následného vysvobození je babylónský exil (jako následek hříchů) a propuštění (1. čtení) -předobraz vysvobození z otroctví hříchu. Boží milosrdenství ve velikonočním tajemství je obsahem druhého čtení.

K úvaze

Jen jedno je třeba - přijmout, že "Bůh mě tak miloval, že dal svého jednorozeného Syna, abych měl život" (3,16). Pokud se ponořím do tohoto prostého janovského textu, tak asi zjistím, že skutečně "jen jedno je třeba" v duchovním životě: uvěřit v Boží lásku ke mně, čili přijmout Boží dar, Syna. To je tak zásadní pravda, že má své legitimní místo jak v první evangelizaci (jako obsah "kerygmatu" čili základní křesťanské zvěsti), tak v katechezi pro "pokročilé", ale dokonce v učení světců, tedy těch, kdo dosáhli vrcholného spojení s Bohem. Pravda víry o Boží lásce v Synu je tak prostá, že ji může pochopit dítě, ale zároveň tak hluboká, že ji neprobádá ani největší mystik … A tak "výživná", že dokáže oživit celé naše jednání: v rodině, na pracovišti, v místním společenství.

Nakolik je "pravda o Boží lásce v Kristu" mnohovrstevnatá, natolik je (zdánlivě) banální a fádní, protože je vyjádřena tak prostým způsobem a omílá se tak často. Toto postní období nás volá, abychom tento drahokam oprášili, a tak odkryli jeho lesk a záři. Jak to uskutečnit? Jednoduše tím, že si přeložím do svého jazyka ten Janův výrok o Boží lásce (3,16). Co tak opsat "Boží lásku" jako "Bůh na mě myslel", "Boží srdce se pohnulo", "Bůh na mě nezapomněl", "Boží srdce tluče pro mě"…

Bůh si ovšem nezamiloval svět, anonymní masu, skupinu bezejmenných lidí! Zamiloval si konkrétní jedince. Mě a tebe. Člověka s určitým jménem, se svými šrámy a břemeny. Klady a zápory.

Až tak se Otcovo srdce pohnulo, že mi byl dán ne ten nejmocnější anděl, ale nejmilejší. Abych mohl žít - ne živořit. Aby můj život nebyl prázdný a šedivý, ale barevný. Abych nebyl suchou pouští, ale oázou - a to i pro druhé. A jde o to, abych měl oči dokořán (a snad znovu žasl), že Otec to bláznovství vykonal kvůli mně! Až tak …

"Bůh si mě tak zamiloval, že dal svého jednorozeného Syna, abych vírou měl v něm život" - jakými slovy můžeš vyjádřit tuto větu tak, aby tě nově oslovila a stala se živou? Nejde o "cvičení", ale o tvůj život…

K aplikaci

1. Od čeho potřebuješ vysvobození?

2. Vyjmenuj (a třeba napiš) všechny ty Boží dary, které najdeš v tomto čtení (veliká láska…). A nehodí se děkovat za tolik darů (a za ty jednotlivé dary)?

3. Opakuj si během dne (a týdne): "Bůh si mě tak zamiloval, že dal za mě svého Syna".

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“
Akce
Sezemická pouť