Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
4. neděle postní C / Znáš marnotratného otce? (A.Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
13.03.2010 22:42:17

Místo těchto perikop se mohou číst všechna čtení z ročního cyklu A.

1. čtení
Joz 5,9a.10-12

9Hospodin pravil Jozuovi: „Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu.“ 10Synové Izraele se utábořili v Gilgalu a slavili velikonoce čtrnáctého dne toho měsíce večer na jerišských planinách. 11Na druhý den po velikonocích jedli z úrody té země: nekvašené chleby a pražená zrna. 12Téhož dne přestala (padat) mana. Byl to druhý den, když jedli z úrody té země. Synové Izraele už neměli manu, toho roku jedli z výnosu země Kanaán.

Dnešní text připomíná slavení prvních velikonoc v zaslíbené zemi. Tyto velikonoce jsou oslavou dovršeného přechodu z otroctví do svobody, z bídy do blahobytu. Proto Hospodin prohlašuje: „Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu“ (v. 9a). Bůh sám „smazal“ temnou minulost Izraele se všemi jejími stíny. Izrael může nyní začít novou epochu, „nový věk“. Nastává doba naplnění příslibu daného Abrámovi: dar země. Synové Izraele mohou jíst z výnosu kanaánské země, a proto Bůh už neposkytuje manu, pokrm putování pouští. Mana je předobrazem eucharistie, která je pokrmem lidu na cestě. Také eucharistie jednou „ustane“: až přijmeme zaslíbené dědictví v den Ježíšova slavného příchodu (1 Kor 11, 26).

Mezizpěv
Žl 33

Odpověď: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina,
vždy bude v mých ústech jeho chvála.
V Hospodinu nechť se chlubí moje duše,
ať to slyší pokorní a radují se.

Velebte se mnou Hospodina,
oslavujme spolu jeho jméno!
Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mě,
vysvobodil mě ze všech mých obav.

Pohleďte k němu, ať se rozveselíte,
vaše tvář se nemusí zardívat hanbou!
Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel,
pomohl mu ve všech jeho strastech.

2. čtení
2 Kor 5,17-21

Bratři!
17Když se někdo stal křesťanem, je to nový tvor, to staré pominulo, nové nastoupilo. 18A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření. 19Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. 20Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! 21S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.

„Slovem smíření“ Bůh vytvořil pro člověka novou situaci: zrušil nepřátelství a přitáhl člověka k sobě, do své blízkosti. Tato Boží blízkost proměňuje „hříšníka“ v nového člověka. Tímto jednorázovým znovuzrozením však dílo „nového stvoření“ neskončilo, nýbrž stále probíhá až do dne jeho plného dovršení. Nové stvoření přechází tedy v nové tvoření. Toto dílo se uskutečňuje skrze „slovo smíření“, jež je slovem obdařeným tvůrčí mocí podobně jako Boží slovo vyslovené při stvoření světa. „Slovo smíření“ stále zní z úst Kristových vyslanců, kteří vždy nově hlásají Boží skutky, jež otevírají lidem nové možnosti, nové perspektivy.

Zpěv před evangeliem

Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě.

Evangelium
Lk 15,1-3.11-32

1Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. 2Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ 3Pověděl jim tedy toto podobenství: 11„Jeden člověk měl dva syny. 12Mladší z nich řekl otci: 'Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. 13Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. 14Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. 15Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. 16Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal. 17Tu šel do sebe a řekl: 'Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! 18Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. 19Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!'
20Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. 21Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.' 22Ale otec nařídil služebníkům: 'Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! 23Přiveďte vykrmené tele a zabijte je! A hodujme a veselme se, 24protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!' A začali se veselit.
25Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. 26Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. 27On mu odpověděl: 'Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.' 28Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. 29Ale on otci odpověděl: 'Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. 30Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!' 31Otec mu odpověděl: 'Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. 32Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.'“

Otázka vzniklá v souvislosti s hostinou u celníka Matouše (Lk 5,29n; viz sobota po Popeleční středě) se vrací s novou závažností. Farizeové nově vytýkají Ježíšovi, že přijímá hříšníky a jí s nimi (Lk 15, 2). Ježíš odpovídá třemi podobenstvími „o ztracených“ (ovečka, peníz, dva synové, Lk 15).

K hlubšímu porozumění textu

Komu je text určen?
Adresát je uveden ve verši 3: „Pověděl jim toto podobenství“ (reptajícím farizeům). Není to tedy povzbuzení pro hříšníky, ale pro „zatvrzelé spravedlivé“. Hříšníci už prožívali radost ze společenství s Ježíšem, už se vrátili domů – nepotřebovali slyšet obrazné vyprávění, protože už zakoušeli realitu! Výzvu k návratu do Otcova domu potřebovali slyšet zatvrzelí spravedliví. A že je to podobenství určené „spravedlivým“ (kteří nikdy nic nepřestoupili, podobně jako starší syn), můžeme dokázat i ze závěru. A tím závěrem není přijetí mladšího syna, ale rozhovor se starším, a tento rozhovor má otevřený konec: je teď na posluchačích, na farizejích reptajících jako onen starší syn, aby vyjádřili svou odpověď na Ježíšovo pozvání. Hostina je určena i pro ně – pokud však přijmou „hříšníky“ jako své bratry.

Postava otce nepředstavuje nebeského Otce

Je to Ježíšova odpověď na reptání farizeů (staršího syna), obhajoba jeho postoje vůči hříšníkům (mladšímu synu). Postava otce tedy nesymbolizuje Boha Otce, ale Ježíše Krista! Jelikož toto podobenství vysvětluje a obhajuje Kristovo jednání vůči hříšníkům, je Kristus ten „marnotratný a milosrdný Otec“. Samozřejmě sekundárně Ježíš ztělesňuje samotné chování Boha Otce a teprve v tomto smyslu je to i podobenství o Bohu Otci (ale až na druhém místě). Podobenství o „marnotratném otci“ je obhajobou Ježíšova chování vůči hříšníkům – a Ježíš odráží chování samotného Boha, který se raduje z nalezení „ztraceného“ (první dvě podobenství). Ježíš (jeho starostlivost, přijetí hříšníků) tedy zviditelňuje samotného Boha.

Výklad

13-16 Syn žije „rozmařile“: řecké „asótós“ znamená „bláznivým, pošetilým způsobem, nespořádaně, chaoticky, rozmařile“. Důsledkem toho se dostává do velké bídy a zakouší tři etapy degradace: nouzi, život v blízkosti vepřů (nečistá a odporná zvířata u židů) a „občan té země“ se zajímá spíš o vepře než o něj. A tu si vzpomene, že v domě otcově je dostatek jídla – a toto motivuje jeho návrat domů!

20b-24 Otec vidí syna a, hnut lítostí (dosl. „pohnulo se jeho nitro“ – formulace typická pro Lk, Bůh má „nitro milosrdenství“, Lk 1,78), běží naproti (proti všem konvencím – on je přece otec, a proto má určité postavení ve společnosti!).

Gesta otcova jsou nápadná: syna objímá, líbá – a to ještě před tím, než se syn omluví! Jako by se otec ani nezajímal o „vyznání“ – syn je důležitější! Syn je tady, přišel! Jakoby se otec usmiřoval se synem, a ne naopak! Otec neodpovídá na synovo vyznání („nejsem hoden být tvým synem“), nepřímo však říká, že on pro něj nikdy nepřestal být synem („tento můj syn byl mrtev…“).

Otec je také „dobrým Samaritánem“ (Lk 10,33n) – oba dva se ujímají „potřebného“, oba dva se o něj postarají a pokračují v péči a starostlivosti skrze služebníky. Jak v podobenství o otci, tak v podobenství o Samaritánovi je jmenováno sedm gest: sedmička je číslo plnosti, tedy otec udělá pro syna vše!

A tento otec není jen milosrdný (znovu přijímá nevděčného syna), on je nadmíru štědrý, až marnotratný. Vždyť svému synu nejen dává šaty, ale dokonce ty nejkrásnější. Nejen postavení „syna“ (a ne služebníka, jak se dožadoval), ale dokonce „prsten“, symbolizující přenesení otcovy moci na syna (Gn 41,42; 1 Kr 20,8; Est 3,10; 8,8.10). Nestačí sandály, dokonce luxusní obuv (řecky „hypodémata“), kterou nosí význačné osoby při mimořádných událostech. Nestačí kůzle, dokonce nejtučnější tele, které se chová a krmí s výhledem na nějakou slavnostní událost. A nestačí dobré jídlo, je třeba hostiny, kterou si mohou dovolit jen bohatí. A jako by to nestačilo, otec zařídí i hudbu (řecky „symfónia“, znamená koncert, orchestr s tancem).

25-28a Starší syn pracoval na poli: z toho nám vysvítá, že to byl všední pracovní den, a proto o to víc vyniká mimořádnost té oslavy. Služebník mu říká: „vrátil se tvůj bratr… že ho zase má doma živého a zdravého“ – není to přesné! Otec se raduje ze znovunalezeného vztahu – syn byl ztracen (nebo „mrtvý“ – „apollymi“ znamená ztratit se i hynout), ale nyní je nalezen.

28b-32 Starší neříká „otče“ (na rozdíl od mladšího), neříká „můj bratr“, nýbrž „tento tvůj syn“. Připomíná tím chování farizeje v chrámu (Lk 18,11 – „tento celník…“). Navíc se ohání svou bezúhonností („nikdy jsem nic nepřestoupil“), podobně jako onen farizeus v chrámě (jmenuje své dobré skutky a zásluhy – Lk 18,11n). Postoj mladšího připomíná postoj celníka („smiluj se nade mnou“ – 18,13), i když u mladšího syna jsou pohnutky vyznání obojetné. Otec však považuje za svého syna i toho staršího (i když on neuznává svého otce), dokonce ho oslovuje „mé dítě“ (a ne „můj synu“ – Lk 15,31, to je slabý a nepřesný překlad řeckého „teknon“): je to oslovení něžnější a citově silnější než „synu“. Navíc otec připomíná tomuto svému „dítěti“, že „ten druhý“ je stále jeho bratrem.

Podobenství nemá jeden vrchol (návrat mladšího syna), ale dva – tím druhým je rozhovor se starším, který má otevřený konec: neříká se, zda starší přijal pozvání. Proč zůstal otevřený konec? Protože podobenství bylo určeno farizeům, a tím se jím jakoby říká: Přijmete pozvání na hostinu nebo ne? Přestanete reptat?

Název

Běžný název „o marnotratném synu“ není výstižný, protože otec je tou hlavní postavou, ne mladší syn: na otci závisí život mladšího i staršího, on má vždy hlavní slovo. A tento otec je marnotratný, bohatě dává mladšímu (při rozdělení majetku, po návratu domů), ale i staršímu („všechno mé je tvé“). Oba synové jsou však sobečtí a vypočítaví: proto nejvýstižnější název je „marnotratný otec a nevděční (sobečtí) synové“.

K úvaze

Nemáš odvahu pohlédnout Bohu do očí? Cítíš se špinavý? Chudý? Jako ten, kdo prohýřil velký majetek? Pak měj jistotu, že Otec očekává právě tebe! Na tebe vyhlíží, nedočkavě čeká…

Neuvěřitelné? Ano, pokud známe Otce „podle svých měřítek“. Nepřijatelné? Ano, pokud netušíme, jakou tvář má Otec Ježíše Krista. Kristus nám totiž podává jinou tvář Otce – Otce s velmi „lidskou“ tváří, jak dosvědčuje Lukášův příběh: tento otec běží (proti všem konvencím – on je přece otec, a proto má určité postavení ve společnosti!), objímá, líbá – a to ještě před tím, než syn se omluví! Jako by se ani nezajímal o „vyznání“ – syn je důležitější! Syn je tady, přišel! „A dřív, než to dopovíš (vyznání hříchů), On se tě ujme“ (sv. Jan Zlatoústý). Jakoby se otec usmiřoval se synem, a ne naopak!

Až příliš často jsme byli zvyklí nazývat toto podobenství „o marnotratném synu“. Zkreslující název! Vždyť ten, kdo je na prvním místě marnotratný, je právě otec! O marnotratném otci – tak by měl znít výstižný název tohoto příběhu. Proč? Především – hlavní postavou není syn, ale otec! A tento otec není jen milosrdný (k tomu by stačilo odpuštění), ale je dokonce marnotratný: dává všechno „bez míry“.

A tento otec je marnotratný k oběma synům! Při rozdělení majetku, při navrácení mladšího; avšak ani starší nepřijde zkrátka, protože „všechno to, co patří otci, patří také jemu!“ Otcova velkorysost vyniká ještě víc na pozadí toho, že oba synové (milovaní až po okraj) jsou ve skutečnosti velkými egoisty. Všimněme si nejprve toho mladšího syna. Navzdory zažitému katechetickému klišé mladší syn není ideálním kajícníkem, vzorem pro naše obrácení!

Ale ani starší syn „není o moc lepší“ ve vztahu k otci (pomineme-li jeho věrnost). On vykazuje několik shodných rysů s mladším (ne nadarmo jsou to bratři!):
1) oba mají špatnou představu o otci: nemají představu dobrého otce (první od něj utíká pryč, druhý mu vytýká, že na něho nebyl štědrý, ale není to pravda – „vše mé je tvé“!);

2) oba „utíkají“ od otce, nechtějí s ním mít nic společného (první jde pryč, druhý nepoužívá oslovení „otče“);

3) oba jsou bez otce (daleko od něj) v krizi – první zakouší hlad a pokoření (žije v blízkosti vepřů, považovaných za kulticky nečistá zvířata!), druhý je vnitřně nešťastný, proto reptá a je rozhněvaný;

4) oběma jde o majetek, ne o otce (první si vzal svůj podíl, druhý vyčítá, že dostal málo);

5) ani jeden nemá skutečně synovský vztah k otci – první otce opouští, druhý je spíš služebník (či pracovník za mzdu), kterému jde o odplatu.

A přesto přese všechno… otec usiluje o oba syny… sobce a vypočítavé. Natolik on miluje… protože jednoduše miluje.

I na tebe se obrací tento Otec:
„Chceš jít dovnitř? Chceš na hostinu? Věříš, že jsem vůči tobě dobrý, velkorysý? Anebo mě považuješ za tyrana a hlídače připraveného potrestat za sebemenší náznak přestupku? Za soudce, který tě očekává, aby ti předložil dlužní úpis? Já jsem jiný Bůh… Bůh s lidskou tváří. Nezajímá mě tvůj hřích, ale tvůj život – tvoje starosti, obavy, radosti. Ty jsi pro mě ten nejdražší poklad, kvůli kterému dávám všechno.“

K aplikaci

1. Dnes jsem odvalil egyptskou hanbu… tato slova se mohou stát i pro tebe skutečností. Co je v tvých očích tvou „hanbou“? A pak pros Krista o dar porozumění, že v jeho kříži se tvoje hanba stala chloubou, slabost se stala silou a ctností.

2. Tato slova nejsou určena nějaké obecné „skupině“, ale přímo tobě. Vychutnej si proto tento text… jako adresovaný přímo tobě. Nech jej zaznít naplno ve svém nitru!

3. S kterým synem se můžeš ztotožnit? A (což je důležitější) uvědom si, že Ježíš (a v něm Otec) k tobě vychází, domlouvá ti…

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Advent
„Připravme cestu Pánu, vyrovnejme mu stezky.“