Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
4. neděle v mezidobí C / Prorokem – být, či nebýt? (A.Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
30.01.2010 10:14:25

1. čtení
Jer 1,4-5.17-19

Za (krále) Jošíjáha 4Hospodin mě oslovil:

5„Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil. 17Přepásej svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu. Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi. 18Udělám z tebe dnes opevněné město, bronzovou zeď proti celé říši, proti judským králům a jejich knížatům, proti jejich kněžím i lidu země. 19Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou, praví Hospodin, abych tě vysvobodil.“

Ve verších 4-5 se člověk před Bohem nachází jako stvořená bytost (větou „před tím, než jsem tě utvořil“ se vyjadřuje totální závislost na Stvořiteli) a Bůh je vykreslen jako ten, který svobodně povolává a určuje ke konkrétnímu poslání: Jeremiáš má být prorokem národů. Bůh však neposílá bez výbavy: vyžaduje sice od povolaného odvahu (v. 18), ale zároveň poskytuje oporu (v. 18) a zaručuje svoji blízkost.

Mezizpěv
Žl 70

Odpověď: Ústa má budou vyprávět o tvé spravedlnosti.

K tobě se utíkám, Hospodine,
nechť nejsem zahanben navěky!
Ve své spravedlnosti mě vyprosť a vysvoboď,
nakloň ke mně svůj sluch a zachraň mě!

Buď mi ochrannou skálou,
pevností k mé záchraně,
neboť tys moje skála a tvrz.
Bože můj, vysvoboď mě z ruky bezbožného.

Vždyť tys má naděje, Pane,
má důvěra od mého mládí, Hospodine!
V tobě jsem měl oporu od matčina lůna,
od klína mé matky byls mým ochráncem.

Ústa má budou vyprávět o tvé spravedlnosti,
po celý den budu vyprávět o tvé pomoci.
Bože, učils mě od mého mládí,
až dosud hlásám tvé podivuhodné činy.

2. čtení
1 Kor 12,31-13,13

Bratři!

12,31Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu. 13,1Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. 2Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. 3A kdybych rozdal všechno, co mám, a (pro chudého) do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje. 4Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, 5nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, 6má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. 7(Láska) všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. 8Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. 9Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. 10Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. 11Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. 12Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak (Bůh) poznává mne. 13Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.

Korinťanům, kteří usilovali o nápadná a okázalá charizmata, klade Pavel na srdce úsilí o dary prospěšné druhým. Ale nejdůležitější ze všeho není služba skrze dary, ale postoj ryzí lásky (takže láska nevylučuje dary – obrazně řečeno, láska je duší, dary jsou konkrétními nástroji služby). Pojem „láska“ není vyjádřen pomocí slova „eros“ (to je láska citová, vášnivá), ani pomocí „filia“ (to je náklonnost mezi přáteli), ale pomocí „agape“, slova označujícího nezištný postoj, darování bez „podmínek“.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Pán mě poslal, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění. Aleluja.

Evangelium
Lk 4,21-30

21Ježíš promluvil v synagóze: „Dnes se naplnilo Písmo, které jste právě slyšeli.“

22Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: „Není to syn Josefův?“ 23Řekl jim: „Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau.“ 24Dále řekl: „Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. 25Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; 26ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. 27A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie.“

28Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. 29Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. 30On však prošel jejich středem a ubíral se dál.

Ježíš se nyní představuje jako prorok podobný Eliášovi a Elíšovi. Tak jako tito dva starozákonní proroci nenašli přijetí „mezi svými“, ale museli se obrátit k cizincům, tak stejně i Kristus.

K hlubšímu porozumění textu

22 Čemu přisvědčovali? A proč? Odpověď najdeme hned v následujících větách: přisvědčovali Ježíšovým slovům, protože byli jimi zasaženi, pociťovali Boží milost působící skrze ně (liturgický překlad „milá slova“ je nepřesný, správněji „slova milosti“, tj. slova obdařená Božím působením). Zároveň však nedokázali zcela přijmout Ježíše, odrazeni tím, že ho vlastně „znali“. Posluchači znají jen první polovinu pravdy o Ježíšovi (syn Josefův – putativní otec podle zákona).

23 Ježíš představuje sám sebe jako očekávaného dárce uzdravení, ale navzdory tomu se zdá, že má jen malou účast na eschatologických dobrech (srv. 2,7; 9,58). Jeho postavení neodpovídá jeho slovům. Takže námitka posluchačů se dá chápat takto: „Za koho se považuješ, když chceš dát to, co ty sám nemáš?“ (srv. zpochybňující výrok ďábla v Lk 4,3: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb“).

25-27 Tyto dva příklady z dávné minulosti jsou svědectvím o odmítání proroků, ale zároveň ukazují, že odmítnutý prorok může skrze svoji službu obohatit jiné. A v ústech Ježíšových tyto příklady mohou vrhnout světlo na ráz jeho budoucího působení: Ježíš skrze službu obohatí ty, kdo jsou „jinde“ (mimo rodnou vesnici Nazaret). Důraz je kladen na to, že v Izraeli zůstalo mnoho potřebných vdov a malomocných bez pomoci, navzdory tomu, že byl mezi nimi prorok. Poslání těchto proroků tak nebylo „úzce“ nacionalistické, ale otevřené i dalším lidem – a totéž platí o službě Ježíšově. V našem textu se vypovídá i o tom, že Nazareťané „přijdou zkrátka“, a to pro vlastní nevěru.

28 Ježíšova slova jsou velmi provokativní. Reakce posluchačů připomíná vyprávění o Štěpánově smrti (Sk 7,54-60). Oba, Ježíš a Štěpán, vyčítají posluchačům tvrdost srdce (odmítání Božích proroků) a označují je jako ty, kdo jsou „vně“ Božího působení.

29-30 Popsaný děj není formálním odsouzením, ale pokusem o kamenování: obžalovaný měl být nejprve svržen z vyššího místa, odkud se pak lépe (z výhodnější pozice) házely kameny na „viníka“. Ježíš však podivuhodně uniká: jeho hodina ještě nepřišla, a tak se musí ubírat „po své cestě“ do Jeruzaléma, kde dosáhne cíle.

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Prorok jako ten, kdo je odmítnutý.

K úvaze

Nikdo není prorokem ve své vlasti. Jak zneužitelné úsloví! Může totiž ospravedlnit moji pohodlnost, bezcharakternost, která rozmazává moji nejhlubší identitu – nechci se náhodou dostat do křížku s vlastní rodinou („stejně nebudu prorokem, nebudu přijatý, nač se namáhat!“), a proto se navenek projevuji… jako „normální“ (příliš normální) člověk: hlavně nedát najevo (slovem nebo postojem), že jsem věřící! Že mám určité zásady, že spoléhám na Krista. Naše úsloví však může paradoxně odůvodnit i… opačný postoj. Pokud druzí nechtějí přijmout moje evangelium (třeba necitlivě vnucené), pak „je to samozřejmě jejich chyba (v žádném případě ne moje), koneckonců to už Kristus předpověděl a on sám dopadl zrovna tak, fiaskem – takže nic nového pod sluncem“.

Samozřejmě že naše okřídlené úsloví neospravedlňuje ani to první, ani to druhé. Je to jen přísloví, a ne „železné pravidlo“! Neplatí absolutně! To je krásně doložitelné na příkladu Matky Ježíšovy: ona přijímala Ježíšovo slovo, „ačkoli“ byla jeho nejbližší. Ona tedy přijala proroka, svého vlastního syna.

Co z toho vyplývá pro mě? Možná se příliš bojím být prorokem mezi svými. Nechci narazit, vypadat divně, ztratit sympatie. Avšak… jsem pak kvasem? Světlem pro druhé? Cožpak se má světlo schovat pod nádobu? Není to škoda – ztráta pro mě a pro druhé?

K aplikaci

1. Jak útěšná slova! Lékem proti naší malomyslnosti, ustrašenosti, nerozhodnosti. Jen přijmout, že ta úžasná Boží zaslíbení platí i pro mě – vždyť jsem byl ve křtu „vyvolen“, pomazán na proroka!

2. Velepíseň lásky je především vyznáním o tom, jak miluje Ježíš. A z této perspektivy se zamysli nad těmito Pavlovými slovy… a pak srovnej svoji lásku s tímto ideálem.

3. Nemáš žádnou chuť být prorokem? Nevíš, jak plnit tuto roli? Tak pros Boha, který dává moudrost k jednání „velkoryse“ (Jak 1,5-6): pros o vhodné slovo pro druhé, o odvahu přiznávat se ke Kristu slovem, činy.

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“
Akce
Sezemická pouť