Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
6. neděle velikonoční C / Oblíbený učitel? (A.Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
08.05.2010 20:18:08

1. čtení
Sk 15,1-2.22-29

1Někteří lidé přišli z Judska (do Antiochie) a poučovali bratry: „Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy.“ 2Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s nimi o to přeli. Bylo proto rozhodnuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a někteří z nich odebrali k apoštolům a starším do Jeruzaléma. 22Tehdy se apoštolové a starší spolu s celou církevní obcí rozhodli, že ze svého středu vyberou několik mužů a pošlou je s Pavlem a Barnabášem do Antiochie, totiž Judu, kterému říkali Barsabáš, a Silu - vedoucí muže mezi bratry. 23A po nich poslali toto psaní: „Apoštolové a starší posílají bratrský pozdrav bratrům v Antiochii, Sýrii a Kilíkii, obráceným z pohanství. 24Dověděli jsme se, že vás někteří lidé z našeho středu znepokojili a popletli svými řečmi, ačkoli k tomu nedostali od nás žádné pověření. 25My jsme se tedy jednomyslně rozhodli, že vybereme některé muže a pošleme je k vám zároveň s naším drahým Barnabášem a Pavlem, lidmi, 26kteří nasadili svůj život pro našeho Pána Ježíše Krista. 27A tak jsme vypravili Judu a Silu, aby vám to vyložili ještě ústně. 28Rozhodl totiž Duch svatý i my, že vám nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: 29vyvarovat se toho, co bylo obětováno modlám, krve, masa z udušených zvířat a smilstva. Budete-li se těchto věcí chránit, jednáte správně. Buďte zdrávi.“

Po vystoupeních obou „sloupů církve v Jeruzalémě“ Petra a Jakuba bylo jasné, že člověka nespasí zachovávání mojžíšského Zákona, ale Kristova milost přijatá vírou (Sk 15,11). Toto rozhodnutí se však ještě muselo dát na vědomí ostatním novým církevním obcím (viz Sk 16,4). K tomu slouží „apoštolský dekret“ (v. 23 - 29). Jádrem dekretu je prohlášení, že pohané nemají být podřízeni Zákonu. V ostatních podmínkách šlo jen o požadavky pro zachování společenství stolu židokřesťanů a pohanokřesťanů.

Mezizpěv
Žl 66

Odpověď: Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!
Nebo: Aleluja.

Bože, buď milostiv a žehnej nám,
ukaž nám svou jasnou tvář,
kéž se pozná na zemi, jak jednáš,
kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.

Nechť se lidé radují a jásají,
že soudíš národy spravedlivě
a lidi na zemi řídíš.

Ať tě, Bože, velebí národy,
ať tě velebí kdekterý národ!
Kéž nám Bůh žehná,
ať ho ctí všechny končiny země!

2. čtení
Zj 21,10-14.22-23

10Anděl mě přenesl v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi Svaté město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností. 11Jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako křišťálově průhledný jaspis. 12Mělo silné a vysoké hradby s dvanácti branami, na nich dvanáct andělů a jména nadepsaná na nich jsou jména dvanácti izraelských kmenů. 13Tři brány ležely k východu, tři brány k severu, tři brány k jihu a tři brány k západu. 14Městské hradby mají jako základ dvanáct kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů. 22Chrám jsem v něm však nespatřil, neboť Pán Bůh vševládný a Beránek - to je jeho chrám. 23A toto město nemá zapotřebí ani slunečního, ani měsíčního světla, protože ho ozařuje Boží velebnost. Jeho světlem je Beránek.

Už prorok Ezechiel uviděl na vysoké hoře svaté město (Ez 40,2-3). V Apokalypse toto svaté město je dokonce průzračné jako diamant (=„křišťálový jaspis“), a tak může dokonale zářit Boží slávou a vznešeností (Iz 60,19.20). Jaspisu se podobá nejen město, ale také Bůh sedící na trůnu (Zj 4,3): Boží město je tak prostoupeno Boží přítomností, že se podobá Bohu! Bůh je konečně „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), proto není třeba žádného chrámu. Vždyť jeho skutečným chrámem jsou ti, kdo patří Kristu (1 Kor 3,16). Proto nejen „na konci času“, ale už teď můžeme aspoň částečně vyzařovat Boží slávu:„Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě“ (2 Kor 3,18).

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, praví Pán, a můj Otec bude ho milovat, a přijdeme k němu. Aleluja.

Evangelium
Jan 14,23-29

23Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat, a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. 24Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. 25To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. 26Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já. 27Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. 28Slyšeli jste, že jsem vám řekl: 'Odcházím' a 'zase k vám přijdu'. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. 29Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane.“

Jan odpovídá na otázku své obce, proč se Vzkříšený dává poznat jen učedníkům, a ne světu: Jeho přítomnost může člověk vnímat jen ve víře, tj. v lásce a v poslušnosti jeho slovu (v. 23). Obrazem (pro již přítomnou) spásu zde pak není přivedení věřících domů do „nebeských příbytků“, ale přebývání Otce a Syna u věřících. Nejde zde tedy o „odchod“ a „příchod“, ale o spásu prožívanou zde a nyní v Duchu svatém.

K hlubšímu porozumění textu

23 Slovo „příbytek“ připomíná příbytek První smlouvy (chrám), privilegované místo Božího přebývání. Postupem času se v židovské tradici objevila myšlenka, že tento kamenný chrám bude nahrazen chrámem živým, tvořeným samotným Božím lidem:

„Uzavřu s nimi smlouvu pokoje; bude to věčná smlouva s nimi, dám jim ji a rozmnožím je a v jejich středu zřídím svou svatyni navěky. Můj příbytek bude nad nimi a já jim budu Bohem a oni budou mým lidem.“ (Ez 37,26-27)

„Plesej a raduj se, sijónská dcero, neboť už přicházím a budu bydlet uprostřed tebe, je výrok Hospodinův.“ (Zach 2,14)

Ve vtěleném Slově se setkalo nebe se zemí (Jan 1,51), Ježíšovo vzkříšené tělo je tím novým chrámem (2,20-21: „Tu řekli Židé: ´Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?´ On však mluvil o chrámu svého těla.“). A v Kristu se každý věřící stává Božím chrámem, jeho svatostánkem.

26 Přímluvce bude „učit“ to, co uslyší od Syna, tak jako Syn učil a říkal to, co slyšel od Otce (Jan 14,10.24).
U Jana učit znamená předávat pravdu s autoritou: koneckonců Přímluvce uvede do veškeré pravdy (Jan 16,13). Tak se naplní SZ přislíbení: „Všichni budou vyučeni od Boha“ (Iz 54,13; Jer 31,33n).

Připomínat neznamená jen přivést na mysl vzpomínku na minulou událost, ale učinit tuto minulou událost živou a aktuální, výmluvnou (viz Dt 5,15 – „Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.“ Dále také Dt 7,18; 8,2.18). V našem úryvku je porozumění Ježíšovým slovům dílem Ducha: On aktualizuje Ježíšova slova, činí je živými a mocnými. Duch svatý je skutečně pomazáním (řecky „chrisma“), které učí a poučuje věřícího přímo (1 Jan 2,20.27 – „Ale pomazání, které jste vy od něho přijali, zůstává ve vás, takže nepotřebujete, aby vás někdo učil; jeho zasvěcení vás učí všemu, a je pravé a není to žádná lež; jak vás vyučil, tak zůstávejte v něm.“)

28 „Otec je větší než já“ ne v tom smyslu, že Syn je menším Bohem než Otec, ale ve smyslu, že Otec je tím, kdo posílá, kdo „je původcem“ Ježíšových slov a skutků. A tento Otec je i cílem Ježíšova života: tento Otec totiž Syna oslaví (Jan 17,5).

K úvaze

Vzývat Ducha svatého jen v nouzi, když něco nevím u zkoušky? To by bylo opravdu málo… Vzývat Ducha před četbou Božího slova? To je už přiměřenější aplikace evangelního textu. A že toto je pro náš život méně důležité než to první? Na první pohled ano – to první je takové „praktičtější“, konkrétnější. Ale pochopit Ježíšovo slovo? Jaký to má význam pro můj život? A navíc: toto „pochopení“ může být nebezpečné, protože mě může posléze vyzvat k určitým životním změnám… možná nepříjemným. Takže je lepší zůstat v blahé nevědomosti, ne?

Tato nevědomost je „sladká“ pro toho, kdo nepoznal Krista, nepoznal moc jeho slova. Ale pokud můžeme s Petrem opakovat: „Pane, ke komu bychom šli, vždyť ty máš slova věčného života“ (Jan 6,68), pak „automaticky“ můžeme dodat: „Ke komu bychom šli? Ty máš Ducha života, Ducha pravdy“. Ano, protože Duch pravdy nás učí, jak správně chápat Ježíšovo slovo: on totiž zná hlubiny Boží, proto „může do těchto hlubin uvést“. Chceš „proniknout do Božích hlubin“? Chceš poznat Boha ještě víc? (Nejen rozumem a teoreticky, ale celou osobou). Pak vzývej Ducha! Anebo… cítíš, že Ježíšovo slovo k tobě vůbec nepromlouvá, nechává tě chladným? Pak potřebuješ Ducha, vždyť „jen přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha: jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem“ (1 Kor 2,14). Ano, kdykoli vnímáš, že tě evangelium neoslovuje, pak pros Ducha, aby ti otevřel srdce, aby ti dal porozumění Božím slovům.

Ale tento Učitel (Duch pravdy) není jen vynikající exegeta, vykladač (vlastně nejlepší exegeta), ale je zároveň „praktik“. On nás totiž zároveň učí, jak žít Boží slovo. A (ruku na srdce) s tím máme často problémy: chápeme sice Ježíšovu nabídku, ale nedokážeme ji „propojit se svým životem“. Ano, je nám jasné, že máme odpouštět, ale… jak to udělat prakticky, pokud se druhý člověk stále znovu proviňuje proti nám a přitom spoléhá právě na to, že „jsme dobráci“? Jak milovat partnera „do krajnosti jako Ježíš“, pokud vidím, že ten člověk je zcela pasivní a spoléhá na to, že „já táhnu společnou káru“? A mohli bychom pokračovat dál. Náš život často není černobílý, ale má určité šedé zóny, kde hranice nejsou jasné – a proto pak nevíme, jak se zachovat a přitom aplikovat Boží slovo. Ve všech těchto situacích platí jediné: potřebuješ Ducha! On je pro tebe ten nejlepší duchovní rádce, který zná tvoji situaci… a dokáže ti poradit. Možná tě „neosvítí“ hned, možná to učiní skrze druhého člověka, možná skrze Písmo – to nejdůležitější však je, abys byl vůči němu otevřený, abys ho vzýval…

On není pro tebe hrozbou, ale dárcem života.

K reflexi

1) Tak jako v jiných případech, i u tohoto úryvku bude poučné mít před očima celý kontext, to znamená vynechané verše 3-21: přečti si je!

2) V duchu si představ, jak „vypadá“ Boží město podle vize z Apokalypsy. A hlavně si uvědom, že i ty jednou budeš v tomto „městě“, před Boží tváří…

3) Vím, že jsem „Božím příbytkem“, svatostánkem Boží přítomnosti?
Znám Ducha svatého jako svého „duchovního rádce“, průvodce? Mám odvahu se na něj obracet „pro radu“ či porozumění Ježíšovým slovům?

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“