Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
7. neděle velikonoční C / Zbožšťované společenství (A.Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
14.05.2010 16:45:48

1. čtení
Sk 7,55-60

55Štěpán, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. 56A zvolal: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!“ 57Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. 58Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědci si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže - jmenoval se Šavel. 59Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ 60Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ A po těchto slovech skonal.

Toto čtení je závěrečnou částí oddílu o Štěpánovi (Sk 6,1-8,1b). Pokojný a pevný postoj mučedníka naplněného Duchem (Sk 6,3.5.10) je v přímém kontrastu s bouřlivým hněvem těch, kdo odporují Duchu svatému (Sk 7,51). Tak jako Duch předtím obdařil Štěpána nepřemožitelnou výmluvností (Sk 6,10), tak mu nyní prokazuje milost patření na Boží slávu, která se už dříve zrcadlila na jeho obličeji podobném andělu (Sk 6,15). Štěpán může nyní dosvědčit, co vidí jeho oči: vzkříšeného Ježíše stojícího po Boží pravici jako vyvýšený Pán a soudce. Toto svědectví vyvolává jeho násilnou smrt, která je jasným odrazem smrti Ježíšovy. Štěpánova poslední slova připomínají totiž slova jeho Mistra na kříži (Lk 23,34.46). Po těch slovech Štěpán „zesnul“ (dosl. řecky): jakoby se chtěla vyjádřit jistota, že Pán vyslyšel jeho prosbu a jednou ho probudí ke vzkříšení.

Mezizpěv
Žl 96

Odpověď: Hospodin kraluje, je povznesen nad celou zemí.
Nebo: Aleluja.

Hospodin kraluje, zajásej, země,
radujte se četné ostrovy!
Spravedlnost a právo jsou základem jeho trůnu.

Nebesa hlásají jeho spravedlnost
a všechny národy vidí jeho slávu,
všichni bohové se mu koří.

Neboť ty, Hospodine, jsi povznesen nad celou zemí,
svrchovaně vynikáš nade všemi bohy.

2. čtení
Zj 22,12-14.16-17.20

Já, Jan, uslyšel jsem hlas, který mi řekl: 12„Hle, přijdu brzy a moje odplata se mnou, abych odměnil každého podle jeho činů. 13Já jsem alfa i omega, první i poslední, začátek i konec. 14Blaze těm, kdo si vypírají šaty; budou mít právo na strom života a na vstup branami do Města. 16Já, Ježíš, poslal jsem svého anděla, abych vám svědčil o tom, co se týká církevních obcí. Já jsem výhonek (z Davidova kořene) a Davidův potomek, zářivá jitřní hvězda.“ 17Duch i nevěsta volají: „Přijď!“ A kdo žízní, ať přijde: kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. 20Ten, kdo to zaručuje, říká: „Ano, přijdu brzy!“ Amen, přijď, Pane Ježíši!

Dnešní úryvek z knihy Zjevení obsahuje závěrečná slova celé Bible. Úryvek je vymezen dvěma větami: „Hle, přijdu brzy“ (v. 12.20) a „Amen, přijď, Pane Ježíši“ (v. 20). Pán sám ujistil, že přijde brzy, a právě jeho ujištění vyvolává žhavou touhu po jeho blízkosti. Volání „Přijď“ nevyvěrá jen z pouhé „lidské touhy“, ale prýští zároveň z podnětu Ducha (v. 17). Věřící tak prožívá stálé napětí: Pán už přišel (vtělením), je zde přítomný, ale jeho přítomnost dosud nezáří v plném světle! Proto se o Kristu používá označení „zářivá jitřní hvězda“: On ohlašuje onen zářný den, který nezná temnotu. V ten den Bůh plně odkryje prameny života: žíznivý se plnými doušky napije živé vody a hladový přistoupí ke stromu života (srv. Gn 3,24).

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Nenechám vás sirotky, praví Pán, jdu a zase k vám přijdu a vaše srdce se bude radovat. Aleluja.

Evangelium
Jan 17,20-26

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: 20„Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: 21ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. 22A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: 23já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne. 24Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa. 25Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. 26Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich.“

Jednota vyprošená Ježíšem je pro věřící již na zemi skutečností, kterou stačí v hloubce vztahů objevit a žít z ní. Není to jen něco zcela niterného, protože je zaměřená k tomu, „aby svět uvěřil...“ v Ježíšovo poslání (v. 21), a tak „aby svět poznal...“ (tj. zakusil) Boží lásku skrze učedníky (v. 23). Boží sláva však nemá jen tak protéci skrze učedníky ke službě světu. Oni sami mají vstupovat do její stále větší plnosti (v. 24-26; srov. Jan 1,14). „Být tam, kde jsem já“ (v. 24) pak znamená totéž, co „já abych byl v nich“ (v. 26).

K hlubšímu porozumění textu

20 Ježíš pozvedl oči k nebi: podle židovského pojetí nebe může symbolizovat samotného Boha (viz i Jan 11,41). Častý výskyt slovesa „dát“ nás vede k rozpoznání Otce jako dárce par excellance.

22 „Dal jsem jim slávu“ – touto slávou je účast na životě Syna, účast na věčném životě (srv. 17,2), který je už teď skutečností a má se naplno rozvinout (17,24). Sloveso „dal jsem“ je v perfektu: tím se vyjadřuje trvalost daru.

23 Zdokonaleni v jednotě: včtině pasivní tvar, tj. dokonalá jednota je Otcovým darem, který učedníci přijímají. Komentář a rozvedení tohoto místa se nachází v 1 Jan 4,12: „Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás je zdokonalena“ (tak podle řeckého originálu, kde se vyskytuje pasivní tvar). Typickým Janovým stylem se vyjadřuje podobnost věřícího s Bohem: tato podobnost se uskutečňuje jen tehdy, pokud učedník žije vztah lásky s dalšími bratřími a sestrami.
Poukazuje snad důraz na tak potřebnou jednotu na rozdělení v janovské obci? Nemáme pro to žádný důkaz: naléhavost prosby se dá vysvětlit spíš tím, že tato jednota se má stále zdokonalovat, naplňovat.

24 Vidět slávu Syna: tato sláva se však už zjevila (srv. sedm janovských znamení a stereotypní zakončení „zjevil svou slávu“), proč tedy tato prosba? Učedníci viděli Synovu slávu, ale ještě ne plnosti. Proto mohou poznávat tuto slávu stále víc, podobně jako mohou prožívat jednotu stále hlouběji. Vidět tuto slávu znamená vidět tvář Syna, vidět ho tváří v tvář (ne jako v zrcadle, nepřímo a nejasně). Toto patření znamená tedy také společenství, a to dokonalé. Důsledkem toho „víme, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest“ (1 Jan 3,2).

25 Spravedlivý Otče: tento přívlastek (spravedlivý) charakterizuje Boha spasitele (srv. Iz 45,21: „Sdělte to dál, přibližte se! Jen ať se poradí spolu. Kdo to od pradávna ohlašoval? Kdo to oznamoval předem? Cožpak ne já, Hospodin? Kromě mne jiného Boha není! Bůh spravedlivý a spasitel není mimo mne“; 1 Jan 1,9: „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti“). Spravedlivý tedy znamená věrný a milosrdný.

K úvaze

Jednota v názoru? Neevangelní! Svornost? To by bylo málo… Co je tedy „ideálem“ našeho evangelia? Něco velkolepého, až grandiózního… být a žít v Trojici. Jakoby tím naším ovzduším… byla Trojice. Dýchat v ní, „nadechovat ji“, přijímat do svých plic… a žít z ní. A nejenom to. Ježíš vlastně prosí nejen o to, aby takto ponořený v Bohu žil jednotlivý učedník, ale dokonce celé společenství věřících. To je skutečně velkolepé. Jinými slovy – Ježíš prosí o to, aby vztahy mezi námi navzájem, mezi námi a Bohem byly takové, jaké jsou v Trojici: bezmezné přijetí, neohraničená oddanost, láska Ducha proudící mezi námi a Otcem a spojující nás se samotným Otcem (tak jako tentýž Duch spojuje Otce a Syna v objetí). A stejná láska Ducha má spojit i nás, propojit v jeden živý organismus. Ne nadarmo se o Duchu říká, že je duší církve: on ji oživuje, spojuje.

Jan od Kříže měl velice rád 17. kapitolu Janova evangelia a často ji polohlasitě citoval. Několikrát ji také citoval v Duchovní písni. V 39. sloce mimo jiné píše:

„Duše vlastní skrze účast tatáž dobra, která má Bůh skrze přirozenost; proto jsou opravdu bohy skrze účast, jak říká 2 Pt 1,4 („abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti“). Duše bude mít účast na samotném Bohu, takže bude konat v něm a spolu s ním dílo Nejsvětější Trojice. Ó duše, stvořené pro tyto velké věci a k takovým povoláním! Co děláte? Čím se zabýváte? Vašimi nároky jsou nízkosti a vaším jměním ubohosti. Ó, ubohá slepoto očí vaší duše, vždyť vůči tak velkému světlu jste slepí a k tak velkým hlasům jste hluší, a nevidíte, že zatímco hledáte velikost a slávu, nepřestáváte být ubozí a nízcí, neznalí a nehodní tolika učiněných dober!“ (srv. Duchovní Píseň 39,6.7)

Tato slova se nevztahují jen na můj osobní duchovní život, ale také na život našeho společenství (modlitebního, farního, řeholního) s Bohem. Nejsme povoláni jen k nějaké „vnější činnosti“ (takže by se naše společenství scházelo z důvodů praktických, aby se dílo lépe dařilo), ani k pouhému přátelství (jsme spolu, protože je nám dobře): i to, i to, ale ještě něco víc. Žijeme spolu… abychom mezi sebou zrcadlili, ba dokonce žili život samotné Trojice (Otcovu lásku k Synovi): abychom objevovali, jak Bůh orientuje a vede naše slova či skutky, jak zbožšťuje naše vztahy (nedivíme se někdy, odkud se bere tak nezištná láska toho bratra?). Ano, nejsem povolán pouze k tomu, abych já sám byl zbožšťován (a proměňoval se k obrazu Trojice), ale aby se zbožšťovalo naše společenství (konkrétní, žijící na určitém místě) – aby Bůh sám jej stále víc prostupoval svou přítomností… A pokud máme tento grandiózní cíl před očima, pak nás nikdy nemůže omrzet se spolu scházet, vždyť budeme prožívat velké dobrodružství objevování Boží přítomnosti: úchvatné, proměňující, stále nové. Protože s Bohem neexistuje nuda.

K aplikaci

1. Otevři oči… a pohlédni (ve víře) na Ježíše stojícího po Boží pravici, tj. oslaveného, plného moci a autority… v každé tvé životní situaci – i v té, kdy se cítíš bezmocný.

2. Toto velké zaslíbení je pro tebe: a nejlepší odpověď je touha, volání „přijď, Pane Ježíši“. S takovou touhou se obrať ke Kristu v tuto chvíli.

3. Ježíšova prosba o jednotu je velmi naléhavá: jakým způsobem žiji tuto jednotu s ostatními bratřími a sestrami

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“
Akce
Sezemické posvícení