1. čtení Iz 35,1-6a.10

1Zaraduje se vyprahlá step, zajásá a vykvete poušť. 2Jak narcis bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská. Bude obdařena nádherou Libanonu, krásou Karmelu a Šaronu. Můj národ uvidí slávu Hospodina, vznešenost našeho Boha. 3Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte! 4Malomyslným řekněte: Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odvetu božskou! On sám přijde a spasí vás! 5Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. 6Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého. 10Vrátí se ti, které vykoupil Hospodin, s jásotem přijdou na Sión, věčné veselí bude jim věnčit hlavy, dojdou radosti a veselí, prchne starost a vzdychání.

Text patří do tzv. malé Izaiášovy apokalypsy (kap. 34-35). Neznámý autor ze 6. st. př. Kr. opěvuje radostný návrat Izraele z babylónského zajetí. Osou této kompozice jsou verše 3-4, které obsahují čtyři imperativy: posilněte, upevněte, vzmužte se, nebojte se. Tyto imperativy jsou těsně spojeny s "novou událostí": Hospodin přichází nově a přináší skutečný život, který zasahuje člověka zcela hmatatelně (v. 5.6). V textu nacházíme několik důležitých motivů: proměna pouště, příchod Hospodina, uzdravení potřebných. Nejsilnější pocit vyvolaný tímto úryvkem je tak radost: to podtrhují slova "zaraduje se", "zajásá" (v. 1), "zajásá", "zaplesá", "zavýská" (v. 2), "s jásotem", "věčné veselí", "dojdou radosti a veselí" (v.10). Už začátek perikopy mluví o této radosti, která je však jen příslibem do budoucnosti. Tato "radostná" zvěst se týká blíže neurčeného společenství, které pozná a zakusí mocné Boží činy. Ochromena beznadějí a zoufalou situací, tato skupina není schopná cokoli podniknout: v ní se nacházejí slabí, skleslí a bojácní (v. 3-4), avšak také silní, kteří mají posílit slabé ujištěním, že Hospodin přichází, že je blízko. Tato zvěst může probudit z duchovní letargie a uvést do pohybu celou tu masu poražených, mezi nimiž jsou dokonce chromí, slepí a němí (v. 5-6). Boží blízkost způsobí, že suchá poušť se promění v plodnou rovinu Šaronu či v zelenající se Libanon okrášlený mohutnými cedry. To jsou obrazy ještě nádhernější proměny člověka. Hospodinova spása odstraní veškeré tělesné neduhy: toto vnější uzdravení je pak projevem ještě hlubšího vnitřního osvobození. Takto osvobozený člověk může kráčet na Sión, místo Boží přítomnosti (Ž 126).

Mezizpěv Žl 145

Odp.: Přijď, Pane, a spas nás!
Nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky,
zjednává právo utlačeným,
dává chléb lačným.
Hospodin vysvobozuje vězně.

Hospodin otvírá oči slepým,
Hospodin napřimuje sklíčené,
Hospodin miluje spravedlivé,
Hospodin chrání přistěhovalce.

Hospodin podporuje sirotka a vdovu,
ale mate cestu bezbožníků.
Hospodin bude vládnout na věky,
tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.

2. čtení Jak 5,7-10

7Bratři, vydržte všechno trpělivě až do té doby, kdy přijde Pán. Podívejte se na rolníka, jak čeká na drahocennou úrodu! Čeká na ni trpělivě, až přijde podzimní a jarní déšť. 8Vydržte i vy trpělivě a posilněte své srdce, neboť příchod Páně je blízko. 9Nestýskejte si, bratři, jeden na druhého, abyste nebyli souzeni. Hle, soudce už stojí přede dveřmi! 10Vezměte si, bratři, za vzor v utrpení a trpělivosti proroky, kteří mluvili jménem Páně.

Stavba úryvku je následující: 1) výzvy k trpělivosti (7-8) 2) malé odbočení: "vzájemná kritika" (v. 9) 3) návrat k tématu trpělivosti (v.10).

Uvedené výzvy k trpělivosti jsou v Jakubově listu zasazeny do oddílu o nespravedlnosti a utiskování ze strany bohatých na úkor chudších. Chudí, pronásledovaní bohatými, jsou v riziku, že ztratí trpělivost při očekávání soudce: proto je Jakub ubezpečuje o blízkém příchodu Pána, kterému přísluší spravedlivý soud. Tato trpělivost je pak názorně ukázána na příkladu rolníka, který vytrvale očekává podzimní déšť (listopad až prosinec), aby mohl rozsévat. Avšak teprve po dešti jarním (přibližně v dubnu) může sklidit úrodu drahocennou (slovem drahocenná se naznačuje, že se jedná o chudý rolník, který je zcela odkázán na tuto úrodu). Co se mají naučit věřící z tohoto příkladu? Trpělivé očekávání toho, co určitě přijde, i když ne zrovna "zítra". Důraz není ani tak na "nejistém čase příchodu", ale spíš na trpělivém čekání (adresáti listu se nepotýkali s otálením Kristova příchodu, na rozdíl od 2 Petr 3,3.4.9). Věřící mají posílit srdce (Ž 27,14; Ž 31,25): motivací je přitom blízkost Pána (v. 9), který je vytrhne ze soužení. Jakub zůstává věrný schématu starozákonní teologii "chudých", jak se o tom mluví např. v Ž 37,10-11: "Ještě maličko a bude po zlém, všimneš-li si jeho místa, bude prázdné. Ale chudí obdrží zemi a bude je blažit život v plnosti" (viz také Sir 35,24: "Když nastane soužení, jeho slitování přijde včas jako dešťové mraky v době sucha" - možná Jakub vědomě narážel na tento text).

Na první pohled verš 9 ruší tok myšlenek. Snad téma "blízkého příchodu" přivedl autora na problém "vzájemné kritiky", která jakoby chtěla anticipovat soud Boží. Po tomto "odbočení" se v následujícím verši znovu uvádějí příklady povzbuzující k trpělivosti: proroci (v. 10) a Job (v. 11).

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Duch Páně je nade mnou, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst. Aleluja.

Evangelium Mt 11,2-11

2Jan (Křtitel) slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: 3"Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?" 4Ježíš jim odpověděl: "Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: 5slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. 6A blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou." 7Když odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: "Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos, zmítaný větrem? 8Nebo co jste vyšli vidět? Člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty, jsou přece v královských palácích. 9Proč jste tedy vyšli? Vidět proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. 10To je ten, o němž je psáno: 'Já posílán svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou.' 11Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on."

Evangelium se skládá ze dvou hlavních částí: otázka Jana Křtitele s následnou Ježíšovou odpovědí (2-6) a Ježíšova výpověď o Křtiteli (7-11).

Je pozoruhodné, že Jan Křtitel rozpoznal Ježíše jako toho "přicházejícího" už při jeho křtu (Mt 3,13nn), ale nyní je v pochybnostech. Proč? Křtitel měl totiž o něm představu přísného soudce (Mt 3,10-12), který bez prodlení nastolí "Boží království" a nespravedlivé zničí ohněm (Mt 3,12): Kristova činnost však vypadala jinak. Ježíš chce proto korigovat Janovu nesprávnou představu, a proto předává jeho učedníkům zvěst, tedy ne pouhou informaci (jedná se o výčet zázraků odpovídající kapitolám 8-9 a poslání apoštolů - Mt 10,8). Samotní učedníci mají přitom nejprve slyšet a vidět, aby pak mohli vystupovat jako opravdoví svědkové. Tato zvěst se týká mesiánských znamení naplňujících starozákonní přísliby: slepí vidí (Iz 29,18), chromí chodí (Iz 35,6), malomocní jsou očišťováni (Iz 53,4), hluší slyší (Iz 29,18; 35,5), mrtví vstávají (Iz 26,19) a chudým se zvěstuje radostná zvěst (Iz 61,1). Na posledně jmenovaném činu leží důraz: je totiž smyslem těch předchozích znamení, vždyť Mesiáš přináší především radostnou zvěst.

Protože Kristus naplňuje starozákonní přísliby (obsažené v Izajášovi, v "evangeliu" SZ), je skutečně tím očekávaným Mesiášem: a o tom Jan Křtitel teď může mít jistotu. Verš 6 nepřímo připouští, že ne všichni očekávali takového Mesiáše, jakým byl Ježíš, a proto se pak pohoršovali, odmítali ho přijmout. Kristus však blahoslaví (stejné slovo jako v "blahoslavenstvích" - Mt 5,3-11!) toho, který není nad ním pohoršen, "zle zaskočen".

Druhá část je svědectvím o Janu Křtiteli s nepřímou kristologickou výpovědí. Jan Křtitel nebyl slabou třtinou (ty hojně rostou u Jordánu právě tam, kde křtil): byl totiž silný a nekompromisní slovem i životem. Lidé nevyšli vidět krále, ale proroka, ba víc než proroka: on připravuje cestu Mesiáše podle slov Mal 3,1 (Mt cituje volně). Jan je víc než prorok: proto v jeho osobě je "starý zákon" na svém vrcholu. On stojí na přechodu starého a nového, a proto je také menší než "nejmenší v Božím království". Tím se neříká, že Jan je vyloučen z tohoto království: vždyť i Abrahám, Izák a Jakub mají na něm účast (Mt 8,11-12). Spíš se tu srovnávají dvě epochy: ta druhá nesrovnatelně zastiňuje první. S Kristem totiž přišla plnost.

K úvaze

Je možné, aby ten, kdo přináší dobré věci, byl odmítnut? Možné to je, když se nám to "nehodí do krámu", do našich představ. Odmítnout Krista, protože neodpovídá našim "očekáváním", je tím nejčastějším kamenem úrazu … včera jako dnes. A dokonce tak velký prorok jako Jan Křtitel měl "s Kristem problémy": kdo by tedy neměl? Vždyť Kristus nás stále vyvádí z konceptu: Jan očekával okamžitý konec, rázné zakročení vůči hříšníkům, a Kristus koná něco jiného. Jiný příklad: u kříže lidé chtěli zázrak, a Kristus opět jedná jinak - žádný zázrak neudělá. Šťastný ten, kdo se nepohoršuje nad Kristem, kdo nad ním nezlomí hůl! Ano, je možné opustit Krista, protože se nám nelíbí, protože je jiný, než bychom chtěli. Přijmout ho vyžaduje stále novou otevřenost, schopnost překročit svoje schémata. Kristus je dnes jiný než včera …Od nás se proto vyžaduje velká důvěra, doslova slepá důvěra, která často není schopná vidět, pochopit: uvěříme spíš Kristu nebo svým "představám"?

Očekávat Krista znamená někdy pasivně čekat, ale někdy vyjít - jak se o tom mluví v prvním čtení. A někdy to opět znamená udělat skok … víry, důvěřovat Kristu, který mi zrovna ukazuje svoji novou, mně dosud neznámou tvář. Vidíme tedy, že očekávat není tak snadné, vyžaduje to neustálou bdělost, vnímavost pro ten či onen krok, který se ode mě v tuto chvíli vyžaduje. Jan Křtitel zvládl "perfektně" první kroky: hlásal příchod Mesiáše, rozpoznal ho při křtu. Pak už začal mít s Kristem "problémy": je to opravdu on? Nespletl jsem se? I tak velký prorok jako on potřeboval pomoc "zvnějšku", aby se neztratil ve svých "úvahách" a názorech. Nějak podobně můžeme být na tom i my: na začátku svého prvního či druhého obrácení (v dospělosti) jsme asi velkoryse přijali Krista, se širokým srdcem, s naprostou poddaností jeho slovům, jeho vůli ("jak on chce"). Postupem času jsme možná narazili na "zádrhele", začali jsme narážet na Kristovo evangelium: ono je totiž nebezpečné, protože dělá křížek přes rozpočet… A šťastný ten, kdo má odvahu dát Kristu šanci, neskoncovat s ním. Málokdo z nás se asi rozhodne pro jednoznačné odmítnutí Krista jako někteří farizeové, spíš se vydáme na cestu, spíš "necestu" indiference, netečnosti. A pokud jsme v takovém stavu, tak advent volá: Probuď se! Zkus to s Kristem ještě jednou!

K reflexi

Kráčím s Kristem? Nebo spíš stojím na místě … v polospánku nezájmu a indiference?