Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
2. neděle velikonoční B / Ze strachu měli dveře zavřeny… (A.Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
18.04.2009 15:13:44

1. čtení
Sk 4,32-35

32Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné. 33Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost. 34A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli 35a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.

Prvotní jeruzalémská církev měla "jedno srdce a jednu duši". Tato jednota je uskutečněním Ježíšovy "velekněžské modlitby": "ať jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal" (J 17,23). Je důležité si všimnout, že zmínka o jednotě věřících následuje po zprávě o přijetí Ducha svatého (Sk 2,1-4.41; Sk 4,31-32). Duch svatý je tou "slávou", která spojuje věřící: "slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno" (J 17,22). Tato sláva pak může prýštit na okolní svět skrze působivé hlásání o vzkříšení (v. 33) a skrze mocné skutky (Sk 5,12).

Mezizpěv
Žl 117

Odpověď: Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.
Nebo: Aleluja.

Nechť řekne dům Izraelův:
"Jeho milosrdenství trvá navěky."
Nechť řekne dům Árónův:
"Jeho milosrdenství trvá navěky."
Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodinina:
"Jeho milosrdenství trvá navěky."

Hospodinova pravice mocně zasáhla,
Hospodinova pravice mě pozvedla.
Nezemřu, ale budu žít
a vypravovat o Hospodinových činech.
Hospodin mě sice těžce ztrestal,
nevydal mě však smrti.

Kámen, který stavitelé zavrhli,
stal se kvádrem nárožním.
Hospodinovým řízením se tak stalo,
je to podivuhodné v našich očích.
Toto je den, který učinil Hospodin,
jásejme a radujme se z něho!

2. čtení
1 Jan 5,1-6

Milovaní!
1Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje otce, miluje i toho, komu on dal život. 2Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. 3Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání. Jeho přikázání nejsou těžká, 4protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. 5Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? 6Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen s vodou, ale s vodou a krví. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda.

Láska, o které hovoří Janův list, není citem, ale životním stylem a životní silou. Tato láska vytváří společenství nejen s Bohem, ale také s bratřími a sestrami. Znamením pravé lásky je zachovávání přikázání (v. 3). Boží přikázání jsou břemenem pro toho, kdo prožívá svůj život s Bohem jako "otrockou povinnost", a ne jako vztah lásky k Otci. Pro toho, kdo miluje, nejsou přikázání těžká. Takový člověk skrze víru dostal od samotného Boha sílu lásky, sílu k plnění přikázání. Tato víra otevírá přístup k Boží moci, která uschopňuje k novému životnímu stylu odlišnému od postoje "světa", jenž je uzavřený vůči Synu Božímu, a tím také vůči pravé lásce (v. 4.5).

Evangelium
Jan 20,19-31

19Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" 20Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. 21Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." 22Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. 23Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." 24Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. 25Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána." On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím." 26Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" 27Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." 28Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!" 29Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili." 30Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. 31Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.

Evangelní perikopa obsahuje dvě zjevení Vzkříšeného: "prvního dne v týdnu" jedenácti učedníkům bez Tomáše a týden nato Tomášovi spolu s ostatními učedníky. Na Tomášovi je nápadné, že nepřijímá zvěst ostatních apoštolů a klade si podmínky pro "uvěření". Ježíš však zná myšlenky i srdce člověka (J 1,48) a vychází mu vstříc právě tam, kde se nachází. Proto poskytuje Tomášovi znamení, které ho přivádí k vyznání víry (J 4,48) a ke klanění (J 5,23). Jeho slova nejsou jen uznáním Ježíšova božství (J 1,1), ale uzavřením smlouvy: Tomáš přijímá Ježíše jako svého Boha a Pána (Oz 2,25; 1Kor 12,3).

K hlubšímu porozumění textu

Perikopa má tři hlavní části:
1) 19-23: setkání jedenácti učedníků se Vzkříšeným
2) 24-29: setkání Tomáše s Kristem vzkříšeným
3) 30-31: tzv. první závěr evangelia

ad 1) 19-23: setkání jedenácti učedníků se Vzkříšeným

Podle evangelní tradice má zjevení Vzkříšeného zásadní význam pro budoucnost společenství učedníků. Verše 19-23 mají stejné schéma jako jiná vyprávění o setkání se Vzkříšeným:
a) Ježíš se ujímá iniciativy a přichází
b) dává se poznat
c) svěřuje poslání

Prvního dne v týdnu, tj. v den Kristova vzkříšení, v den Páně, učedníci jsou shromážděni na jednom místě (podobně jako před letnicemi). Dveře jsou zavřeny ze strachu před židy: to je ten strach, který svazoval ty, kdo neměli odvahu přiznat se ke Kristu (J 7,13; 9,22; 12,42). A najednou nenadálá událost: Ježíš přichází (přes zavřené dveře) a postaví se (sloveso "stát" je typické pro vítězný postoj Vzkříšeného: neleží v hrobě, ale "stojí"; příbuzným slovesem se vyjadřuje "vstal z mrtvých").

Slova "pokoj vám" označují skutečný dar pokoje, ne pouhé přání (pokoj ať je s vámi). Kristus přináší pokoj tam, kde je nepokoj (strach a úzkost). Pak ukazuje ruce a probodený bok, z kterého vytryskly krev a voda symbolizující nový život: vzkříšený je ten, který byl ukřižovaný! Učedníci prožívají radost ze setkání s Pánem, podobně jako při jiných příležitostech (Lk 24,41). Ježíš pak znovu obnovuje dar pokoje, který má být dále zprostředkován skrze svěřenou službu smíření (v. 23): odpustit - zadržet znamená plnost odpouštějící moci předané učedníkům. Setkání se Vzkříšeným tedy není jen "kvůli osobnímu prospěchu" apoštolů, ale také kvůli službě. Poslaný posílá učedníky: "Jako Otec (přesněji, protože mě Otec poslal), i já posílám vás" (v. 21). Slovo "jako" (spíš "protože", příslušné řecké slovo totiž udává důvod poslání apoštolů neboli základ tohoto poslání) napovídá, že je kontinuita mezi posláním Syna a jeho učedníků: Syn předává své poslání přijaté od Otce. Sloveso "poslal" je v perfektu, tj. v čase označující trvání, pokračování: poslání Syna pokračuje totiž v učednících. A toto poslání se nezakládá pouze na Kristových slovech, ale také na daru Ducha, který umožňuje účinnou službu. Kristus vdechne Ducha: i při stvoření prvního člověka, Adama, byl vdechnut duch života. Tímto novým vdechnutím tak vzniká nové stvoření (a to je v linii předchozí scény, kdy Kristus ukázal probodený bok, z kterého vyprýštil nový život symbolizovaný vodou a krví!). Nový člověk (znovuzrozený) může sloužit novým darem, darem smíření, nového zrození (v tomto smyslu v. 23 velmi dobře navazuje na předchozí verš o vdechnutí Ducha).

ad 2) 24-29: setkání Tomáše s Kristem vzkříšeným

Tomáš nevěří svědectví apoštolů: nevěří tak společenství první církve. Tomášův postoj je v kontrastu k meditativnímu postoji milovaného učedníka, jenž uvěřil díky prázdnému hrobu. Hlavním záměrem textu není ani tolik potvrdit, že Kristus žije, ale odhalit, kým Kristus je pro mě (proto setkání končí vrcholným vyznáním: "můj Pán a můj Bůh").

Ježíš zná myšlenky i srdce člověka (J 1,48) a vychází mu vstříc právě tam, kde se nachází, proto poskytuje Tomášovi znamení ("pokud neuvidíte znamení a zázraky, neuvěříte" - 4,48). Vhled do srdcí je charakteristickým rysem Ježíšovým (viz jeho setkání s Natanaelem, Jan 1,47-51, které vrcholí rovněž slavnostním vyznáním, tak jako v našem případě; podobný úryvek máme tak na začátku a na konci evangelia).

Tomáš se nedotkl Krista (o tom se totiž nic neříká, navíc Kristus prohlásí: protože jsi mě uviděl, ne "dotkl"). Tomášovi tak stačilo vidět "znamení". Vidět u Jana není v protikladu k víře, ale vede k ní (J 14,19-20). Toto znamení přivede Tomáše k vyznání víry (J 4,48) a ke klanění (J 5,23). Jeho slova nejsou jen uznáním Ježíšova božství (J 1,1), ale uzavřením smlouvy: Tomáš přijímá Ježíše jako svého Boha a Pána (Ž 34,23; Oz 2,25; 1Kor 12,3).

Další generace věřících nejsou o nic ukráceny ve srovnání s ním, protože i ony jsou blahoslaveny (tímto obratem se tedy prohlašuje, že tito věřící se nachází v novém stavu, požehnaném). Velmi příhodná se v tomto kontextu jeví slova z 1 Pt 1,8: "Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí".

3) 30-31: tzv. první závěr evangelia

Tento první závěr (druhý je J 21,24-25), vyjadřuje cíl Janova evangelia: uvěřit v Krista a mít v něm život (on totiž přišel, abychom měli život, a to v hojnosti - J 10,10). Označení Syn zdůrazňuje, že Kristus je shůry: přišel od Otce, v něm se ukazuje Otec (1,18). Titul Mesiáš spíš podtrhuje, že Kristus je ten očekávaný Spasitel. V tomto závěru máme oba tituly vedle sebe, a tím se ukazuje kontinuita Božího plánu, spjatost starozákonního očekávání s novostí evangelia.

Společné rysy čtení a evangelia

Během celé velikonoční doby budeme číst první čtení na pokračování ze Skutků apoštolů: uslyšíme, jaký dopad mělo velikonoční tajemství na život a hlásání prvotní církve. Druhé čtení ukáže "plody" Velikonoc z různých úhlů. Dnes uslyšíme evangelium o setkání vzkříšeného s jedenácti učedníky "v neděli zmrtvýchvstání" a týden nato s Tomášem.

K úvaze

Žádné dveře nejsou pro Krista pevně zavřené. Žádný zámek, ani závora jej nemohou zastavit. On je ten, který rozrazil bronzovou bránu a železnou závoru podsvětí (srv. Ž 107,16), on je ten, který přichází i zavřenými dveřmi. V obou případech vyvádí člověka z vězení smrti, strachu, uzavřenosti. Přichází, aby člověka vysvobodil. A nepřichází s prázdnou: dává dar pokoje. Dar pokoje silnější než strach z okolí, než úzkost o vlastní život. Kristus totiž osvobozuje od starého člověka ovládaného strachem, uzavřeného do sebe, neschopného vyjít ze sebe a nabídnout druhým osvobození, nový život. Jen Kristus může učinit tu proměnu, přivést na svět nové stvoření vdechnutím oživujícího Ducha.

Vdechnutím se rodí nový člověk, který v síle darovaného Ducha vychází: přijatý Duch jej totiž uschopňuje ke službě. A přijatý dar se jakoby rozlévá a dává dál, a to skrze službu smíření (komu odpustíte hříchy …). Proud živé vody (dar životodárného Ducha) tekoucí z probodeného Kristova boku se nejprve rozlévá na apoštoly, skrze ně pak na mnohé … Zkušenost těch prvních učedníků má být i zkušeností dalších křesťanů: přijetí uzdravujícího Kristova pokoje, daru Ducha ke službě (každý však přijme jinou podobu této služby, a to podle Kristova obdarování).

Pokud by učedníci zůstali uzavřeni ve svém malém společenství, nemohli by dávat dál ten úžasný dar nového života. Skanzenové křesťanství, které se uzavírá do svých malých velkých problémů a hledí jen na vlastní pohodlí či prospěch, není k životu: je doslova neplodné, protože neplodí nové křesťany.

Učedníci byli zavřeni jen krátce, někteří z nás jsou možná zavřeni už dlouho: a tak zakrněli, zkostnatěli … Nemá moc velký smysl snažit se rozhýbat ztuhlou kostru: smysluplnější je toužit po Duchu, který svým vanutím tvoří nové kosti, šlachy a svaly (srv. Ez 37,3-6), nové nohy schopné vyjít a kráčet (srv. Ef 6,15), nový jazyk schopný hlásat veliké Boží činy (Sk 2,11).

Kristus může přicházet zavřenými dveřmi, ne však zavřeným srdcem: on stojí u dveří a tluče (Zj 3,20). Je na nás, zda mu otevřeme ony dveře, kterými nechce projít bez našeho souhlasu. A klíčem k otevření je touha: kdo žízní po vodě z Kristova boku, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života (srv. Zj 22,17). Touha, která vyústí ve volání: Přijď, Pane Ježíši (Zj 22,20).

K aplikaci

1. V čem může být první komunita inspirující pro život mého společenství (farního, řeholního, modlitebního …)?
2. Co znamená pro mě osobně "víra v Krista vzkříšeného"? Má tato víra nějaký "smysl a místo" v mém každodenním životě?
3. Které jsou ty zámky, které mě nechávají zavřeného? Dokážu je pojmenovat?

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“
Akce
Sezemické posvícení